Povídky
Napsal: 6. 10. 2012 12.03
Kdo je Padlý Sníh???
I.
Šedá limuzína Superb 54 opouštěla korporační zónu. Důstojník bezpečnosti spěšně překontroloval údaje na hledí a spokojeným gestem ji uvolnil cestu. Vozidlo se mírně zhouplo, když překonávalo bezpečnostní systém vjezdu. Tereza stočila svůj pohled na pancéřová vrata, která se majestátně začala zdvihat ze země. Velké logo korporace Škoda se rozzářilo, když uslyšela charakteristické uzamknutí brány. Cítila lehké napětí. Opouštěla bezpečí a čistotu svého domova. Jak se brána vzdalovala, napětí v ní rostlo. Elegantním gestem vytáhla cigaretu. Chtěla to mít za sebou. Muž sedící po její levici cvakl staromódním zipákem a připálil ji.
„Poprvé venku?“ prohodil, zatím co nechal zapalovač hořet.
Tereza přikývla a potáhla s cigarety.
„Pamatuju si na ten pocit, je to jako první rande,“ s úsměvem na tváři vytáhl vlastní cigaretu.
„Jak dlouho jsi u korporace, Adame?“
„Pár měsíců to už bude,“ vyfoukl dlouhý oblak kouře.
„Skončil mi kontrakt u armády a korporace tenkrát nabírala.“
„Aha,“ přitakala trochu nepřítomně Tereza.
V autě se rozhostilo ticho. Tereza si vychutnávala aromatickou chuť cigarety, která ji uklidňovala a snažila se koncentrovat myšlenky na nastávající úkol. Dlouze se přitom zahleděla na Adama. Statný třicátník s nakrátko střeženými vlasy. V obličeji se mu rýsovaly první vrásky. Nebyl ošklivý, ale nebyl to ani její typ. Adam Kerner byl přidělen pro tuto misi jako důstojník korporační bezpečnosti. Podle záznamů si odkroutil dva roky na frontě. Potom, co ho armáda propustila se směšným důchodem, se dostal do služeb korporace. Měl být jejím osobním strážcem do dokončení úkolu.
V limuzíně kromě Adama a Terezy seděli tři muži a řidič. O řidiči toho příliš nevěděla, ale to ji netrápilo. Za to ostatní tři Trojčata, jak jim říkali bezpečáci, jí svým způsobem fascinovala. Tři naprosto stejní muži s holými lebkami a čarovým kódem na spáncích. Vypadali trochu jako banda zfetovaných skinheadů, kteří se zapomněli odstřihnout cenovku u bombru. Trojčata neměla skutečná jména, ale nesla označení CJ81 až CJ83. Patřila k uměle narozeným lidem s urychleným vývojem růstu. Operačně spadali pod vedení Adama. Nejvíc jí fascinovala podivná prázdnota v jejich očích. Zírali prostě před sebe a nedávali najevo reakce na sebemenší podněty.
Tereza se probrala z myšlenek a típla cigaretu. Naklonila se dopředu.
„Za jak dlouho budeme v zóně?“ otázala se řidiče.
„Předpokládám, že do deseti minut dosáhneme cílové destinace, madam,“ ozval se elektronicky podkreslený hlas.
„Byla si někdy v zóně?“ otázal se Adam.
„Nikdy, ale četla jsem hlášení bezpečnostního úseku, prý je to tam trochu nebezpečné.“
„Tak trochu nebezpečné,“ povzdychl si Adam.
„Je to tam dost tvrdý. Špína, zákon silnějšího a vyděděnci, co tě zabijou pro pár yenů.“
„Zabijou?“ otázala se tiše.
Tereza se na něj dlouze zadívala. Uvnitř se rozechvěla. Posledních pět let žila zavřená za zdmi korporační zóny, která jí poskytovala vše, co potřebovala k životu. Zrovna dokončila studia a stala se odborníkem na hardware. Nedávno ji bylo 23 let. Holešovická korporační zóna byla extrateritoriálním územím v Praze, kde neměla Rada vliv. Bylo to město ve městě. Vlastní škola, ubytovací komplex, obchodní pasáž a zábavní středisko pro ty, které nepohltila virtuální realita.
„Byl jsem tam venku v teritoriích,“ přerušil její tok myšlenek.
„A zóna v Modřanech je podobné místo.“
Tereza šáhla po další cigaretě, aby se uklidnila.
„Drž se mě a Trojčat, postarám se, aby se ti nic nestalo,“ jeho úsměv zmizel a pohlédl na plešouny.
Odpovědí mu bylo jen tiché mlčení. Adam pomalu vytáhl zbraň a zběžně ji překontroloval.
„Vjíždíme do zóny, madam,“ zaznělo krátce z reproduktoru.
Setmělo se. Otlučené a posprejované zdi lemovaly dlouhou ulici. Tu a tam se ozvěnou nesl šramot. Drobný pohyb ve tmě a malé, červené body mizející stejně rychle, jak se objevily. Krysy se probudily. Šerou utopii toho místa rušil jen malý oheň, vystupují ze staré popelnice. Stíny tří postav směšně poskakovaly po vraku auta. Holka a kluk, kterým nebylo víc jak dvacet let a starý muž s jizvou na tváři ve špinavém baloňáku.
„Mám ráda ten pocit svobody,“ vysypala ze sebe mladá holka a zaklonila hlavu.
Následoval podivný skřek v podobě jejího smíchu. Rychle sklonila hlavu a zadívala se na starce.
„Máš hezkej talisman, chlape, koupil sis ho v Tuzexu?“
Stařec na ni nereagoval a upřeně hleděl do plamenů. Kluk s monstrózním účesem odpojil čip ze spánkového čipjacku a promnul si oči. Uklidil hudební čip do bundy. Vypadal trochu jako vánoční stromeček, protože jeho vyčesané vlasy začaly měnit barvu a blikat.
„Jakej talisman, kotě,“ zamžoural na dědka, ale nic neviděl.
Holka se zhoupla v bocích a vyplázla jazyk.
„Nevypadáš špatně, máš takový hluboký oči,“ usmála se a přivinula se ke starci.
Ten ji jen lehce odstrčil, což mělo za následek, že udělala několik kroků zpět. Holka si prohrábla vlasy a odhalila tak červený BTL čip zasunutý do spánku.
„Ty sis zas vzala to svinstvo?“ tázal se kluk s blikající hlavou.
Odpovědí mu byl jen další výbuch nezastavitelného smíchu.
„BTL jsou nejlepší, je to jak vejlet do vesmíru, měl bys to taky zkusit,“ pokračování její věty zaniklo v hekavém smíchu.
„Víš, kočičko, že to jenom prodávám,“ usmál se mladý pankáč a sáhl do vnitřní kapsy své kožené bundy.
„To mi připomíná, že tady mám něco pro svou kočičku,“ v jeho ruce se objevil modrý čip.
Holka zpozorněla a přivinula se k němu. Začala šátrat rukou po čipu, ale mladý pankáč ho schoval v pěsti.
„Dej mi to, co to je, je to zase výlet do vesmíru?“ ptala se žádostivě.
„Hovno, tohle je extra třída, fix osobnosti tý slavný děvky.“
Stařec jim věnoval krátký pohled a otočil hlavu směrem do tmy, kde ho něco viditelně zaujalo. Pankáč se otočil stejným směrem, ale trvalo značnou chvíli, než si povšiml ze za rohu přijíždějící limuzíny. Holka se zatím zmocnila čipu a vyměnila sen o vesmíru za osobnosti simsensové hvězdy. Limuzína projela okolo, ale uvnitř nikoho neviděli, zrcadlová skla jim nedala šanci. Stařec se pomalu zvedl a vydal se za limuzínou. Holka ho pozorovala přes sílící mlhu eufórie BTL. Snědý a statný muž s dlouhými vlasy zmizel ve tmě. Na krku se mu houpal stříbrný talisman.
