Datlef a Gisbert bratři k pohledání
Napsal: 6. 2. 2014 21.42
Datlef a Gisbert bratři k pohledání
Krvavej Gisbert se rozhlédl po setmělém doku. Tak tohle bylo doopravdy k vzteku. Zajímalo by ho, kdo práskul jejich skrýš. V přístavu kotvily tucty lodí a zašívárna na Červené dámě byla dokonalá. Střelil pohledem po svých kumpánech a zlostně zavrčel. Nikdo z nich se neodvážil opětovat jeho zuřivý pohled. Byla to nelítostná parta. Všichni protřelí rváči a veteráni bezpočtu přístavních šarvátek, kteří se nenechají snadno rozhodit. Nyní jim ale nebylo dvakrát veselo. Každý už zvažoval, kam se vrtnout. Tohle určitě někdo odnese. A většina z nich plánovala, že se této povedené taškařice raději nezúčastní. Až se Lothar dozví, že přišli o Špinavce Roberta, dá Gisberta stáhnout z kůže. Historka, že se na loď sesypala tlupa zoufalců ze stok a pár žoldáků přestrojených za bretonské rejtary, jim asi moc nepomůže. Tak pitomou výmluvu by si snad vymyslel leda blázen.
Gisbertovy oči náhle zachytily to, nač několik dlouhých hodin čekal. Stíny postrkující malý člun směrem z ústí městské stoky. Byly jen dva. Trpaslíci zahalení v páchnoucích potrhaných pláštích. Mohli by z nich vymlátit, kam toho Roberta odvlekli. Gisbertovi v tom ale něco nesedělo. Minule měli tihle skřeti sebou nejen smečku prašivých psů podobných spíš přichcíplejm krysám, ale taky koně. Pokud by se zmýlil, další možnost vypátrat svou kořist již nedostane. Proto se rozhodl, že je bude raději sledovat. Vyrazil se svým doprovodem po nábřeží. Jako stíny se nepozorovaně prosmekli skrz ruinu starého skladu až k Wernerově sloupu. Na tomto místě stála ještě před dvaceti lety stará celnice, kde kupci vyřizovaly povolení pro vstup do chráněného přístavu. Tehdy to tu asi pěkně žilo, ale teď se mezi pobořenými torzy domů a hnijícím harampádím povaloval jen kouř plazící se z rušnějších ulic Vorschlagu. Loďka proplula starým vodním kanálem a zmizela v ústí temné stoky. Gisbert pobídl své muže a s tlumenou nadávkou slezl do páchnoucí břečky. Tohle sledování tedy rozhodně stálo za to.
***
Mahler věděl, že je na tom opravdu zle. Sebral proto všechny své síly, aby udržel nehybně zachmuřenou tvář. Stoický klid, který předstíral, byl velmi vzdálen od jeho skutečných pocitů, ale nyní si nemohl dovolit další chybu. Blesknul očima po stahujícím se kruhu skavenů a mezi zuby procedil odpověď na otázku, jež před okamžikem zazněla. „Né, mám lepší nápad. Raději to rovnou spálím!“ Vůdce zabijáků zastavil rázným pohybem zakřivené čepele své bojovníky. „Blázníš-blázníš. Pak tu pojdou-dou všichni!“
„ No a?“ odvětil čaroděj. „Jestli tu zahynu já, vezmu vás všechny sebou! Bez kouzelné mapy cestu z pustin nikdy nenajdeš.“ Černý skaven s mírným úsměškem pokrčil rameny. „ Ať je tedy po ty. Dyť my přátelé-kamarátii.“ Datlef si obsah tohoto lidského slova nedokázal spojit s žádným výrazem skavení řeči, který by znal. Pečlivě nacvičeným pohybem ruky uvolnil část ohnivé aury, která obklopovala jeho paži. Svitek se rozsypal na prach. Skavení nozdry se náhle roztáhly v hrubé grimase. Cos to uděl-dělal?!?“
„Buď bez obav, dovedl jsem vás sem. Dovedu vás i ven. Mně slouží démoni z nejtemnějších pekel. Nepotřebuji k tomuto činu žádnou mapu!“
Skaven rezignovaně ukryl své zbraně, neboť již mu nic jiného nezbývalo. V duchu ještě dodal : „Doufám, že máš pro nás stejně pohodlnou cestu, jako když jsme šli sem. Prve jsme museli nejslabší bojovníky sežrat. A jestli už zbudu jenom já, tak ti slibuju, že si tě pěkně vychutnám!“
