Xyhtropacké rozpravy

[DenGrasse]

Vznešený rytíř Saldiarch seděl mlčky, pohroužen do pohodlného křesla v nejvyšší místnosti, odkud byl na pozemky pevnosti dobrý výhled. Bytosti žijící v podzemí měly jen málokdy možnost shlížet na okolí shůry a Saldiarch nebyl výjimkou. Mírná závrať, která se jej zmocňovala, jej tiskla hlouběji do křesla.

Jeho vojáci dosud odklízeli mrtvoly a odstraňovali škody. Stále ještě nevěřil tomu, že to dokázali a kdykoli pohlédl na pláň posetou mrtvými těly, zmocňovala se jej pýcha. Zde udeřila pěst Tinwëwine, pomyslel si radostně. Bude to povzbuzení pro všechny ty měšťany, obchodníky, umělce, filosofy, zkrátka pro všechny váhající, kteří už zapomněli, že jejich předkové v dobách Sestupu byli především válečníci. Kteří už nevěřili v sílu dobře nabroušené čepele a kaleného pancíře, kteří se od mistrovství meče a štítu nechali odvrátit k mírovému životu a pohroužili se do příjemného lenošení. Jenomže svět Xyhtropacu nebyl bezpečný a jejich antimilitarismus byl zhoubný nejen pro ně, ale i pro celou elfí civilizaci. Musel to vidět každý, kdo se díval s otevřenou myslí a jejich pohodlný život byl vykoupen mnoha oběťmi jiných, kteří denně nasazovali život v hlubinách podzemí.

Herutar rozmrzele udeřil pěstí do opěradla křesla. Ani se nezachvělo; byl to masivní, bytelný xarský výrobek, byť z porézního materiálu velkých dřevitých hub. Oproti svým elfím obdobám bylo objemné, těžké a neskladné a Saldiarch v duchu přikývl, když pomyslel na to, jak jej řemeslnictví jeho rasy předstihuje v ladnosti a eleganci.
Také by se ovšem většina z nich rozsypala, kdyby do nich takhle praštil. Samozřejmě, nebylo by rozumné vláčet něco takového sebou na výpravu; skládací elfí stoličky byly mnohem praktičtější. Ale pokud jste si chtěli praštit plnou silou do opěradla, nebylo nad bytelné xarské křeslo.

Pohlédl na stůl, kde ležela rozložená mapa. Lokace, v nichž během posledního cyklu svedl bitvy, byly označeny malými vlaječkami. V místě zvaném Nurtův pramen zaskočil xarské vojsko na pochodu a úplně ho zmasakroval. O něco později podobně překvapil v chodbách další, podobně silné, porazil jej a zajal zbytek i s velitelem, patriarchou významného xarského města Saalatidy, Rexordem Černým! Sám byl svými úspěchy tak překvapen, že zaváhal, ale ten žoldnéř, Rollo, jej pobídl dál. Díky dobrému průzkumu překročili řeku a sevřeli ze dvou stran mocnou xarskou pevnost Demoxera. Následný útok se proměnil v nejhorší řež, jakou Vznešený rytíř kdy zažil. Více než polovina jeho sil byla vyřazena z boje, a polovina z toho počtu nenávratně. Sám Rollo, jeho velitel lučištníků i druidka, která jej doprovázela, spočívali nyní v přízemí pevnosti; Rollo přežil jen zázrakem, druzí dva byli mrtví. Padl velitel pomocných sil Tallën Ellevë rytíř Kouran, člen jeho válečné rady. Z té zůstal na nohou pouze velitel osobní družiny.

Jeho první myšlenky se točily kolem vítězství. Když jsme dobili Demoxeru, dokážeme všechno, pomyslel si. Pán města Saalatidy je v zajetí, tři její vojska poražena! Jak by nám mohla ještě klást odpor?

Znovu mrzutě udeřil do opěradla. Po vítězství vypadalo všechno tak snadně.

Jen realita byla krutá.

Jako první špatnou zprávu se dozvěděl, že mezi ním a Saalatidou stojí ještě jedna pevnost, přesněji hrad; mocnější než tahle. Hrad bez posádky nebo jen se strážním oddílem by mu však starost nedělal. Horší by bylo, kdyby se v něm usadil Gramitis se svým vojskem.
O tomto vojsku Saldiarch věděl od svých zvědů, netušil však, jak je silné. V jeho úvahách, zvyklých na poměry elfích měst, bylo těžké zohlednit, že by mohlo představovat nějakou významnější sílu. Věděl však, že Gramitis Silhawre byl v Saalatidě jmenován harmostem, tj. nejvyšším vojenským velitelem města a vyslán do války s Tallën Ellevë. Herutar si byl dobře vědom slabosti vlastního města, respektive neochoty valné většiny obyvatel k něčemu tak nízkému, jako bylo válčení. Bylo lze předpokládat, že pod přímou hrozbou pádu do xarského otroctví by se i ty nejpacifističtější elementy k nějakému výkonu vzchopily, ale jako zkušený válečník věděl, že jejich hodnota není ve skutečném boji valná. Byli celkem odhodlaní a město investovalo do výzbroje a výstroje, ale zoufale jim chyběl potřebný výcvik. Bylo třeba opravdu dobrého velení, aby podali nějaký výkon.
Přesto však bylo obyvatelstvo města početné a předpokládat, že jej bude možné dobýt běžnou jednotkou nebylo představitelné. Elfům stačilo, aby bránili přechod přes vodu nedaleko výstupu na povrch a mohli se držet věčně.

