Povídky

Moderátor: OneIceOne

Odpovědět
Uživatelský avatar
OneIceOne
Tribunus Militum
Příspěvky: 743
Registrován: 10. 1. 2009 8.20

Povídky

Příspěvek od OneIceOne »

Kdo je Padlý Sníh???

I.

Šedá limuzína Superb 54 opouštěla korporační zónu. Důstojník bezpečnosti spěšně překontroloval údaje na hledí a spokojeným gestem ji uvolnil cestu. Vozidlo se mírně zhouplo, když překonávalo bezpečnostní systém vjezdu. Tereza stočila svůj pohled na pancéřová vrata, která se majestátně začala zdvihat ze země. Velké logo korporace Škoda se rozzářilo, když uslyšela charakteristické uzamknutí brány. Cítila lehké napětí. Opouštěla bezpečí a čistotu svého domova. Jak se brána vzdalovala, napětí v ní rostlo. Elegantním gestem vytáhla cigaretu. Chtěla to mít za sebou. Muž sedící po její levici cvakl staromódním zipákem a připálil ji.
„Poprvé venku?“ prohodil, zatím co nechal zapalovač hořet.
Tereza přikývla a potáhla s cigarety.
„Pamatuju si na ten pocit, je to jako první rande,“ s úsměvem na tváři vytáhl vlastní cigaretu.
„Jak dlouho jsi u korporace, Adame?“
„Pár měsíců to už bude,“ vyfoukl dlouhý oblak kouře.
„Skončil mi kontrakt u armády a korporace tenkrát nabírala.“
„Aha,“ přitakala trochu nepřítomně Tereza.
V autě se rozhostilo ticho. Tereza si vychutnávala aromatickou chuť cigarety, která ji uklidňovala a snažila se koncentrovat myšlenky na nastávající úkol. Dlouze se přitom zahleděla na Adama. Statný třicátník s nakrátko střeženými vlasy. V obličeji se mu rýsovaly první vrásky. Nebyl ošklivý, ale nebyl to ani její typ. Adam Kerner byl přidělen pro tuto misi jako důstojník korporační bezpečnosti. Podle záznamů si odkroutil dva roky na frontě. Potom, co ho armáda propustila se směšným důchodem, se dostal do služeb korporace. Měl být jejím osobním strážcem do dokončení úkolu.
V limuzíně kromě Adama a Terezy seděli tři muži a řidič. O řidiči toho příliš nevěděla, ale to ji netrápilo. Za to ostatní tři Trojčata, jak jim říkali bezpečáci, jí svým způsobem fascinovala. Tři naprosto stejní muži s holými lebkami a čarovým kódem na spáncích. Vypadali trochu jako banda zfetovaných skinheadů, kteří se zapomněli odstřihnout cenovku u bombru. Trojčata neměla skutečná jména, ale nesla označení CJ81 až CJ83. Patřila k uměle narozeným lidem s urychleným vývojem růstu. Operačně spadali pod vedení Adama. Nejvíc jí fascinovala podivná prázdnota v jejich očích. Zírali prostě před sebe a nedávali najevo reakce na sebemenší podněty.
Tereza se probrala z myšlenek a típla cigaretu. Naklonila se dopředu.
„Za jak dlouho budeme v zóně?“ otázala se řidiče.
„Předpokládám, že do deseti minut dosáhneme cílové destinace, madam,“ ozval se elektronicky podkreslený hlas.
„Byla si někdy v zóně?“ otázal se Adam.
„Nikdy, ale četla jsem hlášení bezpečnostního úseku, prý je to tam trochu nebezpečné.“
„Tak trochu nebezpečné,“ povzdychl si Adam.
„Je to tam dost tvrdý. Špína, zákon silnějšího a vyděděnci, co tě zabijou pro pár yenů.“
„Zabijou?“ otázala se tiše.
Tereza se na něj dlouze zadívala. Uvnitř se rozechvěla. Posledních pět let žila zavřená za zdmi korporační zóny, která jí poskytovala vše, co potřebovala k životu. Zrovna dokončila studia a stala se odborníkem na hardware. Nedávno ji bylo 23 let. Holešovická korporační zóna byla extrateritoriálním územím v Praze, kde neměla Rada vliv. Bylo to město ve městě. Vlastní škola, ubytovací komplex, obchodní pasáž a zábavní středisko pro ty, které nepohltila virtuální realita.
„Byl jsem tam venku v teritoriích,“ přerušil její tok myšlenek.
„A zóna v Modřanech je podobné místo.“
Tereza šáhla po další cigaretě, aby se uklidnila.
„Drž se mě a Trojčat, postarám se, aby se ti nic nestalo,“ jeho úsměv zmizel a pohlédl na plešouny.
Odpovědí mu bylo jen tiché mlčení. Adam pomalu vytáhl zbraň a zběžně ji překontroloval.
„Vjíždíme do zóny, madam,“ zaznělo krátce z reproduktoru.
Setmělo se. Otlučené a posprejované zdi lemovaly dlouhou ulici. Tu a tam se ozvěnou nesl šramot. Drobný pohyb ve tmě a malé, červené body mizející stejně rychle, jak se objevily. Krysy se probudily. Šerou utopii toho místa rušil jen malý oheň, vystupují ze staré popelnice. Stíny tří postav směšně poskakovaly po vraku auta. Holka a kluk, kterým nebylo víc jak dvacet let a starý muž s jizvou na tváři ve špinavém baloňáku.
„Mám ráda ten pocit svobody,“ vysypala ze sebe mladá holka a zaklonila hlavu.
Následoval podivný skřek v podobě jejího smíchu. Rychle sklonila hlavu a zadívala se na starce.
„Máš hezkej talisman, chlape, koupil sis ho v Tuzexu?“
Stařec na ni nereagoval a upřeně hleděl do plamenů. Kluk s monstrózním účesem odpojil čip ze spánkového čipjacku a promnul si oči. Uklidil hudební čip do bundy. Vypadal trochu jako vánoční stromeček, protože jeho vyčesané vlasy začaly měnit barvu a blikat.
„Jakej talisman, kotě,“ zamžoural na dědka, ale nic neviděl.
Holka se zhoupla v bocích a vyplázla jazyk.
„Nevypadáš špatně, máš takový hluboký oči,“ usmála se a přivinula se ke starci.
Ten ji jen lehce odstrčil, což mělo za následek, že udělala několik kroků zpět. Holka si prohrábla vlasy a odhalila tak červený BTL čip zasunutý do spánku.
„Ty sis zas vzala to svinstvo?“ tázal se kluk s blikající hlavou.
Odpovědí mu byl jen další výbuch nezastavitelného smíchu.
„BTL jsou nejlepší, je to jak vejlet do vesmíru, měl bys to taky zkusit,“ pokračování její věty zaniklo v hekavém smíchu.
„Víš, kočičko, že to jenom prodávám,“ usmál se mladý pankáč a sáhl do vnitřní kapsy své kožené bundy.
„To mi připomíná, že tady mám něco pro svou kočičku,“ v jeho ruce se objevil modrý čip.
Holka zpozorněla a přivinula se k němu. Začala šátrat rukou po čipu, ale mladý pankáč ho schoval v pěsti.
„Dej mi to, co to je, je to zase výlet do vesmíru?“ ptala se žádostivě.
„Hovno, tohle je extra třída, fix osobnosti tý slavný děvky.“
Stařec jim věnoval krátký pohled a otočil hlavu směrem do tmy, kde ho něco viditelně zaujalo. Pankáč se otočil stejným směrem, ale trvalo značnou chvíli, než si povšiml ze za rohu přijíždějící limuzíny. Holka se zatím zmocnila čipu a vyměnila sen o vesmíru za osobnosti simsensové hvězdy. Limuzína projela okolo, ale uvnitř nikoho neviděli, zrcadlová skla jim nedala šanci. Stařec se pomalu zvedl a vydal se za limuzínou. Holka ho pozorovala přes sílící mlhu eufórie BTL. Snědý a statný muž s dlouhými vlasy zmizel ve tmě. Na krku se mu houpal stříbrný talisman.
Adam uklidil zbraň a vyhlížel ven. Limuzína zpomalila. Náhle se k limuzíně připojily dvě motorky, které vyjely z boční ulice. V Terezině výhledu se objevila fousatá hlava trpaslíka, která na sobě měla helmu s rohy. Stvoření začalo bušit do okna automobilu a hrozivě gestikulovat v naději, že ho uvnitř někdo slyší. Nakonec motorky limuzínu předjely a zatarasily ji cestu. Zastavili. Adam vystoupil, než však zavřel dveře, do limuzíny se dostal odér mršiny. Tereze bylo na zvracení. Netrvalo dlouho a Adam se vrátil. Limuzína se opět rozjela.
„Co chtěli?“ zeptala se, zatím co se snažila zjistit, kam motorkáři odjeli.
„Platej se tu takový daně.“
„Jaký daně,“ ulpěla na něm pohledem.
„Daně za ochranu gangu, že tady obchoduješ, chápeš?“
„Myslíš Elektronic Punks?
„Přesně,“ trochu překvapeně.
„Říkala jsem ti, že jsem četla hlášení.“
Limuzína zrovna míjela skupinku u barelu, když Tereza zase vykoukla ven. Scéna venku v ní vzbudila lítost. Dvě zničené duše BTL čipy a ubohý starý pán, který byl jistě dost nemocný, podle skvrn na jeho obličeji.
„Těmhle platíme korporační yeny za ochranu? Nezdá se ti to trochu komické?“ zeptala se s naivitou v hlase.
Adam jen zakroutil hlavou a ukázal před sebe.
„Těmhle platíme za ochranu!“
Limuzína zatočila a odhalila bláznivou scenérii. Asi o padesát metrů dál se to hemžilo lidmi. Pankáči, indiáni a vyděděnci jako z hororu. Půlka z nich v rukou třímala primitivní zbraně. Hole, meče a samostříly. Dva indiáni dokonce třímali dlouhé improvizované pušky. Na zemi leželo několik převrácených a hořících barelů. Uprostřed davu se válelo pět lidských těl v roztrhaném oblečení. Tereza se přimáčkla hlouběji do sedadla. Limuzína zastavila nedaleko davu.
„Drž se v autě, zjistím, co se děje,“ s těmi slovy Adam opustil limuzínu.
„Sejměte ty svi…“ větu zvenčí ukončilo zabouchnutí dveří.
Následovala scéna, jak z němého hororu. Jeden z pankáčů zapálil Molotova a hodil ho do tmy. Plameny ozářily krčící se postavu. Vymrštila se. Stín opsal oblouk. Na skle limuzíny náhle vykvetla červená růže. Tereza vykřikla. Bezruký pankáč se zhroutil na zem. Ghul se připravoval k dalšímu skoku. Jeden z indiánů zvedl pušku. Ghul s výrazem překvapení zmizel ve tmě. Dav konečně zareagoval. Masa ukončila život příšery. Bylo po všem.
Adam otevřel dveře.
„Zbav nás toho svinstva,“ ukázal na přední sklo.
Stěrače poslaly zbytky pankáčovi ruky do kanálu. Adam se otočil k Tereze.
„Vítej v Díře, holka.“
Tereza na prázdno polkla. Podal jí ruku.
„Musíme dolu, čeká nás tam kontakt,“ ukázal ke vchodu.
Několik vyděděnců se začalo zajímat o limuzínu. Nejasné obrysy podivných existencí začaly vystupovat ze stínů ulice, kde předtím našli úkryt před ghuly. Špinavě oblečení, zarudlé skvrny na rukou a pohublé tváře, dokreslovaly jejich osud. Dav, asi dvaceti lidi, obestoupil limuzínu. Na Terezu se usmála malá holčička se špinavými zuby. Začala k ní natahovat drobnou ruku. Skoro se dotkly. Nad Terezou se objevilo jedno z Trojčat. Dvoumetrový CJ81 poslal holčičku jedním kopem do blátivé louže. Dav vyděděnců couvl. Trojčata s Adamem vytvořili kolem Terezy neprostupnou zeď. Odněkud se ozval řev motorek. Vedle limuzíny zastavil trpaslík s rohatou přilbou na sníženém chopperu.
„To by stačilo, šmejdi, táhněte do svejch děr,“ začal vykřikovat nečekaně silným hlasem.
Davu se evidentně moc nechtělo.
„Zalezte sráči nebo vám Elektronici nakopou prdel!“
Tenhle argument zafungoval jako kouzlo, dav se pomalu rozpustil. Zůstalo jen několik dobrovolníků, kteří odnášeli těla zabitých ghulů.
Tereza se s Adamem vydala vstříc podzemí. Trojčata jim byli v patách. Řidič limuzíny nechal běžet motor. Z nedalekého rohu je pozoroval starý muž s jizvou v obličeji. Pozvedl zápěstí a zašeptal.
„Už jdou.“

II.