Adam uklidil zbraň a vyhlížel ven. Limuzína zpomalila. Náhle se k limuzíně připojily dvě motorky, které vyjely z boční ulice. V Terezině výhledu se objevila fousatá hlava trpaslíka, která na sobě měla helmu s rohy. Stvoření začalo bušit do okna automobilu a hrozivě gestikulovat v naději, že ho uvnitř někdo slyší. Nakonec motorky limuzínu předjely a zatarasily ji cestu. Zastavili. Adam vystoupil, než však zavřel dveře, do limuzíny se dostal odér mršiny. Tereze bylo na zvracení. Netrvalo dlouho a Adam se vrátil. Limuzína se opět rozjela.
„Co chtěli?“ zeptala se, zatím co se snažila zjistit, kam motorkáři odjeli.
„Platej se tu takový daně.“
„Jaký daně,“ ulpěla na něm pohledem.
„Daně za ochranu gangu, že tady obchoduješ, chápeš?“
„Myslíš Elektronic Punks?
„Přesně,“ trochu překvapeně.
„Říkala jsem ti, že jsem četla hlášení.“
Limuzína zrovna míjela skupinku u barelu, když Tereza zase vykoukla ven. Scéna venku v ní vzbudila lítost. Dvě zničené duše BTL čipy a ubohý starý pán, který byl jistě dost nemocný, podle skvrn na jeho obličeji.
„Těmhle platíme korporační yeny za ochranu? Nezdá se ti to trochu komické?“ zeptala se s naivitou v hlase.
Adam jen zakroutil hlavou a ukázal před sebe.
„Těmhle platíme za ochranu!“
Limuzína zatočila a odhalila bláznivou scenérii. Asi o padesát metrů dál se to hemžilo lidmi. Pankáči, indiáni a vyděděnci jako z hororu. Půlka z nich v rukou třímala primitivní zbraně. Hole, meče a samostříly. Dva indiáni dokonce třímali dlouhé improvizované pušky. Na zemi leželo několik převrácených a hořících barelů. Uprostřed davu se válelo pět lidských těl v roztrhaném oblečení. Tereza se přimáčkla hlouběji do sedadla. Limuzína zastavila nedaleko davu.
„Drž se v autě, zjistím, co se děje,“ s těmi slovy Adam opustil limuzínu.
„Sejměte ty svi…“ větu zvenčí ukončilo zabouchnutí dveří.
Následovala scéna, jak z němého hororu. Jeden z pankáčů zapálil Molotova a hodil ho do tmy. Plameny ozářily krčící se postavu. Vymrštila se. Stín opsal oblouk. Na skle limuzíny náhle vykvetla červená růže. Tereza vykřikla. Bezruký pankáč se zhroutil na zem. Ghul se připravoval k dalšímu skoku. Jeden z indiánů zvedl pušku. Ghul s výrazem překvapení zmizel ve tmě. Dav konečně zareagoval. Masa ukončila život příšery. Bylo po všem.
Adam otevřel dveře.
„Zbav nás toho svinstva,“ ukázal na přední sklo.
Stěrače poslaly zbytky pankáčovi ruky do kanálu. Adam se otočil k Tereze.
„Vítej v Díře, holka.“
Tereza na prázdno polkla. Podal jí ruku.
„Musíme dolu, čeká nás tam kontakt,“ ukázal ke vchodu.
Několik vyděděnců se začalo zajímat o limuzínu. Nejasné obrysy podivných existencí začaly vystupovat ze stínů ulice, kde předtím našli úkryt před ghuly. Špinavě oblečení, zarudlé skvrny na rukou a pohublé tváře, dokreslovaly jejich osud. Dav, asi dvaceti lidi, obestoupil limuzínu. Na Terezu se usmála malá holčička se špinavými zuby. Začala k ní natahovat drobnou ruku. Skoro se dotkly. Nad Terezou se objevilo jedno z Trojčat. Dvoumetrový CJ81 poslal holčičku jedním kopem do blátivé louže. Dav vyděděnců couvl. Trojčata s Adamem vytvořili kolem Terezy neprostupnou zeď. Odněkud se ozval řev motorek. Vedle limuzíny zastavil trpaslík s rohatou přilbou na sníženém chopperu.
„To by stačilo, šmejdi, táhněte do svejch děr,“ začal vykřikovat nečekaně silným hlasem.
Davu se evidentně moc nechtělo.
„Zalezte sráči nebo vám Elektronici nakopou prdel!“
Tenhle argument zafungoval jako kouzlo, dav se pomalu rozpustil. Zůstalo jen několik dobrovolníků, kteří odnášeli těla zabitých ghulů.
Tereza se s Adamem vydala vstříc podzemí. Trojčata jim byli v patách. Řidič limuzíny nechal běžet motor. Z nedalekého rohu je pozoroval starý muž s jizvou v obličeji. Pozvedl zápěstí a zašeptal.
„Už jdou.“
II.
„Je právě 6:00, 18. července 2048,“ zahlásil veselý hlas z reproduktoru u postele.
„Před zprávami si zahrajeme trhák poslední doby…“
Otevřel oči a pomalu se vysoukal z postele. Vstávání mu nečinilo nikdy potíže. Z rádia se začala linout jeho oblíbená melodie písničky z minulého století. Vykoukl z okna na velkou, udržovanou zahradu. Zahradník se už činil u živého plotu. Po krátké sprše se vydal do tělocvičny. Uběhl několik koleček, procvičil tělo a zbytek hodiny seznamoval boxovací pytel s tvrdými údery Pentjak Silatu. Věnoval se mu už od dětství. Příroda ho obdařila zvláštním darem, že se narodil jako elf po Goblinizaci. Už v dětství pochopil, že společnost nemá „metalidi“ zrovna v lásce, a tak trávil mnoho chvil o samotě. Bojový sport se mu časem stal dobrým přítelem. Po nevydařené kariéře u armády našel své aktuální zaměstnání. Stal se osobním strážcem v rodině novodobého aristokrata.
Přistihl se, jak si potichu brouká melodii, na kterou si zrovna vzpomněl. Aktivované noční vidění zeleně podkreslovalo okolní prostor. Krčil se v prasklině staré zdi. Pozoroval tři skrčené postavy, jak obíraly mršinu humanoida. Pobaveně poslouchal mlaskavé zvuky ghulů, které mu zprostředkovával zesílený sluch. Vytasil mírně vlnitý Sundang a vykročil z úkrytu.
První ghul uchopil improvizovaný kyj a vrh na něj.
Rána minula.
Chroptící potvora se sesunula k zemi.
Od ramen po břicho z rány prýštila krev.
Druhý ghul se po něm ohnal pařáty.
Roztrhl mu bundu.
Dostal se nepříjemně blízko.
Direkt na hlavu, sledovaný ranou loktem.
Ghul se chytil za krk.
Vypadal překvapeně.
Jeho ohryzek nebyl na správném místě. K dvojici chroptícího ghul-bandu se přidal třetí, když mu velká vojenská kanada přišlápla krk k zemi. Jeho život ukončila jediná rána, která oddělila jeho hlavu od těla. Stejně skončili i jeho kolegové.
Hlavy naházel do silného igelitového pytle. Meč otřel do hadru a uklidil do pochvy. Snad mu za ně zaplatí. Sauricius vyplácel kolem 500 yenů za prokazatelnou hlavu ghula. Byla to dobrá příležitost pro výdělek, když člověk nemohl sehnat oficiální práci. Když by ještě trochu připlatil, mohl si dovolit pokoj s plnou penzí na celý měsíc. Ale třeba mu známá dá slevu.
Od převratu v roce 50 šlo všechno ke dnu. Rada začala likvidovat stoupence starého režimu. Čekala je buď smrt, pracovní tábory nebo rychlý odchod do stínů. Úzké skupince byla privilegia z minulé doby ponechána, za určitou podporu novému režimu. Těm se začalo říkat „Vznešení“. Ve skutečnosti nikdo nevěděl, kdy si pro ně agenti Rady přijdou. Stejný osud čekal i na jeho zaměstnavatele. Pověsili ho. Jemu se podařilo odejít do ilegality. Časem získal falešné doklady. Teď se příležitostně živil jako lovec probuzených bytostí.