Pokud by tedy vůbec někdo byl schopen s takovou strategií přijít a přesvědčit do sebe uzavřené obyvatele, aby se laskavě do těch zbrojí oblékli a těch mečů, kopí, štítů, motyk, rýčů a zavazadel se chopili.

Povzdechl si. Tallën Ellevë bylo jeho srdeční záležitostí. Pocházel z rodu, který městu kdysi dědičně vládl, ba dokonce jej založil. Byl to jeho předek, Tedras Vznešený, který vybudoval první opěrný bod nedaleko prokletého Nixxioru. Tedrasův vnuk Albrindor hrozbu Nixxioru odvrátil a srazil nebezpečí nemrtvých na dnešní úroveň.
Dědičná vláda Fëarnilova rodu skončila krátce poté, co pominulo nebezpečí. Samozřejmě to byla hloupost. Nebezpečí v Xyhtropacu nepomíjelo nikdy, to věděl každý, kdo kdy putoval chodbami. Bohužel, řada elfů z Tallën Ellevë nikdy z města nevystrčila nos. Nemusela. Kupecké karavany jim snesly všechno až pod nos, stačilo si vybrat. A když mohou podzemím putovat karavany naložené zbožím, tak jaképak nebezpečí?
Saldiarch měl na věc jiný názor. Zastával jej jeho otec i děd, ostatně jej zastávali všichni jeho předkové od dob Urdira Vyhnance. Bez řádného vojenského velení hrozí městu trvale zkáza. To, že jí doposud nepodlehlo, byla jen shoda šťastných okolností. A také zásluha neschopnosti nepřátel, která ovšem nemusí trvat věčně.

Jako třeba ten Gramitis. Vznešený rytíř měl o soku, jehož původně považoval za hrozbu pro město, které dosud právem dědictví pokládal za své, jen kusé informace. Jedny jeho zdroje tvrdily, že je válečník, druhé, že mág. Shodovaly se v tom, že je mladý a nezkušený, avšak tomu herutar přikládal jen malou váhu. On sám byl podle měřítek své rasy mladý a nezkušený, a přesto dokázal víc než většina ostatních v dějinách. Dalo se předpokládat, že pokud město jako Saalatida svěřilo někomu nejvyšší velení vojska, muselo mít v jeho schopnosti důvěru.

Anebo ne?

Saldiarch věděl o xarské politice příliš málo, než aby mohl dělat kvalifikované závěry, ale jako chmurný vykřičník měl před očima příklad sebe sama. I on byl pověřen velením vojsku Tallën Ellevë, ačkoli byl ve městě téměř neznámý, jeho vlastní vojáci měli zakázán vstup do jeho bran a historicky byl považován, stejně jako jeho předkové za persona non grata, jejíchž ambicí se představitelé města trvale obávali. Teprve zprávy o xarském útoku je vyburcovaly k činu, a tak povolali jeho – válečníka, pro nějž je prolévání cizí krve běžné. Sami by se ničím tak špinavým jako válka přece nezabývali.

Měřeno touto optikou mohl být Gramitis prostě někdo, kdo se nebojí ušpinit si ruce. Anebo ještě jinak, někdo, kdo je nucen snést rozkaz, aby si ušpinil ruce na místo těch výše postavených.
Jenomže to tak nevypadalo.

Podle zpráv vytáhl Gramitis s vojskem opatřeným lehkým trénem z xarských držav a zmocnil se pevnosti Zářící safír, která strážila odbočku k Naeldrennfortu. To vyburcovalo Radu města, aby jej povolala do služby a svěřila mu velení. Měl svou vlastní družinu, pro tento úkol zcela nedostatečnou, a proto byl posílen oddíly z města pod velením rytíře Kourana. Ušklíbl se. Pořád se nemohl přemoci, aby Kouranovi ten titul přiznal. Samozřejmě tvrdil, že je potomkem vznešeného rodu Ithilmië, ale herutar mu v tomto ohledu nevěřil ani slovo. Podle jeho názoru to byl povýšenec, který si titul prostě usurpoval. To, že s ním Rada tuto hru hrála a pranic se neobávala jakýchkoli jeho ambic, jeho teorii jen potvrzovalo.
A protože ani sama Rada příliš nevěřila kvalitě svých mužů, přidala mu povrchňanskou armádu žoldnéřského vůdce Rolla, zvaného kdovíproč Hrobař. S touto silou vytrhl k Zářícímu safíru, aby se utkal s Gramitisem. Očekával krutou řež, ale nepřítel se vytratil již před jeho příchodem. Tvrz byla mezitím obsazena bloudivou tlupou orků, s níž se snadno vypořádal a jeho rekruti alespoň získali zkušenosti. Jeho respekt k protivníkovi tím značně klesl – buď byl Gramitis zbabělý nebo byla jeho armáda mnohem menší, než se Rada obávala. Taková síla by ovšem nemohla Tallën Ellevë sebeméně ohrozit, to však hlásit nechtěl. Bylo mu jasné, co by následovalo – město by opět upadlo do spokojeného lenošení a jeho pověření by skončilo. Zářící safír byl základ, ale potřeboval se zmocnit většího území. Jedna samotná pevnost by jeho ambice neuživila, ačkoli stála výhodně na křižovatce kupeckých cest. Jenže orkové obchodní stanici zničili a bude třeba ji – za cenu značných nákladů – obnovit.

