Datlef a Gisbert bratři k pohledání

[Leif]

Datlef a Gisbert bratři k pohledání

Krvavej Gisbert se rozhlédl po setmělém doku. Tak tohle bylo doopravdy k vzteku. Zajímalo by ho, kdo práskul jejich skrýš. V přístavu kotvily tucty lodí a zašívárna na Červené dámě byla dokonalá. Střelil pohledem po svých kumpánech a zlostně zavrčel. Nikdo z nich se neodvážil opětovat jeho zuřivý pohled. Byla to nelítostná parta. Všichni protřelí rváči a veteráni bezpočtu přístavních šarvátek, kteří se nenechají snadno rozhodit. Nyní jim ale nebylo dvakrát veselo. Každý už zvažoval, kam se vrtnout. Tohle určitě někdo odnese. A většina z nich plánovala, že se této povedené taškařice raději nezúčastní. Až se Lothar dozví, že přišli o Špinavce Roberta, dá Gisberta stáhnout z kůže. Historka, že se na loď sesypala tlupa zoufalců ze stok a pár žoldáků přestrojených za bretonské rejtary, jim asi moc nepomůže. Tak pitomou výmluvu by si snad vymyslel leda blázen.

Gisbertovy oči náhle zachytily to, nač několik dlouhých hodin čekal. Stíny postrkující malý člun směrem z ústí městské stoky. Byly jen dva. Trpaslíci zahalení v páchnoucích potrhaných pláštích. Mohli by z nich vymlátit, kam toho Roberta odvlekli. Gisbertovi v tom ale něco nesedělo. Minule měli tihle skřeti sebou nejen smečku prašivých psů podobných spíš přichcíplejm krysám, ale taky koně. Pokud by se zmýlil, další možnost vypátrat svou kořist již nedostane. Proto se rozhodl, že je bude raději sledovat. Vyrazil se svým doprovodem po nábřeží. Jako stíny se nepozorovaně prosmekli skrz ruinu starého skladu až k Wernerově sloupu. Na tomto místě stála ještě před dvaceti lety stará celnice, kde kupci vyřizovaly povolení pro vstup do chráněného přístavu. Tehdy to tu asi pěkně žilo, ale teď se mezi pobořenými torzy domů a hnijícím harampádím povaloval jen kouř plazící se z rušnějších ulic Vorschlagu. Loďka proplula starým vodním kanálem a zmizela v ústí temné stoky. Gisbert pobídl své muže a s tlumenou nadávkou slezl do páchnoucí břečky. Tohle sledování tedy rozhodně stálo za to.

***

Mahler věděl, že je na tom opravdu zle. Sebral proto všechny své síly, aby udržel nehybně zachmuřenou tvář. Stoický klid, který předstíral, byl velmi vzdálen od jeho skutečných pocitů, ale nyní si nemohl dovolit další chybu. Blesknul očima po stahujícím se kruhu skavenů a mezi zuby procedil odpověď na otázku, jež před okamžikem zazněla. „Né, mám lepší nápad. Raději to rovnou spálím!“ Vůdce zabijáků zastavil rázným pohybem zakřivené čepele své bojovníky. „Blázníš-blázníš. Pak tu pojdou-dou všichni!“
„ No a?“ odvětil čaroděj. „Jestli tu zahynu já, vezmu vás všechny sebou! Bez kouzelné mapy cestu z pustin nikdy nenajdeš.“ Černý skaven s mírným úsměškem pokrčil rameny. „ Ať je tedy po ty. Dyť my přátelé-kamarátii.“ Datlef si obsah tohoto lidského slova nedokázal spojit s žádným výrazem skavení řeči, který by znal. Pečlivě nacvičeným pohybem ruky uvolnil část ohnivé aury, která obklopovala jeho paži. Svitek se rozsypal na prach. Skavení nozdry se náhle roztáhly v hrubé grimase. Cos to uděl-dělal?!?“
„Buď bez obav, dovedl jsem vás sem. Dovedu vás i ven. Mně slouží démoni z nejtemnějších pekel. Nepotřebuji k tomuto činu žádnou mapu!“
Skaven rezignovaně ukryl své zbraně, neboť již mu nic jiného nezbývalo. V duchu ještě dodal : „Doufám, že máš pro nás stejně pohodlnou cestu, jako když jsme šli sem. Prve jsme museli nejslabší bojovníky sežrat. A jestli už zbudu jenom já, tak ti slibuju, že si tě pěkně vychutnám!“