„Je právě 6:00, 18. července 2048,“ zahlásil veselý hlas z reproduktoru u postele.
„Před zprávami si zahrajeme trhák poslední doby…“
Otevřel oči a pomalu se vysoukal z postele. Vstávání mu nečinilo nikdy potíže. Z rádia se začala linout jeho oblíbená melodie písničky z minulého století. Vykoukl z okna na velkou, udržovanou zahradu. Zahradník se už činil u živého plotu. Po krátké sprše se vydal do tělocvičny. Uběhl několik koleček, procvičil tělo a zbytek hodiny seznamoval boxovací pytel s tvrdými údery Pentjak Silatu. Věnoval se mu už od dětství. Příroda ho obdařila zvláštním darem, že se narodil jako elf po Goblinizaci. Už v dětství pochopil, že společnost nemá „metalidi“ zrovna v lásce, a tak trávil mnoho chvil o samotě. Bojový sport se mu časem stal dobrým přítelem. Po nevydařené kariéře u armády našel své aktuální zaměstnání. Stal se osobním strážcem v rodině novodobého aristokrata.
Přistihl se, jak si potichu brouká melodii, na kterou si zrovna vzpomněl. Aktivované noční vidění zeleně podkreslovalo okolní prostor. Krčil se v prasklině staré zdi. Pozoroval tři skrčené postavy, jak obíraly mršinu humanoida. Pobaveně poslouchal mlaskavé zvuky ghulů, které mu zprostředkovával zesílený sluch. Vytasil mírně vlnitý Sundang a vykročil z úkrytu.
První ghul uchopil improvizovaný kyj a vrh na něj.
Rána minula.
Chroptící potvora se sesunula k zemi.
Od ramen po břicho z rány prýštila krev.
Druhý ghul se po něm ohnal pařáty.
Roztrhl mu bundu.
Dostal se nepříjemně blízko.
Direkt na hlavu, sledovaný ranou loktem.
Ghul se chytil za krk.
Vypadal překvapeně.
Jeho ohryzek nebyl na správném místě. K dvojici chroptícího ghul-bandu se přidal třetí, když mu velká vojenská kanada přišlápla krk k zemi. Jeho život ukončila jediná rána, která oddělila jeho hlavu od těla. Stejně skončili i jeho kolegové.
Hlavy naházel do silného igelitového pytle. Meč otřel do hadru a uklidil do pochvy. Snad mu za ně zaplatí. Sauricius vyplácel kolem 500 yenů za prokazatelnou hlavu ghula. Byla to dobrá příležitost pro výdělek, když člověk nemohl sehnat oficiální práci. Když by ještě trochu připlatil, mohl si dovolit pokoj s plnou penzí na celý měsíc. Ale třeba mu známá dá slevu.
Od převratu v roce 50 šlo všechno ke dnu. Rada začala likvidovat stoupence starého režimu. Čekala je buď smrt, pracovní tábory nebo rychlý odchod do stínů. Úzké skupince byla privilegia z minulé doby ponechána, za určitou podporu novému režimu. Těm se začalo říkat „Vznešení“. Ve skutečnosti nikdo nevěděl, kdy si pro ně agenti Rady přijdou. Stejný osud čekal i na jeho zaměstnavatele. Pověsili ho. Jemu se podařilo odejít do ilegality. Časem získal falešné doklady. Teď se příležitostně živil jako lovec probuzených bytostí.
Myšlenkami se vrátil zpět do reality. Utáhl provaz na pytli a přehodil si ho přes rameno. Udělal několik kroků, když uslyšel pronikavý ženský výkřik.

III.

Adam a jedno z Trojčat si razili cestu klikatou chodbou, která je měla přivést do nitra Díry. V patách se jim držela Tereza a kordon uzavírala zbylá dvě Trojčata. V jednom ze záhybu uviděli zavřenou střílnu. Kdyby si tam někdo šikovně postavil kulomet, chodba by se stala smrtelnou pastí. Zanedlouho vstoupili do kouřem zaplněné místnosti.
Díra byla vlastně starý železobetonový kryt v Modřanech. Původně měla sloužit snad pro ochranu civilního obyvatelstva, ale nyní měla jinou úlohu. Stala se jakým si centrem Modřanské zakázané zóny. Díru ovládal jeden z nejmocnějších gangu v Praze. Říkali si Elektronic Punks. Na tomhle místě neplatily zákony Rady. Setkávali se tu odpadlíci společnosti, zločinci a lidi bez dokladů, kteří nemohli do města. Dařilo se tu černému trhu. Kšeftovalo se tu s indiány z teritorií, kteří znali pašerácké stezky přes Skládky. Prý se tu dali koupit i otroci.
Místnost byla přeplněná halekajícími lidmi, kteří seděli u oprýskaných, železných stolů nebo leželi na rohožích. Na první pohled upoutával monstrózní bar, za který se činil přes dva a půl metru vysoký troll. Někdo zrovna poručil několik panáků syntetického alkoholu, aby oslavil porážku ghulů.
„Řekni mi, proč to tu prostě Rada nesrovná se zemí?“ zeptala se Tereza, když se vyhýbala opilému orkovi.
Adam zkoumal okolí a pomocí headwaru komunikoval s CJ81 a CJ82.
„Musíme tamhle,“ ukázal do zadního rohu.
CJ83 zůstal stát u dveří a monitoroval místnost. Pomalu se začali prodírat davem.
„Nazval bych to zákonem rovnováhy. Gangy a Pouliční soudci mají nějaký druh dohod. Gang tady má volnou ruku, pokud nepřekročí určité meze. Lidi z gangu se starají, aby to tu nezdivočilo, na oplátku tady Pouliční soudci nezasahují, ale když něco chtěj, většinou to dostanou. Navíc se v téhle naplavenině divných existencí občas ukáží specialisté, o jejichž služby je zájem. Jejich zaměstnavatelé jsou hlavně Rada a korporace.“
Tereza hledala cigaretu, ale zjistila, že krabička je prázdná. Prodírali se dál. Mezi několik polehávajícími indiány si všimla jednoho, u jehož nohou spalo stvoření podobné psovi, ale bylo to asi dvakrát větší než průměrná doga. Navíc se jí zalíbil stříbrný talisman, který měl indián na krku. Dorazili před oddělenou část místnosti. Zde se daly pronajmout boxy, kde mohl člověk získat soukromí, ale byla to drahá sranda, kterou si běžný návštěvník nemohl dovolit. CJ82 vstoupil do boxu, který měl na dveřích nasprejované číslo 2.
Ve výhledu Adama se rozvinulo malé okno, jak došlo k propojení s CJ82. Nyní pozoroval jeho očima. V místnosti seděli dva lidé. Chlap v dlouhém pršiplášti, zrcadlovkami s logem Tuzexu a kufříkem. Společnost mu dělala žena s bílými pruhy na tváři, která měla do vlasu zapletené černé peří. Oblečená byla v kožené bundě. Adam a Tereza se usadili naproti nim. CJ82 stal u vchodu uvnitř a CJ81 se opřel vedle dveří boxu, aby odradil příležitostné čmuchaly.
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl elektronicky zkresleným hlasem muž v zrcadlovkách.
Jeho kolegyně si přehodila nohu přes nohu a pohrdavě si prohlížela Terezu.
„Máte pro nás dohodnuté zboží?“ zeptal se napnutě Adam.
„Pokud máte peníze, myslím, že se dohodneme,“ muž v zrcadlovkách nasadil thymolínový úsměv.
Pomalu položil kufr na stůl a otočil ho k Adamovi.
„Poslužte si, příteli.“
Adam aktivoval scanner a překontroloval kufr. Opatrně ho otevřel a chvíli zíral na ohořelé a pokroucené pouzdro. Uchopil ho do ruky a zdlouhavě přemýšlel, co to může být. Chvilka ticha vykouzlila další falešný úsměv na tváři chlapíka s pršipláštěm.
„Můžu?“ ozvala se nesměle Tereza.
Adam jí podal pouzdro. Několikrát ho obrátila v ruce a nakonec zmačkla mechanické tlačítko, kterým odstranila kryt. Objevil se před ní kus špinavého a archaického hardwaru. Hledala nějakou stopu. Našla skoro nečitelné výrobní číslo. Rychle ho zaznamenala do databáze, ve své rozšířené realitě. Počítač jí potvrdil, to co tušila. Hardware patřil k třídě vojenských počítačů, které se montovaly do bunkrů před asi 30 lety. Byl to poslední díl skládačky, který korporace potřebovala. Tereza uklidila součástku do kufru a přitakala Adamovi.
„Tady je dohodnutá suma,“ Adam položil na stůl kreditní hůlku.
Muž ji s úctou sebral a překontroloval stav konta. Usmál se.
„S korporací je radost obchodovat.“
Tereza uchopila kufřík a vystoupila z boxu.
Chlap se zrcadlovkami se zahleděl na Adama.
„Ještě zůstáváme, doufám, že se brzy zase setkáme.“
Adam neodpověděl, jeho myšlenky ho tlačily k odchodu. Čtveřice si razila cestu k východu. Tady se k nim připojil CJ83, který uzavřel formaci. Dostali se do klikaté chodby se střílnou.
Začalo peklo. CJ81 a CJ82 zabočili za roh. Ozvala se exploze. Chodbu naplnil dým a několik kusů CJ82. Terezu a Adama výbuch srazil na zem. Měli štěstí, že je exploze nezmuchlala jako papír. Tereza přestala slyšet. CJ83 zůstal na nohou a pohotově vytáhl Škorpion. Adam se zvedl. Něco se ji snažil říci. Bylo to k ničemu. Z dýmu se náhle vynořila obří hlava psa. Zakousla se do CJ83. Oba zmizeli v kouři. Adam ji vzal na ramena. Zakopl o pozůstatky dvojice Trojčat. U východu opřel Terezu o stěnu a tasil pistoli. Nechápal, co je s řidičem. Chodbou se nesla ozvěna střelby. Vykoukl ven, přeběhl skrčený k limuzíně. Snažil se ji otevřít. Tu se před ním zjevil starý muž s jizvou v obličeji.
Natažené ruce a uhrančivé oči. Cosi blábolil. Adam do někoho nasypal dávku z pistole. Kulky prolétly a roztříštily protější zeď. Ozvala se další exploze. Nyní však venku.
Tereza ztratila pojem o čase a místě. Uvědomila si, že stále drží kufřík. Něco ji nutilo vypadnout ven. Rozběhla se. Po půl minutě se otočila. Záblesk v jeho zrcadlovkách ji ujistil, že musí pokračovat. Dostala se do místa, kde byla tma. Schovala se v ruinách domu. Doufala, že ji nenajde. Slyšela těžké kroky. Pak se na ni zase dívaly obrysy zrcadlovek. Začala křičet.
„Malá korporační děvka má něco, co patří mě,“ usmál se tajemně cizinec.
Vedle něj stanula indiánka v kožené bundě.
„Dělej, vem ten kufr a mizíme, těch korporátních bastardů tu může bejt víc.“
Cizinec se sehnul a chtěl vytrhnout Tereze kufr, ale ta ho nepustila. Tereza propukla v pláč.
„Dej mi ten kufr, děvko, nebo tě tu podříznu,“ vyhrkl trochu hystericky.
Indiánka zatnula pěst a z jejího předloktí vyskočily tři bodce.
„Udělám to sama!“
Cizinec ale dál zápasil s Terezou.
Začalo sněžit, byl to první sníh roku 2054 v Praze. Čisté bílé vločky se snášely k zemi. Indiánka se otočila a malou chvíli tupě zírala do tmy. Viděla dobře, měla modifikovaný zrak. Před ní stál vysoký elf s umaštěnými, bílými vlasy. Na sobě měl roztrženou maskáčovou bundu a přes rameno igelitový pytel, ze kterého kapalo nějaké svinstvo. V ruce pochvu s mečem.
Cizinec v pršiplášti pustil kufr. V rukou se mu ukázal vyhazovací nůž.
„To není tvoje věc,“ vykřikla indiánka na elfa.
„Kliď se nebo ti ublížím!!!“
Cizinec v pršiplášti strnul a obrátil se k elfovi.
Elf je oba znal, protože v okolí Díry často poslední měsíce lovil. Ona pocházela z teritorií, prodávala artefakty ze staré doby. Nechávala si říkat Lori. Cizinec v pršiplášti byl známý jako doktor Kinder. No prostě doktor magor. Povídalo se, že tady kupuje „metalidské“ otroky, které mučí a rozřezává. Asi si tím léčil komplexy z dětství.
Kinderovi se rozšířily panenky, všechno co nenáviděl, stálo před ním. Genetická odchylka přírody, chyba, která musí být odstraněna. Do teď šlo všechno podle plánu. Vyřídit lidi z korporace a zmizet jak s penězi, tak i se součástkou do teritorií, tam korporace nevidí.
„Zabij toho mutanta,“ zakvílel nenávistně Kinder.
Lory se rozeběhla k elfovi.
Z druhého zápěstí vyskočily bodce.
Zavalila ho krátkými údery.
Chtěla ho doslova roztrhat.
Technika se minula účinkem.
Ustupoval a kryl se.
Zasáhla ho jen jednou.
Zabořila mu bodce do ruky.
Roztržená kůže ukázala vylepšení.
Ten bastard měl vyztužené kosti.
Zkroutil jí ruku.
Bodce popraskaly.
Tím ji odkryl.
Z otočky ji zasáhl kopem do hlavy.
Praskl jí vaz.
Bezvládné tělo se zhroutilo na zem.
Kinder zatím vytáhl malý tubus z kabátu a zapíchl si ho do těla. Naběhly mu žíly na krku a obličeji. Úplně zapomněl na kufřík. Vrhl se na bestiálně na elfa. Jeho výhoda byla v mrštnosti a rychlosti.
Kryt, kryt, zásah.
Zásah, kryt, zásah.
Čtyři nebo pět drobných ran krvácelo.
Elf zpomalil.
Další zásah do ruky.
Vyhazovací nůž se zlomil.
Elf dostal šanci.
Dva direkty na hlavu a koleno do břicha.
Kinder odlétl stranou.
Elf skočil na doktora.
Jeho ruce působily jako kladiva.
Šrotovaly hrudník drobného doktora.
Kinder se smál.
Nic necítil.
Bioimplantáty a směs bojové drogy z něj udělaly poloboha.
Odněkud vytáhl další nůž.
Bodl elfa do slabin. Elf se odkulil.
Doktor vyskočil na nohy.
Oči šílence kmitaly sem a tam.
„Končíš, omyle přírody, tvůj mozek si dám do láááku!“
Kinder skočil na ležícího elfa.
Elf ho odhodil za sebe.
Sám udělal kotoul zpět.
V rukou se mu ukázal Sundang.
Kinder znovu zaútočil.
Elf to cvičil snad tisíckrát.
Kryt, bodnout, tnout a dlouhý sek.
Kinderovo rozsekané tělo dopadlo na zem.
Několik sekund sebou zbytky křečovitě trhaly. Pak nastal definitivní konec.
Tereza stále držela křečovitě kufřík. Elf se kulhavým krokem vydal k ní.
„Ani se nehni!“
Elf se zarazil na místě.
Adam na něj mířil pistolí. Vypadal trochu ohořele.
„Ne počkej, koukni se na zem,“ vypravila ze sebe Tereza.
Adam zpozoroval mrtvolu Lori a Kindera.
„To je teď vedlejší, musím tě dostat do limuzíny!“
Elf ustoupil zpět, aby napůl ohořelého muže neprovokoval. Sám toho měl dost. Potřeboval najít doktora. Adam doprovodil Terezu zpět k automobilu. Limuzína neměla dvě boční skla a z boku byla ohořelá. Ze zadního prostoru čněl černý kužel, na jehož konci byl namontovaný kulomet. V nedalekém výklenku pro popelnice se klepaly dvě lidské trosky. Kluk se seškvařeným účesem, který občas skomíravě problikl a stoupal z něj kouř. Vedle něj seděla holka, která koukala někam za limuzínu.
Když se Adam a Tereza přiblížili, zahlédli nedaleko limuzíny potrhané tělo statného, snědého muže. V ruce držel stříbrný talisman. Adam rychle strčil Terezu do automobilu. Zakvílely pneumatiky a limuzína zmizela v temné ulici.

