Myrlon byl druhou kampaní Ornilie a navazoval přímo na první kampaň Tiessen a to i některými NPC. Odehrával se v knížeství Hargvatten, ležícím jihovýchodně od Tiessenu, za Lyshangskými horami, ve městech Dolkentu, Foltheidě a především Calenbergu a také tajemném místě Myrlonu.
Myrlon
Myrlon je prazvláštní lokace ležící na území knížectví Hargvatten. Toto malé území na pomezí vévodství Monheim a Namur bylo ještě před dvaceti lety pouze říšským hrabstvím, ale předchozí vládkyně Eleonora, prý uhrančivě krásná žena, obdržela od předchozího císaře Valeria Sorana povýšení do knížecího stavu. Zemřela uprostřed dvorských radovánek v necelých 45 letech. Její zanedbávaná dcera Richenza, která vyrůstala na odlehlém severském panství, zdědila její krásu, nikoli však životní styl: když dostala od císaře Aurelia pozvání na ardahanský dvůr, aby nastoupila místo dvorní dámy po své matce, poslala ke dvoru svou sestřenici Hermínu a sama zůstala doma. Od té doby vládne pevnou rukou, milována svými poddanými.
Hargvatten tvoří na jednatřicet panství baronů a svobodných pánů. Značnou část jeho rozlohy zabírají Durmské slatiny a les Sodderwalde, které se navzájem prolínají. Velký úsek obchodní cesty z Tiessenu do Weidy vede podél této chmurné krajiny a místy ji i prochází. Tyto úseky jsou velmi nebezpečné, neboť zde často číhají lupiči, jimž skýtá ochranu hustý hvozd. Cesta vede přes Lyshangské hory, které tvoří předěl mezi Monheimem a Hargvattenem.
Kdysi prý v Durmu a Sodderwaldu sídlily podivné zlé síly a místní lidé proti hrozbě z lesa drželi stráž. Stavěli v lese pevnosti a opevněné sruby, z nichž později dál kolonizovali krajinu. Jedním z takových míst je i tvrz Foltheida, poslední výspa panství baronů von Randen. Jejich rod je však v tuto chvíli již pět let zastupován sedmiletým Reginaldem, jehož poručnictví je v rukou samotné kněžny Richenzy. V důsledku toho žije malý baron na jejím dvoře v Calenbergu nebo na hradě Longwy. Na panství Randen se vyvinul jakýsi stav poklidného bezvládí, neboť kněžnou jmenovaný pověřenec Jürgen van Hohenzell dává přednost pohodlnému městskému životu a na svěřené panství zavítá dvakrát ročně při vybírání daní.
Ke tvrzi Foltheida se váže jedna zvláštní, důležitá okolnost: z ní vychází cesta k Myrlonské věži. Ta stezka vede lesem, rašeliništěmi a slatinami a nelze po ní projet vozem. Neznalý se pak jistě utopí či ho postihne jiná nehoda.
O obyvatelích onoho záhadného místa se mnoho neví, spíše spekuluje. Tvrdí se, že jejich vyslanci se objevili v Calenbergu krátce po kněžnině korunovaci. Přinesli prý sebou prastarou listinu kněžnina prapředka hraběte Nospera von Hargvatten, v níž hrabě uděluje jejich společenstvu v držení a užívání „panství Myrlon“. Druhá část výsady říká, že ono místo má statut azylu (hrabě patrně vycházel z toho, že zločinci ukrytí v pralese nemohou společnosti nijak uškodit). Podmínkou bylo, že každý z jeho nástupců platnost držby uzná, ale v severních zemích má zvykové právo velkou váhu. Čím slouží či platí tajemní lidé kněžně se neví – jednání za zavřenými dveřmi se účastnila pouze sama Richenza, její osobní rádce Julian z Decklevu, dvorní mág Ignacius Herrenfest a arválský věštec Juniper Lantrovich. Nicméně krátce poté byl velením v tvrzi Foltheida pověřen kněžnin oddaný stoupenec Colgron Mestersky, který tamní posádku nahradil elitními knížecími hraničáři, jejichž věrnost je prověřená. Říká se, že od té doby stoupl v tvrzi ruch a stala se častým místem obchodních aktivit.
Foltheida je vlastně spíše skupina tuctu domů obehnaná palisádou s předsunutými opevněnými sruby. Nejhonosnější dům náleží pochopitelně rytíři Mesterskému.Krom něj je v pevnosti významným činitelem velitel hraničářů Wengtheil a emisar kupeckého cechu Jomar Jontidas. Je tu i zástupce Bratrstva Bílého tesáku, Lorkbein Dlouhý luk a několik jeho lidí. K nim se hlásí i malá skupinka Zasvěcenců Šedého meče. V pevnosti vyrostlo tržiště, na němž je trvale v provozu ne méně než tucet obchodů.
Dál od pevnosti na východ pak vede stezka k Myrlonské věži. Její původ je neznámý, byla tu patrně již před příchodem Élejců a jedná se zjevně o magicky aktivní stavbu.
Již v dávné minulosti (konkrétně roku 1012 a.l.) byla Myrlonská věž zvolena za jednu z utajených skrýší, do nichž se přesunula značná část duchovního a magického vybavení kultu Šedého vlka z jihu, kde začal dominovat vliv slunečních kultů. Již tisíc let udržují mágové Šedých plášťů tuto lokaci. Aby zabránili odhalení, vymohli si od místního vládce, s nímž uzavřeli jistý obchod, azylové právo. Myrlon se tak stal útočištěm mnoha podivných existencí, mnohdy vyvrženců ze společnosti a vyvinula se tu zvláštní subkultura, v níž Šedí mágové požívají výsadního postavení. Kvůli utajení tolerují také mnohé jiné magicky činné osoby či skupiny – svůj útulek zde nalezli i členové místního kruhu Temného větru.
V Myrlonské lokalitě se také těží některé vzácné kovy, například sochaři tolik ceněné illithium. Existuje podezření, že se zde nachází aktivní ložisko polymorphya.
Veškerý náklad dopravovaný do Myrlonu či z něj je nutno nést přímo na zádech – na stezce nelze použít žádné povozy a pokud existuje jinde jiná cesta, rozhodně není lepší.
Co se týče změn ve Foltheidě, zdá se, že kněžna Richenza se rozhodla nabídnout obyvatelům Myrlonu více élejského zboží a také na tom trochu vydělat – Calenbergský obchodní cech se pěkně prohnul, když platil tuto novou licenci.
V Myrlonu samotném žijí různé, navzájem izolované skupiny lidí. Nejvýznamější jsou samozřejmě Šedí mágové a jejich stráže, Vlčí kohorta. Ti se však s ostatními příliš nestýkají. Dále se tu skrývá známý psanec Rontramus, nekorunovaný král namurských zlodějů a jeho parťák Lionel Krvavá sekera. Trpaslík Vadir Nabok vede místní podsvětí – protože i tady podsvětí existuje. Své doupě tu má ledový obr Morghal, vyslanci Elektronu odsud pašují polymorphyum a chaosit, asociálové všech druhů, kteří chtějí uniknout vládě šlechty, se starají o jídlo a lov.
Okolní lesy jsou značně nebezpečné, neboť krom nebezpečenství běžných v nich sídlí vlkodlaci, kteří vedou smečky vlků. I někteří představitelé Ulwofových dětí občas chodí do Myrlonu za obchodem. Mnozí místní již znají jejich návyky. Ale ani oni nejsou hlavní hrozbou zbloudilci, neboť v lesích sídlí prastaré temné mocnosti a mnohá zlá stvoření povstávají z jejich moci. Proto i ve Foltheidě sídlí skupina Zasvěcenců Šedého meče, kteří tyto bytosti loví a zabíjejí.
Tvrdí se, že v lesích kolem Myrlonu je ukryta pradávná svatyně Paní vlků Gerzin, chráněná mocnými čaroději z řad vlkodlaků.
Rašeliniště jsou pak přirozeným útočištěm pro divoženky a čarodějnice, zasvěcenkyně šílené bohyně Stornigey. Bludičky zavedou neopatrného do hloubi močálů, kde se stane kořistí bažinných netvorů. V slatinách žijí velicí masožraví ještěři, hadi a další podivní tvorové, jaké mohla přivést na svět jen zvrácená magie.
Sama věž je zjevně angadhského původu – postavili ji čarodějové Vysokého lidu v dávných dobách, aby posilovala jejich moc v tomto kraji. Je to typicky magická stavba, má celou řadu zvláštních aspektů. V ní a v malé pevnosti na skále sídlí mágové Šedých plášťů. Jejich představený, arcisagur Dubreval, vládne velikou mocí.
Další zvláštní místo je Aurapark, místo s velmi silnou aurou, která znemožňuje udržet libovolnou iluzi. Je to místo skutečného vidění.
V části zvané Isthen žijí starousedlíci, kteří hovoří vlastním nářečím. Zde se dá koupit jídlo, ale i výrobky řemeslníků.