A potom se dozvěděl od svých gremliních špehů, že směrem k němu postupuje xarské vojsko. Zaskočil je u Nurtova pramene a rozprášené zbytky zahnal na útěk. Když zjistil, že vojsku nevelel Gramitis, ale nějaký Haldrix, byl zmaten. Kde je Gramitis? Odebrali mu snad velení? Nemohlo to být tak, že měl jen dobýt Sarntin, jak znělo původní xarské jméno tvrze? A nyní po něm nastupovali vyšší šarže?

Částečné odpovědi mu poskytla druhá bitva, obdobná jako ta první. Tentokráte bylo jeho vítězství kompletní, zajal i xarského velitele, který se identifikoval jako Rexord Černý, patriarcha Saalatidy! Výkupné, které za toho muže získal, mu poskytlo dostatečné finanční prostředky, aby najal další, tentokráte gremliní žoldnéře. A potom vyrazil k Demoxeře a nyní seděl v nejvyšší místnosti budovy a pohlížel na mapu se svými úspěchy a na odklízení mrtvých a naslouchal sténání raněných. Jediné, co mu kromě ztrát kalilo radost z úspěchu, bylo vojsko, které pevnost bránilo. Byli to žoldnéři – trpaslíci a Retalianti. Gramitis opět nikde, zase mu někde vyklouzl. Jeho nepolapitelnost Vznešeného rytíře trochu zneklidňovala. Kde je nyní, sedí snad v tom hradu před Saalatidou? Jestli ano, mohl by tu být za několik dní, tedy za předpokladu, že má opravdovou armádu. Ale může ji vůbec mít, po tolika xarských ztrátách? Jestli ano, budou následující dny kritické – protože Saldiarch měl jen málo mužstva, které by pevnost v případě útoku bránilo. Z velitelů zbyl sám. Ale byl rozhodnut hrát dál vabank. Každý den, kdy mu nepřítel dopřával odklad, posiloval jeho obranu, jak se zranění uzdravovali. Snad bude mít dost času.

Do místnosti vstoupil jeden z jeho družiníků. „Můj pane, je zde vyslanec Rady.“ Saldiarch zamžikal překvapeně očima. Jaký vyslanec? O chvíli později byl dotyčný jménem Aldaron Dlouhovlasý, o němž herutar do této doby nikdy neslyšel, uveden do jeho přítomnosti.
A pak již Saldiarch nevycházel z úžasu. Ještě teď, když byl vyslanec pryč, jen tupě zíral z okna a snažil se uvést myšlenky do pořádku. Měl pocit, že má dosud otevřená ústa údivem.

[DenGrasse]

Když si Rollo Diarvut de O´Cierre de Front le Carmache, aintec de Salfior, baron de Gervas de la Motte a de Spessignac, v podzemí Xyhtropacu známý jako Rollo Hrobař, oblékal po několika dnech lenošení opět zbroj, přemýšlel o tom, jak se věci za tu krátkou dobu změnily. V zásadě měl štěstí. Najít v Xyhtropacu zaměstnavatele pro tak velkou skupinu jako bylo jeho zbylé vojsko nebylo lehké a jemu se to podařilo již druhý den. Po angažmá u trpaslíků, kde bojoval proti nemrtvým a koboldům, jej najalo elfí město do války s Xary a následně byl podřízen velení Vznešeného rytíře Saldiarcha, s nímž se již předtím setkal. Ten mladík se mu zamlouval. Samozřejmě „mladík“ bylo v případě elfů efemérní, protože Saldiarch byl skoro stejně starý jako Rollův dávno zemřelý otec. Ale každopádně měl ambice a snahu. Na elfa byl rovněž dosti bezskrupulózní při dosahování svých cílů. Byť si svá tajemství nechával pro sebe, Rollo v něm četl jako v otevřené knize. Chtěl dobýt území, získat panství, peníze a vojáky a potom po dobrém či zlém donutit Tallën Ellevë, aby se sklonilo před jeho vládou. Chtěl se vrátit na knížecí trůn svého prapředka. Rollo nepochyboval, že jeho předkové od dob Urdira Vyhnance toužili po tomtéž. Ale Tallën Ellevë zůstávalo mimo jejich dosah, zatímco jejich kosti hnily ve vlhkých hrobech Xyhtropacu. Zatím to nevypadalo, že by se na tom mohlo něco změnit.