IV.

Elf se dobelhal do Díry.
Dva orci zrovna vynášeli tělo obrovského psa, kterému někdo rozstřílel lebku na padrť.
„Hoďte ty těla do děr, Pekelný krysy si na nich pochutnaj,“ rozkazoval menší holohlavý chlapík.
Elf si pronajal jeden ze zadních boxů. Provizorně si ošetřil rány, k doktorovi se dostane stejně až ráno. Po několika minutách někdo zabušil na plechové dveře. Ukázal se v nich holohlavý chlapík. Krátce si elfa prohlédl.
„Chce s tebou mluvit šéf, tak se pohni, ať nečeká!“
Dorazili spolu k zadním dveřím, kde stálo pár goril. Meč musel nechat venku. Zavedli ho do místnosti se závěsem. Uprostřed místnosti stálo šest lidí. Jeden chlap se samopalem, dvě tetované ženské a tři orci. Jeden třímal brokovnici a měl zlatem pokryté přední tesáky. Za závěsem někdo byl, ale nebylo na něj vidět. Zpola závěsu stoupal dým.
„Slyšel jsem, že si zabil Kindera a Lori,“ ozval se starší a chraplavý hlas.
„Taky jsem slyšel, že si zachránil život ty holce z korporace.“
Elf se zájmem pozoroval, jak se objevil další obláček dýmu. Odhadoval to na doutník.
„Jak se jmenuješ?“
Elf se podrbal na spánku a chvíli přemýšlel.
„Říkají mi Padlý sníh, šéfe“ vydal ze sebe tiše.
Ork se zlatým chrupem se zazubil.
„Tak fajn. Vypadá to, že máš schopnosti a mozek na pravém místě. Tady máš malou pozornost, zachránil si situaci.“
Ork mu hodil kreditní hůlku.
„Vztahy s korporací jsou křehká věc a schopných lidí je málo. Lov bestií nech na jiných. Zaměstnám tě.“
„O zbytek se postarají moji lidi,“ ukončil rozhovor Velký šéf.
Ork ukázal k východu. Elf nic neříkal a opustil s holohlavým chlapíkem zadní místnost.
Překontroloval kreditní hůlku, usmála se na něj vesele zaokrouhlená sumička. Usmál se pro sebe, ale venku zůstal chladný. Získal nového zaměstnavatele. Stal se členem gangu obávaných Elektronic Punks.
Od té doby se píše legenda ulice o bělovlasém válečníkovi. Nikdo nezná jeho pravé jméno, nikdo neví, odkud pochází. Všichni ho zvou Padlý sníh.
Uživatelský avatar
OneIceOne
Tribunus Militum
Příspěvky: 743
Registrován: 10. 1. 2009 8.20

Re: Povídky

Příspěvek od OneIceOne »

Marion

I.

Zaduněl výstřel. Probudila se. Hrozně ji pálily oči.
Po střeše horské chaty tančily plameny. Zaduněl druhý výstřel. Hlava robustního chlapíka explodovala v červeném gejzíru. Nač ho vybavili kevlarovou vestou, když stál proti mušce Vyslaný Krakovské? Tahle myšlenka už nebyla důležitá.
Skok.
Ženské tělo se vzneslo do vzduchu v karikatuře kopu.
Místností se ozvalo křupnutí.
Druhému střelci povolily krční obratle.
„Přišli si pro tebe andělé,“ našeptával mu sladký hlas v hlavě.
Bohužel to byly jen účinky bojových drog, které oddalovaly nevyhnutelné.
„Pán buď pochválen,“ zašeptal.
Nikolaj zahlédl plavovlasou ženu v noční košili. Je pravdou, že obraz trochu kazil kabel vystupující z levého spánku, který končil v posledním modelu Beretty. Bylo to to poslední, co viděl.
Veslana rychle zkontrolovala puls muže. Eliminován! V pravém dolním rohu jejího pohledu výhružně zablikala čtyřka.
„Zatraceně,“ pomyslela si.
„Už jen čtyři náboje a nemám náhradní zásobník,“ rozběhlo se Veslaně hlavou, když pohlédla na svou zbraň.
„Marion! Běž se schovat. Rychle!“ zakřičela rozčíleně do temného pokoje.
Otočila se a odběhla chodbou ke schodům.

II.

Hrozně ji pálily oči. Cítila štiplavý pach kouře. Černovlasá holčička vstala z postele a křečovitě sevřela vypelichaného medvídka.
„Schovat? Zas schovat? Už je zas našli?“ strnula při této myšlence.
Poslední dobou jen utíkali. Když přicestovali do oblasti Uralu, myslela si, že už budou v bezpečí. Na samotě v horách bydleli půl roku, našla si i pár přátel. A teď! Teď to zas vše končí. Po obličeji ji tekly slzy, ale dobře věděla, co musí udělat. Marion se rozběhla hořícím domem. Na konci chodby vběhlá do malé místnosti a stiskla tlačítko. Dveře se staly stěnou, jako by tu nikdy nebyly. Marion byla schovaná, dobře schovaná.

Veslana vpadla kotoulem do přízemí. Zábradlí nad její hlavou přeorala dávka ze samopalu. Smartgun zobrazil červenou dvojku dříve, než tělo střelce dopadlo na podlahu. Zbývaly dva náboje. V protějších dveřích se přikrčila postava s brokovnicí. Něco nebylo v pořádku.
Zoom!
2x…5x…10x…
Postava se nelidsky zvětšila.
Kyberoči zaostřily.
„No fajn,“ zaklela tiše.
„Bojový pancíř,“ zamyslela se nahlas.
Prásk!
Prostor zasypala dávka z brokovnice.
Aktivovala podkožní tlačítko.
Svět zpomalil.
Zahleděla se na mrtvolu se samopalem a rozběhla se k ní. Stěnu za ní zatím dekorovalo tisíce malých dírek, jak si hrál střelec s brokovnicí. Uchopila samopal a zmizela za křeslem.
„Chyba,“ probliklo červeně, když se dotkla spouště.
„Co? Ty amatéři nemají ani vnitřní smartgun?“ pobaveně si prohlédla černý samopal.
„Tak postatu,“ usmála se.
Prohlédla si místnost. Vzpomněla si na zrcadlo. Bohužel zůstaly jen střepy. Střelec s brokovnicí asi rád ničil umění. Měla štěstí, několik střepů zůstalo. Soustředila se, zahlédla ho. Plížil se pomalu k jejímu krytu. Vůbec nechápala, že ji nevarovaly její systémy, teď už to stejně bylo jedno. Rychle odhadla úhel, sklonila naslepo zbraň a pustila automatiku. Ve zbytcích zrcadla se odehrála komedie. Vypadalo to, jako když loutka chytne epileptický záchvat.
Vykoukla. Bojový pancíř ležel vedle křesla a to vyprázdnila celý zásobník. Tělo se zachvělo a začalo se zvedat.
„Do prdele!“ vykřikla vyděšeně.
Skrze rozstřílené hledí na ní hleděly červené chromované oči.
„Chrom ze Sedmé brigády,“ problesklo jí hlavou.
Odněkud se ozvalo cvaknutí pojistky. V rukou kyborga se ukázala metrová čepel. Veslana zahodila samopal a začala uhýbat. Kyborg ji zatlačil do rohu. Zpanikařila. Zakryla si oči rukou. Ozvaly se dva výstřely. Kyborg se rychle otočil. V druhém rohu pokoje stál Andrej třímaje devítku. Kulky se jen neškodně odrazily od pancíře chromové zrůdy. Kyborg se otočil zpět k Veslaně a napřáhl se k poslední ráně.
„Andreji!“ zazněl vyděšený výkřik.
Gejzír krve pokreslil zeď.
Ozvalo se tiché zabzučení.
Kyborg strnul a chvíli zíral na stěnu. Netrvalo dlouho a tělo přeplněné implantáty dopadlo na podlahu ve dvou kusech. Andrej rychle něco zasunul do posledního článku svého prostředníčku.
Strnul.
Veslana na něj koukala vyděšeným pohledem. Prázdným pohledem. Klesnul na kolena. Domem se ozval nenávistný křik.

III.

Marion seděla v temné místnosti. Nevěděla kolik je hodin, nechtěla to vědět. Rozsvítila se malá zářivka a cvakl závěr ocelových dvířek. Otevřely se.
„Mami?“ zamžourala do malého průlezu.
„Všechno bude v pořádku malá,“ ozval se chraplavý mužský hlas.
Nelíbilo se jí to! Neměla, ale zvědavost byla silnější. Vykoukla. Bylo ráno. Okolo malého průlezu stalo několik ozbrojených lidí. Na nejbližší židli seděl tlustý muž, který byl zabalený do hustého černého kožichu. Na hlavě měl naraženou beranici. Neslušela mu. Nikdy mu neslušela, ale nikdy se mu to neodvážila říct. Strýček Boris se přišel podívat. Zamračila se. Starý muž se zachmuřil.
„Ahoj strýčku…“ začala nesměle.
„Kde jsou rodiče?“ pokračovala.
„Všechno bude v pořádku!“ vyštěkl starý muž a pokynul ženě po svém boku.
Starší žena kolem padesátky se sklonila nad Marion a nabídla jí ruku.
„Pojď, půjdeme za maminkou a tatínkem,“ trpělivě vyčkávajíc na reakci holčičky.
Marion se znovu zamračila na Borise a pohlédla dlouze na ženu.
„Běž s ní!“ vyštěkl opět Boris.
Žena silně uchopila Marion za levou ruku a táhla ji ke vchodu. Nikdo se nestaral. Nikdo jí nezavázal oči. Nikdo ji nevaroval. Když sestupovala po schodišti, všechno uviděla na vlastní oči. V místnosti chodilo, fotilo a mluvilo několik lidí, které už viděla ve společnosti Borise. Pak zahlédla otce. Seděl shrbený na staré pohovce. Měl svázané ruce a koukal do země. Kolem bylo plno zaschlé krve a na zemi se válelo něco, co mělo patřit do jeho těla. Jeho střeva. Snažila se mu pohlédnout do obličeje. Zhrozila se. Neměl obličej. Začala kašlat úzkosti. Pootočila hlavu, aby se nemusela dál dívat. Zahlédla Veslanu.
„Maminko…“ zašeptala v hrůze.
Veslana ležela opřena o stěnu pokoje. Měla na sobě jen bílou noční košili, kterou dostala od Marion minulé vánoce. Z břicha jí trčel nějaký kovový pahýl. Marion hledala její oči. Byly prázdné.
Všichni ustali ve své práci, když procházela okolo. Zaslechla jen šepot dvou postav v zadní místnosti.
„Byla to asi Sedmá brigáda, provedli jsme identifikaci toho chromovaného zabijáka. Našli je moc brzo, nedokázali jsme je varovat v čas. Neměli šanci proti údernému týmu s kyborgem druhé třídy. Zajímalo by mě, kdo vyhodil třičtvrtě milionu za tuhle akci. Jak umřel Andrej? Mučili ho, aby ji našli. Neřekl nic. Pak museli jít. Byl to tvrdej chlap.“
Marion opět pohlédla na otce.
„Mučili ho,“ opakovala tiše, když pohlédla na jeho skalpovanou tvář bez výrazu.
Neřekla ani slovo. Opustila dům a nastoupila do velké limuzíny, která patřila Borisovi. Její rodiče se ji snažili před někým zachránit. Zemřeli v tom prokletém domě. Zatla zuby. V tom domě zemřela i stará Marion. Nebude jim dělat ostudu a nebude brečet. Marion se toho dne změnila.

IV.