***

Gisbert si svíral rozpraskané dlaně a z pálících očí mu bez přestání kanuly velké slzy. Tenhle kšeft mu byl sám čert dlužen. Půlka hrdlořezů se válela po kamenné podlaze u jeho nohou. I oni nesnesitelně trpěli. Na druhou polovinu svých kumpánů raději už ani nemyslel. Byli mrtví. Pronásledovat ty pazgřivce do podzemí byla hloupost. Gisbert tomu stále nemohl uvěřit, ale byli to skaveni. Bájní krysolidé žijící přímo tady pod přístavními ulicemi Talagaadu. Střetli se s nimi v urputné bitce. Padli do pasti a během několika chvil se z pronásledovatelů stala lovná kořist. Podařilo se jim naštěstí uprchnout skrz jakýsi čerstvě odkrytý zával, který zapomněly ty obludy hlídat. Narazili na podivnou laboratoř, kde je dohnala další vlna zapáchajících bestií. V následující potyčce Gisbert prostřelil obrovský porcelánový zásobník s vodou. Nebyla to voda. V první chvíli si připadal jako vítěz, neboť podivná tekutina rozleptala část mutantů a poté se sama vznítila. Modré plameny tak jenom dokončily započaté dílo zkázy a nadobro rozehnaly zbytek krys. Později ho však radost přešla. Všichni se nadýchali jedovatých výparů. Začala jim slézat kůže na obličeji a rukou. Nyní jen čekali v křečích na svůj konec v temných chodbách, ze kterých již nebylo návratu.

***

Datlef se starostlivě usadil do starého dřevěného křesla. V domě U kruhů měl pronajaté dvě místnosti. Za poslední peníze nakoupil několik baněk, kahan, byliny a látku na obvazy. Jeho vlastní zranění od kislevské šavle se rychle hojilo. Pohlédl na svého bratra, který se stále převaloval na pokraji noční můry a bdění v tenkém prostoru mezi životem a smrtí. Obvazy napuštěné tišícím roztokem čas od času doutnaly. Z otevřených popálenin se řinul hnisající kožní mok a místnost prostupoval pach spáleniny, kouře a rozkladu. Gisbert byl stejné krve. Jeho starší bratr se však změnil k nepoznání. Dříve statná postava a ostré aristokratické rysy se daly jen těžko přirovnat k trosce, která před ním ležela. Musel projít podobným peklem jako sám Datlef. Byli stejné krve a síla vrásnivce, kterému mnozí říkali čarokámen, způsobila u obou stejnou mutaci. Datlef měl ale velikou výhodu. Dlouhá léta výcviku na akademii ho naučila sebekontrole a dovednostem tajemného umění zlaté koleje cechu alchymistů. Nekonečné meditace a studium mu umožnily využívat moc, kterou později získal. Dokázal ovládat síly magických vichrů a ohýbat zákony přirozeného světa ve svůj prospěch. I tak dobře věděl, jak nevyzpytatelné síly ovládá a měl k nim náležitý respekt. Gisbert byl pravým opakem. Moc, jež ho sevřela, málem uškvařila jeho tělesnou schránku a změnila jej v mrzáka. Nebyl na takovou hrozbu připraven, a pokud vůbec přežije, bude to zázrak.