Taburin je vesnice na kůlech, kde žije většina rybářů. Místní se tu mísí s cizinci. Jezero Nachtaren poskytuje množství ryb, ale i masožravých hlubinných příšer. Karsal je místo na druhém břehu, odkud se plaví loďky k Šedému přístavu, Graystattu. V něm se nachází hlavní tržiště s dovezenými věcmi a sklady těch, kteří obchodují ve Foltheidě.
Graystatt je jakýmsi reprezentačním centrem Myrlonu – odtud už jen na vlastní nebezpečí. Je tu dokonce hostinec, Filsorova krčma, kde se dá potkat skutečně s kdečím.
kampaň Myrlon
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
postavy Myrlonu
Myrlon´s NPC´s
Mengor Ullerbrede – zeman z panství barona van Hohenzell. Rychtmistr (rychtář) města Dolkentu, jemuž vládne jménem kněžny Richenzy.
David von Quasdanovich – freyherr, jemuž náleží rozsáhlé statky v okolí Dolkentu, jeden z nejbohatších šlechticů v Hargvattenu. Výstřední až krutý muž se smyslem pro černý humor nejhrubšího zrna, avšak velice vzdělaný, kultivovaný a dobře informovaný. Často si najímá dobrodruhy a žoldnéře, aby za něj odvedli špinavou práci. Pohrdá zemanem Ullerbredem a odmítá se podřizovat jeho autoritě. Má vlastní tělesnou stráž, mnohem lépe placenou než městská hlídka a spoustu svých lidí v podsvětí. Jako jediný představitel honorace města nesídlí v Tvrzi, ale v paláci nedaleko hospody 'U Rezavé přilbice', kterou jeho otec prodal Bengtu Travaremu.
Bengt Travare – dolkentský hostinský a kupec, majitel bazaru a hostince 'U Rezavé přilbice'. Bývalý dobrodruh a posléze osobní strážce knížete Gospera, otce kněžny Richenzy. Muž s rozsáhlou škálou kontaktů na různé skupiny lidí, majitel celé řady zajímavých věcí a artefaktů.
Wynclor z Gurwaly – calenbergský rychtmistr, rytíř z panství barona von Decklev.
Gord von Nolgent – zeman z panství Juliana von Decklev, hejtman města Calenberg.
Talbot Assenger – odpadlík Siccy, kápo části městského podsvětí v Calenbergu.
Stefan von Freyhofen – baron, potomek legendární Ygraine Derlin, senešal „stříbrného řádu“ Épi Argente a vrchní velitel hargvattenské armády; po Decklevovi nejvýznamnější osoba knížectví.
Octavio Verduge – mladý architekt z Vindana Portu, jehož angažoval kněžnin důvěrník baron z Decklevu na své cestě jihem před dvěma lety; nohsled čarodějky Zoraimy. Zabit dobrodruhy u jím projektované Stříbrné věže.
Fabricius Wurmser – městský hejtman v Dolkentu, žoldnéřský veterán obdařený titulem zemana a pozemky v okolí Dolkentu, vazal barona von Freyhofen.
Reginald von Randen – sedmiletý baron, v jehož panství leží tvrz Foltheida. Jelikož jeho poručníkem je sama kněžna, žije malý baron trvale u jejího dvora v Calenbergu či na Longwy.
Jürgen van Hohenzell – baron, kněžnou jmenovaný správce panství Randen.
Julian von Decklev – blízký kněžnin přítel a důvěrník, první rádce, šedá eminence Hargvattenu, patrně nejmocnější muž knížectví.
Ignacius Herrenfest – dvorní mág kněžny Richenzy, zasvěcenec Kruhu Severního ohně. Neúspěšně se pokusil pronásledovat Zoraimu a její kumpány portálem, ale přežil.
Juniper Lantrovich – arválský věštec, stálý člen nejužšího kruhu kněžniných rádců.
Colgron Mestersky – rytíř z namurského Mesteru, který vstoupil do Richenziných služeb. Jeden z tzv. domácích či dvorních rytířů knížecího dvora, pobírajících rentu; v současnosti rychtmistr města Foltheida.
Wengtheil – velitel knížecích hraničářů v tvrzi Foltheida.
Jomar Jontidas – emisar Kupeckého cechu ve Foltheidě, ovládá veškerý obchod s Myrlonem; původem z Calenbergu.
Lorkbein Dlouhý luk – vůdce skupinky Bratrstva Bílého tesáku ve tvrzi Foltheida.
Dion Harrowle – gladiátor z daleké Flegry, pravá ruka Talbota Assengera.
Lemwert – místní čaroděj, odpadlík slunečního kultu, protivník Talbota Assengera. Bývalý rádce Rontrama Černého ve věcech magie.
Conrad von Holzbach – převor místního chrámu Šedého vlka v Dolkentu.
Sando Bruss – místní kat v Dolkentu.
Guldo Eppslevich – nejvyhlášenější hargvattenský lovec lidí.
Sarina Estelech – protřelá minstrelka, velmi oblíbená hudebnice kněžny Richenzy. Její roli v příběhu se nepodařilo nikdy zcela objasnit, ačkoli je zjevné, že nějakou hrála.
Merle Cobuh – místní překupník v Calenbergu; po rozpadu gildy se osamostatnil a podniká na vlastní pěst.
Aldebar Sticks – mág Šedé kápě, kontaktní osoba dobrodruhů v Myrlonu.
Saimag – elfí přistěhovalec, rádce a pomocník čaroděje Lemwerta.
Arboch – sarremorthiánský mnich z Calenbergu, příslušník místního podsvětí; působil v tvrzi Foltheida.
Ilboch, Armagar, Pirten – převaděči do Myrlonu, známí mnicha Arbocha.
Vadir Nabok – trpaslík, dříve člen Vorwekovy bandy. Trhl se po sporu s Vorwekem a utekl do Myrlonu, kde ovládl místní podsvětí. Jeho osobními strážci jsou dvojčata Ribun a Bonco.
Rontramus Černý – nekorunovaný král zlodějů Nordhereie, sídlí v domě nad Graystattem.
Lionel Krvavá sekera – impozantně vyhlížející ledový barbar, osobní strážce Rontrama.
Morghal – ledový obr, dlouhodobě sídlící v Myrlonu. Mágové Šedých plášťů jeho přítomnost akceptovali. Morghal patrně pátrá po Harsgadské svatyni, a jakkoli ta se jistě nenachází zde, má v Myrlonu základnu.
arcisagur Dubreval – představený myrlonských mágů.
Ingurš Překupník – podivná existence žijící střídavě v Myrlonu a střídavě neznámo kde. Jak dopravuje své zboží pořádně nikdo neví. Tvrdí se o něm, že sežene všechno. Udržuje styky se všemi členy myrlonské komunity, i s těmi nejpodivnějšími.
Chrum Silák, řečený též Lamželezo - útlý muž podezřelého původu. Údajně spolupracoval s Rontramem, nicméně Myrlon používá jako základnu pro své výpady do civilizace. A ehm, živí se vloupáními do domů bohatších obyvatel.
Násir – trpasličí sicco, jeden z nezávislých „podnikatelů“ v Calenbergu, kteří zbyli po rozpadu gildy. Dělal si velké plány, ale byl zabit dobrodruhy a místními padouchy v jejich žoldu v nálevně 'U krtka'.
Koros - na slovo vzatý zabiják, favorit hostinského Žabáka.
Pakril - Korosův kumpán, slušně umí s kuší, zabil trpaslíka Násira.
Mengor Ullerbrede – zeman z panství barona van Hohenzell. Rychtmistr (rychtář) města Dolkentu, jemuž vládne jménem kněžny Richenzy.
David von Quasdanovich – freyherr, jemuž náleží rozsáhlé statky v okolí Dolkentu, jeden z nejbohatších šlechticů v Hargvattenu. Výstřední až krutý muž se smyslem pro černý humor nejhrubšího zrna, avšak velice vzdělaný, kultivovaný a dobře informovaný. Často si najímá dobrodruhy a žoldnéře, aby za něj odvedli špinavou práci. Pohrdá zemanem Ullerbredem a odmítá se podřizovat jeho autoritě. Má vlastní tělesnou stráž, mnohem lépe placenou než městská hlídka a spoustu svých lidí v podsvětí. Jako jediný představitel honorace města nesídlí v Tvrzi, ale v paláci nedaleko hospody 'U Rezavé přilbice', kterou jeho otec prodal Bengtu Travaremu.
Bengt Travare – dolkentský hostinský a kupec, majitel bazaru a hostince 'U Rezavé přilbice'. Bývalý dobrodruh a posléze osobní strážce knížete Gospera, otce kněžny Richenzy. Muž s rozsáhlou škálou kontaktů na různé skupiny lidí, majitel celé řady zajímavých věcí a artefaktů.
Wynclor z Gurwaly – calenbergský rychtmistr, rytíř z panství barona von Decklev.
Gord von Nolgent – zeman z panství Juliana von Decklev, hejtman města Calenberg.
Talbot Assenger – odpadlík Siccy, kápo části městského podsvětí v Calenbergu.
Stefan von Freyhofen – baron, potomek legendární Ygraine Derlin, senešal „stříbrného řádu“ Épi Argente a vrchní velitel hargvattenské armády; po Decklevovi nejvýznamnější osoba knížectví.