***
Gisbert si svíral rozpraskané dlaně a z pálících očí mu bez přestání kanuly velké slzy. Tenhle kšeft mu byl sám čert dlužen. Půlka hrdlořezů se válela po kamenné podlaze u jeho nohou. I oni nesnesitelně trpěli. Na druhou polovinu svých kumpánů raději už ani nemyslel. Byli mrtví. Pronásledovat ty pazgřivce do podzemí byla hloupost. Gisbert tomu stále nemohl uvěřit, ale byli to skaveni. Bájní krysolidé žijící přímo tady pod přístavními ulicemi Talagaadu. Střetli se s nimi v urputné bitce. Padli do pasti a během několika chvil se z pronásledovatelů stala lovná kořist. Podařilo se jim naštěstí uprchnout skrz jakýsi čerstvě odkrytý zával, který zapomněly ty obludy hlídat. Narazili na podivnou laboratoř, kde je dohnala další vlna zapáchajících bestií. V následující potyčce Gisbert prostřelil obrovský porcelánový zásobník s vodou. Nebyla to voda. V první chvíli si připadal jako vítěz, neboť podivná tekutina rozleptala část mutantů a poté se sama vznítila. Modré plameny tak jenom dokončily započaté dílo zkázy a nadobro rozehnaly zbytek krys. Později ho však radost přešla. Všichni se nadýchali jedovatých výparů. Začala jim slézat kůže na obličeji a rukou. Nyní jen čekali v křečích na svůj konec v temných chodbách, ze kterých již nebylo návratu.
***
Datlef se starostlivě usadil do starého dřevěného křesla. V domě U kruhů měl pronajaté dvě místnosti. Za poslední peníze nakoupil několik baněk, kahan, byliny a látku na obvazy. Jeho vlastní zranění od kislevské šavle se rychle hojilo. Pohlédl na svého bratra, který se stále převaloval na pokraji noční můry a bdění v tenkém prostoru mezi životem a smrtí. Obvazy napuštěné tišícím roztokem čas od času doutnaly. Z otevřených popálenin se řinul hnisající kožní mok a místnost prostupoval pach spáleniny, kouře a rozkladu. Gisbert byl stejné krve. Jeho starší bratr se však změnil k nepoznání. Dříve statná postava a ostré aristokratické rysy se daly jen těžko přirovnat k trosce, která před ním ležela. Musel projít podobným peklem jako sám Datlef. Byli stejné krve a síla vrásnivce, kterému mnozí říkali čarokámen, způsobila u obou stejnou mutaci. Datlef měl ale velikou výhodu. Dlouhá léta výcviku na akademii ho naučila sebekontrole a dovednostem tajemného umění zlaté koleje cechu alchymistů. Nekonečné meditace a studium mu umožnily využívat moc, kterou později získal. Dokázal ovládat síly magických vichrů a ohýbat zákony přirozeného světa ve svůj prospěch. I tak dobře věděl, jak nevyzpytatelné síly ovládá a měl k nim náležitý respekt. Gisbert byl pravým opakem. Moc, jež ho sevřela, málem uškvařila jeho tělesnou schránku a změnila jej v mrzáka. Nebyl na takovou hrozbu připraven, a pokud vůbec přežije, bude to zázrak.
Datlef se rozhodl, že pro svého milovaného i nenáviděného bratra udělá, co bude moci. Kdysi to byl on, kdo potřeboval pomoc. Studium vyžadovalo peníze, na které měl po právu nárok pouze Gisbert. Jako starší byl dědicem rodového panství, titulu i postavení. O to všechno však přišel a raději vstoupil na dráhu zločince, než by svého drahého bratra opustil. Pohádali se před pěti lety. Datlefův otec byl násilník a mizera. Všichni věděli, že jejich nebohou matku utýral až k hrobu a většinu pozemků prohrál v kartách. Přesto Datlef nedovedl pochopit, jak ho mohl Gisbert zabít. Od té doby spolu již nemluvili. Každý šel svou cestou. Když na něj narazil ve skavením labyrintu, pocítil však povinnost spaltit staré dluhy. Krev je krev. Na tom více krve již nic nezmění. Z vedlejší místnosti se ozvaly hlasy povykujících mužů. Ti, kteří měli štěstí a nebyli příliš zasaženi roztokem ze skavení laboratoře, dokázali Datlefa následovat. Dlužili mu své životy, protože by se jinak z prokletých tunelů v takovém stavu nikdy nedostali. Přesto jich Datlef začínal mít až dost. Blíží se čas, kdy bude muset rozhodnout co s nimi. Jejich přítomnost by mohla přinést víc škody než užitku.