Myšlenkami se vrátil zpět do reality. Utáhl provaz na pytli a přehodil si ho přes rameno. Udělal několik kroků, když uslyšel pronikavý ženský výkřik.
III.
Adam a jedno z Trojčat si razili cestu klikatou chodbou, která je měla přivést do nitra Díry. V patách se jim držela Tereza a kordon uzavírala zbylá dvě Trojčata. V jednom ze záhybu uviděli zavřenou střílnu. Kdyby si tam někdo šikovně postavil kulomet, chodba by se stala smrtelnou pastí. Zanedlouho vstoupili do kouřem zaplněné místnosti.
Díra byla vlastně starý železobetonový kryt v Modřanech. Původně měla sloužit snad pro ochranu civilního obyvatelstva, ale nyní měla jinou úlohu. Stala se jakým si centrem Modřanské zakázané zóny. Díru ovládal jeden z nejmocnějších gangu v Praze. Říkali si Elektronic Punks. Na tomhle místě neplatily zákony Rady. Setkávali se tu odpadlíci společnosti, zločinci a lidi bez dokladů, kteří nemohli do města. Dařilo se tu černému trhu. Kšeftovalo se tu s indiány z teritorií, kteří znali pašerácké stezky přes Skládky. Prý se tu dali koupit i otroci.
Místnost byla přeplněná halekajícími lidmi, kteří seděli u oprýskaných, železných stolů nebo leželi na rohožích. Na první pohled upoutával monstrózní bar, za který se činil přes dva a půl metru vysoký troll. Někdo zrovna poručil několik panáků syntetického alkoholu, aby oslavil porážku ghulů.
„Řekni mi, proč to tu prostě Rada nesrovná se zemí?“ zeptala se Tereza, když se vyhýbala opilému orkovi.
Adam zkoumal okolí a pomocí headwaru komunikoval s CJ81 a CJ82.
„Musíme tamhle,“ ukázal do zadního rohu.
CJ83 zůstal stát u dveří a monitoroval místnost. Pomalu se začali prodírat davem.
„Nazval bych to zákonem rovnováhy. Gangy a Pouliční soudci mají nějaký druh dohod. Gang tady má volnou ruku, pokud nepřekročí určité meze. Lidi z gangu se starají, aby to tu nezdivočilo, na oplátku tady Pouliční soudci nezasahují, ale když něco chtěj, většinou to dostanou. Navíc se v téhle naplavenině divných existencí občas ukáží specialisté, o jejichž služby je zájem. Jejich zaměstnavatelé jsou hlavně Rada a korporace.“
Tereza hledala cigaretu, ale zjistila, že krabička je prázdná. Prodírali se dál. Mezi několik polehávajícími indiány si všimla jednoho, u jehož nohou spalo stvoření podobné psovi, ale bylo to asi dvakrát větší než průměrná doga. Navíc se jí zalíbil stříbrný talisman, který měl indián na krku. Dorazili před oddělenou část místnosti. Zde se daly pronajmout boxy, kde mohl člověk získat soukromí, ale byla to drahá sranda, kterou si běžný návštěvník nemohl dovolit. CJ82 vstoupil do boxu, který měl na dveřích nasprejované číslo 2.
Ve výhledu Adama se rozvinulo malé okno, jak došlo k propojení s CJ82. Nyní pozoroval jeho očima. V místnosti seděli dva lidé. Chlap v dlouhém pršiplášti, zrcadlovkami s logem Tuzexu a kufříkem. Společnost mu dělala žena s bílými pruhy na tváři, která měla do vlasu zapletené černé peří. Oblečená byla v kožené bundě. Adam a Tereza se usadili naproti nim. CJ82 stal u vchodu uvnitř a CJ81 se opřel vedle dveří boxu, aby odradil příležitostné čmuchaly.
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl elektronicky zkresleným hlasem muž v zrcadlovkách.
Jeho kolegyně si přehodila nohu přes nohu a pohrdavě si prohlížela Terezu.
„Máte pro nás dohodnuté zboží?“ zeptal se napnutě Adam.
„Pokud máte peníze, myslím, že se dohodneme,“ muž v zrcadlovkách nasadil thymolínový úsměv.
Pomalu položil kufr na stůl a otočil ho k Adamovi.
„Poslužte si, příteli.“
Adam aktivoval scanner a překontroloval kufr. Opatrně ho otevřel a chvíli zíral na ohořelé a pokroucené pouzdro. Uchopil ho do ruky a zdlouhavě přemýšlel, co to může být. Chvilka ticha vykouzlila další falešný úsměv na tváři chlapíka s pršipláštěm.
„Můžu?“ ozvala se nesměle Tereza.
Adam jí podal pouzdro. Několikrát ho obrátila v ruce a nakonec zmačkla mechanické tlačítko, kterým odstranila kryt. Objevil se před ní kus špinavého a archaického hardwaru. Hledala nějakou stopu. Našla skoro nečitelné výrobní číslo. Rychle ho zaznamenala do databáze, ve své rozšířené realitě. Počítač jí potvrdil, to co tušila. Hardware patřil k třídě vojenských počítačů, které se montovaly do bunkrů před asi 30 lety. Byl to poslední díl skládačky, který korporace potřebovala. Tereza uklidila součástku do kufru a přitakala Adamovi.
„Tady je dohodnutá suma,“ Adam položil na stůl kreditní hůlku.
Muž ji s úctou sebral a překontroloval stav konta. Usmál se.
„S korporací je radost obchodovat.“
Tereza uchopila kufřík a vystoupila z boxu.
Chlap se zrcadlovkami se zahleděl na Adama.
„Ještě zůstáváme, doufám, že se brzy zase setkáme.“
Adam neodpověděl, jeho myšlenky ho tlačily k odchodu. Čtveřice si razila cestu k východu. Tady se k nim připojil CJ83, který uzavřel formaci. Dostali se do klikaté chodby se střílnou.
Začalo peklo. CJ81 a CJ82 zabočili za roh. Ozvala se exploze. Chodbu naplnil dým a několik kusů CJ82. Terezu a Adama výbuch srazil na zem. Měli štěstí, že je exploze nezmuchlala jako papír. Tereza přestala slyšet. CJ83 zůstal na nohou a pohotově vytáhl Škorpion. Adam se zvedl. Něco se ji snažil říci. Bylo to k ničemu. Z dýmu se náhle vynořila obří hlava psa. Zakousla se do CJ83. Oba zmizeli v kouři. Adam ji vzal na ramena. Zakopl o pozůstatky dvojice Trojčat. U východu opřel Terezu o stěnu a tasil pistoli. Nechápal, co je s řidičem. Chodbou se nesla ozvěna střelby. Vykoukl ven, přeběhl skrčený k limuzíně. Snažil se ji otevřít. Tu se před ním zjevil starý muž s jizvou v obličeji.
Natažené ruce a uhrančivé oči. Cosi blábolil. Adam do někoho nasypal dávku z pistole. Kulky prolétly a roztříštily protější zeď. Ozvala se další exploze. Nyní však venku.
Tereza ztratila pojem o čase a místě. Uvědomila si, že stále drží kufřík. Něco ji nutilo vypadnout ven. Rozběhla se. Po půl minutě se otočila. Záblesk v jeho zrcadlovkách ji ujistil, že musí pokračovat. Dostala se do místa, kde byla tma. Schovala se v ruinách domu. Doufala, že ji nenajde. Slyšela těžké kroky. Pak se na ni zase dívaly obrysy zrcadlovek. Začala křičet.
„Malá korporační děvka má něco, co patří mě,“ usmál se tajemně cizinec.
Vedle něj stanula indiánka v kožené bundě.