Purpurová mlha se líně válela na parkovišti Ruzyňského letiště. Několik vojáků Rady hlídalo otráveně přístupovou bránu. Krom přeletu několika bojových sond byl naprostý klid. Aki znuděně kouřil jednu cigaretu za druhou. Transport se opozdil. Nevrle se zavrtěl na sedadle půjčeného Superbu 55. Hodiny ukazovaly pět minut po půlnoci.
„Jaká asi bude?“ přemýšlel.
„Snad to zas nebude nějaká ochechule z Knížetství nebo Brna. Dělat uvítací doprovod ho štvalo, ale kvůli rodině se nemohl škubnout. Udělá to jako obvykle. Rychle a formálně. Rozhlas ohlásil přílet transportu. Aki uhasil cigaretu do popelníku a poručil autu, aby odfiltrovalo zápach. Vystoupil z auta a pohledem politoval své nové boty, které ochutnaly Purpurovou mlhu. Vběhl rychle do vstupní auly, aby vyhledal skupinu příchozích. V čekárně nebylo moc lidi, nesoustředil se na tváře, ale spíše na uvítací ceremoniál. Čekárna se vyprázdnila a on zkoumavě prohlížel prostor. Znovu zkontroloval čip s informacemi, ale všechno sedělo. Nakonec rozpoznal postavu u vzdálených oken, jak vyhlíží ven z auly. Pomalým krokem se jí vydal vstříc.
„Slečna Marion?“ tiše si odkašlal.
Drobnější postava se otočila. Stála před ním asi sedmnáctiletá dívka, která měřila necelých 175 centimetrů. Trochu se zapotil, protože si uvědomil, že na chvíli porušil kodex slušnosti. Černé, lesklé vlasy ji padaly na drobnější ramena. Pravý spánek lemoval zlatý alfa datajack. Jakási oční modifikace vytvářela dojem panteřích duhovek. Rty měla stažené a temně rudé. Pohlednou postavu doplňovaly kožené kalhoty a vysoké boty na podpatku.
„Mám Vás odvést, madam,“ odpověděl chladně.
Vedle Marion se napřímil transportní robot. Všechny její zavazadla tvořil malý batůžek a ebenem vykládané pouzdro. Až nyní si všiml malé kabelky po jejím boku.
Akimu nebylo do rozhovoru. Sevřel pevně deštník a zamířil k východu letiště. Venku se rozpršelo. Na parkovišti byla nulová viditelnost. Aki se zahleděl ven přes pancéřové sklo vstupních dveří.
„Jste očkovaná madam?“ pohlédl do zrcadlového odrazu matného skla.
Marion mírně zavrtěla hlavou.
„Před čím bych měla být očkovaná? Mám za sebou standardní lékařské prohlídky,“ odvětila.
Aki zalovil v malé kapsičce saka a vyndal miniaturní derm.
„W-7,“ přičemž zvedl derm nad pravé rameno aniž se otočil.
Marion ho se zájmem přijala a chvíli zkoumavě četla návod.
„Purpurová smrt je fenomén poslední doby v souměstí Prahy. Nikdo neví, odkud se to bere. Když se tomu člověk vystavuje moc dlouho, dostane nepříjemnou vyrážku. Několik lidí na to umřelo,“ dokončil Aki svou formální přednášku.
Marion pokrčila rameny a vyhrnula si rukáv černého trička. Aki zaregistroval úzkou jizvu na spodku jejího zápěstí. Táhla se přes žíly. Marion aplikovala derm. Aki stiskl malý přívěšek na zápěstí. Z mlhy se vynořil osvětlený obrys automobilu, který zastavil u vstupních dveří auly. Autopilot otevřel dveře a klimatizace rozehnala mlhu. Rychle nastoupili dovnitř, aby unikli nepříjemnému zápachu. Na obrazovce palubního počítače se objevila tvář autopilota. Pohledná ženská tvář, pod kterou se otáčelo logo korporace Škoda.
„Načítám profil. Identifikován profil Aki,“ ozvalo se stroze z reproduktorů.
„Dobré ráno pane Aki, určete prosím cílovou destinaci,“ oznámil hlas již příjemným ženským hlasem.
„Vila,“ řekl tiše Aki, když si udělal pohodlí na sedačce řidiče.
„Aktivovat autopilota?“ usmála se pixelová tvář na obrazovce.
„Jistě,“ Aki šáhl po krabičce cigaret.
Pak se zase zarazil. Zapomněl na protokol. Pozorovala ho ze zadního sedadla.
„Mě to nevadí,“ špitla do mírného vrnění motoru.

V.

Do kapoty Superbu stále bušily kapky vydatného deště. Automobil zastavil před branou obrovského domu. Vrata zajela do stran a automobil zajel do garáže. Vystoupili a vydali se do domu. Ve vstupní předsíni je očekávali dva lidé. Jeden byl podobný Akimu. Druhý Marion zaujal. Byl to vysoký muž s asijskými rysy. Hnědé vlasy měl sepnuté do culíku. Byl oblečen do domácí sportovní soupravy. Viditelně si nedělal výčitky, že porušuje protokol. Aki vstoupil první do místnosti, mírně se uklonil vysokému muži. Pak vstoupila Marion. Menší muž věnoval poklonu jejím směrem. Chvíli všichni mlčeli. Vysoký muž se tvářil netečně, když si ji prohlížel. Na chvíli zahlédla i pohled nepřátelství v jeho očích. Byl to však jen okamžik.
„Otec Vás očekává,“ kývnu najednou ke schodům.
„Chovej se uctivě,“ zašklebil se a udělal několik kroků k malému baru.
Kývla a vydala se do horních pater domu. Aki ji nervózně následoval. Před posledním patrem se zastavila a otočila se na Akiho. Mírně se na něj usmála.
„Otec odpočívá v zimní zahradě?“
Aki trochu překvapeně kývnul.
„Jak sakra věděla o zimní zahradě?“ proběhlo mu hlavou.
Pokrčil pro sebe rameny. Vstoupili do zimní zahrady.
Zimní zahrada byla vlastně skleník, který byl vystaven na střeše velkého domu. Vchod lemovaly podivné sošky hadů a draků v asijském stylu. Byly vypáleny z červené hlíny a normálnímu návštěvníkovi by jistě naháněly hrůzu. Prostor byl zaplněn neznámými květinami a dřevinami. Aki najednou instinktivně zpomalil. Ustoupil dozadu a hluboce se uklonil. Sklopil hlavu a vyčkával. Ze zadního prostoru skleníku se vynořil starý muž na pojízdném vozíku. Měl prošedivělé vlasy a vráskami staženou tvář. Jeho asijské rysy a stáří mu propůjčovaly dojem ohromné majetnosti. Přes nohy měl přehozenou kostkovanou deku, na které měl položené drobné zahradnické náčiní.
Marion se mírně uklonila po Akiho vzoru. Nebyla na tyto způsoby zvyklá.
„Vítej doma Marion,“ řekl hlubokým hlasem starý muž.
Marion se vrátila do vzpřímeného postoje.
„Děkuji, mistře,“ s napětím v hlase.
„Jakou jsi měla cestu?“ pokračoval starý muž.
„Výbornou mistře. Aki je výjimečný společník.“
Starý muž se mírně pousmál.
„Věděl jsem, že nezklame,“ věnujíc krátký pohled Akimu.
Stařec dojel k malému košíku, do kterého uložil zahradnické náčiní.
„Vím, proč si přijela, ale budeš to tu mít těžké. Moje rozhodnutí je sice zákonem v rodině, ale cítím odpor mého syna. Není běžné adoptovat cizí dceru, ale kvůli tvým rodičům…“
„Ano,“ kývla Marion.
„Četl jsem podrobnou zprávu od Borise. Držel nad tebou ochrannou ruku přes deset let. Také mně poslal detaily z té noci.“
Marion stáhla viditelně rty do úzkého úšklebku. Trhla rukou rychlostí, která byla těžko zachytitelná lidským okem. Cuknul jí koutek.
„Budeš se muset naučit více ovládat,“ pokračoval klidně stařec.
„Tví rodiče patřili ke špičce v oboru, ale tuhle past nemohli přežít. Nevyčítej si to. Splnili vždy to, co slíbili. Ochránili tě. Splnili své sny, šli za svým cílem. Ničeho se neobávej. Jsi teď součástí naší rodiny, dokud budeš ctít naše zvyky. Splatím svůj starý dluh.“
Marion se propadla do vlastních vzpomínek. Zabili ji rodiče, jejího otce stáhli z kůže. Všechno si to pamatuje, připravili ho o tvář, je to její démon, její nepřítel také nemá zatím tvář.
„Nenajdu je!“ vyhrkla s bolem v hlase.
„Nikdy je nenajdu,“ opakovala, když si mimoděk hrála se listem podivné květiny.
„Ne?“ ozval se překvapeně stařec.
„A co tě přivedlo do Prahy? Přemýšlej!“ konejšil ji.
Reflexem zlomila stonek květiny.
„Shadowland jen šeptá, že Sedmá brigáda má nějaké zájmy v Praze,“ konstatovala.
„Udělala jsi velké pokroky za poslední dobu. Dokončení výcviku a pátrání si zasvětila posledních pět let, jak jsem mohl vyčíst z Borisovy zprávy.“
Mírně kývla.
„Čas sám ukáže. Běž si odpočinout, Aki tě později provede domem,“ ukončil svůj proslov.
„Aki tu ještě zůstane, musím mu něco sdělit.“
Marion se mírně uklonila a otočila se k odchodu. Když procházela okolo Akiho, mírně zvedl hlavu. Jen těsně ho minula a nenápadně zavadila rukou o jeho paži. Nic nechápal, ale nestaral se o to.
Těžce dopadla na přichystanou postel. Zabořila obličej do polštáře a rozbrečela se. „Nedávno oslavila svoje sedmnácté narozeniny. Chtěla by mít stejný život jako její kamarádi. Chtěla si hrát, běhat po zahradě a radovat se z dětství, ale vše skončilo toho rána, kdy přijel Boris do jejich domu. Někdo zabil její rodiče, musela se dívat na jeho dílo. Otec neprozradil její úkryt. Musí je najít! Stopa směřovala do Prahy. Musí být silná. Dětské hry vyměnila za školu zabíjení. Dětské sny vystřídaly noční můry. Radost z dětských rozmarů vystřídaly bolesti po náročných operacích. Občas necítí ruce, zvrací anebo ztrácí vědomí. Dali ji do těla dráty. Proč jí to udělali? Prý to bude potřebovat.“
Zvedla se a došla k dřevěnému kufříku. Cvakly západky zámku a světlo malé lampičky dopadlo na dva zahnuté nože. Pohladila rukojeť jednoho z nich. Fascinovaně si prohlížela ostří. Ví, jak s tím zabít člověka. Pocítila touhu. Nacvičeným pohybem sekla do vzduchu. Neuspokojilo ji to. Byla překvapená. Uklidila nuž a postavila se před zrcadlo. Nebyla to touha po tréninku. Ucítila něco jiného. Chvíli se prohlížela v zrcadle. Uvědomila si, jak ji na letišti pozoroval.
„Líbila jsem se mu?“ honilo se jí hlavou.
Zvedla tričko a prohlížela si břicho. Díky dobré výživě, vitamínům a častému tréninku měla štíhlé tělo. Zahleděla se na pár jizviček.
„Ne, není krásná,“ zamračila se.
„Ty operace! Nenávidím toho doktora, nikdy nebudu krásná,“ po tváři jí sklouzla slza.
Zastyděla se. Oklamala ho moderní technologie. Líčidla, falešné duhovky a drahé šaty za tisíce yenů. Klasická ženská zbraň proti mužskému pokolení. Olga ji to naučila. Ta stará ruská čarodějnice ji naučila většinu věcí. Když ji odvedla z chaty, stala se její opatrovnicí. Byla její nevlastní matkou. Teď už Olgu nemá, bude zase sama.
Rychle se rozběhla do koupelny, shodila ze sebe oblečení a zavřela se ve sprchovém koutu. Automatika nastavila masážní sprchu a pustila příjemně teplou vodu. Uvnitř těla se jí rozlil pocit tepla. Byla v koupelně dlouhou hodinku. Nakonec si udělala pohodlí v křesle a aktivovala kyberdeck. Nepatřil sice mezi úplnou špičku, ale spoustu systému s ním dokázala přelstít. Napojila se na běžné chatové linky a spustila detekční program.
Někdo zaklepal na dveře.
„Aki,“ ozvalo se za dveřmi.
Rychle skočila ke kabelce. Vylovila malou krabičku s rychlolíčidly. Zarazila se.
„Proč by to vlastně dělala?“ přemýšlela.
Zahodila krabičku do rohu místnosti. Oblékla si jen župan a otevřela dveře.
Aki se opíral o futro dveří.
„Vidím, že jste našla svůj pokoj madam,“ konstatoval zdvořile.
„Jo jo, všechno je v pořádku, ale jsem dost unavená, tak bych tu prohlídku nechala na zítra.“
„Přeji hezkou noc madam,“ pousmál se.
„Počkej,“ vyhrkla Marion.
Udělala krok a krátce ho objala. Pak rychle ucukla zpět a sklopila oči. Zachytil její ruku. Otočil a na světle se ukázala jizva, kterou zahlédl na letišti. Uvědomila si, že ji zkoumá pohledem. Snažila se mu vytrhnout, ale pevně ji sevřel zápěstí.
„Operace?“ zeptal se opatrně.
Předpokládal totiž, že dívka v sobě má nějaký druh urychlovací implantátů. Marion neodpověděla. Ve světle chodby měl čas jizvu prozkoumat důkladněji. Najednou se mu rozsvítilo. Vzpomněl si na zdravotní kurzy, které absolvoval před několika lety. Žádný operatér by při dnešním stupni chirurgických nástrojů takovou jizvu nezanechal. A vzhledem k umístění jizvy - chtěla si určitě podřezat žíly. Pustil ji.
„Samota,“ odpověděla pomalu dívka.
Všechno pochopil. Zapamatoval si každé slovo z rozhovoru s mistrem. Musela si projít peklem. Zapomněl opět na kodex, ale nyní úmyslně. Přitáhl ji silně k sobě a objal. Po chvíli beze slova pustil a zmizel v chodbě. Zmateně zírala na prázdnou chodbu. Zívla a vrátila se do pokoje s podivným pocitem. Lehla si do postele, ale dlouhé hodiny nemohla usnout. Samota zmizela. Náhle se rozklepala. O několik minut později spokojeně usnula.

VI.

