Xyhtropacké rozpravy
Napsal: 31. 12. 2018 22.27
Vznešený rytíř Saldiarch seděl mlčky, pohroužen do pohodlného křesla v nejvyšší místnosti, odkud byl na pozemky pevnosti dobrý výhled. Bytosti žijící v podzemí měly jen málokdy možnost shlížet na okolí shůry a Saldiarch nebyl výjimkou. Mírná závrať, která se jej zmocňovala, jej tiskla hlouběji do křesla.
Jeho vojáci dosud odklízeli mrtvoly a odstraňovali škody. Stále ještě nevěřil tomu, že to dokázali a kdykoli pohlédl na pláň posetou mrtvými těly, zmocňovala se jej pýcha. Zde udeřila pěst Tinwëwine, pomyslel si radostně. Bude to povzbuzení pro všechny ty měšťany, obchodníky, umělce, filosofy, zkrátka pro všechny váhající, kteří už zapomněli, že jejich předkové v dobách Sestupu byli především válečníci. Kteří už nevěřili v sílu dobře nabroušené čepele a kaleného pancíře, kteří se od mistrovství meče a štítu nechali odvrátit k mírovému životu a pohroužili se do příjemného lenošení. Jenomže svět Xyhtropacu nebyl bezpečný a jejich antimilitarismus byl zhoubný nejen pro ně, ale i pro celou elfí civilizaci. Musel to vidět každý, kdo se díval s otevřenou myslí a jejich pohodlný život byl vykoupen mnoha oběťmi jiných, kteří denně nasazovali život v hlubinách podzemí.
Herutar rozmrzele udeřil pěstí do opěradla křesla. Ani se nezachvělo; byl to masivní, bytelný xarský výrobek, byť z porézního materiálu velkých dřevitých hub. Oproti svým elfím obdobám bylo objemné, těžké a neskladné a Saldiarch v duchu přikývl, když pomyslel na to, jak jej řemeslnictví jeho rasy předstihuje v ladnosti a eleganci.
Také by se ovšem většina z nich rozsypala, kdyby do nich takhle praštil. Samozřejmě, nebylo by rozumné vláčet něco takového sebou na výpravu; skládací elfí stoličky byly mnohem praktičtější. Ale pokud jste si chtěli praštit plnou silou do opěradla, nebylo nad bytelné xarské křeslo.
Pohlédl na stůl, kde ležela rozložená mapa. Lokace, v nichž během posledního cyklu svedl bitvy, byly označeny malými vlaječkami. V místě zvaném Nurtův pramen zaskočil xarské vojsko na pochodu a úplně ho zmasakroval. O něco později podobně překvapil v chodbách další, podobně silné, porazil jej a zajal zbytek i s velitelem, patriarchou významného xarského města Saalatidy, Rexordem Černým! Sám byl svými úspěchy tak překvapen, že zaváhal, ale ten žoldnéř, Rollo, jej pobídl dál. Díky dobrému průzkumu překročili řeku a sevřeli ze dvou stran mocnou xarskou pevnost Demoxera. Následný útok se proměnil v nejhorší řež, jakou Vznešený rytíř kdy zažil. Více než polovina jeho sil byla vyřazena z boje, a polovina z toho počtu nenávratně. Sám Rollo, jeho velitel lučištníků i druidka, která jej doprovázela, spočívali nyní v přízemí pevnosti; Rollo přežil jen zázrakem, druzí dva byli mrtví. Padl velitel pomocných sil Tallën Ellevë rytíř Kouran, člen jeho válečné rady. Z té zůstal na nohou pouze velitel osobní družiny.
Jeho první myšlenky se točily kolem vítězství. Když jsme dobili Demoxeru, dokážeme všechno, pomyslel si. Pán města Saalatidy je v zajetí, tři její vojska poražena! Jak by nám mohla ještě klást odpor?
Znovu mrzutě udeřil do opěradla. Po vítězství vypadalo všechno tak snadně.
Jen realita byla krutá.
Jako první špatnou zprávu se dozvěděl, že mezi ním a Saalatidou stojí ještě jedna pevnost, přesněji hrad; mocnější než tahle. Hrad bez posádky nebo jen se strážním oddílem by mu však starost nedělal. Horší by bylo, kdyby se v něm usadil Gramitis se svým vojskem.