***
"Měl jsi mě radši nechat umřít," zakňoural Gisbert. "Raději to než cítit, jak se ti škvaří prsty u nohou a z žaludku stoupá jedovatá síra." Datlef pokrčil rameny v omluvném gestu. "Musel jsem tě spoutat. Chtěl sis rozbít hlavu o zeď. Musíš mít opravdu velké bolesti." "K čertu s tebou i s tímhle světem!" zaklel spoutaný pacient a zakuckal se dávivým kašlem. "Raději smrt než prokletí. Copak si myslíš, že jsem úplně dementní? Tohle není samo sebou. Když se pohnu, vyskočí mi na kůži modré plameny. Je to nesnesitelná bolest! Ale horší je to kolem. Je to prokletí. Cítím, že si démoni přijdou pro mou duši. Jsem nakažený chaosem!"
Datlef pohlédl bratrovi dlouze do očí a nadechl se. Nevěděl, kde začít s vyprávěním a tak začal od začátku. "Víš, když jsem studoval na koleji, byl jsem vždy ve všem poslední. Magistři střeží svá tajemství a o moc se nedělí s každým. Všechno zlato a práce, kterou jsme jim oba přinesli, mi nebyly nic platné. Přes deset let jsem studoval a splnil každý úkol. Vždy jsem musel čekat a dřít a strpět ponížení.
Slyším to jako dneska. Né Mahlere... zase to máš špatně! Budeš přepisovat Aristonův traktát o ideji dobra až do skonání světa. A Mahlere nezapomeň dnes v noci uklidit a vyleštit všechny baňky na zadních policích. Pokud tam najdu smítko prachu, nedostaneš ty nekňubo tři dny najíst! Odříkání je jednou ze čtyř klasických ctností!
Tehdy jsem se rozhodl studovat zakázané knihy. V laboratoři jsem měl přístup k surovinám a náčiní. Noc co noc jsem až do raních hodin pilně překládal z archaického jazyku. Svitek za svitkem jsem odhaloval zapovězené tajemství. Již vznešení filosofové Tileje a zemí hraničních knížectví před dvěma tisíci lety odhalili podstatu našeho omylu. Síla chaosu není zlá ani dobrá. Na počátku světa byl právě jen chaos a z něj se dle zákona chronu ustanovil řád. Logos, který chápeme jako nevyhnutelnou nutnost bytí je však jen jednou z jejich uplývajících částí. Ve svitku temného mudrce jménem Herakleiton jsem se dočetl, že otcem všeho i pánem všech je oheň, ve kterém vše zaniká a opět vzniká dle sudby bohů tohoto světa. Barbarští králové a sigmaritští kněží nám po staletí vtloukali do hlav, že co není dobré, je špatné. Oddělili temnotu od světla ve světě, který měl dříve mnoho barev. Zůstala jen černá a bíla, jež se spojila v unylou a tupou šeď. Chaos, jak ho nazýváš, není jedno či druhé. Je však jednou ze základních substancí vesmíru a je mu dána vlastnost potence. Strach a pokleslost umožní pokřivení a degeneraci ale silní jedinci, kteří mají vůli změnit tento svět, jím budou obdařeni. My Gisberte, můžeme najít tu vůli. Stačí sáhnout a svět nám bude ležet u nohou. Ti všichni, co nás zradili a vyhnali mě z Univerzity. Ti, co na mě poštvali lovce čarodějnic a z tebe učinili lovnou zvěř. Ti všichni!" náhle se zarazil a váhavě dodal: "pochopí."
Gisbert se ztěžka nadzvedl na zabandážovaných rukou. Ve snaze uvolnit si pouta se trochu zavrtěl. Procedil skrz zuby: "jsi cvok Datlefe. Ale v tomhle máš snad pravdu. Ty všichni zkurvený bastardi chcípnou!"