Po okenních tabulích se rozběhly zelené sítě čar, které se spojily do úhledného obrazu avatara. Měl podobu postaršího muže s mohutným vousem a asijskými rysy. Tekuté krystaly vykreslily jeho smoking s miniaturním motýlkem. Rozespalá Marion se zájmem sledovala podívanou na dveřích, které normálně sloužily jako průchod na balkon.
„Dobré ráno,“ uklonil se počítačový avatar.
„Teplá koupel je připravená dle programu,“ konstatoval zahleděný do virtuálního deníku.
Na dveře někdo zaťukal. Marion ospale zívla a pohodlně se rozvalila na posteli.
„Dále.“
Ve dveřích se ukázala malá žena s asijským obličejem. Mírně se uklonila a vstoupila o místnosti. V rukou nesla velký stříbrný podnos zakrytý pukličkou. Vůně slibovala exotickou snídani. Služka položila na postel malý stolek a na něj stříbrný podnos. Zase se mírně uklonila a opustila pokoj. Marion si vylepšenými smysly všimla trhané chůze. Jak správně předpokládala, šlo o služebního androida v podobě služky.
„Masové plátky s kokosovým aroma,“ konstatoval stroze počítačový avatar na okenní tabuli.
Marion odklopila puklici podnosu a začala zkoumat podivné jídlo. Avatar se ani nepohnul, pravděpodobně vyčkával dalších instrukcí. Marion se znuděně zahleděla na vyobrazení starce.
„Jak nudný profil,“ pomyslela si.
„Změnit profil avatara…,“ zarazila se.
Překulila se ke své kabelce a nahmátla optický čip. Usmála se. Zasunula ho do čtečky a odvalila se zpět k podnosu se snídaní. Vedle počítačového avatara se rozvinula malá tabulka.
„Soubor Aladin.“
Podoba starce zmizela a na jeho místě se objevil menší opálený chlapík.
„Nazdárek Marion, tak jak se dneska máme, krásko,“ zamával na ni se širokým úsměvem.
Marion se spokojeně usadila v posteli a sledovala jeho veselý úsměv.
„No konečně něco normálního,“ pomyslela si.
„Pusť mi zprávy Ali.“
Snědý chlapík vesele udělal přemet a změnil se v miliony blikajících pixelů. Na obrazovce se ukázalo logo cenzurované televize. Netrvalo dlouho a naskočil reklamní blok Barrandov Dreams. Upozorňoval na aktuální novinky na trhu virtuálních her v podobě Pekelného psa 2 a Kapitán Chaos – Příchod Muchotronixe. Marion ztlumila hlasitost a natáhla se pro svůj deck. Aktivovala vyhledávací program, který spustila minulou noc. Smutně pohlédla na obrazovku. Program vysypal nulový výsledek. Zamračila se. Chvíli měla chuť si začít hrát s konfigurací, ale omamná vůně masa ji vrátila do reality. Hodila deck na noční stolek a zabořila vidličku do tenkého plátku masa. Opatrně ho zvedla proti světlu. Uprostřed plátku našla logo Tuzexu. O této korporaci slyšela už v transportu. Prý obchoduje se luxusním zbožím v souměstí Praha a okolí. Pokrčila rameny a dala se do snídaně. Snídani vystřídala osvěžující koupel. Report ji zastihl při oblékání.
„Zastav se prosím v dolních společenské místnosti, máme tu nějakou práci,“ zaburácel počítač.
Marion vklouzla do úzkých černých kalhot, zabalila deck a vyrazila po schodech dolu. Před vchodem minula Akiho.
„Jakou jste měla noc,“ optal se zdvořile.
„Máte tvrdou postel,“ rozesmála se v grimase vtipu.
„Ah tak,“ odvětil Aki.
Pravděpodobně vůbec nepochopil její vtip. V místnosti postávali dva lidé a elf. Elf nižší postavy postával u baru a oddával se lahvi syntetického alkoholu neurčité značky. Na zdech měl zavěšenou katanu. Aki ukázal prvně k němu.
„Stín, je součástí rodiny.“
Elf se otočil, s úsměvem pozvedl skleničku a mírně se uklonil.
„Bude pracovat s tebou, vyzná se v magii a dobře řídí,“ pokračoval Aki.
Jeden z lidí podal Akimu malý kufřík. Opatrně ho zkontroloval a předal Marion.
„Mistr nařídil dovést balíček do restaurace Puškin.“
Marion s kývnutím přijala kufřík a tázavě koukla na Stína.
„Nemusíš se ničeho obávat, Stín zná Prahu, doprovodí tě na místo.“
Marion znovu přikývla. Sešli se Stínem do garáže, nasedli na motorky a zmizeli v stínu metroplexu.

VII.

Brodili se zácpou korporačních elektromobilů. Levné dopravní kastle, napájené z elektrické mřížky, se hromadili na hlavní magistrále. Přítomnost vojáků a několika bojových sond naznačovala možnost nehody, možná nějakého incidentu. Marion se snažila přiblížit optikou situaci vpředu, ale ve výhledu ji bránil velký autobus. Stín zastavil vedle ní.
„Nemáme moc času, ten balíček bychom měli doručit do devíti.“
Marion neznatelně přikývla.
„Znáš nějakou zkratku? Aki se zmiňoval, že to tu znáš.“
Stín si zastrčil kabel do hlavy. Pravděpodobně byl vybaven implantáty, které dovolovaly přímou kontrolu nad dopravními prostředky. Marion se dál zkoušela přijít na to, co mohlo zastavit dopravu na hlavní magistrále.
„Mám to,“ upozornil na sebe elf.
„Vyrazíme tudy,“ ukázal prstem na zamlžený display.
„Poslal jsem ti informace do autopilota, bude tě navádět.“
Motorky se pohodlně prosmekly mezi stojícími elektromobily a sjely do postranních uliček. Netrvalo dlouho a dorazili před bar Puškyn. Na neprůhledných oknech se otáčelo podnikové logo baru. Majestátní výjev ledního medvěda se houpal na pozadí ledovcové kry. Marion chvíli přemýšlela, co by to mohlo být za tvora. Stín se zastavil vedle ní.
„To je určitě nějaké probuzená bytost,“ ukázal na medvěda.
Marion jen lhostejně pokrčila rameny. Vchod do baru snímala bezpečnostní kamera. S neslyšným bzukotem se otevřely skleněné dveře a dvojice vešla do malého předsálí baru. Za zdobeným terminálem stal menší muž v sáčku. Letmo prohlédl Marion, ale Stínovi věnoval větší pozornost.
„Zbraně si prosím odložte do přihrádky, je to vnitřní nařízení podniku,“ vysypal ze sebe, když mačkal nějaký kód do počítače.
Stín věnoval chlapíkovi dlouhý úšklebek, ale nakonec odložil pochvu s mečem na určený podnos. Marion si po chvilce všimla ukrytého bezpečnostního rámu pro identifikaci zbraňových systémů. Byla překvapená, protože její ukryté nože systém nezaznamenal. Otevřely se druhé dveře a dvojice běžců vstoupila do vnitřní části baru. Až teď se ukázalo, že označení jako bar nebylo úplně přesné. Puškyn byla luxusní dvoupatrová restaurace.

Nedopsáno
Uživatelský avatar
OneIceOne
Tribunus Militum
Příspěvky: 743
Registrován: 10. 1. 2009 8.20

Re: Povídky

Příspěvek od OneIceOne »

Kdo byl Nataniel...
Napsal Filip

„Sakra, už je to tady!“
První výstřel zaduněl pod klenutým stropem ztrácejícím se v neproniknutelné tmě. Následovala ohlušující salva dalších a ozvěna mi zavibrovala lebkou.
Zůstával jsem v bezpečí krytu za sloupem a ven se mi nechtělo až bolestně. Ale musel jsem. Naposledy jsem skontroval počet kulek v zásobníku a ušklíbl jsem se. Nebylo ještě tak zle.
Vykouknul jsem zpoza sloupu a zeď za mnou skropila sprška kulek, která jen těsně minula mou hlavu. V ten okamžik jsem vyrazil. Namířil jsem pistoli směrem odkud přilétly kulky a spatřil jsem chlápka v neprůstřelné vestě se samopalem, kterému se ještě kouřilo od hlavně. Chlápek se zdál být mým nenadálým zjevením se překvapen, čehož jsem okamžitě využil. Neomylně jsem zamířil na hlavu a dvakrát zmáčkl spoušť. Pistole sebou lehce škubla a zeď za chlápkem rázem změnila barvu z šedivé na tmavě červenou. To už jsem ale byl zase v pohybu. Všude kolem mě se ozývala střelba a zdálo se zdárně postupujeme vpřed. Z výklenku, kolem kterého jsem probíhal na mě najednou vyskočil chlápek s ošklivě vypadajícím mečem a nebýt mých rychlých reflexů provedl by mi pojišťovnou nehrazenou tracheotomii. Takhle jeho meč jen prosvištěl kolem mé hlavy a lehce mě škrábl na rameni. Nalepil jsem se chlápkovi na tělo, aby nemohl používat svůj meč a poslal jsem mu dvě rány otevřenou dlaní na solar plexus. Nezdálo se, že by mu to bylo moc příjemné, na což reagoval pořádným předklonem a právě v tu chvíli se jeho obličej důkladně seznámil s mým kolenem. Křupnutí jeho nosní chrupavky ukončilo tento slibně se rozvíjející vztah. Chlápek se svalil na zem, kde jsem ho nechal v krvi ležet vedle jeho meče. Nezabíjím…když nemusím. Běžel jsem zrovna takovou dlouhou chodbou, když se někde opodál ozval obrovský výbuch. Zasraně, pomyslel jsem si. Po několika sekundovém sprintu chodba ústila do velké kruhové místnosti, ze které vedlo několik dveří. Nejbližší dveře ode mě byly vzdáleny asi 8 metrů, zatímco ty nejvzdálenější necelých 30 metrů. V místnosti nikdo nebyl a střelba, přicházející z hlouby chrámu, nyní byla slyšet už jen sporadicky. Rychle jsem doplnil náboje v zásobníku a zaslechl jsem běžící kroky, které se blížily od směru, kterým jsem přišel. Právě jsem se rozhodoval, do kterých dveří mám vstoupit, když někdo rozhodl za mě. Dveře na samém konci místnosti se začaly samy otvírat a v ten okamžik se má ruka, v které jsem svíral pistoli automaticky pohnula tím směrem. Když se dveře otevřeli dokořán už jsem měl postavu, která se objevila za nimi na mušce. Byla to žena, což byl sám o sobě problém. A co hůř, tohle nebyla nějaká obyčejná žena, tahle byla krásná, dokonalá. Černé vlasy, které rámovaly její půvabný obličej spadaly až pod ramena a vytvářely dokonalý kontrast s bílými šaty, které dávali dokonale vyniknout všem přednostem její postavy. Co ale bylo nejhorší – já jsem ji znal. Kroky se stále přibližovaly a čas se najednou zastavil.