Datlef se rozhodl, že pro svého milovaného i nenáviděného bratra udělá, co bude moci. Kdysi to byl on, kdo potřeboval pomoc. Studium vyžadovalo peníze, na které měl po právu nárok pouze Gisbert. Jako starší byl dědicem rodového panství, titulu i postavení. O to všechno však přišel a raději vstoupil na dráhu zločince, než by svého drahého bratra opustil. Pohádali se před pěti lety. Datlefův otec byl násilník a mizera. Všichni věděli, že jejich nebohou matku utýral až k hrobu a většinu pozemků prohrál v kartách. Přesto Datlef nedovedl pochopit, jak ho mohl Gisbert zabít. Od té doby spolu již nemluvili. Každý šel svou cestou. Když na něj narazil ve skavením labyrintu, pocítil však povinnost spaltit staré dluhy. Krev je krev. Na tom více krve již nic nezmění. Z vedlejší místnosti se ozvaly hlasy povykujících mužů. Ti, kteří měli štěstí a nebyli příliš zasaženi roztokem ze skavení laboratoře, dokázali Datlefa následovat. Dlužili mu své životy, protože by se jinak z prokletých tunelů v takovém stavu nikdy nedostali. Přesto jich Datlef začínal mít až dost. Blíží se čas, kdy bude muset rozhodnout co s nimi. Jejich přítomnost by mohla přinést víc škody než užitku.

***

"Měl jsi mě radši nechat umřít," zakňoural Gisbert. "Raději to než cítit, jak se ti škvaří prsty u nohou a z žaludku stoupá jedovatá síra." Datlef pokrčil rameny v omluvném gestu. "Musel jsem tě spoutat. Chtěl sis rozbít hlavu o zeď. Musíš mít opravdu velké bolesti." "K čertu s tebou i s tímhle světem!" zaklel spoutaný pacient a zakuckal se dávivým kašlem. "Raději smrt než prokletí. Copak si myslíš, že jsem úplně dementní? Tohle není samo sebou. Když se pohnu, vyskočí mi na kůži modré plameny. Je to nesnesitelná bolest! Ale horší je to kolem. Je to prokletí. Cítím, že si démoni přijdou pro mou duši. Jsem nakažený chaosem!"

Datlef pohlédl bratrovi dlouze do očí a nadechl se. Nevěděl, kde začít s vyprávěním a tak začal od začátku. "Víš, když jsem studoval na koleji, byl jsem vždy ve všem poslední. Magistři střeží svá tajemství a o moc se nedělí s každým. Všechno zlato a práce, kterou jsme jim oba přinesli, mi nebyly nic platné. Přes deset let jsem studoval a splnil každý úkol. Vždy jsem musel čekat a dřít a strpět ponížení.
Slyším to jako dneska. Né Mahlere... zase to máš špatně! Budeš přepisovat Aristonův traktát o ideji dobra až do skonání světa. A Mahlere nezapomeň dnes v noci uklidit a vyleštit všechny baňky na zadních policích. Pokud tam najdu smítko prachu, nedostaneš ty nekňubo tři dny najíst! Odříkání je jednou ze čtyř klasických ctností!
Tehdy jsem se rozhodl studovat zakázané knihy. V laboratoři jsem měl přístup k surovinám a náčiní. Noc co noc jsem až do raních hodin pilně překládal z archaického jazyku. Svitek za svitkem jsem odhaloval zapovězené tajemství. Již vznešení filosofové Tileje a zemí hraničních knížectví před dvěma tisíci lety odhalili podstatu našeho omylu. Síla chaosu není zlá ani dobrá. Na počátku světa byl právě jen chaos a z něj se dle zákona chronu ustanovil řád. Logos, který chápeme jako nevyhnutelnou nutnost bytí je však jen jednou z jejich uplývajících částí. Ve svitku temného mudrce jménem Herakleiton jsem se dočetl, že otcem všeho i pánem všech je oheň, ve kterém vše zaniká a opět vzniká dle sudby bohů tohoto světa. Barbarští králové a sigmaritští kněží nám po staletí vtloukali do hlav, že co není dobré, je špatné. Oddělili temnotu od světla ve světě, který měl dříve mnoho barev. Zůstala jen černá a bíla, jež se spojila v unylou a tupou šeď. Chaos, jak ho nazýváš, není jedno či druhé. Je však jednou ze základních substancí vesmíru a je mu dána vlastnost potence. Strach a pokleslost umožní pokřivení a degeneraci ale silní jedinci, kteří mají vůli změnit tento svět, jím budou obdařeni. My Gisberte, můžeme najít tu vůli. Stačí sáhnout a svět nám bude ležet u nohou. Ti všichni, co nás zradili a vyhnali mě z Univerzity. Ti, co na mě poštvali lovce čarodějnic a z tebe učinili lovnou zvěř. Ti všichni!" náhle se zarazil a váhavě dodal: "pochopí."