O tomto vojsku Saldiarch věděl od svých zvědů, netušil však, jak je silné. V jeho úvahách, zvyklých na poměry elfích měst, bylo těžké zohlednit, že by mohlo představovat nějakou významnější sílu. Věděl však, že Gramitis Silhawre byl v Saalatidě jmenován harmostem, tj. nejvyšším vojenským velitelem města a vyslán do války s Tallën Ellevë. Herutar si byl dobře vědom slabosti vlastního města, respektive neochoty valné většiny obyvatel k něčemu tak nízkému, jako bylo válčení. Bylo lze předpokládat, že pod přímou hrozbou pádu do xarského otroctví by se i ty nejpacifističtější elementy k nějakému výkonu vzchopily, ale jako zkušený válečník věděl, že jejich hodnota není ve skutečném boji valná. Byli celkem odhodlaní a město investovalo do výzbroje a výstroje, ale zoufale jim chyběl potřebný výcvik. Bylo třeba opravdu dobrého velení, aby podali nějaký výkon.
Přesto však bylo obyvatelstvo města početné a předpokládat, že jej bude možné dobýt běžnou jednotkou nebylo představitelné. Elfům stačilo, aby bránili přechod přes vodu nedaleko výstupu na povrch a mohli se držet věčně.
Pokud by tedy vůbec někdo byl schopen s takovou strategií přijít a přesvědčit do sebe uzavřené obyvatele, aby se laskavě do těch zbrojí oblékli a těch mečů, kopí, štítů, motyk, rýčů a zavazadel se chopili.
Povzdechl si. Tallën Ellevë bylo jeho srdeční záležitostí. Pocházel z rodu, který městu kdysi dědičně vládl, ba dokonce jej založil. Byl to jeho předek, Tedras Vznešený, který vybudoval první opěrný bod nedaleko prokletého Nixxioru. Tedrasův vnuk Albrindor hrozbu Nixxioru odvrátil a srazil nebezpečí nemrtvých na dnešní úroveň.
Dědičná vláda Fëarnilova rodu skončila krátce poté, co pominulo nebezpečí. Samozřejmě to byla hloupost. Nebezpečí v Xyhtropacu nepomíjelo nikdy, to věděl každý, kdo kdy putoval chodbami. Bohužel, řada elfů z Tallën Ellevë nikdy z města nevystrčila nos. Nemusela. Kupecké karavany jim snesly všechno až pod nos, stačilo si vybrat. A když mohou podzemím putovat karavany naložené zbožím, tak jaképak nebezpečí?
Saldiarch měl na věc jiný názor. Zastával jej jeho otec i děd, ostatně jej zastávali všichni jeho předkové od dob Urdira Vyhnance. Bez řádného vojenského velení hrozí městu trvale zkáza. To, že jí doposud nepodlehlo, byla jen shoda šťastných okolností. A také zásluha neschopnosti nepřátel, která ovšem nemusí trvat věčně.
Jako třeba ten Gramitis. Vznešený rytíř měl o soku, jehož původně považoval za hrozbu pro město, které dosud právem dědictví pokládal za své, jen kusé informace. Jedny jeho zdroje tvrdily, že je válečník, druhé, že mág. Shodovaly se v tom, že je mladý a nezkušený, avšak tomu herutar přikládal jen malou váhu. On sám byl podle měřítek své rasy mladý a nezkušený, a přesto dokázal víc než většina ostatních v dějinách. Dalo se předpokládat, že pokud město jako Saalatida svěřilo někomu nejvyšší velení vojska, muselo mít v jeho schopnosti důvěru.
Anebo ne?
Saldiarch věděl o xarské politice příliš málo, než aby mohl dělat kvalifikované závěry, ale jako chmurný vykřičník měl před očima příklad sebe sama. I on byl pověřen velením vojsku Tallën Ellevë, ačkoli byl ve městě téměř neznámý, jeho vlastní vojáci měli zakázán vstup do jeho bran a historicky byl považován, stejně jako jeho předkové za persona non grata, jejíchž ambicí se představitelé města trvale obávali. Teprve zprávy o xarském útoku je vyburcovaly k činu, a tak povolali jeho – válečníka, pro nějž je prolévání cizí krve běžné. Sami by se ničím tak špinavým jako válka přece nezabývali.
Měřeno touto optikou mohl být Gramitis prostě někdo, kdo se nebojí ušpinit si ruce. Anebo ještě jinak, někdo, kdo je nucen snést rozkaz, aby si ušpinil ruce na místo těch výše postavených.
Jenomže to tak nevypadalo.