Seděl jsem v malé, zakouřené, ale luxusní putyce a lámal jsem do sebe osmé pivo. Pil jsem sám. Byl to jeden z těch dnů, kdy máte pocit, že všechno je špatně a není žádný důvod, proč vlastně žít. Pohlédl jsem na servírku a v duchu jsem si pomyslel: důvod se vždycky najde. Pohlédl jsem na ni, a když se naše oči setkali, tak jsem se lehce usmál. Usmála se také. Dorazil jsem pivko a vrávoravým krokem jsem vyrazil směrem k toaletám. Vykonal jsem potřebu a vrátil jsem se ke svému stolu. Až teď jsem si všiml ženy, která seděla u stolu stojícího vedle toho mého. Byla krásná a… sama. Za pokus nic nedáš, pomyslel jsem si a posílen osmy pivy jsem vyrazil k jejímu stolu. V duchu jsem si zatím připravoval řeč, kterou ji zaujmu. Dorazil jsem k jejímu stolu a chystal jsem se zahájit svůj proslov, když zvedla oči a podívala se na mě. Nejsem zrovna konvenční typ což, jak se zdálo, ji zaujalo. Sjela pohledem od mého obličeje k mé vypracované postavě, která se nedala skrýt ani pod volným svetrem, který jsem měl zrovna na sobě, a vrátila se k mému obličeji s němou otázkou v jejích krásných, tmavých očích. Zhluboka jsem se nadechl a chystal jsem se promluvit a v ten okamžik jsem si uvědomil, že můj pečlivě připravený proslov se mi prostě vykouřil z hlavy. Zkurveně, pomyslel jsem si.
„Já jsem se jen chtěl zeptat,“ začal jsem a ona zvedla své dokonale tvarované obočí a čekala. Uvědomil jsem si, že plácám nesmysly.
„No, nic. Promiňte, že jsem vás obtěžoval,“ řekl jsem a otočil jsem se k odchodu. Kurva, kurva, kurva běželo mi v hlavě. To jsi zase zabodoval, chlape.
„Počkejte,“ ozvalo se od stolu a já jsem se s překvapeným výrazem otočil. Usmála se. „Zrovna jsem vás chtěla požádat, zda byste se ke mně nepřipojil, když jste sám vyrazil k mému stolu.“ Další okouzlující úsměv. „Prosím, sedněte si,“ řekla a rukou pokynula k volné židli naproti jejího místa.
Sedl jsem si a pořádně jsem si jí prohlédl. Kdybych ji musel popsat jedním slovem, zvolil bych slovo dokonalá. Nádherný obličej, kterému dominoval pár tmavých očí, lemovaly lesklé černé vlasy, které spadaly až do úrovně lopatek. Byla oblečená v obyčejných černých džínech a tričku s obrázkem upíra, který zrovna vysává svou oběť.
„Tak co, prošla jsem?“ zeptala se s oslňujícím úsměvem.
Neodolal jsem a vrátil jsem jí úsměv. „Máte krásné oči a nádherné vlasy,“ odvětil jsem. „Takže jste definitivně prošla. Mohu vám objednat něco k pití?“ zeptal jsem se.
„Dala bych si martini,“ odpověděla s úsměvem.
Objednal jsem jí martini a sobě coca-colu. Potřeboval jsem trochu vystřízlivět.
„Máte skvělé tričko,“ rozhodl jsem se začít bezpečným tématem k rozhovoru. „Zajímají vás upíři?“ zeptal jsem se s lehkým pousmáním.
„Ano, celkem se o ně zajímám,“ odpověděla. „Mimochodem, jmenuji se Valerie.“
„Já jsem Nataniel,“ řekl jsem. „Co tě na nich zajímá?“ přešel jsem automaticky na tykání.
„Je to fascinující druh,“ odpověděla. „Je to další krok v evoluci lidstva. Ale opusťme toto téma. Čím se vlastně živíš, Natanieli?“
Sakra. Doufal jsem, že se na tuhle otázku zrovna nezeptá. Přemýšlel jsem, co jí říct. Těžko jsem ji mohl říct pravdu. Tedy, že se schovávám ve stínech a živím se jako nájemný žoldák, který pracuje pro jistou organizaci. To by byl konec. A zrovna se mi líbila. Moc se mi líbila.
Rozhodl jsem se pro svoji osvědčenou krycí historku.
„Pracuji v soukromém sektoru, jako osobní strážce,“ odpověděl jsem. „Není to žádný zázrak, ale jsem celkem spokojený. A co vlastně děláš ty?“ zeptal jsem se.
„Já pracuji jako PR pro jednu malou firmu,“ odpověděla s lehkým ušklíbnutím.
Povídali jsme si ještě dlouho až nás přerušila servírka s tím, že bohužel za chvíli zavírají. Mrkl jsem na hodinky a k mému překvapení ukazovaly 3:45. Čas ve společnosti Valerie, utekl doopravdy rychle.
Vyrazili jsme tedy ven z baru. Nabídl jsem Valerii, že ji doprovodím domů, což k mému potěšení přijala. Ušli jsme asi dva bloky, když jsem si všiml, že nás sledují tři chlapíci. V životě jsem je neviděl, což ale nic neznamenalo. Chlápci se najednou rozběhli směrem k nám. Stoupnul jsem si před Valerii a chystal jsem se s nimi skoncovat. Říkal jsem si, že půjde o nějaké lapky, když se jejich vůdce rozhodl mé podezření vyvrátit.
Byl to velký ork samý sval a vypadal celkem dost ostře. Zbylí dva chlapíci byli elfové, ale ti nevypadali zdaleka tak hrozivě jako jejich šéf.
„Ty můžeš jít, chlapče. Máme zájem jen o tu dívku. Už ji nějaký ten pátek lovíme,“ řekl ork.
„Lovíte?“ řekl jsem překvapeně.
„Jo, správně,“ řekl ork. „Je vidět, že ti to pálí,“ dodal s lehkým ušklíbnutím. „Víš, co je zač?“ zeptal se ork.
Na můj nechápavý pohled pokračoval ve svém monologu.
„Je to upírka, hochu. Určitě tě chce jen vysát. Znám člověka, který mi za hlavu upíra pořádně zaplatí. Tohle je moje živnost, chlapče,“ pokračoval lehce ork.
Podíval jsem se do vyděšených očích Valerie a povzbudivě jsem se na ní usmál. Pohoda. Takže, zrovna já potkám bandu zfetovaných chlápků, kteří si hrají na lovce upírů. Každý přece ví, že upíři jsou jen legenda.
„Sbohem,“ řekl jsem trojici feťáků. Odpovědí mi byl jejich nic nechápající pohled.
Přiskočil jsem k orkovi a tvrdě jsem ho praštil do brady. Kupodivu zůstal stát na nohou a zareagoval překvapivě rychle. Jeho pravému háku, který by mi pravděpodobně urazil hlavu, jsem se zkušeně vyhnul a zasadil jsem mu tvrdý úder na žebra. Úplně jsem cítil, jak pod mou rukou povolila minimálně dvě žebra. Je to opravdu bolestivý úder, ale ork se jen zamračil. Trochu jsem ustoupil a začal jsem orka oťukávat lehkými direkty. Ork se ale vůbec nenechal rozhodit a zaútočil kombinací dvou háků a direktu. Hákům jsem se zdárně vyhnul, ale direkt mě zasáhl přímo na oko. Byla to rána jak z děla. Oko se mi začalo zavírat, takže jsem viděl pouze na jedno, a to mě děsně rozzuřilo. Vyrazil jsem vpřed. Naznačil jsem kop na hlavu a poté, co se ork tímto naznačením nechal oklamat jsem vyrazil kombinací háku, dvou úderů na žebra a zakončil jsem ji zvedákem. Ve většině bojových umění se zvedák doporučuje nepoužívat, protože existuje velké riziko, že dojde ke zlomení vazu. Což se také, v tomto případě, stalo. Ork se svalil na zem a zůstal nehybně ležet. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem elfy jak jsou na dosah u Valerie. Vyrazil jsem k nejbližšímu elfovi a praštil jsem ho do týlu. Elf spadl k zemi, kde zůstal ležet v bezvědomí. Zůstával pouze poslední elf. Tak trochu jsem doufal, že by se mohl dát na útěk, protože jsem na tom nebyl také zrovna nejlépe. Na jedno oko už jsem vůbec neviděl a čelist mě po orkových úderech bolela jak čert. Elf se podíval na mě a potom sjel pohledem k Valerii, chvíli se rozhodoval a pak vyrazil. Ladně vyskočil do vzduchu a moji hlavu zasáhl kop. Zavrávoral jsem. Následně jsem obdržel dva údery na žebra a bolest mě téměř paralyzovala. Nechápal jsem jak mě elf může takhle hrozně válcovat. Byl jsem mistr Wildcatu a přesto jsem dostával jeden hrozný úder za druhým. Vzpomněl jsem si jak jsem kdysi v matrixu četl článek o fyzických adeptech. Že bych jednoho potkal? Bolest a myšlenka, že mě Valerie potřebuje mě hnala vpřed. Úplně jsem se odkryl a vyrazil jsem na elfa stylem kamikadze. Koupil jsem několik ostrých úderů, ale to už jsem se mu nalepil na tělo. Následně jsem mu dal hlavičku, která ho pořádně omráčila. Podrazil jsem mu nohy a spadli jsme na zem. Elf ležel nade mnou a byl otřesený, čehož jsem okamžitě využil a zavřel jsem ho do trianglu. Zabral jsem vší silou, která mi ještě zbývala a elf se začal dusit. Snažil se sice vymanit, ale marně. Dusil jsem ho, dokud neupadl do bezvědomí. Poté jsem se pokusil vstát, ale spadl jsem na zem. Neviděl jsem téměř nic, protože obě oči už jsem měl zalité krví po předchozích úderech. Najednou mě objali jemné ruce a pomohli mi vstát. Hm, takže přece jen jsem vyhrál. Valerie mi něco říkala, ale nějak jsem ji nerozuměl a celý svět se se mnou motal. Pamatuji si jak jsme došli k nějakému bytu a pak jak si léhám do postele. Nic víc.
Probudil jsem se a nic jsem neviděl. Slyšel jsem jak v místnosti, kde jsem ležel někdo zasténal. Po chvíli jsem i uvědomil, že jsem to byl já. Sáhl jsem si na obličej, který byl celý oteklý a rozbolavělý.
„Nehýbej se,“ řekl ženský hlas. „Musíš odpočívat. Za pár dní budeš v pořádku.“
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se.
„Jsi u mě doma a ještě tu chvíli zůstaneš,“ odpověděl hlas.
Vzpomněl jsem si na krásnou ženu, kterou jsem potkal v baru a jen jsem doufal, že to nebyl sen. Bohužel jsem si své podezření nemohl vyvrátit, jelikož oči mi dvakrát dobře nesloužili. Po pár dnech jsem se zotavil a zjistil jsem, že o žádný sen nešlo. Stála tam v místnosti, pořád stejně krásná. Úlevně jsem se zasmál. Po několika dalších dnech jsem se vrátil k sobě domů, ale s Val jsem se scházel dál. Po několika měsících naši známosti jsem si uvědomil, že vedle této ženy bych byl ochoten strávit zbytek svého života. Byla krásná, inteligentní, vtipná a něžná. Miloval jsem ji a ona milovala mě.
Čas se pohnul bleskovou rychlostí vpřed. Kroky byly slyšet velmi blízko. Z dlouhé chodby se vynořila skupinka mužů se zbraněmi v rukou. V jejím čele byl velký trol. Další žoldáci najati na tuhle práci. Nic mě s nimi nespojovalo a nic pro mě neznamenali.
Trol ukázal směrem k ženě. „Zabijte ji,“ řekl ke své skupině.
„Běž,“ zařval jsem směrem k Val a bleskově jsem se otočil s pistolí v ruce. Trol vypadal poněkud překvapeně, když ho kulka z mé pistole zasáhla do oka. Stačil jsem ještě sáhnout k opasku vytáhnout granát a hodit ho doprostřed skupiny žoldáků. Ozval se výbuch. Tlaková vlna mě odhodila o dobrých pět metrů zpět, ale jinak jsem byl v pořádku. Což se rozhodně nedalo říct o skupině žoldáků, která byla rozházená po celé místnosti. V duchu jsem poděkoval vynálezci kevlaru, z kterého byla vyrobena moje neprůstřelná vesta. Zrovna jsem si říkal, jak jsem to krásně zvládnul, když se najednou v chodbě objevil chlápek s granátometem v rukou. Nezaváhal ani okamžik a zmačkl spoušť. Stejně jako já. Granát letěl hrozně pomalu. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Najednou svůj let zrychlil a přistal mi přímo u nohou a téměř okamžitě vybuchl. Ještě jsem si všiml, že má kulka zasáhla chlápka s granátometem do krku, kde mu vysekla pořádnou díru. Ležel jsem na zemi a nic jsem necítil. Skontroval jsem svoje tělo a ani mě moc nepřekvapilo, zjištění, že jsem přišel o nohy. Cítil jsem, jak ze mě pomalu uniká život. Věděl jsem, že umírám a usmál jsem se. Val je v pořádku. Vzpomněl jsem si na její slova, že pracuje jako PR. Najednou mi to přišlo strašně legrační. PR, to určitě, pomyslel jsem si a pohltila mě temnota.

Pomalu jsem nabýval vědomí a cítil jsem se jako by mě přejel tank. Vzpomínky se mi navracely pomalu, ale zato s naprostou jistotou a detailností. Vzpomínal jsem na mládí, které bylo celkem šťastné. Naše rodina měla vždy hodně peněz, jelikož otec pracoval jako instruktor bojových umění v armádě a matka pracovala ve výzkumu ohledně vojenských bojových drog. Otec mě vedl již od útlého věku, jako správný voják, k samostatnosti a schopnosti přežít a ubránit se na ulicích, které se daly označit jakkoli, jen ne jako bezpečné. Čím jsem byl starší tím více jsem se začal zajímat o práci své matky, která mi přišla velmi zajímavá. Byla to především práce mé matky, která mi usnadnila rozhodování, jakou střední školu zvolit. Rozhodl jsem se pro školu se zaměřením na chemii. Zejména zajímavá mi na škole přišla problematika jedů. Míchání různých směsí a experimenty se staly mým koníčkem. V této době jsem se neustále zdokonal v bojovém umění zvaném Wildcat. Šlo o bojový styl vytvořený speciálně pro armádu s cílem neutralizovat útočníka. Tedy zabít ho, nebo zmrzačit. Na ulicích se pak člověk cítil přece jenom bezpečněji. Po dokončení střední školy jsem se rozhodoval, co dál dělat. Měl jsem v plánu si otevřít vlastní tělocvičnu, kde by se lidé mohli naučit bojovému umění, které jsem ovládal. Tento sen se mi nesplnil, jelikož někdo zabil mé rodiče. Prý šlo o nehodu. A veškeré zprávy o tomto incidentu byly utajeny. Zdědil jsem tak hromadu peněz, ale to mi mé rodiče nahradit prostě nemohlo. Chtěl jsem zjistit více informací o jejich smrti, a tak jsem poprosil svého kamaráda, který se vyznal v počítačích, zda by nebyl ochoten za nějaký peněžitý obnos zjistit, co se vlastně stalo. David, jak se kamarád jmenoval měl štěstí a podařilo se mu zjistit, že mí rodiče byli zabiti kvůli práci mé matky. Údajně došlo k objevení nějaké nové generace bojových drog a armáda se obávala, aby nedošlo k úniku informací.
Pár dní jsem se jen tak potloukal, protože jsem potřeboval uspořádat myšlenky. Když mi najednou zazvonil mobil. Zvedl jsem ho.
„Musíte zmizet z města a změnit si identitu,“ řekl hlas na druhé straně. „Váš přítel David je mrtvý a teď jdou i po vás. Zjistili, že pro vás obstarával jisté informace. Váš otec byl dobrej chlap a já jsem mu něco dlužen. Poslechněte mě.“
„Kdo po mně jde?“ zeptal jsem se.
„No přece armáda,“ odvětil hlas na druhé straně a zavěsil telefon.
Chvíli jsem váhal a rozhodl si ověřit nějaká fakta. Připojil jsem se do matrixu a skutečně jsem našel zmínku o smrti Davida. Prý předávkování drogami. Absurdní. Každý, kdo ho znal věděl, že David drogy nikdy nebral. Rozhodl jsem se uposlechnout varování a ztratit se. Přečerpal jsem veškerou hotovost na certifikovaný špalek a přemýšlel jsem, kam se ztratit, když mě to najednou napadlo. Vzpomněl jsem si na článek, který jsem jednou viděl u otce v jednom armádním magazínu: V Rusku bylo a je možné absolvovat různě náročné typy vojenského výcviku na komerční bázi. Přímo pod patronátem vojsk zvláštního určení byli a jsou za peníze školeni zájemci z celého světa. Nabídky na zprostředkování výcviku se objevují všude ve státech východní Evropy. Mnohé jednotky Specnaz si tak víceméně nelegálně vylepšují svůj rozpočet po drastickém omezování výdajů na armádu…
Rozhodl jsem se absolvovat tento výcvik. Jednak se ztratím na delší dobu z Prahy a znalosti, které tam získám, se mohou pro přežití rozhodně hodit. Sbalil jsem si potřebné věci a najal jsem si převaděče, který mě, za nemalý finanční obnos, dostal do Ruska. Zde jsem se trochu poptal a zanedlouho už jsem byl ve výcvikovém středisku. Strávil jsem zde dlouhé dva roky, během kterých jsem se naučil dokonale střílet z pistole, vrhat různé zbraně, používat jedy a přežít za každé situace.
Po dokončení mého výcviku, jsem usoudil, že už je bezpečné vrátit se do Prahy. Jelikož jsem za ty dva roky ve výcvikovém středisku získal skvělé kontakty, nechal jsem si v Rusku vytvořit falešnou identitu a voperovat nějaký cyberware, o kterém všichni v táboře mluvili s velkým uznáním.
Poté jsem se vrátil do Prahy a na doporučení z Ruska mě přijala jedna organizace jako žoldáka. Vykonával jsem úkoly, které nebylo možno vyřešit legální cestou. Takový byl i můj poslední úkol, kdy jsme měli získat nějaká data z počítače jiné korporace. Ale…ale tam jsem přece zemřel! napadlo mě.