Krvavej Gisbert se rozhlédl po setmělém doku. Tak tohle bylo doopravdy k vzteku. Zajímalo by ho, kdo práskul jejich skrýš. V přístavu kotvily tucty lodí a zašívárna na Červené dámě byla dokonalá. Střelil pohledem po svých kumpánech a zlostně zavrčel. Nikdo z nich se neodvážil opětovat jeho zuřivý pohled. Byla to nelítostná parta. Všichni protřelí rváči a veteráni bezpočtu přístavních šarvátek, kteří se nenechají snadno rozhodit. Nyní jim ale nebylo dvakrát veselo. Každý už zvažoval, kam se vrtnout. Tohle určitě někdo odnese. A většina z nich plánovala, že se této povedené taškařice raději nezúčastní. Až se Lothar dozví, že přišli o Špinavce Roberta, dá Gisberta stáhnout z kůže. Historka, že se na loď sesypala tlupa zoufalců ze stok a pár žoldáků přestrojených za bretonské rejtary, jim asi moc nepomůže. Tak pitomou výmluvu by si snad vymyslel leda blázen.
Gisbertovy oči náhle zachytily to, nač několik dlouhých hodin čekal. Stíny postrkující malý člun směrem z ústí městské stoky. Byly jen dva. Trpaslíci zahalení v páchnoucích potrhaných pláštích. Mohli by z nich vymlátit, kam toho Roberta odvlekli. Gisbertovi v tom ale něco nesedělo. Minule měli tihle skřeti sebou nejen smečku prašivých psů podobných spíš přichcíplejm krysám, ale taky koně. Pokud by se zmýlil, další možnost vypátrat svou kořist již nedostane. Proto se rozhodl, že je bude raději sledovat. Vyrazil se svým doprovodem po nábřeží. Jako stíny se nepozorovaně prosmekli skrz ruinu starého skladu až k Wernerově sloupu. Na tomto místě stála ještě před dvaceti lety stará celnice, kde kupci vyřizovaly povolení pro vstup do chráněného přístavu. Tehdy to tu asi pěkně žilo, ale teď se mezi pobořenými torzy domů a hnijícím harampádím povaloval jen kouř plazící se z rušnějších ulic Vorschlagu. Loďka proplula starým vodním kanálem a zmizela v ústí temné stoky. Gisbert pobídl své muže a s tlumenou nadávkou slezl do páchnoucí břečky. Tohle sledování tedy rozhodně stálo za to.
***
Mahler věděl, že je na tom opravdu zle. Sebral proto všechny své síly, aby udržel nehybně zachmuřenou tvář. Stoický klid, který předstíral, byl velmi vzdálen od jeho skutečných pocitů, ale nyní si nemohl dovolit další chybu. Blesknul očima po stahujícím se kruhu skavenů a mezi zuby procedil odpověď na otázku, jež před okamžikem zazněla. „Né, mám lepší nápad. Raději to rovnou spálím!“ Vůdce zabijáků zastavil rázným pohybem zakřivené čepele své bojovníky. „Blázníš-blázníš. Pak tu pojdou-dou všichni!“
„ No a?“ odvětil čaroděj. „Jestli tu zahynu já, vezmu vás všechny sebou! Bez kouzelné mapy cestu z pustin nikdy nenajdeš.“ Černý skaven s mírným úsměškem pokrčil rameny. „ Ať je tedy po ty. Dyť my přátelé-kamarátii.“ Datlef si obsah tohoto lidského slova nedokázal spojit s žádným výrazem skavení řeči, který by znal. Pečlivě nacvičeným pohybem ruky uvolnil část ohnivé aury, která obklopovala jeho paži. Svitek se rozsypal na prach. Skavení nozdry se náhle roztáhly v hrubé grimase. Cos to uděl-dělal?!?“
„Buď bez obav, dovedl jsem vás sem. Dovedu vás i ven. Mně slouží démoni z nejtemnějších pekel. Nepotřebuji k tomuto činu žádnou mapu!“
Skaven rezignovaně ukryl své zbraně, neboť již mu nic jiného nezbývalo. V duchu ještě dodal : „Doufám, že máš pro nás stejně pohodlnou cestu, jako když jsme šli sem. Prve jsme museli nejslabší bojovníky sežrat. A jestli už zbudu jenom já, tak ti slibuju, že si tě pěkně vychutnám!“