Podle zpráv vytáhl Gramitis s vojskem opatřeným lehkým trénem z xarských držav a zmocnil se pevnosti Zářící safír, která strážila odbočku k Naeldrennfortu. To vyburcovalo Radu města, aby jej povolala do služby a svěřila mu velení. Měl svou vlastní družinu, pro tento úkol zcela nedostatečnou, a proto byl posílen oddíly z města pod velením rytíře Kourana. Ušklíbl se. Pořád se nemohl přemoci, aby Kouranovi ten titul přiznal. Samozřejmě tvrdil, že je potomkem vznešeného rodu Ithilmië, ale herutar mu v tomto ohledu nevěřil ani slovo. Podle jeho názoru to byl povýšenec, který si titul prostě usurpoval. To, že s ním Rada tuto hru hrála a pranic se neobávala jakýchkoli jeho ambic, jeho teorii jen potvrzovalo.
A protože ani sama Rada příliš nevěřila kvalitě svých mužů, přidala mu povrchňanskou armádu žoldnéřského vůdce Rolla, zvaného kdovíproč Hrobař. S touto silou vytrhl k Zářícímu safíru, aby se utkal s Gramitisem. Očekával krutou řež, ale nepřítel se vytratil již před jeho příchodem. Tvrz byla mezitím obsazena bloudivou tlupou orků, s níž se snadno vypořádal a jeho rekruti alespoň získali zkušenosti. Jeho respekt k protivníkovi tím značně klesl – buď byl Gramitis zbabělý nebo byla jeho armáda mnohem menší, než se Rada obávala. Taková síla by ovšem nemohla Tallën Ellevë sebeméně ohrozit, to však hlásit nechtěl. Bylo mu jasné, co by následovalo – město by opět upadlo do spokojeného lenošení a jeho pověření by skončilo. Zářící safír byl základ, ale potřeboval se zmocnit většího území. Jedna samotná pevnost by jeho ambice neuživila, ačkoli stála výhodně na křižovatce kupeckých cest. Jenže orkové obchodní stanici zničili a bude třeba ji – za cenu značných nákladů – obnovit.
A potom se dozvěděl od svých gremliních špehů, že směrem k němu postupuje xarské vojsko. Zaskočil je u Nurtova pramene a rozprášené zbytky zahnal na útěk. Když zjistil, že vojsku nevelel Gramitis, ale nějaký Haldrix, byl zmaten. Kde je Gramitis? Odebrali mu snad velení? Nemohlo to být tak, že měl jen dobýt Sarntin, jak znělo původní xarské jméno tvrze? A nyní po něm nastupovali vyšší šarže?
Částečné odpovědi mu poskytla druhá bitva, obdobná jako ta první. Tentokráte bylo jeho vítězství kompletní, zajal i xarského velitele, který se identifikoval jako Rexord Černý, patriarcha Saalatidy! Výkupné, které za toho muže získal, mu poskytlo dostatečné finanční prostředky, aby najal další, tentokráte gremliní žoldnéře. A potom vyrazil k Demoxeře a nyní seděl v nejvyšší místnosti budovy a pohlížel na mapu se svými úspěchy a na odklízení mrtvých a naslouchal sténání raněných. Jediné, co mu kromě ztrát kalilo radost z úspěchu, bylo vojsko, které pevnost bránilo. Byli to žoldnéři – trpaslíci a Retalianti. Gramitis opět nikde, zase mu někde vyklouzl. Jeho nepolapitelnost Vznešeného rytíře trochu zneklidňovala. Kde je nyní, sedí snad v tom hradu před Saalatidou? Jestli ano, mohl by tu být za několik dní, tedy za předpokladu, že má opravdovou armádu. Ale může ji vůbec mít, po tolika xarských ztrátách? Jestli ano, budou následující dny kritické – protože Saldiarch měl jen málo mužstva, které by pevnost v případě útoku bránilo. Z velitelů zbyl sám. Ale byl rozhodnut hrát dál vabank. Každý den, kdy mu nepřítel dopřával odklad, posiloval jeho obranu, jak se zranění uzdravovali. Snad bude mít dost času.
Do místnosti vstoupil jeden z jeho družiníků. „Můj pane, je zde vyslanec Rady.“ Saldiarch zamžikal překvapeně očima. Jaký vyslanec? O chvíli později byl dotyčný jménem Aldaron Dlouhovlasý, o němž herutar do této doby nikdy neslyšel, uveden do jeho přítomnosti.
