Z dějin Ornilie

[DenGrasse]

Dyrwinovská říše v Reimsu

Podle dochovaných záznamů vládli dyrwinovští králové části Západní marky po dvacet generací, čili téměř čtyři sta let. Zakladatelem dynastie byl legendární panovník Dyrwine I., o němž legenda praví, že v dávných dobách (okolo roku 189 př. a.l.) přivedl svůj lid z Revelu do Reimsu. Zdá se, že v této době došlo v Revelu k segregaci dosud neasimilovaných skupin Levain a dokonce k boji mezi skupinami Lesního lidu a Lidu lučištníků. Revelské kroniky však o této části dějin významně mlčí. Železná kniha Gharisbury, trpasličího sídliště stojícího zhruba v místech dnešního Hartesbergu, je jediným pramenem zmiňujícím se o příchodu velké skupiny lidu do Rumesu, jak Reims nazývali tehdejší Khordaim. Také říká, že místní trpaslíci rychle navázali s příchozími přátelství a chovali je v přízni. Zdá se, že všechny pozdější prameny, popisující levainské království, byly trpaslíky úmyslně zničeny.
Příchozí nazvali zemi, do níž přišli, Nav Ayrsher. Později zůstalo již jen Ayrsher nebo Ayrshir, pod kterýmžto názvem vešlo království do dějin.
Zdá se, že útrapy dlouhých bojů a pochodu oslabily dosud funkční vazby společnosti, kdy o všem rozhodovaly hlasy stařešinů. Ti patrně nebyli schopni plnit své tradiční funkce a tak se do popředí prosadil silný vůdce vojenského charakteru. Tím byl Dyrwine I.
Příchozí lid byl dosti početný (čítal několik tisíc duší) a zabral poměrně rozsáhlé území v západní části Reimsu. Zde se konstituovalo království Ayrshir. V průběhu času se jeho moci podvolila i další území a dokonce i khordaimské komunity, byť se značnými samosprávnými prostředky. Trpasličí patriarcha byl vysoce postaveným hodnostářem království.
Říše Ayrshir byla úspěšným spojením dovedností Levain a Khordaim, obou ras stvořených starým bohem Feghrimem Tvůrcem. Je přirozené, že v království, pevně vojensky zajištěném a s fungující správou, vznikaly četné artefakty a rozmanitá díla.
Dyrwinův nástupce Rovert I. upevnil pozici panství tím, že nechal vystavět tři mocné pevnosti jako správní a mocenská centra. Král se svým dvorem putoval od jednoho k druhému, přičemž jeho doprovod tvořila patrně vojenská družina. Tak tomu bylo řadu let, než Dyrwine IV. vystavěl pevnost Gyborel, kam přenesl dvůr již nastálo. V této době zabíralo království Ayrshir téměř 80% dnešní Západní marky.
Hlavním nepřítelem království byly divoké kmeny Ledových barbarů, zejména Daonalové; krom nich hrozilo nebezpečí i od skřetů z hor Heers, koboldů a Rangijarů. Konflikt s Daonaly řešil vojensky Dyrwine V., který zničil jejich vojsko na poli Vest´Eredu, patrně u dnešního Westerde.
Počínaje vládou Dyrwina VI. však další velké skupiny barbarů začínají omezovat hranice Ayrshiru. Za krále Henyra II. ztratilo království třetinu rozlohy, na níž se usídlili barbaři, avšak stále mělo sílu se invazi ubránit díky pomoci trpaslíků.
Za vlády Dyrwina VII. však tlak barbarů zesílil a rody na území Reimsu byly sjednoceny pod vládou jarla Inwara. V té samé době přestali místní Khordaim podporovat Ayrshir a snažili se najít formu koexistence se seveřany, neboť si uvědomovali, že se je nepodaří vytlačit. Král toto jednání považoval za zradu a podnikl na trpaslíky rozsáhlý pogrom, čímž se mu podařilo popudit silnou trpasličí komunitu proti sobě. Bez vojáků nemohl nepříteli vzdorovat a byl jarlem Inwarem poražen v bitvě u Mardasu.
Zbytek území se bránil ještě několik let, než jeden z dědiců velkého Inwara jarl Thorpran dobyl roku 206 a.l. Gyborel. Při jeho obraně Dyrwine VII. padl.
Zdecimovaný lid království opustil svou zemi a v počtu asi tisíce duší odešel zpět do Revelu. Opuštěné farmy zpustly a zarostly plevelem. Trpaslíci udrželi své pozice, ale nájezdníci přicházeli do Reimsu často a plenili kraj a bojovali mezi sebou. Teprve počínající élejská kolonizace ve čtvrtém století a.l. nastolila jakýsi řád; vyvrcholením tohoto procesu bylo vyhlášení Západní élejské marky roku 652 a.l. Roku 938 a.l. povýšil císař Maximinus Chlorus marku na Markrabství Reims.