„Dělej, vem ten kufr a mizíme, těch korporátních bastardů tu může bejt víc.“
Cizinec se sehnul a chtěl vytrhnout Tereze kufr, ale ta ho nepustila. Tereza propukla v pláč.
„Dej mi ten kufr, děvko, nebo tě tu podříznu,“ vyhrkl trochu hystericky.
Indiánka zatnula pěst a z jejího předloktí vyskočily tři bodce.
„Udělám to sama!“
Cizinec ale dál zápasil s Terezou.
Začalo sněžit, byl to první sníh roku 2054 v Praze. Čisté bílé vločky se snášely k zemi. Indiánka se otočila a malou chvíli tupě zírala do tmy. Viděla dobře, měla modifikovaný zrak. Před ní stál vysoký elf s umaštěnými, bílými vlasy. Na sobě měl roztrženou maskáčovou bundu a přes rameno igelitový pytel, ze kterého kapalo nějaké svinstvo. V ruce pochvu s mečem.
Cizinec v pršiplášti pustil kufr. V rukou se mu ukázal vyhazovací nůž.
„To není tvoje věc,“ vykřikla indiánka na elfa.
„Kliď se nebo ti ublížím!!!“
Cizinec v pršiplášti strnul a obrátil se k elfovi.
Elf je oba znal, protože v okolí Díry často poslední měsíce lovil. Ona pocházela z teritorií, prodávala artefakty ze staré doby. Nechávala si říkat Lori. Cizinec v pršiplášti byl známý jako doktor Kinder. No prostě doktor magor. Povídalo se, že tady kupuje „metalidské“ otroky, které mučí a rozřezává. Asi si tím léčil komplexy z dětství.
Kinderovi se rozšířily panenky, všechno co nenáviděl, stálo před ním. Genetická odchylka přírody, chyba, která musí být odstraněna. Do teď šlo všechno podle plánu. Vyřídit lidi z korporace a zmizet jak s penězi, tak i se součástkou do teritorií, tam korporace nevidí.
„Zabij toho mutanta,“ zakvílel nenávistně Kinder.
Lory se rozeběhla k elfovi.
Z druhého zápěstí vyskočily bodce.
Zavalila ho krátkými údery.
Chtěla ho doslova roztrhat.
Technika se minula účinkem.
Ustupoval a kryl se.
Zasáhla ho jen jednou.
Zabořila mu bodce do ruky.
Roztržená kůže ukázala vylepšení.
Ten bastard měl vyztužené kosti.
Zkroutil jí ruku.
Bodce popraskaly.
Tím ji odkryl.
Z otočky ji zasáhl kopem do hlavy.
Praskl jí vaz.
Bezvládné tělo se zhroutilo na zem.
Kinder zatím vytáhl malý tubus z kabátu a zapíchl si ho do těla. Naběhly mu žíly na krku a obličeji. Úplně zapomněl na kufřík. Vrhl se na bestiálně na elfa. Jeho výhoda byla v mrštnosti a rychlosti.
Kryt, kryt, zásah.
Zásah, kryt, zásah.
Čtyři nebo pět drobných ran krvácelo.
Elf zpomalil.
Další zásah do ruky.
Vyhazovací nůž se zlomil.
Elf dostal šanci.
Dva direkty na hlavu a koleno do břicha.
Kinder odlétl stranou.
Elf skočil na doktora.
Jeho ruce působily jako kladiva.
Šrotovaly hrudník drobného doktora.
Kinder se smál.
Nic necítil.
Bioimplantáty a směs bojové drogy z něj udělaly poloboha.
Odněkud vytáhl další nůž.
Bodl elfa do slabin. Elf se odkulil.
Doktor vyskočil na nohy.
Oči šílence kmitaly sem a tam.
„Končíš, omyle přírody, tvůj mozek si dám do láááku!“
Kinder skočil na ležícího elfa.
Elf ho odhodil za sebe.
Sám udělal kotoul zpět.
V rukou se mu ukázal Sundang.
Kinder znovu zaútočil.
Elf to cvičil snad tisíckrát.
Kryt, bodnout, tnout a dlouhý sek.
Kinderovo rozsekané tělo dopadlo na zem.
Několik sekund sebou zbytky křečovitě trhaly. Pak nastal definitivní konec.
Tereza stále držela křečovitě kufřík. Elf se kulhavým krokem vydal k ní.
„Ani se nehni!“
Elf se zarazil na místě.
Adam na něj mířil pistolí. Vypadal trochu ohořele.
„Ne počkej, koukni se na zem,“ vypravila ze sebe Tereza.
Adam zpozoroval mrtvolu Lori a Kindera.
„To je teď vedlejší, musím tě dostat do limuzíny!“
Elf ustoupil zpět, aby napůl ohořelého muže neprovokoval. Sám toho měl dost. Potřeboval najít doktora. Adam doprovodil Terezu zpět k automobilu. Limuzína neměla dvě boční skla a z boku byla ohořelá. Ze zadního prostoru čněl černý kužel, na jehož konci byl namontovaný kulomet. V nedalekém výklenku pro popelnice se klepaly dvě lidské trosky. Kluk se seškvařeným účesem, který občas skomíravě problikl a stoupal z něj kouř. Vedle něj seděla holka, která koukala někam za limuzínu.
Když se Adam a Tereza přiblížili, zahlédli nedaleko limuzíny potrhané tělo statného, snědého muže. V ruce držel stříbrný talisman. Adam rychle strčil Terezu do automobilu. Zakvílely pneumatiky a limuzína zmizela v temné ulici.
IV.
Elf se dobelhal do Díry.
Dva orci zrovna vynášeli tělo obrovského psa, kterému někdo rozstřílel lebku na padrť.
„Hoďte ty těla do děr, Pekelný krysy si na nich pochutnaj,“ rozkazoval menší holohlavý chlapík.
Elf si pronajal jeden ze zadních boxů. Provizorně si ošetřil rány, k doktorovi se dostane stejně až ráno. Po několika minutách někdo zabušil na plechové dveře. Ukázal se v nich holohlavý chlapík. Krátce si elfa prohlédl.
„Chce s tebou mluvit šéf, tak se pohni, ať nečeká!“
Dorazili spolu k zadním dveřím, kde stálo pár goril. Meč musel nechat venku. Zavedli ho do místnosti se závěsem. Uprostřed místnosti stálo šest lidí. Jeden chlap se samopalem, dvě tetované ženské a tři orci. Jeden třímal brokovnici a měl zlatem pokryté přední tesáky. Za závěsem někdo byl, ale nebylo na něj vidět. Zpola závěsu stoupal dým.
„Slyšel jsem, že si zabil Kindera a Lori,“ ozval se starší a chraplavý hlas.
„Taky jsem slyšel, že si zachránil život ty holce z korporace.“
Elf se zájmem pozoroval, jak se objevil další obláček dýmu. Odhadoval to na doutník.
„Jak se jmenuješ?“
Elf se podrbal na spánku a chvíli přemýšlel.
„Říkají mi Padlý sníh, šéfe“ vydal ze sebe tiše.
Ork se zlatým chrupem se zazubil.
„Tak fajn. Vypadá to, že máš schopnosti a mozek na pravém místě. Tady máš malou pozornost, zachránil si situaci.“
Ork mu hodil kreditní hůlku.
„Vztahy s korporací jsou křehká věc a schopných lidí je málo. Lov bestií nech na jiných. Zaměstnám tě.“
„O zbytek se postarají moji lidi,“ ukončil rozhovor Velký šéf.
Ork ukázal k východu. Elf nic neříkal a opustil s holohlavým chlapíkem zadní místnost.
Překontroloval kreditní hůlku, usmála se na něj vesele zaokrouhlená sumička. Usmál se pro sebe, ale venku zůstal chladný. Získal nového zaměstnavatele. Stal se členem gangu obávaných Elektronic Punks.
Od té doby se píše legenda ulice o bělovlasém válečníkovi. Nikdo nezná jeho pravé jméno, nikdo neví, odkud pochází. Všichni ho zvou Padlý sníh.