A pak již Saldiarch nevycházel z úžasu. Ještě teď, když byl vyslanec pryč, jen tupě zíral z okna a snažil se uvést myšlenky do pořádku. Měl pocit, že má dosud otevřená ústa údivem.
Jeho vojáci dosud odklízeli mrtvoly a odstraňovali škody. Stále ještě nevěřil tomu, že to dokázali a kdykoli pohlédl na pláň posetou mrtvými těly, zmocňovala se jej pýcha. Zde udeřila pěst Tinwëwine, pomyslel si radostně. Bude to povzbuzení pro všechny ty měšťany, obchodníky, umělce, filosofy, zkrátka pro všechny váhající, kteří už zapomněli, že jejich předkové v dobách Sestupu byli především válečníci. Kteří už nevěřili v sílu dobře nabroušené čepele a kaleného pancíře, kteří se od mistrovství meče a štítu nechali odvrátit k mírovému životu a pohroužili se do příjemného lenošení. Jenomže svět Xyhtropacu nebyl bezpečný a jejich antimilitarismus byl zhoubný nejen pro ně, ale i pro celou elfí civilizaci. Musel to vidět každý, kdo se díval s otevřenou myslí a jejich pohodlný život byl vykoupen mnoha oběťmi jiných, kteří denně nasazovali život v hlubinách podzemí.
Herutar rozmrzele udeřil pěstí do opěradla křesla. Ani se nezachvělo; byl to masivní, bytelný xarský výrobek, byť z porézního materiálu velkých dřevitých hub. Oproti svým elfím obdobám bylo objemné, těžké a neskladné a Saldiarch v duchu přikývl, když pomyslel na to, jak jej řemeslnictví jeho rasy předstihuje v ladnosti a eleganci.
Také by se ovšem většina z nich rozsypala, kdyby do nich takhle praštil. Samozřejmě, nebylo by rozumné vláčet něco takového sebou na výpravu; skládací elfí stoličky byly mnohem praktičtější. Ale pokud jste si chtěli praštit plnou silou do opěradla, nebylo nad bytelné xarské křeslo.
Pohlédl na stůl, kde ležela rozložená mapa. Lokace, v nichž během posledního cyklu svedl bitvy, byly označeny malými vlaječkami. V místě zvaném Nurtův pramen zaskočil xarské vojsko na pochodu a úplně ho zmasakroval. O něco později podobně překvapil v chodbách další, podobně silné, porazil jej a zajal zbytek i s velitelem, patriarchou významného xarského města Saalatidy, Rexordem Černým! Sám byl svými úspěchy tak překvapen, že zaváhal, ale ten žoldnéř, Rollo, jej pobídl dál. Díky dobrému průzkumu překročili řeku a sevřeli ze dvou stran mocnou xarskou pevnost Demoxera. Následný útok se proměnil v nejhorší řež, jakou Vznešený rytíř kdy zažil. Více než polovina jeho sil byla vyřazena z boje, a polovina z toho počtu nenávratně. Sám Rollo, jeho velitel lučištníků i druidka, která jej doprovázela, spočívali nyní v přízemí pevnosti; Rollo přežil jen zázrakem, druzí dva byli mrtví. Padl velitel pomocných sil Tallën Ellevë rytíř Kouran, člen jeho válečné rady. Z té zůstal na nohou pouze velitel osobní družiny.
Jeho první myšlenky se točily kolem vítězství. Když jsme dobili Demoxeru, dokážeme všechno, pomyslel si. Pán města Saalatidy je v zajetí, tři její vojska poražena! Jak by nám mohla ještě klást odpor?
Znovu mrzutě udeřil do opěradla. Po vítězství vypadalo všechno tak snadně.
Jen realita byla krutá.
Jako první špatnou zprávu se dozvěděl, že mezi ním a Saalatidou stojí ještě jedna pevnost, přesněji hrad; mocnější než tahle. Hrad bez posádky nebo jen se strážním oddílem by mu však starost nedělal. Horší by bylo, kdyby se v něm usadil Gramitis se svým vojskem.