***
Gisbert si svíral rozpraskané dlaně a z pálících očí mu bez přestání kanuly velké slzy. Tenhle kšeft mu byl sám čert dlužen. Půlka hrdlořezů se válela po kamenné podlaze u jeho nohou. I oni nesnesitelně trpěli. Na druhou polovinu svých kumpánů raději už ani nemyslel. Byli mrtví. Pronásledovat ty pazgřivce do podzemí byla hloupost. Gisbert tomu stále nemohl uvěřit, ale byli to skaveni. Bájní krysolidé žijící přímo tady pod přístavními ulicemi Talagaadu. Střetli se s nimi v urputné bitce. Padli do pasti a během několika chvil se z pronásledovatelů stala lovná kořist. Podařilo se jim naštěstí uprchnout skrz jakýsi čerstvě odkrytý zával, který zapomněly ty obludy hlídat. Narazili na podivnou laboratoř, kde je dohnala další vlna zapáchajících bestií. V následující potyčce Gisbert prostřelil obrovský porcelánový zásobník s vodou. Nebyla to voda. V první chvíli si připadal jako vítěz, neboť podivná tekutina rozleptala část mutantů a poté se sama vznítila. Modré plameny tak jenom dokončily započaté dílo zkázy a nadobro rozehnaly zbytek krys. Později ho však radost přešla. Všichni se nadýchali jedovatých výparů. Začala jim slézat kůže na obličeji a rukou. Nyní jen čekali v křečích na svůj konec v temných chodbách, ze kterých již nebylo návratu.
***
Datlef se starostlivě usadil do starého dřevěného křesla. V domě U kruhů měl pronajaté dvě místnosti. Za poslední peníze nakoupil několik baněk, kahan, byliny a látku na obvazy. Jeho vlastní zranění od kislevské šavle se rychle hojilo. Pohlédl na svého bratra, který se stále převaloval na pokraji noční můry a bdění v tenkém prostoru mezi životem a smrtí. Obvazy napuštěné tišícím roztokem čas od času doutnaly. Z otevřených popálenin se řinul hnisající kožní mok a místnost prostupoval pach spáleniny, kouře a rozkladu. Gisbert byl stejné krve. Jeho starší bratr se však změnil k nepoznání. Dříve statná postava a ostré aristokratické rysy se daly jen těžko přirovnat k trosce, která před ním ležela. Musel projít podobným peklem jako sám Datlef. Byli stejné krve a síla vrásnivce, kterému mnozí říkali čarokámen, způsobila u obou stejnou mutaci. Datlef měl ale velikou výhodu. Dlouhá léta výcviku na akademii ho naučila sebekontrole a dovednostem tajemného umění zlaté koleje cechu alchymistů. Nekonečné meditace a studium mu umožnily využívat moc, kterou později získal. Dokázal ovládat síly magických vichrů a ohýbat zákony přirozeného světa ve svůj prospěch. I tak dobře věděl, jak nevyzpytatelné síly ovládá a měl k nim náležitý respekt. Gisbert byl pravým opakem. Moc, jež ho sevřela, málem uškvařila jeho tělesnou schránku a změnila jej v mrzáka. Nebyl na takovou hrozbu připraven, a pokud vůbec přežije, bude to zázrak.
Datlef se rozhodl, že pro svého milovaného i nenáviděného bratra udělá, co bude moci. Kdysi to byl on, kdo potřeboval pomoc. Studium vyžadovalo peníze, na které měl po právu nárok pouze Gisbert. Jako starší byl dědicem rodového panství, titulu i postavení. O to všechno však přišel a raději vstoupil na dráhu zločince, než by svého drahého bratra opustil. Pohádali se před pěti lety. Datlefův otec byl násilník a mizera. Všichni věděli, že jejich nebohou matku utýral až k hrobu a většinu pozemků prohrál v kartách. Přesto Datlef nedovedl pochopit, jak ho mohl Gisbert zabít. Od té doby spolu již nemluvili. Každý šel svou cestou. Když na něj narazil ve skavením labyrintu, pocítil však povinnost spaltit staré dluhy. Krev je krev. Na tom více krve již nic nezmění. Z vedlejší místnosti se ozvaly hlasy povykujících mužů. Ti, kteří měli štěstí a nebyli příliš zasaženi roztokem ze skavení laboratoře, dokázali Datlefa následovat. Dlužili mu své životy, protože by se jinak z prokletých tunelů v takovém stavu nikdy nedostali. Přesto jich Datlef začínal mít až dost. Blíží se čas, kdy bude muset rozhodnout co s nimi. Jejich přítomnost by mohla přinést víc škody než užitku.