Octavio Verduge – mladý architekt z Vindana Portu, jehož angažoval kněžnin důvěrník baron z Decklevu na své cestě jihem před dvěma lety; nohsled čarodějky Zoraimy. Zabit dobrodruhy u jím projektované Stříbrné věže.
Fabricius Wurmser – městský hejtman v Dolkentu, žoldnéřský veterán obdařený titulem zemana a pozemky v okolí Dolkentu, vazal barona von Freyhofen.
Reginald von Randen – sedmiletý baron, v jehož panství leží tvrz Foltheida. Jelikož jeho poručníkem je sama kněžna, žije malý baron trvale u jejího dvora v Calenbergu či na Longwy.
Jürgen van Hohenzell – baron, kněžnou jmenovaný správce panství Randen.
Julian von Decklev – blízký kněžnin přítel a důvěrník, první rádce, šedá eminence Hargvattenu, patrně nejmocnější muž knížectví.
Ignacius Herrenfest – dvorní mág kněžny Richenzy, zasvěcenec Kruhu Severního ohně. Neúspěšně se pokusil pronásledovat Zoraimu a její kumpány portálem, ale přežil.
Juniper Lantrovich – arválský věštec, stálý člen nejužšího kruhu kněžniných rádců.
Colgron Mestersky – rytíř z namurského Mesteru, který vstoupil do Richenziných služeb. Jeden z tzv. domácích či dvorních rytířů knížecího dvora, pobírajících rentu; v současnosti rychtmistr města Foltheida.
Wengtheil – velitel knížecích hraničářů v tvrzi Foltheida.
Jomar Jontidas – emisar Kupeckého cechu ve Foltheidě, ovládá veškerý obchod s Myrlonem; původem z Calenbergu.
Lorkbein Dlouhý luk – vůdce skupinky Bratrstva Bílého tesáku ve tvrzi Foltheida.
Dion Harrowle – gladiátor z daleké Flegry, pravá ruka Talbota Assengera.
Lemwert – místní čaroděj, odpadlík slunečního kultu, protivník Talbota Assengera. Bývalý rádce Rontrama Černého ve věcech magie.
Conrad von Holzbach – převor místního chrámu Šedého vlka v Dolkentu.
Sando Bruss – místní kat v Dolkentu.
Guldo Eppslevich – nejvyhlášenější hargvattenský lovec lidí.
Sarina Estelech – protřelá minstrelka, velmi oblíbená hudebnice kněžny Richenzy. Její roli v příběhu se nepodařilo nikdy zcela objasnit, ačkoli je zjevné, že nějakou hrála.
Merle Cobuh – místní překupník v Calenbergu; po rozpadu gildy se osamostatnil a podniká na vlastní pěst.
Aldebar Sticks – mág Šedé kápě, kontaktní osoba dobrodruhů v Myrlonu.
Saimag – elfí přistěhovalec, rádce a pomocník čaroděje Lemwerta.
Arboch – sarremorthiánský mnich z Calenbergu, příslušník místního podsvětí; působil v tvrzi Foltheida.
Ilboch, Armagar, Pirten – převaděči do Myrlonu, známí mnicha Arbocha.
Vadir Nabok – trpaslík, dříve člen Vorwekovy bandy. Trhl se po sporu s Vorwekem a utekl do Myrlonu, kde ovládl místní podsvětí. Jeho osobními strážci jsou dvojčata Ribun a Bonco.
Rontramus Černý – nekorunovaný král zlodějů Nordhereie, sídlí v domě nad Graystattem.
Lionel Krvavá sekera – impozantně vyhlížející ledový barbar, osobní strážce Rontrama.
Morghal – ledový obr, dlouhodobě sídlící v Myrlonu. Mágové Šedých plášťů jeho přítomnost akceptovali. Morghal patrně pátrá po Harsgadské svatyni, a jakkoli ta se jistě nenachází zde, má v Myrlonu základnu.
arcisagur Dubreval – představený myrlonských mágů.
Ingurš Překupník – podivná existence žijící střídavě v Myrlonu a střídavě neznámo kde. Jak dopravuje své zboží pořádně nikdo neví. Tvrdí se o něm, že sežene všechno. Udržuje styky se všemi členy myrlonské komunity, i s těmi nejpodivnějšími.
Chrum Silák, řečený též Lamželezo - útlý muž podezřelého původu. Údajně spolupracoval s Rontramem, nicméně Myrlon používá jako základnu pro své výpady do civilizace. A ehm, živí se vloupáními do domů bohatších obyvatel.
Násir – trpasličí sicco, jeden z nezávislých „podnikatelů“ v Calenbergu, kteří zbyli po rozpadu gildy. Dělal si velké plány, ale byl zabit dobrodruhy a místními padouchy v jejich žoldu v nálevně 'U krtka'.
Koros - na slovo vzatý zabiják, favorit hostinského Žabáka.
Pakril - Korosův kumpán, slušně umí s kuší, zabil trpaslíka Násira.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
slavné postavy Myrlonu a místních dějin
slavné postavy Myrlonu:
Rontramus Černý
je jednou z nejzajímavějších postav současného Severu. Je to nekorunovaný král zlodějů Nordhereie; v současné době se skrývá.
O jeho původu je známo jen málo, nejspíše se však narodil v městečku Perleberg v Namurském vévodství. První zprávy o něm jsou z Weidy, kdy už jako dítě prokazoval neuvěřitelnou zručnost a šikovnost prstů; ulice, na níž vyrůstal, mu byla tvrdou školou. Brzy si před jeho nenechavými prsty nebyl jistý žádný váček ve městě, ale Rontramus mířil výše. Jeho zájmem se staly truhly boháčů. Byl úspěšný, což ho záhy vyneslo nahoru v spletité hierarchii Weidského podsvětí, na místo jednoho z poručíků kápa místní gildy Moela Toncara. Časem svého šéfa zcela zastínil popularitou a Toncar jej začal podezřívat z aspirací na vůdcovské místo. Aby se nepohodlného pobočníka zbavil, ale nevyvolal přitom žádné rozepře ve vlastní organizaci, vymyslel pro něj speciální úkol – měl vykrást vévodovu pokladnici. Rontramus se po měsíci příprav tohoto úkolu úspěšně zhostil a stal se tak zlodějskou legendou. Rozzuřený Toncar jej obvinil ze zpronevěry části lupu (což byla pravda, dokonce se jednalo o značnou část, což kápo netušil) a chtěl jej zabít. Život mu zachránil jeden z Toncarových strážců, Lionel zvaný Krvavá sekyra, který se s Rontramem přátelil. Lionel byl dvoumetrový ledový barbar, válečný zajatec z jakéhosi nájezdu; jeho divokost byla proslulá a nikdo si netroufl s ním bojovat. Rontramus musel z města ihned zmizet, neboť po něm šlo jak podsvětí, tak vévodské stráže, ale vše zvládl a s ulitými penězi pláchl do Calenbergu. Tam, dostatečně daleko od mstivých rukou, se dal do práce, kterou si představoval: vybudoval kolem sebe vlastní síť. Za necelého půl roku se stal nepopiratelným šéfem calenbergského podsvětí. Žil spokojeně, maskován za počestného občana, aby si mohl užívat nabytého bohatství.
Zrada přišla po čtyřech letech z nečekané strany: jeho pravá ruka Gorlianus se dozvěděl o Rontramově minulosti. Došel k závěru, že pokud ho odstraní, stane se sám kápem.
Jedné noci vtrhla do Rontramova domu skupina stráží, vedená Gorlianem. Rontramus byl ale varován hlukem a stihl uprchnout. Po celém Hargvattenském knížectví byla druhého dne vybubnována odměna jednoho tisíce stříbrných denárů za jeho dopadení. V této bezvýchodné situaci se psanec uchýlil do Myrlonu, kde již dříve vybudoval tajnou skrýš. Gorliana, který se pokoušel převzít gildu, zastihla smrt necelý týden poté – Lionel se vrátil do města a počíhal si na něj v zapadlé uličce, kam Gorliana vlákali loajální členové gildy. Po jeho smrti se síť rozpadla.
Rontramus má v Myrlonu zařízený dům, honosně vyzdobený nejlepšími dostupnými věcmi. Zjevně je dobře zaopatřený. Lionel žije v tomto tichém koutě s ním, zůstal mu věrný až do konce. Oba přemýšlejí, že až rozruch trochu opadne, vydají se někam dál, třeba do Tiessenu nebo Windsheimu.
Rahangur
byl děsivou bytostí dávnověku, ledový titán, považovaný za vtělení nebo syna (poloboha) Ledového krále Severu. Na úsvitu élejských dějin vedl armádu Halwaire na jih, kde se barbaři rozlili po dnešním Monheimu, Namuru a dalších územích, odkud je později Élejci vytlačili zpět za hory Forchstatt. Tento boj pohlcoval prakticky všechny síly Nordhereie až do osmého století, takže nebyla schopna konkurovat úspěšnějším vládcům střední Élidy, zejména ansedonským Marcianovcům, z nichž vzešel později císařský rod.