O tomto vojsku Saldiarch věděl od svých zvědů, netušil však, jak je silné. V jeho úvahách, zvyklých na poměry elfích měst, bylo těžké zohlednit, že by mohlo představovat nějakou významnější sílu. Věděl však, že Gramitis Silhawre byl v Saalatidě jmenován harmostem, tj. nejvyšším vojenským velitelem města a vyslán do války s Tallën Ellevë. Herutar si byl dobře vědom slabosti vlastního města, respektive neochoty valné většiny obyvatel k něčemu tak nízkému, jako bylo válčení. Bylo lze předpokládat, že pod přímou hrozbou pádu do xarského otroctví by se i ty nejpacifističtější elementy k nějakému výkonu vzchopily, ale jako zkušený válečník věděl, že jejich hodnota není ve skutečném boji valná. Byli celkem odhodlaní a město investovalo do výzbroje a výstroje, ale zoufale jim chyběl potřebný výcvik. Bylo třeba opravdu dobrého velení, aby podali nějaký výkon.
Přesto však bylo obyvatelstvo města početné a předpokládat, že jej bude možné dobýt běžnou jednotkou nebylo představitelné. Elfům stačilo, aby bránili přechod přes vodu nedaleko výstupu na povrch a mohli se držet věčně.
Pokud by tedy vůbec někdo byl schopen s takovou strategií přijít a přesvědčit do sebe uzavřené obyvatele, aby se laskavě do těch zbrojí oblékli a těch mečů, kopí, štítů, motyk, rýčů a zavazadel se chopili.
Povzdechl si. Tallën Ellevë bylo jeho srdeční záležitostí. Pocházel z rodu, který městu kdysi dědičně vládl, ba dokonce jej založil. Byl to jeho předek, Tedras Vznešený, který vybudoval první opěrný bod nedaleko prokletého Nixxioru. Tedrasův vnuk Albrindor hrozbu Nixxioru odvrátil a srazil nebezpečí nemrtvých na dnešní úroveň.
Dědičná vláda Fëarnilova rodu skončila krátce poté, co pominulo nebezpečí. Samozřejmě to byla hloupost. Nebezpečí v Xyhtropacu nepomíjelo nikdy, to věděl každý, kdo kdy putoval chodbami. Bohužel, řada elfů z Tallën Ellevë nikdy z města nevystrčila nos. Nemusela. Kupecké karavany jim snesly všechno až pod nos, stačilo si vybrat. A když mohou podzemím putovat karavany naložené zbožím, tak jaképak nebezpečí?
Saldiarch měl na věc jiný názor. Zastával jej jeho otec i děd, ostatně jej zastávali všichni jeho předkové od dob Urdira Vyhnance. Bez řádného vojenského velení hrozí městu trvale zkáza. To, že jí doposud nepodlehlo, byla jen shoda šťastných okolností. A také zásluha neschopnosti nepřátel, která ovšem nemusí trvat věčně.
Jako třeba ten Gramitis. Vznešený rytíř měl o soku, jehož původně považoval za hrozbu pro město, které dosud právem dědictví pokládal za své, jen kusé informace. Jedny jeho zdroje tvrdily, že je válečník, druhé, že mág. Shodovaly se v tom, že je mladý a nezkušený, avšak tomu herutar přikládal jen malou váhu. On sám byl podle měřítek své rasy mladý a nezkušený, a přesto dokázal víc než většina ostatních v dějinách. Dalo se předpokládat, že pokud město jako Saalatida svěřilo někomu nejvyšší velení vojska, muselo mít v jeho schopnosti důvěru.
Anebo ne?
Saldiarch věděl o xarské politice příliš málo, než aby mohl dělat kvalifikované závěry, ale jako chmurný vykřičník měl před očima příklad sebe sama. I on byl pověřen velením vojsku Tallën Ellevë, ačkoli byl ve městě téměř neznámý, jeho vlastní vojáci měli zakázán vstup do jeho bran a historicky byl považován, stejně jako jeho předkové za persona non grata, jejíchž ambicí se představitelé města trvale obávali. Teprve zprávy o xarském útoku je vyburcovaly k činu, a tak povolali jeho – válečníka, pro nějž je prolévání cizí krve běžné. Sami by se ničím tak špinavým jako válka přece nezabývali.
Měřeno touto optikou mohl být Gramitis prostě někdo, kdo se nebojí ušpinit si ruce. Anebo ještě jinak, někdo, kdo je nucen snést rozkaz, aby si ušpinil ruce na místo těch výše postavených.
Jenomže to tak nevypadalo.