***
"Měl jsi mě radši nechat umřít," zakňoural Gisbert. "Raději to než cítit, jak se ti škvaří prsty u nohou a z žaludku stoupá jedovatá síra." Datlef pokrčil rameny v omluvném gestu. "Musel jsem tě spoutat. Chtěl sis rozbít hlavu o zeď. Musíš mít opravdu velké bolesti." "K čertu s tebou i s tímhle světem!" zaklel spoutaný pacient a zakuckal se dávivým kašlem. "Raději smrt než prokletí. Copak si myslíš, že jsem úplně dementní? Tohle není samo sebou. Když se pohnu, vyskočí mi na kůži modré plameny. Je to nesnesitelná bolest! Ale horší je to kolem. Je to prokletí. Cítím, že si démoni přijdou pro mou duši. Jsem nakažený chaosem!"
Datlef pohlédl bratrovi dlouze do očí a nadechl se. Nevěděl, kde začít s vyprávěním a tak začal od začátku. "Víš, když jsem studoval na koleji, byl jsem vždy ve všem poslední. Magistři střeží svá tajemství a o moc se nedělí s každým. Všechno zlato a práce, kterou jsme jim oba přinesli, mi nebyly nic platné. Přes deset let jsem studoval a splnil každý úkol. Vždy jsem musel čekat a dřít a strpět ponížení.
Slyším to jako dneska. Né Mahlere... zase to máš špatně! Budeš přepisovat Aristonův traktát o ideji dobra až do skonání světa. A Mahlere nezapomeň dnes v noci uklidit a vyleštit všechny baňky na zadních policích. Pokud tam najdu smítko prachu, nedostaneš ty nekňubo tři dny najíst! Odříkání je jednou ze čtyř klasických ctností!
Tehdy jsem se rozhodl studovat zakázané knihy. V laboratoři jsem měl přístup k surovinám a náčiní. Noc co noc jsem až do raních hodin pilně překládal z archaického jazyku. Svitek za svitkem jsem odhaloval zapovězené tajemství. Již vznešení filosofové Tileje a zemí hraničních knížectví před dvěma tisíci lety odhalili podstatu našeho omylu. Síla chaosu není zlá ani dobrá. Na počátku světa byl právě jen chaos a z něj se dle zákona chronu ustanovil řád. Logos, který chápeme jako nevyhnutelnou nutnost bytí je však jen jednou z jejich uplývajících částí. Ve svitku temného mudrce jménem Herakleiton jsem se dočetl, že otcem všeho i pánem všech je oheň, ve kterém vše zaniká a opět vzniká dle sudby bohů tohoto světa. Barbarští králové a sigmaritští kněží nám po staletí vtloukali do hlav, že co není dobré, je špatné. Oddělili temnotu od světla ve světě, který měl dříve mnoho barev. Zůstala jen černá a bíla, jež se spojila v unylou a tupou šeď. Chaos, jak ho nazýváš, není jedno či druhé. Je však jednou ze základních substancí vesmíru a je mu dána vlastnost potence. Strach a pokleslost umožní pokřivení a degeneraci ale silní jedinci, kteří mají vůli změnit tento svět, jím budou obdařeni. My Gisberte, můžeme najít tu vůli. Stačí sáhnout a svět nám bude ležet u nohou. Ti všichni, co nás zradili a vyhnali mě z Univerzity. Ti, co na mě poštvali lovce čarodějnic a z tebe učinili lovnou zvěř. Ti všichni!" náhle se zarazil a váhavě dodal: "pochopí."
Gisbert se ztěžka nadzvedl na zabandážovaných rukou. Ve snaze uvolnit si pouta se trochu zavrtěl. Procedil skrz zuby: "jsi cvok Datlefe. Ale v tomhle máš snad pravdu. Ty všichni zkurvený bastardi chcípnou!"