Najednou jsem otevřel oči a v hlavě mi vybuchla bolest. Po chvíli jsem se už cítil lépe, a tak jsem se opatrně rozhlédl okolo. Ležel jsem v nějaké soukromé nemocnici, nebo kde. A co bylo nejlepší – měl jsem obě nohy. Vůbec jsem nechápal, co tady vlastně dělám a jak je možné, že mám nohy, které mi utrhl ten zkurvenej granát.
„Už se probral,“ ozval se hlas opodál.
Do mého zorného pole najednou vstoupila Val a něžně mě políbila na čelo.
„Spi, všechno bude v pořádku,“ řekla s láskyplným úsměvem a temnota mě znova pohltila.
Opět jsem se vzbudil. Od návštěvy Val mohly uběhnout dny nebo hodiny. Neměl jsem žádné pojetí o čase. Rozhlédl jsem se po místnosti a uvědomil jsem si, že vidím nějak moc dobře na to, že je celkem tma. Místnost osvětlovaly pouze paprsky měsíce, který byl zrovna v úplňku a obloha, jak jsem si všiml, byla plná hvězd. Usmál jsem se. Některé pohledy stojí prostě za zapamatování.
Po několika týdnech jsem se cítil už natolik dobře, že jsem mohl vstát z postele a začít sám chodit. Trvalo mi ještě několik měsíců, než jsem se dostal do své obvyklé formy, ale dokázal jsem to. Byl jsem zase připravený k boji.
Valerie se mi svěřila se svými tajemstvími. To že je upírka nijak nezměnilo mou lásku, kterou k ní stále cítím. A že existuje upíří organizace, která chce převzít vládu nad Prahou? Koho to zajímá? Klidně pro ně budu pracovat, když to potěší mou Valerii. Stejně jsem byl vždycky jen žoldák bojující za peníze. Teď nebojuji za peníze ani za ideály, ale pro svou lásku. Je to jediný boj, který stojí za to bojovat ze všech sil…
Uživatelský avatar
OneIceOne
Tribunus Militum
Příspěvky: 743
Registrován: 10. 1. 2009 8.20

Re: Povídky

Příspěvek od OneIceOne »