Sám Rahangur měl sídlo pod horami Forchstatt, v Ledové jeskyni Harsgad. Dlouho soužil lid Severu, než jej vyzvali Hromový Helm a jeho přítel Neoleras k boji, v němž titán sice zhubil Neolera, ale sám byl nakonec zabit úderem Helmova strašlivého kladiva. Z jeho mrtvého těla povstalo sedm potomků jeho krve, mezi nimi i tornasuk Arshelanxol, později zabitý hrdinou Cornem. Helm vložil na svatyni Harsgad prokletí a svého přítele Neolera pohřbil v utajené hrobce, kterou vystavěl za jediný den, přičemž Corn ji popisoval jako rozlehlou prostoru větší než trůnní sál hraběte. (Tehdejší hraběcí hrad Hargvatten byl ovšem poměrně malý). Ledoví démoni z jeho sémě dodnes figurují v mytologii severní Élidy.
Vanamdur
Větrný titán, jeden ze Sedmi probuzených. Vládl bouři a větru a často podporoval barbarské armády, které jej uctívaly, bouří a blesky sesílanými na jejich nepřátele. Sídlil na hoře Gor Carpach, dnes neidentifikovatelném místě v Lyshangských horách. Na počátku éry Hromového Helma se mu postavil élejský héros Bellerofontés Okřídlený, který s titánem bojoval na vrcholku hory, než jej proklál čarovným kopím a svrhl do propasti.
Vanamdur si u kronikářů a vypravěčů nezískal zdaleka takovou popularitu jako Rahangur, neboť byl zastíněn svým přemožitelem, který byl záhadnou a mystickou postavou Nordherey.
Arsigenes Ohněstrůjce
Pradávný arcimág z doby Hromového Helma. Pocházel z Ohnivých plání kolem Bebbanburgu. Jakožto nejvyšší žijící zasvěcenec elementální magie všech dob vytvořil proslulý Labyrint portálů v jakési neznámé podzemní lokaci, možná v odlehlé části Birkenfeldských jeskyní (dohad). Branami Labyrintu bylo údajně možno procházet jak do plánů jednotlivých elementů, tak do elementálních pevností Světa Bran.
Arsigenes prý na objednávku Hromového Helma vytvořil kopii tohoto labyrintu, ale její schopnosti ani poloha nejsou známy. Za to obdržel od kovářského velikána proslulé Ohnivé žezlo. Arsigenes se poté zdržoval na severu v okolí Hargvattenu a jeho kosti údajně tlí na dně jezera Nachtaren v Sodderwaldském lese. Artefakty a lokace tvořící jeho odkaz dodnes patří k nejvyhledávanějším záhadám Nordhereie.
Rontramus Černý
je jednou z nejzajímavějších postav současného Severu. Je to nekorunovaný král zlodějů Nordhereie; v současné době se skrývá.
O jeho původu je známo jen málo, nejspíše se však narodil v městečku Perleberg v Namurském vévodství. První zprávy o něm jsou z Weidy, kdy už jako dítě prokazoval neuvěřitelnou zručnost a šikovnost prstů; ulice, na níž vyrůstal, mu byla tvrdou školou. Brzy si před jeho nenechavými prsty nebyl jistý žádný váček ve městě, ale Rontramus mířil výše. Jeho zájmem se staly truhly boháčů. Byl úspěšný, což ho záhy vyneslo nahoru v spletité hierarchii Weidského podsvětí, na místo jednoho z poručíků kápa místní gildy Moela Toncara. Časem svého šéfa zcela zastínil popularitou a Toncar jej začal podezřívat z aspirací na vůdcovské místo. Aby se nepohodlného pobočníka zbavil, ale nevyvolal přitom žádné rozepře ve vlastní organizaci, vymyslel pro něj speciální úkol – měl vykrást vévodovu pokladnici. Rontramus se po měsíci příprav tohoto úkolu úspěšně zhostil a stal se tak zlodějskou legendou. Rozzuřený Toncar jej obvinil ze zpronevěry části lupu (což byla pravda, dokonce se jednalo o značnou část, což kápo netušil) a chtěl jej zabít. Život mu zachránil jeden z Toncarových strážců, Lionel zvaný Krvavá sekyra, který se s Rontramem přátelil. Lionel byl dvoumetrový ledový barbar, válečný zajatec z jakéhosi nájezdu; jeho divokost byla proslulá a nikdo si netroufl s ním bojovat. Rontramus musel z města ihned zmizet, neboť po něm šlo jak podsvětí, tak vévodské stráže, ale vše zvládl a s ulitými penězi pláchl do Calenbergu. Tam, dostatečně daleko od mstivých rukou, se dal do práce, kterou si představoval: vybudoval kolem sebe vlastní síť. Za necelého půl roku se stal nepopiratelným šéfem calenbergského podsvětí. Žil spokojeně, maskován za počestného občana, aby si mohl užívat nabytého bohatství.
Zrada přišla po čtyřech letech z nečekané strany: jeho pravá ruka Gorlianus se dozvěděl o Rontramově minulosti. Došel k závěru, že pokud ho odstraní, stane se sám kápem.
Jedné noci vtrhla do Rontramova domu skupina stráží, vedená Gorlianem. Rontramus byl ale varován hlukem a stihl uprchnout. Po celém Hargvattenském knížectví byla druhého dne vybubnována odměna jednoho tisíce stříbrných denárů za jeho dopadení. V této bezvýchodné situaci se psanec uchýlil do Myrlonu, kde již dříve vybudoval tajnou skrýš. Gorliana, který se pokoušel převzít gildu, zastihla smrt necelý týden poté – Lionel se vrátil do města a počíhal si na něj v zapadlé uličce, kam Gorliana vlákali loajální členové gildy. Po jeho smrti se síť rozpadla.
Rontramus má v Myrlonu zařízený dům, honosně vyzdobený nejlepšími dostupnými věcmi. Zjevně je dobře zaopatřený. Lionel žije v tomto tichém koutě s ním, zůstal mu věrný až do konce. Oba přemýšlejí, že až rozruch trochu opadne, vydají se někam dál, třeba do Tiessenu nebo Windsheimu.
Rahangur
byl děsivou bytostí dávnověku, ledový titán, považovaný za vtělení nebo syna (poloboha) Ledového krále Severu. Na úsvitu élejských dějin vedl armádu Halwaire na jih, kde se barbaři rozlili po dnešním Monheimu, Namuru a dalších územích, odkud je později Élejci vytlačili zpět za hory Forchstatt. Tento boj pohlcoval prakticky všechny síly Nordhereie až do osmého století, takže nebyla schopna konkurovat úspěšnějším vládcům střední Élidy, zejména ansedonským Marcianovcům, z nichž vzešel později císařský rod.
Sám Rahangur měl sídlo pod horami Forchstatt, v Ledové jeskyni Harsgad. Dlouho soužil lid Severu, než jej vyzvali Hromový Helm a jeho přítel Neoleras k boji, v němž titán sice zhubil Neolera, ale sám byl nakonec zabit úderem Helmova strašlivého kladiva. Z jeho mrtvého těla povstalo sedm potomků jeho krve, mezi nimi i tornasuk Arshelanxol, později zabitý hrdinou Cornem. Helm vložil na svatyni Harsgad prokletí a svého přítele Neolera pohřbil v utajené hrobce, kterou vystavěl za jediný den, přičemž Corn ji popisoval jako rozlehlou prostoru větší než trůnní sál hraběte. (Tehdejší hraběcí hrad Hargvatten byl ovšem poměrně malý). Ledoví démoni z jeho sémě dodnes figurují v mytologii severní Élidy.
Vanamdur
Větrný titán, jeden ze Sedmi probuzených. Vládl bouři a větru a často podporoval barbarské armády, které jej uctívaly, bouří a blesky sesílanými na jejich nepřátele. Sídlil na hoře Gor Carpach, dnes neidentifikovatelném místě v Lyshangských horách. Na počátku éry Hromového Helma se mu postavil élejský héros Bellerofontés Okřídlený, který s titánem bojoval na vrcholku hory, než jej proklál čarovným kopím a svrhl do propasti.
Vanamdur si u kronikářů a vypravěčů nezískal zdaleka takovou popularitu jako Rahangur, neboť byl zastíněn svým přemožitelem, který byl záhadnou a mystickou postavou Nordherey.
Arsigenes Ohněstrůjce
Pradávný arcimág z doby Hromového Helma. Pocházel z Ohnivých plání kolem Bebbanburgu. Jakožto nejvyšší žijící zasvěcenec elementální magie všech dob vytvořil proslulý Labyrint portálů v jakési neznámé podzemní lokaci, možná v odlehlé části Birkenfeldských jeskyní (dohad). Branami Labyrintu bylo údajně možno procházet jak do plánů jednotlivých elementů, tak do elementálních pevností Světa Bran.