Neměl o poměrech v podzemí dost informací, proto se mu nápad dobýt xarské město jevil jako proveditelný. To bylo předtím, než krev jeho mužů zbrotila zdi pevnosti Demoxera. Druhá taková bitva by jeho skupinu uvrhla do bezvýznamnosti, pokud by nezískal výrazné posily. Muselo se počkat, až se uzdraví ranění a potom teprve se dalo táhnout dál. Jenže pokud byly jejich zprávy přesné, mezi nimi a Saalatidou stál ještě mocný hrad Xanthe. Dalo se čekat, že nyní, když hrozí městu nebezpečí, bude plně obsazen posádkou. Bylo otázkou, zda je tato překážka pro jejich vojska vůbec překonatelná.

Všechny úvahy o dobývání rázně utnul příjezd vyslance Rady.
Už sám jeho titul Saldiarcha musel rozzuřit. Aldaron sám sebe nazýval alcalde, tedy „rezident“. Pokud Rollo chápal dobře, působily osoby takto označené výhradně v cizích lokalitách jako vyslanci. Rada tedy dávala najevo, zač Saldiarcha považuje; za představitele cizího subjektu. Rozhodně to nevypadalo, jako že jednají s vlastním vojevůdcem!
A tak tomu skutečně i bylo. Aldaron předal Vznešenému rytíři písemné poděkování Rady za odvrácení xarského útoku, oznámení o dohodnutém příměří a rozkaz pro městské oddíly, aby se ihned odebraly zpátky do Tallën Ellevë. Saldiarchovo vysvětlování, že potřebuje každého muže k odražení případného útoku, bylo marné. „Jakého útoku?“ pravil vyslanec přezíravě. „Rada rozhodla, že Demoxera bude vrácena Saalatidě, jakmile bude uzavřena dohoda“. Chvíli pozoroval, jak herutar mlčky bublá vztekem. „Samozřejmě, můžete se rozhodnout se rozkazům Rady nepodřídit,“ konstatoval alcalde suše. „V tom případě ale budete čelit následkům sám, Rada Vás nepodpoří ani vojskem, ani penězi, ani diplomaticky. Ostatně, již jsme přijali naeldrennfortského emisara, který se dožadoval zpráv, kdy nepřátelství utichne. Trpaslíci mají významné obchodní zájmy, které by Rada opravdu nerada narušila.“ Odmlčel se a pohlédl na Saldiarcha. „Naeldrennfort další eskalaci bojů nepodporuje a požaduje záruky volného obchodu. Bylo štěstí, že vaše extempore nepoškodilo žádnou z jejich karavan.“
Saldiarchova tvář začínala dostávat temně rudou barvu, ale Aldaron si toho nevšímal. „Podle zpráv mého kolegy ze Saalatidy Xarové sbírají nová vojska. To jen abyste byl v obraze.“

Herutar v obraze byl. Tuto informaci už měl, ačkoli dosud nedokázal uvěřit tomu, že po celou dobu války působil v xarském městě alcalde z Tallën Ellevë. Jeho posel, Laetho Rychlonohý, se v pevnosti zastavil před několika dny. Protože považoval Saldiarcha za velitele vojska ve službách Rady, neměl problém se s ním podělit o informace.
A tak Vznešený rytíř konečně zjistil, čím se po celou tu dobu zabýval Gramitis.

Zpráva alcalde Jalonwëho Bílého pláště byla poměrně obsáhlá a dosti věrně popisovala dění v Saalatidě během války. Byl to nový – a skličující – pohled na možnosti nepřátel.
Politická situace v Saalatidě byla podle všeho dosti výbušná. Saalatida v první řadě nebyla sama, ale tvořila jeden z bodů mocenského trojúhelníků, jehož další dva vrcholy byla města Dar Xarin a Un Lechec. Mezi těmito oblastmi mohli Xarové přesouvat síly téměř podle libosti a samotný Dar Xarin, druhé největší xarské město v celém Xyhtropacu, čítal údajně na 10 000 obyvatel! Nadto stál na ostrově uvnitř velkého podzemního jezera, které bylo plně ovládáno xarskou flotilou a přístupy k němu strážily pevnosti na ostrově i na přístupech k němu.

Ačkoli Saldiarch o těchto místech samozřejmě již slyšel, neměl velkou důvěru v jejich vojenskou sílu. S jeho jednoduchým vojenským myšlením se prostě nesrovnávala představa tak velké síly, která není použita ke zničení nepřítele a Xarové a elfové byli nepřátelé od počátku věků. Spojeným silám těchto tří měst se Tallën Ellevë jednoduše nemělo jak ubránit.

Rollo, odkojený intrikami argovijského královského dvora, rozuměl věci daleko lépe. Bylo mu okamžitě jasné, že kdyby se někdo pokusil rozpoutat totální válku proti elfům, někdo jiný, kdo považuje elfy za hrozbu velmi vzdálenou a neaktuální, ba dokonce možná zcela marginální, by mu vpadl do zad a využil jeho oslabení.
Což byl přesně případ právě skončené války.

Gramitis Silhawre, mladý a nezkušený vůdce mocného domu, povolaný do úřadu po nečekané smrti jeho otce. A napjatá politická situace, kdy každý špatný krok může znamenat konec všech nadějí.
Hegemonem celé oblasti byl Dům Alchre, třetí nejmocnější mezi všemi v Xyhtropacu. Dům Alchre dlouhá staletí spolupracoval s Domem Silhawre a tato spolupráce prospívala oběma stranám v mocenském vzestupu.
Xarské domy se dělily na dva druhy: Hegemony a Falangisty. Hegemonem byl dům, který dosáhl vůdcovství alespoň v jednom městě v konkurenci aspoň dvou protivníků. Teoreticky měly být hegemonské domy silnější než falangistické, ale teorie se od praxe často lišila. Xarské dějiny znaly mocné falangistické Domy Styrche a Ursa, věrné přívržence hegemonistického Domu Velhade, které byly mocnější než mnoho Hegemonů. A právě to byl případ Domů Silhawre a Texitre.