Gisbert se ztěžka nadzvedl na zabandážovaných rukou. Ve snaze uvolnit si pouta se trochu zavrtěl. Procedil skrz zuby: "jsi cvok Datlefe. Ale v tomhle máš snad pravdu. Ty všichni zkurvený bastardi chcípnou!"

[Leif]

Krvavá díra
Temné chodby Krvavé díry naplnil vzdálený křik a lomoz. Dnes nabraly zápasy trochu jiný směr než obvykle. Těla rozsekaných dozorců se povalovala po špinavých dlaždicích a z okolních zdí zvolna stékala jejich chladnoucí krev. Datlef se nemohl ubránit pocitu, že se jeho život neubírá tím správným směrem. Znovu přejel očima své společníky a v duchu již po sté zauvažoval, jak se sem vlastně dostal. Jistě. Potřebovali zlato. Musel nakoupit jídlo a ingredience pro výrobu kouzelných lektvarů, které by ho chránili před působením moci chaosu. Zdivočelí otroci na nechvalně proslulém Talagaadském zápasišti se dnes chopili své životní šance. Rozhodli se vydobýt si svobodu silou zbraní. Jejich boj byl jistě ušlechtilý, ale pro něho bylo dnes důležitější, že za jejich životy jsou otrokáři ochotni zaplatit zlatem.
Datlef pocítil lítost nad těmito ubožáky. Rozhodli se raději zemřít v boji za svobodu než trpělivě očekávat smrt při nelegálních zápasech. Naneštěstí mu teď utíkaly cenné minuty a on nemohl váhat. Dohoda zněla jasně. Sázkaři zaplatí přes dvě kopy korun, pokud se podaří povstání zpacifikovat. Ústřední osobností vzbouřenců byl jakýsi Morak. Ten, jenž přesvědčil vězně, aby se vzepřeli moci svých trýznitelů. Otroci si vše dobře naplánovali. Když ukládali zbraně po končícím tréninku, nastražili dozorcům past. Podařilo se jim tajně odemknout zámek od spojovacího řetězu a v rozhodujícím okamžiku nepozorné stráže přečíslit. Mohlo se jednat pouze o drobný útěk několika bojovníků, ale oni raději vsadili vše na jednu kartu. Využili drahocenný čas k osvobození všech ostatních vězňů. K útěku jim chybělo jen málo. Zbývalo zdolat poslední úsek podzemního labyrintu a využít některé z opevněných bran do tunelů Talagaadských stok. Proti takové skupině byl zbytek dozorců prakticky bezmocný. A pronásledování by se mohlo snadno změnit v krvavou lázeň
***
Datlef ostatním ve spěchu všechno vysvětlil. Měl také již v hlavě plán, jak se zápasníky zúčtovat. Zastavil se na rozcestí podzemních chodeb, aby se vydýchal a rozdal svým mužům pokyny. „Nejmenší a nejnenápadnější je Ronja. Mezi otroky vládne zmatek a spěch. Vypij tento lektvar. Sám jsem ho připravil pro chvíle podobné této. Jejich oči neprohlédnou klam a jejich mysl bude zaměstnána plynoucí osnovou času. Kouzlo lektvaru způsobí, že si ti slabomyslní blázni neuvědomí, že nejsi jednou z nich. Dostaneš se tunelů touto úzkou šachtou pro přívod vzduchu. Pro ostatní je příliš těsná a zápasníci tento vchod jistě nebudou hlídat. Mají vlastních starostí dost. Až přijdeme my, využiješ příležitosti a zabiješ jejich velitele. S ostatními to už vyřídíme snadno. Bez vůdce budou jistě dezorientovaní.