Arsigenes prý na objednávku Hromového Helma vytvořil kopii tohoto labyrintu, ale její schopnosti ani poloha nejsou známy. Za to obdržel od kovářského velikána proslulé Ohnivé žezlo. Arsigenes se poté zdržoval na severu v okolí Hargvattenu a jeho kosti údajně tlí na dně jezera Nachtaren v Sodderwaldském lese. Artefakty a lokace tvořící jeho odkaz dodnes patří k nejvyhledávanějším záhadám Nordhereie.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
artefakty Helmova kultu
Artefakty Helmova kultu:
Kalerganský štít
je jediným artefaktem Hromového Helma, který se dochoval. Je to veliký starobylý štít, jaký se dnes už nevyrábí. Jakkoli je velice těžký, je-li použit vyvolenou osobou, platí na něj jakoby kouzlo Pírko (použitou dovedností je čarodějnictví, popř. Síla u magicky neaktivní postavy). Tím správným uživatelem je vůdce obránců města Calenberg (v dnešní době baron von Freyhofen, senešal Stříbrného řádu). Pokud by štít byl odnesen z města, jeho síly zmizí.
Štít je pochopitelně přechováván v Chrámu Hromového Helma v Calenbergu, kde jej opatrují cechovní mistři jako oko v hlavě.
Ohnivé žezlo
je významnou součástí Helmových artefaktů. Je to žezlo z rudého kovu, které může plnit funkci palcátu.
Historie žezla je zahalena tajemstvím. Helm ho snad vyrobil na zakázku arcimága Arsigena Ohněstrůjce, tvůrce proslulého Labyrintu portálů. Tvrdí se, že Arsigenes vytvořil pro Helma obdobu tohoto labyrintu, jejíž poloha (je-li to ovšem pravda) je stejně neznámá jako originálu. Arsigenes ke konci svého života zešílel a vyžíval se v nočních divokých výletech na hřbetech ifrítů, zpravidla převtělených do ohnivého psa. Jednoho dne se zřítil do jezera Nachtaren v Sodderwaldském lese a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Žezlo pochopitelně zmizelo s ním
Helmovo brnění
je další legendou kultu. Je jedinou věcí, kterou nevyrobil Helm sám, nýbrž mu ho ukovali na jeho rozkaz salamandři z Ohnivé říše. Tvrdilo se o něm, že je neprorazitelné, ale jeho pozdější nositel Erlindar řečený Kopí v něm přišel o život, když jej v bitvě u Norgasaku udeřil převtělený démon do prsou a tím samým místem pak prošel úder barbarského berserkra. Vítězní Halwaire brnění vzali jako kořist a od té doby (od roku 963 a.l.) je zbroj ztracena v ledových pláních Ecoporangy.
Ansgirova železná hůl
je dalším artefaktem Helmova kultu. Je to kovová hůl, velmi těžká (Helm byl velmi silný), která funguje jako vyvolávací ohnisko zemních elementálů všech druhů.
Hůl nese jméno čaroděje Nolrama Ansgira, nejslavnějšího hledače Helmových artefaktů. Tento vzdělaný elementální mág z Windsheimu objevil hůl po dlouhém bádání v archivech a luštění prastarých legend v podivné jeskyni pod horou Syrcheberg, kde byla prostě opřena o zeď. S její pomocí vykonal řadu zázraků, nicméně nakonec propadl pýše a pomocí hole zničil vesnici Elchirn, odkud ho vyhnali kvůli jakési neshodě. Hrabě Wigbert von Aldenhove, jemuž ves patřila, vypsal na jeho hlavu odměnu a Ansgir byl posléze ve Windsheimu zavražděn. To vše se stalo roku 1114 a.l. a od té doby se hůl pohřešuje.
Hromové kladivo
je nejposvátnější věcí Helmova kultu, bohužel již staletí ztracenou. Byla to Helmova osobní zbraň, kterou roztříštil lebku ledovému titánu Rahangurovi a kterou si také odnesl sebou poté, co odešel Branou Vidhanoru do podzemní říše svého boha. Pradávná legenda praví, že jednou přijde čas, kdy se kladivo navrátí zpět na tento svět.
Cornův meč
je jedním z nejvzácnějších artefaktů kultu Hromového Helma. Legenda praví, že meč vykoval Helm poté, co přivolal mocného ducha, který mu při výrobě pomáhal. Meč existuje v obou světech, přičemž jeho stínová forma je trvalá, zatímco kovová část podléhá zkáze. Meč je tak nutno po nějaké době vždy znovu odlít, přičemž stínová kostra, nesoucí magickou podstatu zbraně, se vloží do odlévací formy. Po odlití, při dodržení příslušných rituálů, se magické znaky objeví na nové čepeli.
Nejslavnějším hrdinou, po němž meč dostal jméno, byl Wollabred Corn. Původně barbarský otrok, cvičený jako gladiátor, uprchl ze zajetí a skrýval se v pustině. Zde byl zajat mocným tornasukem, ledovým démonem jménem Arshelanxol, jedním z pokolení Rahangurových dětí. Z krutého zajetí se mu podařilo uprchnout, přičemž se před pronásledovateli skryl v prastaré hrobce, kde nalezl zrezivělý meč. Zdánlivě zničená zbraň však vyzařovala zvláštní sílu: Corn vyšel ven a utkal se s démonem ve strašlivém boji. Uťal mu nakonec hlavu a s ní a s mečem se dovlekl do Calenbergu. Hlava démona vyvolala veliký rozruch, nicméně meč byl poznán arválskou věštkyní Mirellou Lontwiche a z Corna se stal hrdina, který založil šlechtický rod dnešních pánů von Quasdanovich. Mirella také předpověděla, že meč bude opětovně ztrácen a nalézán, dokud nebude objeveno jeho pravé jméno. To mu dal Helm, když ho daroval svému příteli Neolerovi, který zahynul v boji s titánem Rahangurem.
Po Cornově příchodu do Calenbergu bylo učiněno několik pokusů najít Neolerovu hrobku a tornasukovo doupě, ale ty se jakoby propadly z povrchu země; ani sám Corn je už nikdy nenašel.
Tuppundova zbroj
je plná plátová zbroj, kterou vykoval Helm pro svého chráněnce Alistana Tuppunda. Je poměrně lehká, neboť je zhotovena z vzácného kovu graunilu, zvaného též šedoocel. Váží asi 150 mincí, tj. sedm a půl kg – zhruba polovinu váhy plné zbroje. Tuppundo byl znám svou tělesnou slabostí a strachem o život a Helm na něj nebyl vůbec pyšný. Tuppundovi se přátelé smáli, že chodí ve zbroji i spát. Jednou, to bylo už po Helmově odchodu, se Tuppundo kamsi vydal dobývat lože své vyvolené dámy a zbroj odložil. Ukázalo se, že laškování dámy bylo vábničkou, Tuppundo byl přepaden lupiči a zabit. Vzápětí byl vykraden jeho příbytek, odkud pochopitelně zmizela jeho zbroj.
Charindův Mrazivec
je další slavnou zbraní vyrobenou Helmem. Když se Charindo Silný vydával na tažení proti ledovým barbarům, věnoval mu Helm tuto obouruční sekeru. Charindo vybojoval touto strašlivou zbraní mnoho bitev, mimo jiné i slavný duel s barbarským náčelníkem Ingarewem. Jeho život ukončil démonický zabiják poslaný barbarským šamanem přímo v jeho válečném stanu na pláni Menehold. O jeho dědictví se vedly četné spory mezi jeho potomky, během nichž se slavná zbraň ztratila ze světa.
Ygrainina přilba
byla vykována Helmem pro jeho schovanku Ygraine Derlin, která se účastnila Charindova tažení. Přilba je lehká s odkrytou tváří, zdobená ptačími křídly. Ygraine se později, po Charindově smrti, stala ženou Neolera Nebojácného. Když však ani s tímto hrdinou nepochodila, provdala se za Albrechta von der Leyne, hargvattenského barona, a dobrodružné choutky jí přešly. Její potomci žijí na panství Leyne dodnes; jedním z nich po přeslici je i baron Stefan von Freyhofen, vrchní velitel hargvattenské armády, zkušený válečník. Samotná přilba zmizela, když ji Ygraine darovala svému prvorozenému synovi Coranovi von der Leyne, který se ztratil při slavném Putování sedmi k hoře Kamenného stromu.
Ganteramův meč smrti
je málo známým artefaktem Helma; řadí se k těm neobdivovaným. Helm ho vyrobil jako past na zrádného, leč mocného mága Jonase Ganterama, odpadlíka a nekromanta, který uzavřel dohodu s barbarským králem Ingarewem Dlouhovlasem a pomáhal jeho vojsku při vpádu do Hargvattenu. Meč je velmi mocná zbraň; mimo jiné vylučuje kyselinu, která však poleptá i vlastníka. Ganteramus vějičku spolkl a nastraženého meče se zmocnil. Leptavá zbraň jej zbavila života, ale mocná magie, kterou vládl, jej přetvořila do podoby nemrtvého licha značné síly, takže tento Helmův úskok nebyl zcela úspěšný. Některé prameny označují Ganterama jako demi-licha, vládnoucího obrovskou magickou silou. Pokud je známo, meč je dodnes v Ganteramově držení a již připravil o život nejednoho dobrodruha.
Lorwenova zbroj
je darem Hromového Helma tehdy panujícímu hraběti Lorwenovi von Hargvatten, který mu skýtal podporu a projevoval četné sympatie. Je to vlastně lehká drátěná košile z graunilu, kterou lze bez obav nosit pod svrchním oděvem, neboť váží sotva polovinu váhy běžné zbroje.