Mocenská základna uskupení Alchre – Silhawre byla především v Dar Xarinu, kde měly oba domy hlavní sídlo. Další na řadě bylo město Un Lechec, které dokonce bylo výhradně v jejich moci! Hegemon zde udělal svým spojencům ústupek a vláda města (fydarthie) byla svěřena Domu Silhawre. Protože však zde nepůsobil třetí dům, nezakládal tento úřad nárok na hegemonii; přesto je jasné, že mocenské postavení Domu Silhawre bylo velmi silné.
Dům Texitre představoval přesný opak – hegemonský dům, který vše podřídil právě dosažení hegemonie. Texitrové tomuto cíli obětovali vše, včetně svých držav v jiných teritoriích, které směnili za území v okolí Saalatidy a další výsady. Šest domů v Saalatidě se dělilo na dvě frakce, přičemž frakce vedená Texitry byla o něco silnější, protože třetí spojenec dar xarinské aliance, Dům Tarhe, byl jen stínem své bývalé moci na pokraji vymření, po několik generací udržován při životě adopcemi. Texitrové stavěli dlouhodobě na spojenectví s „retaliantským“ Domem Yavwre, který jim poskytoval cenné služby.

Je proto jasné, že mocenská situace byla dlouhodobě napjatá. Vládce Domu Texitre Rexord zvaný Černý proto hledal způsob, jak postavení svého domu upevnit a oslabit pozice protivníků. Protože na přímý konflikt s Domem Alchre si netroufal, zaměřil své snahy na Dům Silhawre a když do jeho čela nastoupil mladíček bez zkušeností, zdála se mu, že nazrál čas. Prosadil proto v búlérchiu zahájení války s elfy, jejímž cílem mělo být dobytí pevnosti Sarntin, což by přineslo Saalatidě zisk této důležité obchodní křižovatky. Rovněž svým vlivem protlačil jmenování nezkušeného Gramitise do čela vojska, za tím účelem vyslaného. Kalkul byl jednoduchý. Gramitis bude elfy potřen a Dům Silhawre ztratí mnoho prestiže, peněz, vojáků a vlivu. Pro případ, že by mladík překvapil, vyslal Rexord tajně další vojsko, síly jeho vlastního domu pod velením archonta Haldrixe. To mělo zajistit, aby se Gramitis již nevrátil zpátky, pokud by to nezvládli elfové. A za ním pak táhl sám Rexord, neboť počítal, že se spojí s Haldrixem a porazí elfí vojsko, oslabené bitvou s Gramitisem a sám tak získá vavříny, vliv a upevní postavení svého domu.

Na první pohled to vypadalo jednoduše.
Ale nevyšlo to.

Gramitis, jakkoli čerstvě přivedený z chrámu, kde se připravoval na kněžskou dráhu, okamžitě prohlédl, do jaké hry se dostal. Možná jej však varovali spojenci z Domu Alchre. Protože nesplnění rozkazu búlérchia by mohlo být nepřáteli snadno zneužito proti němu, využil Gramitis toho, že rozkazy stanovovaly jako cíl tažení pouze dobití, nikoli udržení tvrze Sarntin. Dobyl ji, čímž úkol splnil a potom se s celou armádou vypařil. Vojsko elfů se tak srazilo nejdříve s Haldrixem, který se domníval, že je před elfy chráněn Gramitisovým oddílem a poté se samotným Rexordem, který si myslel, že mezi ním a elfy je jak Gramitis, tak Haldrix. Obě bitvy měly pro Dům Texitre katastrofální následky, když většina jeho vojska byla pobita nebo skončila v zajetí. Rexord sám se vykoupil, protože si uvědomoval, že jeho nepřítomnosti ve městě mohou nepřátelé využít, ale bylo pozdě. Gramitis se rychlými pochody vrátil do města, přičemž svůj druhý rozkaz bránit pevnost Demoxera splnil tím, že ji osadil najatými žoldnéři. Hned po příjezdu do města svolal zasedání búlérchia, kde silou a za pomoci svých spojenců zastrašil své protivníky. V nepřítomnosti zástupce Domu Texitre byl přijat výnos o zradě Domu Texitre a jeho vyhlazení. Hned poté Gramitisovi ozbrojenci udeřili na téměř nebráněná sídla Texitrů, obsadili je, pobili dospělé muže a ženy a děti zajali a prodali do otroctví. Jen příslušníci domu, kteří nebyli přítomni ve městě (dleli na farmách, v pevnostech či na cestách) tomuto osudu unikli.