I.
Šedá limuzína Superb 54 opouštěla korporační zónu. Důstojník bezpečnosti spěšně překontroloval údaje na hledí a spokojeným gestem ji uvolnil cestu. Vozidlo se mírně zhouplo, když překonávalo bezpečnostní systém vjezdu. Tereza stočila svůj pohled na pancéřová vrata, která se majestátně začala zdvihat ze země. Velké logo korporace Škoda se rozzářilo, když uslyšela charakteristické uzamknutí brány. Cítila lehké napětí. Opouštěla bezpečí a čistotu svého domova. Jak se brána vzdalovala, napětí v ní rostlo. Elegantním gestem vytáhla cigaretu. Chtěla to mít za sebou. Muž sedící po její levici cvakl staromódním zipákem a připálil ji.
„Poprvé venku?“ prohodil, zatím co nechal zapalovač hořet.
Tereza přikývla a potáhla s cigarety.
„Pamatuju si na ten pocit, je to jako první rande,“ s úsměvem na tváři vytáhl vlastní cigaretu.
„Jak dlouho jsi u korporace, Adame?“
„Pár měsíců to už bude,“ vyfoukl dlouhý oblak kouře.
„Skončil mi kontrakt u armády a korporace tenkrát nabírala.“
„Aha,“ přitakala trochu nepřítomně Tereza.
V autě se rozhostilo ticho. Tereza si vychutnávala aromatickou chuť cigarety, která ji uklidňovala a snažila se koncentrovat myšlenky na nastávající úkol. Dlouze se přitom zahleděla na Adama. Statný třicátník s nakrátko střeženými vlasy. V obličeji se mu rýsovaly první vrásky. Nebyl ošklivý, ale nebyl to ani její typ. Adam Kerner byl přidělen pro tuto misi jako důstojník korporační bezpečnosti. Podle záznamů si odkroutil dva roky na frontě. Potom, co ho armáda propustila se směšným důchodem, se dostal do služeb korporace. Měl být jejím osobním strážcem do dokončení úkolu.
V limuzíně kromě Adama a Terezy seděli tři muži a řidič. O řidiči toho příliš nevěděla, ale to ji netrápilo. Za to ostatní tři Trojčata, jak jim říkali bezpečáci, jí svým způsobem fascinovala. Tři naprosto stejní muži s holými lebkami a čarovým kódem na spáncích. Vypadali trochu jako banda zfetovaných skinheadů, kteří se zapomněli odstřihnout cenovku u bombru. Trojčata neměla skutečná jména, ale nesla označení CJ81 až CJ83. Patřila k uměle narozeným lidem s urychleným vývojem růstu. Operačně spadali pod vedení Adama. Nejvíc jí fascinovala podivná prázdnota v jejich očích. Zírali prostě před sebe a nedávali najevo reakce na sebemenší podněty.
Tereza se probrala z myšlenek a típla cigaretu. Naklonila se dopředu.
„Za jak dlouho budeme v zóně?“ otázala se řidiče.
„Předpokládám, že do deseti minut dosáhneme cílové destinace, madam,“ ozval se elektronicky podkreslený hlas.
„Byla si někdy v zóně?“ otázal se Adam.
„Nikdy, ale četla jsem hlášení bezpečnostního úseku, prý je to tam trochu nebezpečné.“
„Tak trochu nebezpečné,“ povzdychl si Adam.
„Je to tam dost tvrdý. Špína, zákon silnějšího a vyděděnci, co tě zabijou pro pár yenů.“
„Zabijou?“ otázala se tiše.
Tereza se na něj dlouze zadívala. Uvnitř se rozechvěla. Posledních pět let žila zavřená za zdmi korporační zóny, která jí poskytovala vše, co potřebovala k životu. Zrovna dokončila studia a stala se odborníkem na hardware. Nedávno ji bylo 23 let. Holešovická korporační zóna byla extrateritoriálním územím v Praze, kde neměla Rada vliv. Bylo to město ve městě. Vlastní škola, ubytovací komplex, obchodní pasáž a zábavní středisko pro ty, které nepohltila virtuální realita.
„Byl jsem tam venku v teritoriích,“ přerušil její tok myšlenek.
„A zóna v Modřanech je podobné místo.“
Tereza šáhla po další cigaretě, aby se uklidnila.
„Drž se mě a Trojčat, postarám se, aby se ti nic nestalo,“ jeho úsměv zmizel a pohlédl na plešouny.
Odpovědí mu bylo jen tiché mlčení. Adam pomalu vytáhl zbraň a zběžně ji překontroloval.
„Vjíždíme do zóny, madam,“ zaznělo krátce z reproduktoru.
Setmělo se. Otlučené a posprejované zdi lemovaly dlouhou ulici. Tu a tam se ozvěnou nesl šramot. Drobný pohyb ve tmě a malé, červené body mizející stejně rychle, jak se objevily. Krysy se probudily. Šerou utopii toho místa rušil jen malý oheň, vystupují ze staré popelnice. Stíny tří postav směšně poskakovaly po vraku auta. Holka a kluk, kterým nebylo víc jak dvacet let a starý muž s jizvou na tváři ve špinavém baloňáku.
„Mám ráda ten pocit svobody,“ vysypala ze sebe mladá holka a zaklonila hlavu.
Následoval podivný skřek v podobě jejího smíchu. Rychle sklonila hlavu a zadívala se na starce.
„Máš hezkej talisman, chlape, koupil sis ho v Tuzexu?“
Stařec na ni nereagoval a upřeně hleděl do plamenů. Kluk s monstrózním účesem odpojil čip ze spánkového čipjacku a promnul si oči. Uklidil hudební čip do bundy. Vypadal trochu jako vánoční stromeček, protože jeho vyčesané vlasy začaly měnit barvu a blikat.
„Jakej talisman, kotě,“ zamžoural na dědka, ale nic neviděl.
Holka se zhoupla v bocích a vyplázla jazyk.
„Nevypadáš špatně, máš takový hluboký oči,“ usmála se a přivinula se ke starci.
Ten ji jen lehce odstrčil, což mělo za následek, že udělala několik kroků zpět. Holka si prohrábla vlasy a odhalila tak červený BTL čip zasunutý do spánku.
„Ty sis zas vzala to svinstvo?“ tázal se kluk s blikající hlavou.
Odpovědí mu byl jen další výbuch nezastavitelného smíchu.
„BTL jsou nejlepší, je to jak vejlet do vesmíru, měl bys to taky zkusit,“ pokračování její věty zaniklo v hekavém smíchu.
„Víš, kočičko, že to jenom prodávám,“ usmál se mladý pankáč a sáhl do vnitřní kapsy své kožené bundy.
„To mi připomíná, že tady mám něco pro svou kočičku,“ v jeho ruce se objevil modrý čip.
Holka zpozorněla a přivinula se k němu. Začala šátrat rukou po čipu, ale mladý pankáč ho schoval v pěsti.
„Dej mi to, co to je, je to zase výlet do vesmíru?“ ptala se žádostivě.
„Hovno, tohle je extra třída, fix osobnosti tý slavný děvky.“
Stařec jim věnoval krátký pohled a otočil hlavu směrem do tmy, kde ho něco viditelně zaujalo. Pankáč se otočil stejným směrem, ale trvalo značnou chvíli, než si povšiml ze za rohu přijíždějící limuzíny. Holka se zatím zmocnila čipu a vyměnila sen o vesmíru za osobnosti simsensové hvězdy. Limuzína projela okolo, ale uvnitř nikoho neviděli, zrcadlová skla jim nedala šanci. Stařec se pomalu zvedl a vydal se za limuzínou. Holka ho pozorovala přes sílící mlhu eufórie BTL. Snědý a statný muž s dlouhými vlasy zmizel ve tmě. Na krku se mu houpal stříbrný talisman.