[DenGrasse]

Dynastické obtíže Salfiorů na sklonku jejich vlády

Legitimní syn krále Glabriona, Phedrion, padl v bernicijské válce a zanechal pouze malou dceru, navíc nemanželskou a z morganatického poměru. Další z Glabrionových synů, Lugion, zemřel v jinošském věku.
Následníky trůnu se proto stali Glabrionovi bratři Valius a Tullius z třetího manželství jeho otce, ale Glabrio je nesnášel a dával přednost Dagbretovi, synovi své vlastní sestry Hortensie. Dagbret tak byl synem místokrále Argovie, Oliviera du Plessis, zvaného "vévoda bez vévodství", který vládl zemi v době Glabrionova zajetí. Odtud pocházel jeho výjimečný titul velkovévody, s nímž se Glabrio seznámil během svého zajetí.

Glabrio Wittigus ve své závěti Dagbreta dokonce adoptoval, ale Olivier du Plessis v této době ještě žil a tak byla závěť zpochybněna a protistrana, znechucená Dagbretovým původem (byl následníkem rodu jen po přeslici, byť jeho otec byl rovněž příslušníkem dynastie), prosadila do čela státu Valia Gurisida a po jeho smrti Tullia Orma, Glabriovy bratry již pokročilého věku. Valius byl nemluvný mrzout, věčně zavřený v alchymistické laboratoři, kde trávil čas svými pokusy. Svým dvořanům tvrdil, že chce vyrobit zlato a vyřešit tím tíživou situaci království. O ženy nejevil žádný zájem; tvrdilo se, že po jednom neúspěšném pokusu přišel o své mužské orgány.
Tullius Ormus byl napůl blázen, rád hrál na loutnu a zpíval, přičemž celý dvůr musel poslouchat. Byl vyhraněný homosexuál a voyeur a dával vysoce postavené ženy v plen svým milcům, mezi nimiž vynikl Rollo de O´Cierre, jehož hřmotnost a neurvalé způsoby krále vždy pobavily. Jednou donutil jistého hraběte, jehož ženu Rollo zneuctil, aby jeho chráněnci poblahopřál a ještě mu dal peníze. Poté museli všichni vyslechnout královu oslavnou píseň na hedvábný sandál.
Na Tullia Orma byly spáchány tři atentáty, přičemž prvnímu unikl jen se štěstím, protože se zrovna převlékl za služku. Vrahové místo něj zabili jeho štolbu. Před dalšími dvěma zachránil krále Rollo a jeho banda, žijící z královské přízně. Tulliovo zdraví však nebylo valné a tak již nežil dlouho.
Jen pár měsíců před svou smrtí se král, zcela nečekaně a zcela tajně, oženil. Zřejmě aby všechny naštval, pojal za choť zcela neznámou elfku, jednu z nepočetného lidu,který žil na území Argovie vzdálen od svých zemí. Mezi zasvěcenými se šuškalo, že povinnosti svatební noci za krále převzal Rollo, zatímco Tullius je doprovázel drnkáním na loutnu a tichým zpěvem oplzlých balad.

Po smrti Tullia Orma konečně přišla Dagbretova chvíle; povstal však proti němu Eugenius Norricejský, dědic constantiovské linie Salfiorů a po jeho smrti mu vyhlásil boj kníže Duilius s mocnou podporou. Ve válce byl Dagbret poražen a zabit a králem se tudíž nikdy nestal.