Po fyzickém odstranění Domu Texitre z mocenské struktury Saalatidy přešlo vůdcovství již bez potíží na Dům Alchre, který tak získal třetí hegemonii. Majetky Domu Texitre byly rozděleny mezi zbylé domy, z části jako odměna vítězům, zčásti jako úplatky bývalým spojencům Texitrů. Rexord se vrátil příliš pozdě, než aby dokázal cokoli ovlivnit a jen stěží uchránil holý život.

V téhle chvíli by Saldiarch očekával, že se Gramitis požene v čele armády přímo na Demoxeru, aby mu ji vyrval, upevnil své postavení a získal slávu. Ale Rolla opět nepřekvapilo, že se tak nestalo. Gramitis se hnal úplně jinam, protože ačkoli nebyl formálně vypovězen ze Saalatidy, bývalí spojenci Texitrů požadovali jeho odchod, protože s jeho jménem byla spojena nejvíce ona neúprosná likvidace hegemonistického domu. Rollo chápal, že člověk, který se nebojí provést na rozbouřené politické scéně tak radikální řez, musí místní veličiny – i ty z řad spojenců – značně zneklidňovat; tomu ostatně rozuměl i Saldiarch. Gramitis se opravdu nebál ušpinit si ruce.
Anebo možná neměl na výběr.

Místo Gramitise zaujal dočasně jeho mladší bratr, připravovaný k vládě od dětství. Protože ještě nebyl plnoletý, byl designovaným pánem Domu Silhawre v Saalatidě určen jistý Tzazon, bratranec Gramitisova otce, který žil v Dar Xarinu. Ten údajně přiváděl z Dar Xarinu početné vojsko vyslané Domem Silhawre, Domem Alchre a jejich tamními spojenci, prý snad na 200 válečníků! Taková síla byla v běžných podmínkách neporazitelná. Rollo sice pochyboval, že by na ně tito válečníci zaútočili, ale vyloučit se to nedalo. Každopádně se Xarové pokusí dobýt pevnost zpátky, to bylo jasné. Sil na to mají dost. A bez podpory Tallën Ellevë, nadto za situace, kdy mocný trpasličí Naeldrennfort naléhá na ukončení konfliktu, jim nebude možné odolat. Ne dlouhodobě. Rollo už věděl, že se Saldiarch buď stáhne do vyrabovaného Zářícího safíru, nebo zemře v marném boji.

Odfrkl si. Byl si prakticky jist, že by společně dokázali Xarům ještě zle zatopit, ale bylo to zbytečné. Přišli by další. Ve válce s městem nemohl Saldiarch uspět a ve válce s třemi městy už vůbec ne. A elfové v Tallën Ellevë se rychle pohroužili do svého příjemného příšeří, kde byl ruch a shon věcí vzdálenou, o nějaké válce nemluvě; jednotky, které herutarovi poskytli, byly již odvolány zpět. Rada Tallën Ellevë ponechala Saldiarchovi „milostivě“ do užívání Zářicí safír jako propůjčené území, tak dlouho, dokud zachová věrnost Radě, což byla další hořká pilulka. Bylo jim jasné, že se jej nebude chtít vzdát a vyrvat by mu jej mohli pouze válkou. Za tu jim však vyrabovaná obchodní stanice nestála.

Rollo sám již dostal od Rady Tallën Ellevë další úkoly. Alcalde Aldaron přivezl pokyny i jemu. V oblasti Peiken, ležící východně od Tallën Ellevë, vypukly boje mezi místními elfy, vedenými jistým Tristanem Světlopláštěm a Xary z Un Lechecu. Nadto zde byli nějací další povrchňanští žoldnéři, koboldi a orkové. Vypadalo to, že jeho meč bude mít co dělat, zejména pokud se prokáže jeho prvotní odhad, že Tristan Světloplášť je idiot, který o velení války nic neví. Rozhodně si podle svých vlastních zpráv nepočínal jako Saldiarch – nevytrhl rázně do pole a neudeřil na nepřítele, ale místo toho se skrýval v nejvzdálenější pevnosti od místa předpokládaného střetu (ovšem nejbližší k Tallën Ellevë) a vedl „diplomatická jednání“, která skončila tím, že xarští vyslanci během nich záhadně zemřeli. Tristan si v dopise Radě plačtivě stěžoval, že mu to Xarové dávají za vinu, považte! A dožadoval se posil, aby s nimi mohl pořádně zatočit, protože jeho současné síly (větší než celá Saldiarchova armáda) se mu pro střet s Xary zdály naprosto nedostatečné. Zcela zjevně byl z jiného těsta.

[DenGrasse]