“ Ronja pohlédla na úzký skalní komín, jenž vedl kamsi do temné hlubiny. Jistě že se jí tam nechtělo, ale nemohla před svými krajany dát najevo strach. S prázdným výrazem v očích přikývla. Datlef zatím udílel pokyny skupině šermířů, kteří měli proběhnout spojovacím tunelem a ověřit, zda nemohou otroci uprchnout severní stranou. Datlefova past byla dokonalá. Ještě chvíli a sklapne. Datlef se náhle zarazil, neboť nyní přišel na řadu Gisbertův úkol. Ať se však rozhlížel sebevíc, nikde svého bratra nevyděl. V tu chvíli zaslechl vzdálené zavytí. Uběhl několik sáhů a zjistil, že civí přímo do odemčených dveří, které je měly dělit od bludiště plného otroků. Před sebou v temnotě tunelu již spatřil Gisberta, kolem kterého šlehaly plameny. Hlouček zápasníků před ním spěšně ustupoval chodbou. Norskanští berserkové, kteří ho až do této chvíle poslouchali, zapomněli na všechny plány, zavili nadšením a vtrhli do nitra bludiště za ohnivým mužem. Datlefův nápad selhal dřív, než mohl být využit. Z jednoduchého úkolu se stala honička v temných a neznámých tunelech. Honička na život a na smrt. Datlef jen doufal, že Gisbert opravdu ví, co dělá. Tasil meč a ponořil se do stínů.
Gisbert to nevěděl. Snažil se dohnat poslední zápasníky, kteří vlekli pryč svého trpasličího přítele. Zprvu to vypadalo, že je polonahý zakrslík možná raněný. Když se však vytrhl z rukou otroků, ukázalo se, že pouze nesouhlasí s kvapným ústupem. Rozběsnil se a obrátil svou pozornost ke Gisbertovi.Ti dva se střetli a rozpoutali boj, který připomínal hrdinské příběhy zašlých časů. Gisbert tloukl do mužíka řetězy a chrlil oheň. Úder stíhal úder a maličký bojovník v oslnivé záři plamenů poskakoval hned na jednu a tu zase na druhou stranu. V každé ruce třímal ostrou trpasličí sekyru a neúnavně jimi tloukl do víru plamenů. Ačkoli byl skoro o půlku menší než Gisbert, ukázalo se, že v souboji má navrch. Ostatní zápasníci však takové kvality nevykazovali a byli pobiti norskany, kteří konečně doběhli Gisberta. Statečný trolobijce nakonec zůstal sám. Proti převaze seveřanů již neměl velkou naději. Datlef na chvíli zajásal. Gisbret byl zjevně dosud při vědomí a jeho zranění nebyla vážná. Horším se ukázalo, že se nepřátelé již dostali přes zatlučenou bránu a srazili se s muži, které předtím poslal, aby jim odřízli cestu. Výborně, pomyslel si Datlef. Honička tedy může pokračovat.
***
Morak se prodral mezi svými muži, aby zjistil, kolik času ještě potřebují pro vylomení brány. Otrokáři povolali námezdné hrdlořezy a norskanské žoldáky, kteří se nezastaví před ničím. Jeho muži byli sice odhodlaní, ale celou noc nespali a neměli jídlo a téměř žádnou vodu. Konečně se bronzem pobité dveře prohnuly a s mučivým zakvílením se utrhly z veřejí. První z gladiátorů, který vběhl dovnitř, padl nazpět s hlubokou ranou od těžkého norskanského meče. Ve dveřích se rozkročil svalnatý potetovaný válečník, který svým hrdelním jazykem přivolával pohanské bohy a s úšklebkem zval další osvobozené otroky na schůzku se smrtí. Morak spatřil, že cesta na svobodu dosud není volná. Povzdychl si. Pozvedl meč a vrhnul se v čele svých mužů do nitra chodby.