Adam uklidil zbraň a vyhlížel ven. Limuzína zpomalila. Náhle se k limuzíně připojily dvě motorky, které vyjely z boční ulice. V Terezině výhledu se objevila fousatá hlava trpaslíka, která na sobě měla helmu s rohy. Stvoření začalo bušit do okna automobilu a hrozivě gestikulovat v naději, že ho uvnitř někdo slyší. Nakonec motorky limuzínu předjely a zatarasily ji cestu. Zastavili. Adam vystoupil, než však zavřel dveře, do limuzíny se dostal odér mršiny. Tereze bylo na zvracení. Netrvalo dlouho a Adam se vrátil. Limuzína se opět rozjela.
„Co chtěli?“ zeptala se, zatím co se snažila zjistit, kam motorkáři odjeli.
„Platej se tu takový daně.“
„Jaký daně,“ ulpěla na něm pohledem.
„Daně za ochranu gangu, že tady obchoduješ, chápeš?“
„Myslíš Elektronic Punks?
„Přesně,“ trochu překvapeně.
„Říkala jsem ti, že jsem četla hlášení.“
Limuzína zrovna míjela skupinku u barelu, když Tereza zase vykoukla ven. Scéna venku v ní vzbudila lítost. Dvě zničené duše BTL čipy a ubohý starý pán, který byl jistě dost nemocný, podle skvrn na jeho obličeji.
„Těmhle platíme korporační yeny za ochranu? Nezdá se ti to trochu komické?“ zeptala se s naivitou v hlase.
Adam jen zakroutil hlavou a ukázal před sebe.
„Těmhle platíme za ochranu!“
Limuzína zatočila a odhalila bláznivou scenérii. Asi o padesát metrů dál se to hemžilo lidmi. Pankáči, indiáni a vyděděnci jako z hororu. Půlka z nich v rukou třímala primitivní zbraně. Hole, meče a samostříly. Dva indiáni dokonce třímali dlouhé improvizované pušky. Na zemi leželo několik převrácených a hořících barelů. Uprostřed davu se válelo pět lidských těl v roztrhaném oblečení. Tereza se přimáčkla hlouběji do sedadla. Limuzína zastavila nedaleko davu.
„Drž se v autě, zjistím, co se děje,“ s těmi slovy Adam opustil limuzínu.
„Sejměte ty svi…“ větu zvenčí ukončilo zabouchnutí dveří.
Následovala scéna, jak z němého hororu. Jeden z pankáčů zapálil Molotova a hodil ho do tmy. Plameny ozářily krčící se postavu. Vymrštila se. Stín opsal oblouk. Na skle limuzíny náhle vykvetla červená růže. Tereza vykřikla. Bezruký pankáč se zhroutil na zem. Ghul se připravoval k dalšímu skoku. Jeden z indiánů zvedl pušku. Ghul s výrazem překvapení zmizel ve tmě. Dav konečně zareagoval. Masa ukončila život příšery. Bylo po všem.
Adam otevřel dveře.
„Zbav nás toho svinstva,“ ukázal na přední sklo.
Stěrače poslaly zbytky pankáčovi ruky do kanálu. Adam se otočil k Tereze.
„Vítej v Díře, holka.“
Tereza na prázdno polkla. Podal jí ruku.
„Musíme dolu, čeká nás tam kontakt,“ ukázal ke vchodu.
Několik vyděděnců se začalo zajímat o limuzínu. Nejasné obrysy podivných existencí začaly vystupovat ze stínů ulice, kde předtím našli úkryt před ghuly. Špinavě oblečení, zarudlé skvrny na rukou a pohublé tváře, dokreslovaly jejich osud. Dav, asi dvaceti lidi, obestoupil limuzínu. Na Terezu se usmála malá holčička se špinavými zuby. Začala k ní natahovat drobnou ruku. Skoro se dotkly. Nad Terezou se objevilo jedno z Trojčat. Dvoumetrový CJ81 poslal holčičku jedním kopem do blátivé louže. Dav vyděděnců couvl. Trojčata s Adamem vytvořili kolem Terezy neprostupnou zeď. Odněkud se ozval řev motorek. Vedle limuzíny zastavil trpaslík s rohatou přilbou na sníženém chopperu.
„To by stačilo, šmejdi, táhněte do svejch děr,“ začal vykřikovat nečekaně silným hlasem.
Davu se evidentně moc nechtělo.
„Zalezte sráči nebo vám Elektronici nakopou prdel!“
Tenhle argument zafungoval jako kouzlo, dav se pomalu rozpustil. Zůstalo jen několik dobrovolníků, kteří odnášeli těla zabitých ghulů.
Tereza se s Adamem vydala vstříc podzemí. Trojčata jim byli v patách. Řidič limuzíny nechal běžet motor. Z nedalekého rohu je pozoroval starý muž s jizvou v obličeji. Pozvedl zápěstí a zašeptal.
„Už jdou.“
II.
„Je právě 6:00, 18. července 2048,“ zahlásil veselý hlas z reproduktoru u postele.
„Před zprávami si zahrajeme trhák poslední doby…“
Otevřel oči a pomalu se vysoukal z postele. Vstávání mu nečinilo nikdy potíže. Z rádia se začala linout jeho oblíbená melodie písničky z minulého století. Vykoukl z okna na velkou, udržovanou zahradu. Zahradník se už činil u živého plotu. Po krátké sprše se vydal do tělocvičny. Uběhl několik koleček, procvičil tělo a zbytek hodiny seznamoval boxovací pytel s tvrdými údery Pentjak Silatu. Věnoval se mu už od dětství. Příroda ho obdařila zvláštním darem, že se narodil jako elf po Goblinizaci. Už v dětství pochopil, že společnost nemá „metalidi“ zrovna v lásce, a tak trávil mnoho chvil o samotě. Bojový sport se mu časem stal dobrým přítelem. Po nevydařené kariéře u armády našel své aktuální zaměstnání. Stal se osobním strážcem v rodině novodobého aristokrata.
Přistihl se, jak si potichu brouká melodii, na kterou si zrovna vzpomněl. Aktivované noční vidění zeleně podkreslovalo okolní prostor. Krčil se v prasklině staré zdi. Pozoroval tři skrčené postavy, jak obíraly mršinu humanoida. Pobaveně poslouchal mlaskavé zvuky ghulů, které mu zprostředkovával zesílený sluch. Vytasil mírně vlnitý Sundang a vykročil z úkrytu.
První ghul uchopil improvizovaný kyj a vrh na něj.
Rána minula.
Chroptící potvora se sesunula k zemi.
Od ramen po břicho z rány prýštila krev.
Druhý ghul se po něm ohnal pařáty.
Roztrhl mu bundu.
Dostal se nepříjemně blízko.
Direkt na hlavu, sledovaný ranou loktem.
Ghul se chytil za krk.
Vypadal překvapeně.
Jeho ohryzek nebyl na správném místě. K dvojici chroptícího ghul-bandu se přidal třetí, když mu velká vojenská kanada přišlápla krk k zemi. Jeho život ukončila jediná rána, která oddělila jeho hlavu od těla. Stejně skončili i jeho kolegové.
Hlavy naházel do silného igelitového pytle. Meč otřel do hadru a uklidil do pochvy. Snad mu za ně zaplatí. Sauricius vyplácel kolem 500 yenů za prokazatelnou hlavu ghula. Byla to dobrá příležitost pro výdělek, když člověk nemohl sehnat oficiální práci. Když by ještě trochu připlatil, mohl si dovolit pokoj s plnou penzí na celý měsíc. Ale třeba mu známá dá slevu.
Od převratu v roce 50 šlo všechno ke dnu. Rada začala likvidovat stoupence starého režimu. Čekala je buď smrt, pracovní tábory nebo rychlý odchod do stínů. Úzké skupince byla privilegia z minulé doby ponechána, za určitou podporu novému režimu. Těm se začalo říkat „Vznešení“. Ve skutečnosti nikdo nevěděl, kdy si pro ně agenti Rady přijdou. Stejný osud čekal i na jeho zaměstnavatele. Pověsili ho. Jemu se podařilo odejít do ilegality. Časem získal falešné doklady. Teď se příležitostně živil jako lovec probuzených bytostí.