Pochod do oblasti Peikenu trval skoro čtyři týdny, zejména proto, že elfové nepustili jeho vojsko do města a musel je složitě obcházet. Když konečně dorazil, obdržel od štítivě se tvářícího Tristanova posla rozkaz hlavně se nepřibližovat k pevnosti Elendil dóm, kde se elfí vůdce zdržoval. Zdálo se, že tällenellevský gonatar považuje všechny Povrchňany za svoloč, styku s níž se chce vyhnout. Posléze mu bylo uloženo vyhnat tlupu orků náčelníka Marobuda či Marabuta z odlehlé pevnosti, kterou obsadili. To pro zkušeného Salfiorovce a jeho zocelené bojovníky nebyl žádný problém; jeho pověst jej předcházela a orkové tvrz raději vyklidili sami.
Během tohoto krátkého tažení měl Rollo dost času, aby přemítal nad počínáním elfů. Konečně zjistil, jak situace v Peikenu vlastně vypadá. Bylo to rozlehlé území o dvou propojených podlažích, čítající téměř 20 pevností, doly, farmy a obchodní cesty. Hlavní vliv zde měli Xarové z Un Lechecu, elfové z Tällen Ellevë a koboldi; krom nic zde působilo několik povrchňanských dobrodruhů a orčí tlupa. Situace elfů nicméně byla poměrně výhodná. Tristan přes svou zjevnou zbabělost (nebo možná právě díky ní) prokázal jiné kvality. Mezi Xary a elfy probíhaly diplomatické rozhovory, na něž Tristan vyslal svou pravou ruku Cunira Rychlého jazyka. Tristan sám trpěl neustálými obavami o svůj život a při pomyšlení na Xary dosahovala jeho paranoia vrcholu. Cunir za svým pánem nijak nezaostával, a tak si tajně přivedl na jednání místo osobní družiny téměř regulérní armádu. Co se vlastně během jednání stalo, se už nejspíš nikdo nedozví, každopádně vznikl jakýsi konflikt, během nějž elfí vojáci pobili celé xarské poselstvo. Jestli došla Tristanova paranoia naplnění či ne věděl patrně jen Cunir, který byl shodou okolností jediným elfem, který během incidentu zemřel (zlé jazyky tvrdily, že jej "omylem" probodli vlastní vojáci).

Nastalá situace však byla pro elfy mimořádně příznivá. Vůdci xarských sil byli odstraněni a oslabené xarské državy ležely otevřené útoku. Být tu Saldiarch, jistě by se na ně okamžitě vrhl. Šance na úspěch byly mimořádné; Xarové v horním podlaží neměli vůbec žádné velení. Síly ve spodním podlaží provolaly vůdcem ještě nedospělého potomka jednoho z vůdců jménem Roxtar; podle zpráv byl dobrý bojovník, ale politicky zoufale nezkušený. Rollo považoval za více než pravděpodobné, že ponechá horní državy svému osudu.
Ale po Tristanovi nebylo vidu ani slechu, ba dokonce posádku z mocné pevnosti Laventa, klenotu tällenellevských držav, stáhl k sobě do Elendilu! Rollo se již nad zbabělostí a strategickou hloupostí elfího kapitána přestal podivovat, ale očekával, že alespoň on sám dostane rozkaz na Xary zaútočit. Namísto toho se mu dostalo mocné dávky naprosté ignorace a zkušený žoldnéř se chytal za hlavu. Příležitost jim unikala mezi prsty! Bylo to mrzuté, neboť xarské državy by se snadno mohly stát kořistí pro zkušeného dobyvatele a poskytnout mu ekonomickou základnu.
Ale ačkoli se snažil si namluvit, že je mu jedno, co ten idiot Tristan dělá, nebyla to pravda. Otázka, co idiot dělá, jej sužovala ve dne v noci.

A pak se to dozvěděl.

Idiot se věnoval diplomacii. V té se zřejmě cítil silný, a tak nejprve počkal, až si Xarové najdou nové vůdce, aby s nimi mohl následně zahájit jednání. Jednáním se pak před každým chlubil, protože prý stačilo zaplatit 350 zlatých (sic!) a spor s Xary byl zažehnán. Tristan věřil, že odvrátil akutní hrozbu xarského útoku a zatím si vyjedná spojenectví. Jaké spojenectví, to Rollo absolutně netušil; další záhadou bylo, nač elfí kapitán nějaké spojenectví potřebuje, když na jeho rozkaz čeká celá Rollova armáda.
Tristan se s Rollem nepodělil o mnoho informací, takže neměl úplný přehled, ale nepřekvapilo by ho, kdyby s novým vůdcem nepřibylo do podzemí i nové vojsko. Příležitost ke snadným ziskům zmizela a čekal je patrně tuhý boj. Rollo se ho nebál, ale potřeboval aspoň základní součinnost elfího kapitána, které se mu nedostávalo a Tristan jej nadále okázale ignoroval.
Potom přišla i pro Rolla nečekaná zpráva, že pevnost Laventa padla.

Záhy se ukázalo, že oním novým xarským vůdcem v Peikenu je Gramitis. Rollo jeho vojevůdcovské kvality nedokázal ocenit, neboť v předchozím tažení se spolu nestřetli. Avšak z toho, co o něm slyšel, se dalo soudit, že je jiného temperamentu než Tristan. Zatímco elfí vůdce, uchlácholený Gramitisovými přísliby věčného míru a přátelství, vyjednával s dalšími skupinami v podzemí o tom, jak Xary zcela zničit, Gramitis rychlými pochody přitrhl ke slabě hájené Laventě, beznadějně přečíslenou posádku vylákal lstí ven a do posledního ji pobil. V mocné tvrzi, stejně masivní jako Demoxera, se pak opevnil. Rollo nařídil svým lidem, aby se připravili k boji, který najisto čekal. Jeho vojsko stálo od Laventy jen 8 dní pochodu a mohl Xary oblehnout a držet v obklíčení, dokud nedorazí elfí síly. Obležení by tomu mohli zabránit pouze výpadem z tvrze, ale polní bitva by pro ně představovala příliš velké riziko; na rozdíl od elfů měli jen jednu polní armádu. Pokud byl Gramitis chytrý, nejspíše by se pokusil vyjednat volný odchod dřív, než elfové dorazí. Každopádně Rollovu pozici by to velmi posílilo.
Ale rozkaz nepřišel.