Lišák

Utíkal jsem temnou uličkou a kroky mých pronásledovatelů se pomalu
přibližovaly. Doběhl jsem na konec ulice, která se dále rozvětvovala doprava
a doleva a po chvilkovém zaváhání jsem se rozhodl odbočit vlevo, jelikož tato
ulice byla podstatně hůř osvětlena, než odbočka doprava. „Támhle je!
Nenechte ho utéct!,“ zaslechl jsem hlasy za mnou, což mě povzbudilo
k zvýšení mé rychlosti. Právě jsem probíhal kolem obchodu, který měl ve
výkladu reklamu na nově vydaný čip známé hudební skupiny Darkness Falls
a v odrazu výkladní skříně, nad kterou poblikávala z posledních sil žárovka,
jsem zahlédl mihotavý odraz své postavy, což mi připomnělo, proč mě vlastně
pronásleduje skupinka nácků. Ano, jsem metačlověk. Přesněji řečeno - troll.
Ne, že bych si vybral být trollem, ale poté, co přišla goblinizace a já jsem se
stal jednou z jejích obětí, jsem si začínal na svůj nový vzhled pomalu zvykat.
Ale být trollem nebylo a není vůbec lehké. Většina lidí mě nechává na pokoji,
ale stejně cítím, jak se mi za mými zády pošklebují. Díky mé mohutné
postavě většinou nejsem vhodným terčem pro různé provokatéry. Většinou si
raději najdou někoho slabšího, komu by se mohli „věnovat“ . To ale neplatilo
pro skupinku nácků, kteří, podpořeni větším množstvím alkoholických
nápojů, věřili že jsou neporazitelní. Právě ale nebyl nejvhodnější čas na to
uspokojovat své narcistické choutky, takže jsem pokračoval v útěku ulicí a
risknul jsem pohled přes svá záda. A to co jsem viděl se mi vůbec nelíbilo.
Uviděl jsem skupinku čtyř mladíků s vyholenými hlavami, které spojoval
především stejný druh oblečení s různorodými nápisy „White Pride“, „White
Power“ a dalšími propagandistickými slogany. Přesně jak jsem předpokládal
– šlo buď o členy Humanisu nebo novodobé neonacisty. Ne, že by v tom byl
velký rozdíl. Pokud mě chytí, tak od nich budu mít zajištěnou bezplatnou
permanentku do nemocnice – v tom lepším případě. Pokračoval jsem ulicí,
která byla značně dlouhá a udržoval jsem mezi mnou a mými
pronásledovateli konstantní vzdálenost. Po dalších asi 20 metrech ulice
končila. A ne že bych mohl odbočit, prostě končila. Zaběhl jsem do slepé
uličky. Dneska jsem prostě neměl svůj den. „Kurva,kurva,kurva!“, začal jsem
potichu nadávat a zkoumal jsem rychle okolí, abych našel nějakou cestu, jak
se odtud dostat. Než jsem se ale stačil pořádně zorientovat, tak skupinka
mých pronásledovatelů dorazila. Ve vzdálenosti asi 10 metrů ode mě se
zastavili a začali se vítězoslavně šklebit a beze spěchu se přibližovali.
„Ale,ale,ale. Copak to tady máme?,“ řekl jeden z nich a byl odměněn
bouřlivým smíchem od svých kumpánů. „Že by chudáček trollík zabloudil?,“
pokračoval ve svém monologu. Raději jsem mlčel, abych je ještě víc
nevyprovokoval a připravoval jsem se na to, co bylo nevyhnutelné. Najednou
jsem ve své mysli uslyšel hlas, který pravil „Ochráním tě, důvěřuj mi“.
„Halucinace?“, pomyslel jsem si. To mi ještě scházelo… Z mého uvažování mě
vytrhl hlas jednoho z nácků. „Do kurev, co to je?, řval. „Kam zmizel ten
zajebanej troll?“ Nechápal jsem o čem to mluví – stál jsem 5 metrů před ním
pořád na stejném místě. Do diskuze se začali zapojovat i ostatní mí
pronásledovatelé. „Fakt zmizel“, pravil jeden. „Kokotina, někde tu musí bejt“,
oponoval mu druhý. Nic jsem nechápal. Stál jsem pár metrů od bandy
nácků, kteří ze mě ještě před chvílí chtěli vymlátit duši a poslouchal jsem je,
jak se dohadují co dál. „Třeba je to zasranej čaroděj a teď nabírá sílu aby nás
mohl začarovat“, navrhl jeden z nácků. Musel jsem se ovládat abych se
nezačal nahlas smát. Já a čaroděj? Větší hloupost jsem v životě neslyšel. Ale
zdálo se, že slova o čaroději sebrala bandě mých pronásledovatelů odvahu na
další postávání v této temné uličce a když jeden z nich řekl: „Mrdat to! Dem
otočit další rundu, nějak mi z toho běhání vyschlo v držce a pak si najdeme
jinýho meťáka, kterýmu nakopem prdel,“ bylo rozhodnuto. Parta nácků se
pomalu otočila a odcházeli směrem pryč ode mě. Párkrát se ještě někteří ze
skupinky otočili zpět, ale za chvíli zmizeli ve tmě a byla slyšet jen ozvěna
jejich kroků a i ta časem pomalu utichla. Stále jsem stál na místě a nemohl
jsem uvěřit svému štěstí. Vyvázl jsem z toho se zdravou kůží. Ale co se to
vlastně stalo? Najednou na mě všechno dopadlo a já jsem se cítil strašně
unavený. Vydal jsem se pomalu zpět ulicí a dával jsem pozor, zda neuslyším
halekání svých pronásledovatelů. Ale všude bylo ticho. Pomalu jsem se
vymotal z místních uliček, které byly většinou prázdné, což vzhledem
k tomu, že bylo kolem půlnoci nebylo nic neobvyklého. Sem tam jsem zahlédl
skupinky bezdomovců, kteří postávali u sudů s ohni, nad kterými si ohřívali
ruce, a pekli si něco k jídlu. To něco celkem hodně připomínalo krysu, ale
nevonělo to úplně zle. Právě když jsem procházel kolem jednoho z takovýchto
sudů a nasál jsem vůni pečeného masa, tak jsem si uvědomil, jaký mám
hlad. Naštěstí jsem se zanedlouho dostal na místo, kde jsem to poznával a
vyrazil jsem domů. Hned poté, co jsem dorazil do svého domova, jsem do
sebe nacpal hnusnou, ale sytou, nutrisoju a padl jsem na postel, jelikož jsem
byl neskutečně unavený a začal jsem uvažovat nad tím, co se mi dnes
vlastně přihodilo a jakou náhodou jsem z toho vyvázl v jednom kuse, ale než
jsem se dobral nějakého rozumného výsledku, tak se mi zavřely oči a já jsem
upadl do hlubokého spánku.
Snil jsem. Ve svém snu jsem seděl na lesní mýtině a všude okolo vládl
naprostý klid, který byl pouze občas narušen zpěvem ptáků a vzdáleným
hučením řeky. Nějakou dobu jsem jen tak seděl a užíval si lesního klidu.
Poté moje oko zachytilo na kraji mýtiny nějaký pohyb. Soustředil jsem se na
místo, kde jsem zahlédl pohyb a měl jsem pocit, že vidím zajíce nebo nějaké
jiné malé lesní zvíře. Zvíře se nezdálo být mou přítomností znepokojeno a
dokonce se pomalu vydalo směrem ke mně. Musel jsem opravit svůj názor –
nešlo o zajíce, ale o lišáka. Lišák měl nádherně lesklou srst a byl o něco
větší, než bylo obvyklé a jeho oči jiskřily inteligencí. Zadíval se na mě a já
jsem ve své mysli uslyšel jeho hlas. „Vybral jsem si tě. Budeme si rozumět,
uvidíš,“ pravil lišák a zakýval hlavou aby dodal svým slovům váhu. Poté se
otočil a zmizel v lese.
Ráno mě vzbudila hlasitá hudba, která se linula z mé hifi věže, kterou jsem
si nedávnou koupil od jednoho chlapíka na ulici, který mi tvrdil, že se jí
potřebuje zbavit a že mi jí přenechá se slevou. Ptát se zda jde o kradené zboží
mi přišlo zbytečné. Cena mluvila sama za sebe, ale to nic neměnilo na tom,
že to byl super „kauf“. „Čas,“ řekl jsem. Hudba na chvilku ustoupila do
pozadí a elektronický hlas z hifi věže pravil: „Je přesně pět hodin tři minuty a
20 sekund“. Poté hudba opět nabyla své původní hlasitosti. Pět hodin –
běžná doba, kdy vstávám abych stihl svou ranní šichtu v docích. To zase
bude den, pomyslel jsem si, hodil jsem na sebe své pracovní oblečení a
pomalu vyrazil na domluvenou zastávku, kde mě každé ráno vyzvedl firemní
autobus, který mě, spolu s mými dalšími spolupracovníky, zavezl do práce.
Po cestě do práce jsem zastavili ještě na několika místech a nabrali další
zaměstnance. Některé z nich jsem znal a když vstoupil do autobusu, tak
jsme na sebe kývli a pozdravili jsme se. Většina pracovníků byli orkové a
trolové, takže jsem z kolektivu nijak zvlášť nevyčníval. Po cestě jsem se ještě
ve vzpomínkách vrátil k událostem minulé noci a když jsem na nic nepřišel,
tak jsem se alespoň rozhodl, že začnu posilovat, abych působil více
odstrašujícím dojmem. Ještě jsem si vzpomněl na svůj noční sen s mluvící
liškou a musel jsem se pousmát. Taková věc se může zdát doopravdy jen
mně. „Vystupovat, jsme na místě!,“ vytrhl mě z mého rozjímání hlas řidiče
autobusu. Autobus se pomalu vyprázdnil a i já jsem vystoupil a vyrazil za
svou prací. Pracoval jsem jako obsluha jeřábu a nakládal jsem těžké
kontejnery se zbožím na paluby lodí. Práce to nebyla úplně zlá, lepší než se s
těmi kontejnery ručně nakládat, což byl úkol několika jiných pracovních
skupinek. Ale díky práci v dokách jsem si pořídil i vlastní bydlení, na které
jsem byl náležitě hrdý. Nákladní kontejnery mají obecně životnost
v desítkách roků, ale většinou u nich předčasně selže zavírací mechanismus
vrat. A než opravovat tento mechanismus, tak se víc vyplatí koupit úplně
nový kontejner, který je jen o něco málo dražší, než by stála oprava
mechanismu vrat. Tyto staré kontejnery se pak většinou odvážejí do šrotu. A
právě dva takovéto vyřazené kontejnery se mi podařilo sehnat a dokonce
jsem i přesvědčil známého spolupracovníka, který kontejnery vždy odvážel do
šrotu, aby mi dva kousky složil na mnou specifikované místě. Poté jsem si
kontejnery drobet vyspravil, dovybavil a vyrobil jsem si z nich slušné
obydlení. Není to sice žádný luxusní byt, ale je můj. Den nakonec nějak utekl
a firemní autobus nás opět rozvezl po Praze. Dnes jsem ale vyrazil přímo
domů – zopakovat včerejší hospodu se mi přeci jen po včerejší příhodě nějak
nechtělo. Dny pomalu plynuly a život šel dál. Ze šrotu jsem si vyrobil činky a
věrný svému slibu jsem začal posilovat. Několikrát do týdne se mi stále zdály
sny, v kterých vystupoval lišák. Zvlášť v několika posledních dnech jsem měl
stále ten stejný sen. Lišák za mnou přišel a ve snu mi ukazoval stále jedno
místo. Šlo o nějaký obchod, který měl ve výkladu spoustu bylinek, lidských a
zvířecích lebek, různé talismany a podobné věci. Svěřil jsem se s svými sny
svým kamarádům z práce a k mému překvapení mi jeden z nich řekl, že si
myslí, že ví kde je to místo, o kterém se mi zdá a nabídl se, že mě tam
v polední pauze zavede, jelikož to bylo nedaleko od doků. Nastala pauza na
oběd a my jsme vyrazili směrem k údajnému obchodu, o kterém se mi
posledních několik dní zdálo. Když jsme dorazili na místo, zalapal jsem po
dechu. Byla to přesná kopie toho místa, které jsem viděl opakovaně ve svých
snech. Nad výlohou se skvěl nápis „Talismany u Zoe“. Poděkoval jsem
kámošovi za pomoc a s díky jsem odmítl jeho pozvání na oběd. Stál jsem
nějakou dobu před výlohou a přemýšlel jsem, co dál. Nakonec jsem pokrčil
rameny a vstoupil dovnitř. Zavřel jsem za sebou dveře a rozhlédl jsem se
okolo. Všude okolo vysely všelijaké předměty, bylinky, masky, amulety,
různé destilátory a spousta dalších věcí, které jsem si nedokázal nikam
zařadit. Za pultem stála elfka, která mě zkoumavě pozorovala. „Dobrý den“,
pozdravil jsem. „Dobrý den, můžu Vám s něčím pomoci,“ odvětila. Jelikož jsem
nevěděl, co zde vlastně hledám, tak jsem ji pověděl o svých opakujících se
snech a zda netuší, proč se mi zdá zrovna o jejím obchodě. Chvíli mě
zkoumala pohledem a několikrát pokývala hlavou. „Je to jednoduché, jste
čaroděj. Přesněji řečeno šaman – stejně jako já. Ve vašich snech vystupuje
lišák a promlouvá k Vám. A právě lišák je Váš totem. Totem je určitý ideál,
který byste měl sledovat a být s ním v souznění, laicky řečeno“, pravila.
„Podívejte mám tu nějaké knihy ohledně magie, které by Vám mohly pomoct
pochopit co se s Vámi vlastně děje.“ Koupil jsem si tedy zásobu knih, které mi
měly poskytnout veškeré informace o magii. Zaplatil jsem, zasunul jsem čip,
který obsahoval desítky odborných knih do své kapsy, poděkoval jsem za
pomoc a vydal jsem se směrem k východu. „Kdybyste cokoliv potřeboval, tak
mě najdete zde,“ pravila elfka a podala mi svou vizitku. „Nashle a díky,“ řekl
jsem a odešel jsem z obchodu. Až před obchodem mi došlo, co ta elfka
vlastně říkala – jsem čaroděj. Moment – já jsem prý doopravdy čaroděj. Až
teď mi věci do sebe zapadly. Pokud bych náhodou byl doopravdy čaroděj, tak
by to vysvětlovalo, proč mě onehdy ta banda nácků neviděla. Každé malé
děcko ví, že čaroděj se dokáže zneviditelnit a měnit své nepřátele ve všelijaká
zvířata. Vrátil jsem se do práce a těšil jsem na večer až si přečtu, co to
vlastně znamená, že jsem čaroděj. V duchu jsem si představil jak si
vyčarovávám peníze a zlato a spokojeně jsem se zazubil. Konečně nastal
večer a já jsem vyrazil domů. Nedočkavě jsem zasunul čip do svého čtecího
zařízení a začal jsem studovat nové informace. Přes den jsem dále chodil do
práce a při každé příležitosti jsem studoval nové informace. Mé studium
pokračovalo několik týdnů a celou tu dobu se mi lišák nezjevil. Poté, co jsem
si přečetl snad všechny existují tituly zabývající se jak teorií, tak
praktikováním čarodějnictvím, byl jsem velmi zklamán. Všechny ty
povídačky o tom, jak si čaroděj může vyčarovat cokoliv ho napadne a klidně i
peníze byly, jak se ukázalo, skutečně pouze povídačkami. Mírně rozladěn
jsem přemýšlel, jakým způsobem by se magie dala využít, abych nemusel do
konce života ovládat jeřáb v docích. Napadlo mě, že bych si mohl dojít pro
radu k Zoe. Vyrazil jsem tedy k jejímu obchodu s talismany a byl jsem
připraven se jí svěřit se svým zklamáním. Vstoupil jsem do obchodu a po
chvíli jsem se přistihl, jak se svěřuji Zoe s mým velkým zklamáním. Magie mi
nepomůže vydělat peníze. Zoe se tajemně usmála a seznámila mě s tím, jak
to chodí. „Magie sama o sobě moc peněz nepřinese. Můžeš se nechat najmout
jako bodyguard přes magii, pracovat pro nějakou korporaci jako magická
bezpečnost, nebo, na chvíli se odmlčela, investovat své nadání jiným směrem,“
pravila. „Jiným směrem? O čem to mluvíš?,“ odpověděl jsem. „No, odkud si
myslíš, že tohle, mávla rukou kolem sebe, pochází?“, odvětila. „Hm,
předpokládám, že jsi to koupila od nějakého dodavatele,“ řekl jsem. Začala se
smát. „Promiň,“ chraptěla mezi jednotlivými salvami smíchu a vrtěla hlavou.
Potom, co se uklidnila pravila. „Podívej, většina toho, co tady vidíš se dá
občas sehnat i legální cestou, ale tohle není to, co většina čarodějů shání. Je to
jen zástěrka. Skutečné zboží jako toto, vytáhla z podpultu malý nůž popsaný
různými symboli, to je to co udržuje tento obchod na nohou. Poslouchej, mohl
bys tu zůstat a pracovat jako můj pomocník. Stejně jsem si chtěla někoho
najmout. Za odměnu bych tě naučila, jak máš svou magickou moc využívat a
mohl by sis i přivydělat na nějakých zvláštních akcích. Co ty na to?“ „Následuj
ji a nebudeš litovat,“ ozval se hlas v mé mysli. „Ok, jdu do toho,“ pravil jsem
s úsměvem. I ona se na oplátku usmála a kývla hlavou. Dobře tak se do toho
dáme. Následující měsíce jsem pracoval jako pomocník v obchodě Zoe a pod
jejím vedením jsem se zdokonaloval v umění čarodějnictví a vyvolávání. Zoe
mě několikrát vzala dokonce na běh s jejími společníky, kde jsem poskytoval
magickou ochranu a všelijak pomáhal. Většina běhů měla společný cíl – najít
staré a mocné artefakty a ty obratem prodat za dvojnásobek jejich skutečné
hodnoty. Pomalu jsem se začal učit, které zboží má jakou cenu a jak jednat
s lidmi, abych z nich vytáhl co nejvíc peněz. Z běhů se Zoe jsem získal slušné
finanční prostředky a přemýšlel jsem, kterým směrem je mám investovat.
Lišák ke mně několikrát promluvil ve snech a schvaloval cestu pod
patronátem Zoe. Já a Zoe jsem se stali dobrými kamarády a vycházeli jsme
spolu v pohodě. Jedné noci za mnou ve snu přišel lišák a vyjevil mi obraz
mého bytu, s interiérem podobným obchodu Zoe. Věděl jsem, co se mi snaží
naznačit. Následující den jsem si šel tedy promluvit se Zoe. „Zoe, lišák chce
abych si otevřel vlastní obchod s magickými věcmi u sebe doma,“ řekl jsem.
Zoe se usmála a mrkla na mě. „Škoda, kde teď najdu takového schopného
pomocníka, jako tebe,“ zavrtěla hlavou. „Ale chápu, musíš vyslechnout volání
svého totemu,“pravila. Neboj, zůstanu zde, dokud za mě nenajdeš náhradu.
Nemělo by to trvat dlouho. S tvojí reputací budeš mít zájemců, že nebudeš
vědět, co s nimi,“ řekl jsem. Netrvalo dlouho a Zoe za mě skutečně sehnala
náhradu. Přišel čas jít vlastní cestou. Šel jsem se tedy rozloučit se Zoe. „Přeji
ti tedy hodně štěstí a určitě se ještě uvidíme při nějakém běhu nebo při jiné
příležitosti. Však víš, kde mě najdeš, Lišáku“ pravila Zoe. Usmál jsem se nad
přezdívkou, kterou mi přidělila a pokýval jsem hlavou. „Určitě se ještě
uvidíme. A děkuji za všechno,“ řekl jsem a vydal jsem se směrem ke svému
bytu. Následujících několik dní jsem se věnoval rekonstrukcím a nákupu
magických talismanů a příslušenství. Naštěstí jsem měl našetřené
prostředky z předchozích běhů se Zoe. Jedna polovina bytu zůstala jako
obytná plocha a druhou jsem předělal na improvizovaný obchod s magickými
předměty. Vyšel jsem před svůj byt a prohlížel jsem si obchod z venku. Něco
tomu stále chybělo. A pak jsem si vzpomněl na to, co mi při loučení řekla
Zoe. Jasně, pomyslel jsem si a na zeď mého nové obchodu jsem nakreslil
hlavu lišáka. „U Lišáka – dobrý název pro obchod. Nijak originální, ale splní
svůj účel. Teď jen získat nějakou reputaci, aby se lidé, kteří to potřebují
vědět, o mně dozvěděli. A jak jinak si získat reputaci, než sehnat zajímavé
zboží. Dále jsem spolupracoval se Zoe na některých jejích bězích a sám jsem
začal plánovat běh vlastní. Začal jsem studovat historické zápisy, abych
vytipoval místa, kde bys mohly nacházet nějaké zajímavé artefakty a tato
místa jsem poté zkoušel prohledávat. Vybíral jsem si místa, která byla
dostupná a mohl jsem se tam vydat sám. Většinou jsem si z těchto výprav
nic neodnesl, tedy kromě značného množství modřin a mozolů na rukách
z kopání, ale sem tam se mi podařilo najít nějaký zajímavý předmět, který
jsem obratem prodal za několikanásobek jeho ceny. Samozřejmě, že ne vždy
vše probíhalo bezproblémově. Na nebezpečnější běhy jsem přivzal Zoe a její
kumpány. Zoe zajímaly spíš artefakty samotné, než možný zisk z nich a
navíc jsem ji považoval za kamarádku, takže jsem neměl obavy, že by mě
mohla podrazit. Časem jsem se naučil, že na neoznačených hřbitovech se dá
najít spousta zajímavých věcí, jenže je třeba počítat s ghúly, upíry a
podobnou havětí. Po jednom takovémto střetu s ghůly jsem se rozhodl, že se
naučím bojovat s nějakou zbraní. Přeci jen se těžko čaruje, když máte
zakouslého ghůla v prdeli. A taky to celkem bolí. Lišák se mi občas zjevoval
ve snech a zdál se spokojený s mým postupem. I obchod U Lišáka si začínal
už získávat určitou reputaci a měl jsem i své první stálé zákazníky. Čas
plynul a já jsem se stal silným mágem, nebo jsem si to alespoň myslel.
Jednou jsem tak seděl doma a tipoval jsem si další místa, kam bych se mohl
vypravit za artefakty, když jsem měl najednou vidění. Přicházel ke mně lišák
a uslyšel jsem jeho hlas. „Hledat! Ztracená!,“ pravil lišák a po jeho slovech se
mi v mysli objevil obraz zbraně. Jednalo se o jakýsi palcát, ale značně
modifikovaný. Jeho hlavici tvořila lidská lebka, která byla porostlá rohy a
z očních důlků se linula magická záře. Rukojeť byla také zdobená malými
rohy a na jejím konci byl zasazen malý ametyst. V současné době už jsem
dokázal svá vidění celkem spolehlivě dekódovat a proto mi bylo jasné, že
lišák chce, abych našel tuto zbraň, která kdysi existovala, ale později
zmizela. Toto vidění se ještě několikrát opakovalo, takže jsem neměl žádné
pochyby, co se mi lišák snaží naznačit. Zavolal jsem jednomu s mých
známých běžců, Kazateli, který pracoval jako decker a domluvil jsem si s ním
schůzku. Měl jsem pro něj naprosto jednoduchý úkol. Nechal jsem ho
vymodelovat 3D model zbraně podle mého vidění a pověřil jsem ho, aby mi o
této zbrani sehnal co nejvíce informací a to tak, aby se o mém pátrání nikdo
nedozvěděl. Nechal jsem si stáhnout vymodelovanou zbraň na čip a vyrazil
jsem za Zoe. Zašli jsme spolu na oběd - žádnou nutrisoju, ale skutečné jídlo
a pěkně jsme si popovídali. Pak jsem Zoe ukázal model zbraně a doufal jsem,
že mi o ní něco poví, ale Zoe o této zbrani nikdy neslyšela, což mě překvapilo.
Zaplatil jsem za oběd a domluvil jsem se s Zoe, že se zase někdy v blízké
době spíchneme. Další den přišli zprávy od mého deckera – nic. Nikde ani
zmínka o této zbrani. Jak ji najít? A co s ní až ji jednou najdu? To byly
otázky, na které, jak jsem doufal, získám odpovědi v následujících
měsících…
Odpovědět