Podle zpráv vytáhl Gramitis s vojskem opatřeným lehkým trénem z xarských držav a zmocnil se pevnosti Zářící safír, která strážila odbočku k Naeldrennfortu. To vyburcovalo Radu města, aby jej povolala do služby a svěřila mu velení. Měl svou vlastní družinu, pro tento úkol zcela nedostatečnou, a proto byl posílen oddíly z města pod velením rytíře Kourana. Ušklíbl se. Pořád se nemohl přemoci, aby Kouranovi ten titul přiznal. Samozřejmě tvrdil, že je potomkem vznešeného rodu Ithilmië, ale herutar mu v tomto ohledu nevěřil ani slovo. Podle jeho názoru to byl povýšenec, který si titul prostě usurpoval. To, že s ním Rada tuto hru hrála a pranic se neobávala jakýchkoli jeho ambic, jeho teorii jen potvrzovalo.
A protože ani sama Rada příliš nevěřila kvalitě svých mužů, přidala mu povrchňanskou armádu žoldnéřského vůdce Rolla, zvaného kdovíproč Hrobař. S touto silou vytrhl k Zářícímu safíru, aby se utkal s Gramitisem. Očekával krutou řež, ale nepřítel se vytratil již před jeho příchodem. Tvrz byla mezitím obsazena bloudivou tlupou orků, s níž se snadno vypořádal a jeho rekruti alespoň získali zkušenosti. Jeho respekt k protivníkovi tím značně klesl – buď byl Gramitis zbabělý nebo byla jeho armáda mnohem menší, než se Rada obávala. Taková síla by ovšem nemohla Tallën Ellevë sebeméně ohrozit, to však hlásit nechtěl. Bylo mu jasné, co by následovalo – město by opět upadlo do spokojeného lenošení a jeho pověření by skončilo. Zářící safír byl základ, ale potřeboval se zmocnit většího území. Jedna samotná pevnost by jeho ambice neuživila, ačkoli stála výhodně na křižovatce kupeckých cest. Jenže orkové obchodní stanici zničili a bude třeba ji – za cenu značných nákladů – obnovit.
A potom se dozvěděl od svých gremliních špehů, že směrem k němu postupuje xarské vojsko. Zaskočil je u Nurtova pramene a rozprášené zbytky zahnal na útěk. Když zjistil, že vojsku nevelel Gramitis, ale nějaký Haldrix, byl zmaten. Kde je Gramitis? Odebrali mu snad velení? Nemohlo to být tak, že měl jen dobýt Sarntin, jak znělo původní xarské jméno tvrze? A nyní po něm nastupovali vyšší šarže?
Částečné odpovědi mu poskytla druhá bitva, obdobná jako ta první. Tentokráte bylo jeho vítězství kompletní, zajal i xarského velitele, který se identifikoval jako Rexord Černý, patriarcha Saalatidy! Výkupné, které za toho muže získal, mu poskytlo dostatečné finanční prostředky, aby najal další, tentokráte gremliní žoldnéře. A potom vyrazil k Demoxeře a nyní seděl v nejvyšší místnosti budovy a pohlížel na mapu se svými úspěchy a na odklízení mrtvých a naslouchal sténání raněných. Jediné, co mu kromě ztrát kalilo radost z úspěchu, bylo vojsko, které pevnost bránilo. Byli to žoldnéři – trpaslíci a Retalianti. Gramitis opět nikde, zase mu někde vyklouzl. Jeho nepolapitelnost Vznešeného rytíře trochu zneklidňovala. Kde je nyní, sedí snad v tom hradu před Saalatidou? Jestli ano, mohl by tu být za několik dní, tedy za předpokladu, že má opravdovou armádu. Ale může ji vůbec mít, po tolika xarských ztrátách? Jestli ano, budou následující dny kritické – protože Saldiarch měl jen málo mužstva, které by pevnost v případě útoku bránilo. Z velitelů zbyl sám. Ale byl rozhodnut hrát dál vabank. Každý den, kdy mu nepřítel dopřával odklad, posiloval jeho obranu, jak se zranění uzdravovali. Snad bude mít dost času.
Do místnosti vstoupil jeden z jeho družiníků. „Můj pane, je zde vyslanec Rady.“ Saldiarch zamžikal překvapeně očima. Jaký vyslanec? O chvíli později byl dotyčný jménem Aldaron Dlouhovlasý, o němž herutar do této doby nikdy neslyšel, uveden do jeho přítomnosti.
A pak již Saldiarch nevycházel z úžasu. Ještě teď, když byl vyslanec pryč, jen tupě zíral z okna a snažil se uvést myšlenky do pořádku. Měl pocit, že má dosud otevřená ústa údivem.