Gramitis seděl v pevnosti jako přikovaný, ačkoli bylo jasné, že je to dokonalá past. Pro Rolla by to bylo varováním, ale Tristan ničeho nedbal. Dosáhl právě omračujícího diplomatického úspěchu, když navázal spojenectví se skupinou povrchňanských válečníků Havika von Pohl, který sice Xary v životě neviděl, ale z nějakého důvodu je hluboce nenáviděl. Tehdy to Rollo přestal chápat definitivně; Tristan nepovolal do boje jeho, ale jiné Povrchňany! Nic nechápající dal svým lidem zase pohov a rozhodl se, že počká, jak se celý propletenec vyvine.

Propletenec se o jedenáct dní později vyvinul očekávaným způsobem, když armády Tristana Světlopláště, který věřil ve svou přesilu tak, že se osobně dostavil na bojiště, a Havika z Pohlu padly u Laventy do pasti, sevřeny zezadu přicházejícím xarským vojskem mladého vůdce dolních podlaží Roxtara. Tristan i Havik byli odneseni z bojiště v bezvědomí a jejich osobní věci, včetně zbraní a zbrojí, padly do rukou nepřátel.
Ještě i teď by zásah Rollových vojsk mohl zvrátit situaci, protože Xarové utrpěli během bitvy rovněž těžké ztráty, ale žádný rozkaz opět nepřišel. Pár dní na to vypršel Rollův kontrakt a elfové nejen, že neměli nikoho, kdo by s ním mohl jednat, ale neměli ani peníze na jeho zaplacení. Dokonce ani na jídlo pro jeho muže, protože je Tristan předtím poslal Gramitisovi, který je rád přijal a cca dva měsíce z nich platil a živil své vojsko.

Rollo byl z posledního Tristanova akordu tak překvapený, že se prakticky nezmohl na slovo. Teprve teď mu došlo, že kapitán s ním a jeho lidmi celou dobu vůbec nepočítal. Nad tak bezbřehou ukázkou idiocie zůstával rozum stát.
Rollo byl ovšem žoldnéř bez zaměstnání a rozum mu nemohl zůstat stát dlouho. Protože bylo zjevné, že jediný v celém Peikenu, kdo nějaké peníze má, jsou Xarové, vyslal posly ke Gramitisovi. Kontrakt nebyl nic moc, protože ani Xarové, jejichž válečná pokladna byla zatížena mnoha výdaji, zlatem příliš neoplývali, ale dohodli se aspoň na zásobování, přičemž později dojde na podíly z kořisti. Takto zajištěn, obrátil se Rollo proti pevnosti Havika z Pohlu, ale během dobývání se pod ním v brnění zlomil žebřík z houbového dřeva. Zřítil se z hradeb a nešťastně si poranil bok. Obléhání musel vzdát. Byl to první neúspěch, který v podzemí zažil a značně jej rozmrzel.

Naproti tomu Gramitis slavil úspěch více než zářný; zanechavše Laventu v péči zraněných, hnal se zbytkem sil v patách prchajícím přímo na Elendil dóm. V bitvě, která se strhla jen pár dní po krvavé řeži u Laventy, stály proti sobě prakticky stejně početná vojska, ale nezkušení elfí rekruti, demoralizovaní předchozími porážkami, se xarským veteránům nemohli rovnat. Gramitis se obléháním vůbec nezdržoval a dobyl pevnost útokem z chodu, přičemž měl dva zraněné. Většina elfů byla zmasakrována, jen hrstce se podařilo uniknout. Mezi nimi byl i Tristan Světloplášť, který opět vyklouzl a spěšně Peiken opustil, aby zvěstoval své bědy v Tällen Ellevë. Bylo pravděpodobné, že všechno svalí na chyby jiných, pravděpodobně v první řadě Rolla.

Po ohromujícím xarském úspěchu se sláva Černého mnicha, jak byl Gramitis zván, roznesla po celém Peikenu. Po mnoha letech mocenské převahy Tällen Ellevë byli elfové, aspirující na hegemonii, z oblasti úplně vypuzeni! Znesváření koboldí vůdci se ihned sklonili před Gramitisovou autoritou a přijali xarskou nadvládu. S vůdcem lidských banditů, Galandarem zvaným Dračí, dosáhl Gramitis dohody. Havik se zbytkem své tlupy byl vyhnán z Peikenu. Rollo jen škodolibě doufal, že poběží za Tristanem do Tällen Ellevë a dostane se mu obvyklého zacházení, tj. nebude vůbec vpuštěn do města.

Každopádně boje v Peikenu skončily, Xarové potřebovali klid a čas, aby nové državy strávili.

[Kai Rivienta]

Vlastně docela dobrá stručná zpráva, ale udělat z ní příběh by asi byla nerentabilní dřina. S.