Helm daroval knížeti Lorwenovi zbroj jako oplátku za azyl poskytnutý mu v Calenbergu na počátku jeho pozdější slávy. Kníže zbroj celý život nosil a byl s ní pohřben; ale roku 536 a.l. byla vykradena jeho hrobka a zbroj z ní zmizela. Později ji nalezl Yspadadene Herwille, jeden ze Sedmi poutníků, který se stejně jako dalších pět ztratil v horách Forchstatt.
Windspearské okřídlené kopí
je další ranou prací Hromového Helma. Jedná se o válečný artefakt vzdušné magie. Jeho majitelem byl héros Bellerophontes, který usmrtil větrného titána Vanamdura a zachránil tak Calenberg od jisté zkázy. Během jedné ze svých pozdějších výprav do pustin beze stopy zmizel, i když jediný přeživší z Putování sedmi Dagobert Rystak von Wähle blouznil v horečnatých snech o svém setkání s ním a tvrdil, že Bellerophontés jej zachránil. Pravdou je, že on sám pocházel z pokolení héroových potomků a okolnosti jeho záchrany hraničily se zázrakem. Windspearské kopí je pravděpodobně ukryto kdesi na území Ledových hor.
Kalerganský štít
je jediným artefaktem Hromového Helma, který se dochoval. Je to veliký starobylý štít, jaký se dnes už nevyrábí. Jakkoli je velice těžký, je-li použit vyvolenou osobou, platí na něj jakoby kouzlo Pírko (použitou dovedností je čarodějnictví, popř. Síla u magicky neaktivní postavy). Tím správným uživatelem je vůdce obránců města Calenberg (v dnešní době baron von Freyhofen, senešal Stříbrného řádu). Pokud by štít byl odnesen z města, jeho síly zmizí.
Štít je pochopitelně přechováván v Chrámu Hromového Helma v Calenbergu, kde jej opatrují cechovní mistři jako oko v hlavě.
Ohnivé žezlo
je významnou součástí Helmových artefaktů. Je to žezlo z rudého kovu, které může plnit funkci palcátu.
Historie žezla je zahalena tajemstvím. Helm ho snad vyrobil na zakázku arcimága Arsigena Ohněstrůjce, tvůrce proslulého Labyrintu portálů. Tvrdí se, že Arsigenes vytvořil pro Helma obdobu tohoto labyrintu, jejíž poloha (je-li to ovšem pravda) je stejně neznámá jako originálu. Arsigenes ke konci svého života zešílel a vyžíval se v nočních divokých výletech na hřbetech ifrítů, zpravidla převtělených do ohnivého psa. Jednoho dne se zřítil do jezera Nachtaren v Sodderwaldském lese a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Žezlo pochopitelně zmizelo s ním
Helmovo brnění
je další legendou kultu. Je jedinou věcí, kterou nevyrobil Helm sám, nýbrž mu ho ukovali na jeho rozkaz salamandři z Ohnivé říše. Tvrdilo se o něm, že je neprorazitelné, ale jeho pozdější nositel Erlindar řečený Kopí v něm přišel o život, když jej v bitvě u Norgasaku udeřil převtělený démon do prsou a tím samým místem pak prošel úder barbarského berserkra. Vítězní Halwaire brnění vzali jako kořist a od té doby (od roku 963 a.l.) je zbroj ztracena v ledových pláních Ecoporangy.
Ansgirova železná hůl
je dalším artefaktem Helmova kultu. Je to kovová hůl, velmi těžká (Helm byl velmi silný), která funguje jako vyvolávací ohnisko zemních elementálů všech druhů.
Hůl nese jméno čaroděje Nolrama Ansgira, nejslavnějšího hledače Helmových artefaktů. Tento vzdělaný elementální mág z Windsheimu objevil hůl po dlouhém bádání v archivech a luštění prastarých legend v podivné jeskyni pod horou Syrcheberg, kde byla prostě opřena o zeď. S její pomocí vykonal řadu zázraků, nicméně nakonec propadl pýše a pomocí hole zničil vesnici Elchirn, odkud ho vyhnali kvůli jakési neshodě. Hrabě Wigbert von Aldenhove, jemuž ves patřila, vypsal na jeho hlavu odměnu a Ansgir byl posléze ve Windsheimu zavražděn. To vše se stalo roku 1114 a.l. a od té doby se hůl pohřešuje.
Hromové kladivo
je nejposvátnější věcí Helmova kultu, bohužel již staletí ztracenou. Byla to Helmova osobní zbraň, kterou roztříštil lebku ledovému titánu Rahangurovi a kterou si také odnesl sebou poté, co odešel Branou Vidhanoru do podzemní říše svého boha. Pradávná legenda praví, že jednou přijde čas, kdy se kladivo navrátí zpět na tento svět.
Cornův meč
je jedním z nejvzácnějších artefaktů kultu Hromového Helma. Legenda praví, že meč vykoval Helm poté, co přivolal mocného ducha, který mu při výrobě pomáhal. Meč existuje v obou světech, přičemž jeho stínová forma je trvalá, zatímco kovová část podléhá zkáze. Meč je tak nutno po nějaké době vždy znovu odlít, přičemž stínová kostra, nesoucí magickou podstatu zbraně, se vloží do odlévací formy. Po odlití, při dodržení příslušných rituálů, se magické znaky objeví na nové čepeli.
Nejslavnějším hrdinou, po němž meč dostal jméno, byl Wollabred Corn. Původně barbarský otrok, cvičený jako gladiátor, uprchl ze zajetí a skrýval se v pustině. Zde byl zajat mocným tornasukem, ledovým démonem jménem Arshelanxol, jedním z pokolení Rahangurových dětí. Z krutého zajetí se mu podařilo uprchnout, přičemž se před pronásledovateli skryl v prastaré hrobce, kde nalezl zrezivělý meč. Zdánlivě zničená zbraň však vyzařovala zvláštní sílu: Corn vyšel ven a utkal se s démonem ve strašlivém boji. Uťal mu nakonec hlavu a s ní a s mečem se dovlekl do Calenbergu. Hlava démona vyvolala veliký rozruch, nicméně meč byl poznán arválskou věštkyní Mirellou Lontwiche a z Corna se stal hrdina, který založil šlechtický rod dnešních pánů von Quasdanovich. Mirella také předpověděla, že meč bude opětovně ztrácen a nalézán, dokud nebude objeveno jeho pravé jméno. To mu dal Helm, když ho daroval svému příteli Neolerovi, který zahynul v boji s titánem Rahangurem.
Po Cornově příchodu do Calenbergu bylo učiněno několik pokusů najít Neolerovu hrobku a tornasukovo doupě, ale ty se jakoby propadly z povrchu země; ani sám Corn je už nikdy nenašel.
Tuppundova zbroj
je plná plátová zbroj, kterou vykoval Helm pro svého chráněnce Alistana Tuppunda. Je poměrně lehká, neboť je zhotovena z vzácného kovu graunilu, zvaného též šedoocel. Váží asi 150 mincí, tj. sedm a půl kg – zhruba polovinu váhy plné zbroje. Tuppundo byl znám svou tělesnou slabostí a strachem o život a Helm na něj nebyl vůbec pyšný. Tuppundovi se přátelé smáli, že chodí ve zbroji i spát. Jednou, to bylo už po Helmově odchodu, se Tuppundo kamsi vydal dobývat lože své vyvolené dámy a zbroj odložil. Ukázalo se, že laškování dámy bylo vábničkou, Tuppundo byl přepaden lupiči a zabit. Vzápětí byl vykraden jeho příbytek, odkud pochopitelně zmizela jeho zbroj.
Charindův Mrazivec
je další slavnou zbraní vyrobenou Helmem. Když se Charindo Silný vydával na tažení proti ledovým barbarům, věnoval mu Helm tuto obouruční sekeru. Charindo vybojoval touto strašlivou zbraní mnoho bitev, mimo jiné i slavný duel s barbarským náčelníkem Ingarewem. Jeho život ukončil démonický zabiják poslaný barbarským šamanem přímo v jeho válečném stanu na pláni Menehold. O jeho dědictví se vedly četné spory mezi jeho potomky, během nichž se slavná zbraň ztratila ze světa.
Ygrainina přilba
byla vykována Helmem pro jeho schovanku Ygraine Derlin, která se účastnila Charindova tažení. Přilba je lehká s odkrytou tváří, zdobená ptačími křídly. Ygraine se později, po Charindově smrti, stala ženou Neolera Nebojácného. Když však ani s tímto hrdinou nepochodila, provdala se za Albrechta von der Leyne, hargvattenského barona, a dobrodružné choutky jí přešly. Její potomci žijí na panství Leyne dodnes; jedním z nich po přeslici je i baron Stefan von Freyhofen, vrchní velitel hargvattenské armády, zkušený válečník. Samotná přilba zmizela, když ji Ygraine darovala svému prvorozenému synovi Coranovi von der Leyne, který se ztratil při slavném Putování sedmi k hoře Kamenného stromu.