Myšlenkami se vrátil zpět do reality. Utáhl provaz na pytli a přehodil si ho přes rameno. Udělal několik kroků, když uslyšel pronikavý ženský výkřik.
III.
Adam a jedno z Trojčat si razili cestu klikatou chodbou, která je měla přivést do nitra Díry. V patách se jim držela Tereza a kordon uzavírala zbylá dvě Trojčata. V jednom ze záhybu uviděli zavřenou střílnu. Kdyby si tam někdo šikovně postavil kulomet, chodba by se stala smrtelnou pastí. Zanedlouho vstoupili do kouřem zaplněné místnosti.
Díra byla vlastně starý železobetonový kryt v Modřanech. Původně měla sloužit snad pro ochranu civilního obyvatelstva, ale nyní měla jinou úlohu. Stala se jakým si centrem Modřanské zakázané zóny. Díru ovládal jeden z nejmocnějších gangu v Praze. Říkali si Elektronic Punks. Na tomhle místě neplatily zákony Rady. Setkávali se tu odpadlíci společnosti, zločinci a lidi bez dokladů, kteří nemohli do města. Dařilo se tu černému trhu. Kšeftovalo se tu s indiány z teritorií, kteří znali pašerácké stezky přes Skládky. Prý se tu dali koupit i otroci.
Místnost byla přeplněná halekajícími lidmi, kteří seděli u oprýskaných, železných stolů nebo leželi na rohožích. Na první pohled upoutával monstrózní bar, za který se činil přes dva a půl metru vysoký troll. Někdo zrovna poručil několik panáků syntetického alkoholu, aby oslavil porážku ghulů.
„Řekni mi, proč to tu prostě Rada nesrovná se zemí?“ zeptala se Tereza, když se vyhýbala opilému orkovi.
Adam zkoumal okolí a pomocí headwaru komunikoval s CJ81 a CJ82.
„Musíme tamhle,“ ukázal do zadního rohu.
CJ83 zůstal stát u dveří a monitoroval místnost. Pomalu se začali prodírat davem.
„Nazval bych to zákonem rovnováhy. Gangy a Pouliční soudci mají nějaký druh dohod. Gang tady má volnou ruku, pokud nepřekročí určité meze. Lidi z gangu se starají, aby to tu nezdivočilo, na oplátku tady Pouliční soudci nezasahují, ale když něco chtěj, většinou to dostanou. Navíc se v téhle naplavenině divných existencí občas ukáží specialisté, o jejichž služby je zájem. Jejich zaměstnavatelé jsou hlavně Rada a korporace.“
Tereza hledala cigaretu, ale zjistila, že krabička je prázdná. Prodírali se dál. Mezi několik polehávajícími indiány si všimla jednoho, u jehož nohou spalo stvoření podobné psovi, ale bylo to asi dvakrát větší než průměrná doga. Navíc se jí zalíbil stříbrný talisman, který měl indián na krku. Dorazili před oddělenou část místnosti. Zde se daly pronajmout boxy, kde mohl člověk získat soukromí, ale byla to drahá sranda, kterou si běžný návštěvník nemohl dovolit. CJ82 vstoupil do boxu, který měl na dveřích nasprejované číslo 2.
Ve výhledu Adama se rozvinulo malé okno, jak došlo k propojení s CJ82. Nyní pozoroval jeho očima. V místnosti seděli dva lidé. Chlap v dlouhém pršiplášti, zrcadlovkami s logem Tuzexu a kufříkem. Společnost mu dělala žena s bílými pruhy na tváři, která měla do vlasu zapletené černé peří. Oblečená byla v kožené bundě. Adam a Tereza se usadili naproti nim. CJ82 stal u vchodu uvnitř a CJ81 se opřel vedle dveří boxu, aby odradil příležitostné čmuchaly.
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl elektronicky zkresleným hlasem muž v zrcadlovkách.
Jeho kolegyně si přehodila nohu přes nohu a pohrdavě si prohlížela Terezu.
„Máte pro nás dohodnuté zboží?“ zeptal se napnutě Adam.
„Pokud máte peníze, myslím, že se dohodneme,“ muž v zrcadlovkách nasadil thymolínový úsměv.
Pomalu položil kufr na stůl a otočil ho k Adamovi.
„Poslužte si, příteli.“
Adam aktivoval scanner a překontroloval kufr. Opatrně ho otevřel a chvíli zíral na ohořelé a pokroucené pouzdro. Uchopil ho do ruky a zdlouhavě přemýšlel, co to může být. Chvilka ticha vykouzlila další falešný úsměv na tváři chlapíka s pršipláštěm.
„Můžu?“ ozvala se nesměle Tereza.
Adam jí podal pouzdro. Několikrát ho obrátila v ruce a nakonec zmačkla mechanické tlačítko, kterým odstranila kryt. Objevil se před ní kus špinavého a archaického hardwaru. Hledala nějakou stopu. Našla skoro nečitelné výrobní číslo. Rychle ho zaznamenala do databáze, ve své rozšířené realitě. Počítač jí potvrdil, to co tušila. Hardware patřil k třídě vojenských počítačů, které se montovaly do bunkrů před asi 30 lety. Byl to poslední díl skládačky, který korporace potřebovala. Tereza uklidila součástku do kufru a přitakala Adamovi.
„Tady je dohodnutá suma,“ Adam položil na stůl kreditní hůlku.
Muž ji s úctou sebral a překontroloval stav konta. Usmál se.
„S korporací je radost obchodovat.“
Tereza uchopila kufřík a vystoupila z boxu.
Chlap se zrcadlovkami se zahleděl na Adama.
„Ještě zůstáváme, doufám, že se brzy zase setkáme.“
Adam neodpověděl, jeho myšlenky ho tlačily k odchodu. Čtveřice si razila cestu k východu. Tady se k nim připojil CJ83, který uzavřel formaci. Dostali se do klikaté chodby se střílnou.
Začalo peklo. CJ81 a CJ82 zabočili za roh. Ozvala se exploze. Chodbu naplnil dým a několik kusů CJ82. Terezu a Adama výbuch srazil na zem. Měli štěstí, že je exploze nezmuchlala jako papír. Tereza přestala slyšet. CJ83 zůstal na nohou a pohotově vytáhl Škorpion. Adam se zvedl. Něco se ji snažil říci. Bylo to k ničemu. Z dýmu se náhle vynořila obří hlava psa. Zakousla se do CJ83. Oba zmizeli v kouři. Adam ji vzal na ramena. Zakopl o pozůstatky dvojice Trojčat. U východu opřel Terezu o stěnu a tasil pistoli. Nechápal, co je s řidičem. Chodbou se nesla ozvěna střelby. Vykoukl ven, přeběhl skrčený k limuzíně. Snažil se ji otevřít. Tu se před ním zjevil starý muž s jizvou v obličeji.
Natažené ruce a uhrančivé oči. Cosi blábolil. Adam do někoho nasypal dávku z pistole. Kulky prolétly a roztříštily protější zeď. Ozvala se další exploze. Nyní však venku.
Tereza ztratila pojem o čase a místě. Uvědomila si, že stále drží kufřík. Něco ji nutilo vypadnout ven. Rozběhla se. Po půl minutě se otočila. Záblesk v jeho zrcadlovkách ji ujistil, že musí pokračovat. Dostala se do místa, kde byla tma. Schovala se v ruinách domu. Doufala, že ji nenajde. Slyšela těžké kroky. Pak se na ni zase dívaly obrysy zrcadlovek. Začala křičet.
„Malá korporační děvka má něco, co patří mě,“ usmál se tajemně cizinec.
Vedle něj stanula indiánka v kožené bundě.