***
Datlef věděl, že nezbývá čas. Spolu s norskany vběhl do sálu u hlavní brány. Vpadli dovnitř s bojovým pokřikem a pozvednutými zbraněmi, ale jejich útok odezněl spolu s ozvěnou. Než se stačil vydat k rozbité bráně, kde dosud probíhal boj, pochopil, že vběhnout bez krytí dovnitř byla teprve ta pravá chyba. Zápasníci, kteří se rozmístili do temných výklenků a bočních chodeb, vyrazili v jediném okamžiku ze všech stran. Datlef pochopil, že dnes to opravdu nebude on, kdo straží léčky. Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že má odříznutou ústupovou cestu, jak předpokládal. Nemohl si vzpomenout na žádné vhodné zaklínadlo. Škoda že se člověk v takových chvílích nemůže podívat do hedvábných stran grimoárů. Z rozjímání jej vytrhlo ostré řinčení zbraní. Pozvedl meč a začal se rvát o vlastní život.
***
Morak proskočil branou a kotoulem překonal několik sáhů špinavého dláždění. V jeho stopách leželi v krvi tři muži. Mezi nimi se povaloval i barbarský bojovník. Vůdce otroků pohlédl na opuštěné schodiště za branou. Zároveň však zjistil, že ho již nikdo nenásleduje. Všichni se obrátili zpět, aby vzdorovali pronásledovatelům. Na chvíli pocítil touhu všeho nechat a rozběhnout se po schodech pryč z toho vraždění.Vzpomněl si na dávná slova svého učitele. Jakoby z dáli zaslechl jeho hlas. „V životě jsou vždy pouze dvě cesty. Je na tobě, kterou si zvolíš. Pamatuj sic, že svou cenu zaplatíš, ať zvolíš kteroukoli.“ Otočil se, aby pomohl svým druhům. To on je přesvědčit k útěku. Na jeho ramenou nyní dřímá odpovědnost vůdce.
Datlef uskočil před ranou zakřiveného jižanského meče. Zápasníci byli vyzbrojeni plejádou cizokrajných zbraní a zbrojí těch nejroztodivnějších tvarů. Při hrách v Krvavé díře byly tyto detaily příjemným zpestřením, které dokázalo nadchnout diváky. Datlef zalitoval, že si raději nekoupil lístky a nesleduje toto představení z vyhřáté lóže. Odrazil další zápasníkův výpad. Ti muži bojovali statečně, ale únava a hlad na nich vykonaly svou práci. Čaroděj se chopil další příležitosti a poranil svého soupeře na noze. Hluboká rána nad kotníkem se rychle zbarvila do ruda. Datlef se prosmekl blíž k východu. Prohrávali a on doufal, že se mu podaří seslat únikové zaklínadlo. V tom se mu do cesty postavil mohutný stín krále arény. Morakovy mohutné paže rozpoutaly hotové peklo. Údery dopadaly tak rychle, že se Datlefovi slévaly v jednolitou síť záblesků oceli. Uskakoval a prchal před každou další ranou. Pláštěm se však nešťastně zahákl za jeden z bronzových držáků na louče. Pokusil se rozervat vlněnou látku, ale místo toho se jen nemotorně zamotal do svého vlastního černého hábitu. Morak zavrčel skrz sevřené zuby. „Skončeme to čaroději!“ Čepel jeho meče minula hlavu zmítajícího se nešťastníka sotva o půl palce a zlomila se o rameno držáku. Datlef konečně ucítil pevnou skálu pod nohou. Odrazil se a vší silou bodl válečníka do hrudního koše.
***
Když se Gisbert konečně vzpamatoval, rozehnal otroky, kteří se dosud nevzdali. Většina z nich však ztratila naději, jakmile padl jejich vůdce. Někteří se pokusili o bezhlavý útěk, zatímco jiní padli na kolena a dali se do hořkého pláče. Zvítězili jsme. Většina z nás si odnesla zlá zranění a bolestivé šrámy. Ronju museli odnést seveřané. Nebyla sama, kdo neodešel po svých. Svípdaga Silného a Ogmunda Sojku si odnesla smrt.