Ganteramův meč smrti
je málo známým artefaktem Helma; řadí se k těm neobdivovaným. Helm ho vyrobil jako past na zrádného, leč mocného mága Jonase Ganterama, odpadlíka a nekromanta, který uzavřel dohodu s barbarským králem Ingarewem Dlouhovlasem a pomáhal jeho vojsku při vpádu do Hargvattenu. Meč je velmi mocná zbraň; mimo jiné vylučuje kyselinu, která však poleptá i vlastníka. Ganteramus vějičku spolkl a nastraženého meče se zmocnil. Leptavá zbraň jej zbavila života, ale mocná magie, kterou vládl, jej přetvořila do podoby nemrtvého licha značné síly, takže tento Helmův úskok nebyl zcela úspěšný. Některé prameny označují Ganterama jako demi-licha, vládnoucího obrovskou magickou silou. Pokud je známo, meč je dodnes v Ganteramově držení a již připravil o život nejednoho dobrodruha.
Lorwenova zbroj
je darem Hromového Helma tehdy panujícímu hraběti Lorwenovi von Hargvatten, který mu skýtal podporu a projevoval četné sympatie. Je to vlastně lehká drátěná košile z graunilu, kterou lze bez obav nosit pod svrchním oděvem, neboť váží sotva polovinu váhy běžné zbroje.
Helm daroval knížeti Lorwenovi zbroj jako oplátku za azyl poskytnutý mu v Calenbergu na počátku jeho pozdější slávy. Kníže zbroj celý život nosil a byl s ní pohřben; ale roku 536 a.l. byla vykradena jeho hrobka a zbroj z ní zmizela. Později ji nalezl Yspadadene Herwille, jeden ze Sedmi poutníků, který se stejně jako dalších pět ztratil v horách Forchstatt.
Windspearské okřídlené kopí
je další ranou prací Hromového Helma. Jedná se o válečný artefakt vzdušné magie. Jeho majitelem byl héros Bellerophontes, který usmrtil větrného titána Vanamdura a zachránil tak Calenberg od jisté zkázy. Během jedné ze svých pozdějších výprav do pustin beze stopy zmizel, i když jediný přeživší z Putování sedmi Dagobert Rystak von Wähle blouznil v horečnatých snech o svém setkání s ním a tvrdil, že Bellerophontés jej zachránil. Pravdou je, že on sám pocházel z pokolení héroových potomků a okolnosti jeho záchrany hraničily se zázrakem. Windspearské kopí je pravděpodobně ukryto kdesi na území Ledových hor.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
podsvětí v Calenbergu
Calenbergské podsvětí
Od pádu Rontrama a smrti Gorliana je podsvětí ve městě rozděleno. Většina si jede na své triko a nanejvýš se sdružuje do menších skupin.
Významnou postavou byl Násir, trpasličí sicco, který za dob gildy organizoval vraždy. Bohužel však už není mezi živými, neboť po přijetí zakázky na vraždu Kai, Pírka a jejich společníků nejprve usmrtil Friedricha von Friedhof, pak ztratil dvě skupiny vrahů a nakonec byl v boji v hospodě 'U krtka' zabit místním padouchem Pakrilem, Korosovou pravou rukou, který na něj měl pifku.
Talbot Assenger je odpadlým členem Siccy. Shromažďováním stoupenců se snaží předejít pomstě organizace, kterou zradil. Shromažďují se kolem něj ti, kteří se po Rontramově pádu přimkli ke Gorlianovi v naději na postup, tedy ti méně úspěšní a méně charakterní. Výraznou osobou je Dion Harrowle, rangijarský gladiátor, který nevražil na privilegované postavení Lionela Krvavé sekery. Assengerova skupina je v současnosti nejsilnější, sdružuje cca 25% podsvětí.
Oponuje jí skupina vedená čarodějem Lemwertem, odpadlíkem slunečního kultu, který radil Rontramovi ve věcech magie. Jeho pravou rukou je elfí přistěhovalec Saimag, velmi záhadná postava. Lemwertova skupina čítá cca 15% podsvětí. Mezi oběma skupinami se schyluje ke zjevné konfrontaci.
Merle Cobuh je překupník a po pádu gildy se mu podařilo téměř ovládnout černý trh ve městě. Jeho osobním hlídačem a parťákem je Wolfgang Rammel, vyděděný synek bohatého kupce.
Nejvyhlášenějším podnikem mezi členy podsvětí (zejména nezávislými) je hospoda U Tlusté žáby, tyčící se přímo nad Žabí kloakou. Vládne jí železnou rukou obrovitý hostinský řečený Žabák. Tlustá žába se nachází přímo v srdci calenbergské Bažiny, nejnebezpečnější části Bludiště.
Nedaleko od Žáby leží nálevna 'U Chcíplýho slepejše', spravovaná trpaslíkem Gitkem. Stojí přímo u hradeb a přes její půdu se dá vylézt na hradby a zmizet z města. Hostinský Gitko toho dost často využívá a vydělává na tom.
'U Krtka' je nálevna na samé hranici Bludiště a centra. Poměrně často ji navštěvují lidé z Lemwertovy skupiny.
Od pádu Rontrama a smrti Gorliana je podsvětí ve městě rozděleno. Většina si jede na své triko a nanejvýš se sdružuje do menších skupin.
Významnou postavou byl Násir, trpasličí sicco, který za dob gildy organizoval vraždy. Bohužel však už není mezi živými, neboť po přijetí zakázky na vraždu Kai, Pírka a jejich společníků nejprve usmrtil Friedricha von Friedhof, pak ztratil dvě skupiny vrahů a nakonec byl v boji v hospodě 'U krtka' zabit místním padouchem Pakrilem, Korosovou pravou rukou, který na něj měl pifku.
Talbot Assenger je odpadlým členem Siccy. Shromažďováním stoupenců se snaží předejít pomstě organizace, kterou zradil. Shromažďují se kolem něj ti, kteří se po Rontramově pádu přimkli ke Gorlianovi v naději na postup, tedy ti méně úspěšní a méně charakterní. Výraznou osobou je Dion Harrowle, rangijarský gladiátor, který nevražil na privilegované postavení Lionela Krvavé sekery. Assengerova skupina je v současnosti nejsilnější, sdružuje cca 25% podsvětí.
Oponuje jí skupina vedená čarodějem Lemwertem, odpadlíkem slunečního kultu, který radil Rontramovi ve věcech magie. Jeho pravou rukou je elfí přistěhovalec Saimag, velmi záhadná postava. Lemwertova skupina čítá cca 15% podsvětí. Mezi oběma skupinami se schyluje ke zjevné konfrontaci.
Merle Cobuh je překupník a po pádu gildy se mu podařilo téměř ovládnout černý trh ve městě. Jeho osobním hlídačem a parťákem je Wolfgang Rammel, vyděděný synek bohatého kupce.
Nejvyhlášenějším podnikem mezi členy podsvětí (zejména nezávislými) je hospoda U Tlusté žáby, tyčící se přímo nad Žabí kloakou. Vládne jí železnou rukou obrovitý hostinský řečený Žabák. Tlustá žába se nachází přímo v srdci calenbergské Bažiny, nejnebezpečnější části Bludiště.
Nedaleko od Žáby leží nálevna 'U Chcíplýho slepejše', spravovaná trpaslíkem Gitkem. Stojí přímo u hradeb a přes její půdu se dá vylézt na hradby a zmizet z města. Hostinský Gitko toho dost často využívá a vydělává na tom.
'U Krtka' je nálevna na samé hranici Bludiště a centra. Poměrně často ji navštěvují lidé z Lemwertovy skupiny.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
města v kampani Myrlon
Calenberg
je sídelním městem Hargvattenského knížectví. Je to město s 12 000 obyvateli, ležící na trase Weida – Tiessen. Stojí v něm palác vládnoucí kněžny Richenzy a na tisíc domů.
Calenberg je starobylé město severní Élidy. Odtud pocházel Helmstrod Falmgard, řečený Hromový Helm, jeden z velikánů élejského dávnověku. Byl největším kovářským mistrem v historii Nordhereie (severní Élidy) a z jeho rukou vzešlo Hromové kladivo, Calenbergský orloj a Železný strážce Vidhanoru. Když roku 587 a.l. odešel Železnou branou Vidhanoru a již se nikdy nevrátil, usoudilo veřejné mínění, že byl přijat mezi bohy a začalo ho uctívat. Helmův kult přetrval věky a jako kuriozita mezi vírami žije v Calenbergu dodnes. Zasvěcenci jeho řádu jsou zejména kováři – alchymisté, kteří bádají v oblastech mineralogie a také zruční mechanici, kteří navazují na mechanickou dovednost svého idolu. Helmův Chrám hromu je veliká a dobře udržovaná budova, jejíž osazenstvo se těší hřejivé přízni samotné kněžny Richenzy, která výzkumy cechu štědře dotuje.
Uctívání Helma Hromového je úzce spjato s Vidhanorskou svatyní, údajnou branou tajemné říše podzemního bohatství. Zdá se, že se jedná o jakýsi průnik trpasličího kultu Fegrima Hněvivého, Vládce živlů, Božského kováře, do Élidy. Svatyně snad byla zřízena trpasličími zasvěcenci na samém úsvitu élejských dějin; její historie je pradávná. I dnes je mezi členy Helmova řádu celá řada trpaslíků. Svatyně leží v Lyshangských horách, uvnitř hory Vidhanor. Údajně je uvnitř ní uchovávána řada mocných artefaktů, ale toto tvrzení nebylo prokázáno.