„Dělej, vem ten kufr a mizíme, těch korporátních bastardů tu může bejt víc.“
Cizinec se sehnul a chtěl vytrhnout Tereze kufr, ale ta ho nepustila. Tereza propukla v pláč.
„Dej mi ten kufr, děvko, nebo tě tu podříznu,“ vyhrkl trochu hystericky.
Indiánka zatnula pěst a z jejího předloktí vyskočily tři bodce.
„Udělám to sama!“
Cizinec ale dál zápasil s Terezou.
Začalo sněžit, byl to první sníh roku 2054 v Praze. Čisté bílé vločky se snášely k zemi. Indiánka se otočila a malou chvíli tupě zírala do tmy. Viděla dobře, měla modifikovaný zrak. Před ní stál vysoký elf s umaštěnými, bílými vlasy. Na sobě měl roztrženou maskáčovou bundu a přes rameno igelitový pytel, ze kterého kapalo nějaké svinstvo. V ruce pochvu s mečem.
Cizinec v pršiplášti pustil kufr. V rukou se mu ukázal vyhazovací nůž.
„To není tvoje věc,“ vykřikla indiánka na elfa.
„Kliď se nebo ti ublížím!!!“
Cizinec v pršiplášti strnul a obrátil se k elfovi.
Elf je oba znal, protože v okolí Díry často poslední měsíce lovil. Ona pocházela z teritorií, prodávala artefakty ze staré doby. Nechávala si říkat Lori. Cizinec v pršiplášti byl známý jako doktor Kinder. No prostě doktor magor. Povídalo se, že tady kupuje „metalidské“ otroky, které mučí a rozřezává. Asi si tím léčil komplexy z dětství.
Kinderovi se rozšířily panenky, všechno co nenáviděl, stálo před ním. Genetická odchylka přírody, chyba, která musí být odstraněna. Do teď šlo všechno podle plánu. Vyřídit lidi z korporace a zmizet jak s penězi, tak i se součástkou do teritorií, tam korporace nevidí.
„Zabij toho mutanta,“ zakvílel nenávistně Kinder.
Lory se rozeběhla k elfovi.
Z druhého zápěstí vyskočily bodce.
Zavalila ho krátkými údery.
Chtěla ho doslova roztrhat.
Technika se minula účinkem.
Ustupoval a kryl se.
Zasáhla ho jen jednou.
Zabořila mu bodce do ruky.
Roztržená kůže ukázala vylepšení.
Ten bastard měl vyztužené kosti.
Zkroutil jí ruku.
Bodce popraskaly.
Tím ji odkryl.
Z otočky ji zasáhl kopem do hlavy.
Praskl jí vaz.
Bezvládné tělo se zhroutilo na zem.
Kinder zatím vytáhl malý tubus z kabátu a zapíchl si ho do těla. Naběhly mu žíly na krku a obličeji. Úplně zapomněl na kufřík. Vrhl se na bestiálně na elfa. Jeho výhoda byla v mrštnosti a rychlosti.
Kryt, kryt, zásah.
Zásah, kryt, zásah.
Čtyři nebo pět drobných ran krvácelo.
Elf zpomalil.
Další zásah do ruky.
Vyhazovací nůž se zlomil.
Elf dostal šanci.
Dva direkty na hlavu a koleno do břicha.
Kinder odlétl stranou.
Elf skočil na doktora.
Jeho ruce působily jako kladiva.
Šrotovaly hrudník drobného doktora.
Kinder se smál.
Nic necítil.
Bioimplantáty a směs bojové drogy z něj udělaly poloboha.
Odněkud vytáhl další nůž.
Bodl elfa do slabin. Elf se odkulil.
Doktor vyskočil na nohy.
Oči šílence kmitaly sem a tam.
„Končíš, omyle přírody, tvůj mozek si dám do láááku!“
Kinder skočil na ležícího elfa.
Elf ho odhodil za sebe.
Sám udělal kotoul zpět.
V rukou se mu ukázal Sundang.
Kinder znovu zaútočil.
Elf to cvičil snad tisíckrát.
Kryt, bodnout, tnout a dlouhý sek.
Kinderovo rozsekané tělo dopadlo na zem.
Několik sekund sebou zbytky křečovitě trhaly. Pak nastal definitivní konec.
Tereza stále držela křečovitě kufřík. Elf se kulhavým krokem vydal k ní.
„Ani se nehni!“
Elf se zarazil na místě.
Adam na něj mířil pistolí. Vypadal trochu ohořele.
„Ne počkej, koukni se na zem,“ vypravila ze sebe Tereza.
Adam zpozoroval mrtvolu Lori a Kindera.
„To je teď vedlejší, musím tě dostat do limuzíny!“
Elf ustoupil zpět, aby napůl ohořelého muže neprovokoval. Sám toho měl dost. Potřeboval najít doktora. Adam doprovodil Terezu zpět k automobilu. Limuzína neměla dvě boční skla a z boku byla ohořelá. Ze zadního prostoru čněl černý kužel, na jehož konci byl namontovaný kulomet. V nedalekém výklenku pro popelnice se klepaly dvě lidské trosky. Kluk se seškvařeným účesem, který občas skomíravě problikl a stoupal z něj kouř. Vedle něj seděla holka, která koukala někam za limuzínu.
Když se Adam a Tereza přiblížili, zahlédli nedaleko limuzíny potrhané tělo statného, snědého muže. V ruce držel stříbrný talisman. Adam rychle strčil Terezu do automobilu. Zakvílely pneumatiky a limuzína zmizela v temné ulici.
IV.
Elf se dobelhal do Díry.
Dva orci zrovna vynášeli tělo obrovského psa, kterému někdo rozstřílel lebku na padrť.
„Hoďte ty těla do děr, Pekelný krysy si na nich pochutnaj,“ rozkazoval menší holohlavý chlapík.
Elf si pronajal jeden ze zadních boxů. Provizorně si ošetřil rány, k doktorovi se dostane stejně až ráno. Po několika minutách někdo zabušil na plechové dveře. Ukázal se v nich holohlavý chlapík. Krátce si elfa prohlédl.
„Chce s tebou mluvit šéf, tak se pohni, ať nečeká!“
Dorazili spolu k zadním dveřím, kde stálo pár goril. Meč musel nechat venku. Zavedli ho do místnosti se závěsem. Uprostřed místnosti stálo šest lidí. Jeden chlap se samopalem, dvě tetované ženské a tři orci. Jeden třímal brokovnici a měl zlatem pokryté přední tesáky. Za závěsem někdo byl, ale nebylo na něj vidět. Zpola závěsu stoupal dým.
„Slyšel jsem, že si zabil Kindera a Lori,“ ozval se starší a chraplavý hlas.
„Taky jsem slyšel, že si zachránil život ty holce z korporace.“
Elf se zájmem pozoroval, jak se objevil další obláček dýmu. Odhadoval to na doutník.
„Jak se jmenuješ?“
Elf se podrbal na spánku a chvíli přemýšlel.
„Říkají mi Padlý sníh, šéfe“ vydal ze sebe tiše.
Ork se zlatým chrupem se zazubil.
„Tak fajn. Vypadá to, že máš schopnosti a mozek na pravém místě. Tady máš malou pozornost, zachránil si situaci.“
Ork mu hodil kreditní hůlku.
„Vztahy s korporací jsou křehká věc a schopných lidí je málo. Lov bestií nech na jiných. Zaměstnám tě.“
„O zbytek se postarají moji lidi,“ ukončil rozhovor Velký šéf.
Ork ukázal k východu. Elf nic neříkal a opustil s holohlavým chlapíkem zadní místnost.
Překontroloval kreditní hůlku, usmála se na něj vesele zaokrouhlená sumička. Usmál se pro sebe, ale venku zůstal chladný. Získal nového zaměstnavatele. Stal se členem gangu obávaných Elektronic Punks.
Od té doby se píše legenda ulice o bělovlasém válečníkovi. Nikdo nezná jeho pravé jméno, nikdo neví, odkud pochází. Všichni ho zvou Padlý sníh.