Každopádně je Helmův Cech Hromového kladiva (nazvaný tak aby nepopuzoval kněží oficiálních církví) jedním z nejlepších kovovýrobců Severu.
K uctění památky dávného hrdiny se v Calenbergu pořádají jednou ročně slavnosti, které trvají asi tři dny. Slaví se na jaře, když se knížecí dvůr stěhuje z hradu Longwy do Calenbergu.
V současné době je Calenberg centrem fungující administrativy mladého knížectví. Dvůr kněžny Richenzy je rozsáhlý a jeho příslušníci zaplňují město. Díky tomu a díky výhodné poloze na kupecké trase Tiessen – Weida se ve městě velmi razantně rozmáhá obchod a řemesla, zejména krejčovství.
Aby dala obchodování nějaký ráz, vytvořila kněžna Calenbergský obchodní cech, v jehož rukou je nyní moc nad veškerým kupeckým lidem ve městě. Cech určuje pravidla obchodu, stanovuje a vybírá poplatky. Za to platí jednou ročně tzv. patent (licenci) do knížecí pokladnice. Tento systém se pozoruhodně osvědčuje.
Calenberg je poddanským městem, což znamená, že jeho správu určuje suverén. Hlavní osobou je knížecí rychtář (zde rychtmistr), rytíř Wynclor z Gurwaly. Městská hotovost čítá na sto mužů, jimž velí hejtman Gord von Nolgent, zeman z okolí. Pro členy chudších šlechtických rodů je knížecí služba jedním z mála výnosnějších způsobů obživy.
Co se týče chrámů, skýtá Calenberg běžný obraz. Sarremorthiánský stacionář, preceptoř rytířů Šedého vlka, ekumenický Sluneční chrám, Orthelenská svatyně. Krom toho je zde klášter Clarisiánek, ženské odnože řádu Sarre-morth a nově vzniklý klášter Winesiánek; kněžna zřetelně podporuje ženské kulty.
Jako velké město má Calenberg pochopitelně i velké a organizované podsvětí. Po nuceném odchodu Rontrama a následném úmrtí jeho zrádného nástupce Gorliana rukou Lionela Krvavé sekery se zloději a kapsáři v Calenbergu rozpadli do malých skupin. Nyní se jakási větší skupina organizuje kolem Talbota Assengera, odpadlíka Siccy, který se snaží získáním mocenské pozice předejít pomstě organizace.
Calenberg nemá příliš rozsáhlou kanalizační síť. Většina stok je má charakter otevřených toků, tzv. Cloaks. Uvnitř koryt těchto Cloaks vzniká zvláštní etnikum těch nejubožejších obyvatel města. Typickým příkladem je Žabí kloaka, známá jako místo, kam vyhazují občas nepohodlné hosty z proslulého hostince U Tlusté žáby, největšího doupěte hazardu a všech možných pochybných aktivit ve městě.
Calenberg má na dvacet hostinců, nabízejících ubytování a bezpočet dalších náleven, vesměs v průjezdech měšťanských domů.
V současné době vyvolává velký rozruch stavba Stříbrné věže, sídla nového světského řádu Épi Argente. Založila ho kněžna Richenza před dvěma lety, na počest vítězství jejího vojska nad oddíly hraběte z Aldenhove ve sporu o vlastnictví stříbrných dolů v údolí Goslar, když chtěla zřídit jakousi prestižní organizaci mezi svými poddanými. Épi Argente je přístupný pouze příslušníkům knížecích ozbrojených sil bez rozdílu hodnosti; mezi dvanácti prvně jmenovanými bylo pět prostých vojáků. Dnes má řád již více členů a dobyl značné prestiže u dvora, k níž přispívá hlavně kněžna neustálými tirádami na jeho výjimečnost. Po otevření dalších dvou dolů v nečekaně bohatém Goslarském nalezišti se kněžna rozhodla vystavět řádu důstojné sídlo, jehož korunou bude věž se stříbrnou střechou. Stavbu nadějný mladý architekt Octavio Verduge umně zakomponoval do zadního traktu knížecího paláce, který rozšířil a zvětšil prostor pro výcvik vojska. Épi Argente má totiž hlavní úkol zvyšovat kvalitu hargvattenských ozbrojených sil. Členům tohoto řádu se mezi lidmi říká Stříbrní rytíři, podle postříbřených zbrojí, v nichž se ukazují na veřejnosti. Senešalem řádu je baron Stefan von Freyhofen, oficiální velitel kněžniny armády.
Dolkent
Městys Dolkent je rušným obchodním městečkem na trase Tiessen – Weida. Býval hraniční pevností, než mu říšský hrabě Dagobert von Hargvatten věnoval roku 1003 a.l. městská práva. Od té doby je poddanským městem hrabat, respektive knížat z Hargvattenu.
Dnes žije v Dolkentu na 3000 stálých obyvatel a stojí v něm na dvěstěpadesát domů. Členění města je nerovnoměrné – zatímco původní obrys tvrze zabírá jen asi pětinu rozlohy, zbytek města leží mimo hradby. Existuje ještě jedna ohrazená čtvrť, tzv. Kupecká svoboda, která je centrem obchodního ruchu. Zde, v bezpečí karavanseráje, zastavují kupci se svými vozy. O čtvrť pečuje Calenbergský obchodní cech, který určuje zdejší obchodní pravidla.
Bývalé podhradí je nejlidnatější částí města, jakýsi slum. Táhne se do šířky a obsahuje mnoho nestálých obydlí jako stany či přístřešky. Na okrajích volně přechází v les, kde stojí lovecké sruby.
Další částí je vojenská čtvrť zvaná Strážnice, kde stojí hraniční závora mezi Monheimem a Hargvattenem. Zatímco na Monheimské straně nikdo nehlídá, vojáci kněžny Richenzy jsou velmi svědomití. Opodál závory je malá budova posádky a stáje pro koně. Opuštěná a chátrající zařízení obdobného druhu obývají na druhé straně závory různé podivné existence, žebráci a vagabundi. Zkrátka, když se s někým v Dolkentu nechtějí párat, vyšoupnou ho „přes hranici“ do Monheimu.
Opodál závory stojí místní chrám řádu Sarre-morth, kde je poutnický přístřešek a stacionář pro nemocné. Za kostelem založili mniši hřbitov, který je mnohem větší něž bývalé pohřebiště v tvrzi a blíž než chudinské hroby podél tiessenské cesty.
Strážnici a Podhradí rozděluje masivní budova zájezdního hostince U Rezavé přilbice, která je s výjimkou samotné tvrze největší budovou ve městě. Je to vlastně celý blok domů, který současný majitel, bývalý známý dobrodruh Bengt Travare skoupil od různých vlastníků, zejména od svobodného pána Nolrama von Quasdanovich poté, co opustil post osobního strážce posledního hraběte Gospera von Hargvatten, který na něj štědře pamatoval v závěti.
Travare má také z dřívějších dob nashromážděno celou řadu zajímavých předmětů a má rozsáhlé kontakty na nejrůznější skupiny lidí – žoldnéřské skupiny, alchymisty a překupníky, felčary, kněze a další.
Prostor z přední strany hostince je vyhrazen bazaru, kde se dá koupit všechno, co je člověku třeba. Díky poloze na obchodní cestě je v Dolkentu dostatek většiny sortimentů.
Poslední městská část, nazývaná též Koželužská, se v nedávné minulosti vydělila z Podhradí. Přiléhá nejtěsněji k pevnosti a soustřeďuje většinu řemeslníků a dílen ve městě. Ti nejlepší se mohou časem zakoupit přímo v tvrzi, což je snem většiny z nich. Mezi řemesly převažují dílny na zpracování kůže, která je hlavním artiklem místních obchodníků. Ve čtvrti je však i početná komunita trpasličích řemeslníků, zejména kovářů a kameníků.
V pevnosti sídlí pán Dolkentu, knížecí rychtmistr Mengor Ullerbrede, správce a velitel města. Podléhá mu posádka asi padesáti mužů, jíž velí městský hejtman Fabricius Wurmser.
Ve tvrzi stojí domy nejbohatších občanů města, z nichž někteří zasedají v kurii. Je tu také vězení a popraviště, aby patriciové mohli vše sledovat z oken.
Místní kuriozitou je mladý šlechtic David, svobodný pán von Quasdanovich, syn místního bohatého starousedlíka, od něhož koupil Travare svůj hostinec. Je velice zámožný (na místní poměry), pohrdá zemanem Ullerbredem a neustále se dopouští různých výtržností. Krom toho si rád najímá nejrůznější přivandrovalce, dobrodruhy a rabijáty, zpravidla aby něco někomu vyvedli. Jeho humor má většinou podobu kanadských žertíků, jichž se dopouští na nebohém plebejstvu. Je však vzdělaný a v mezích možností i informovaný o dění v okolí.
Nedaleko Dolkentu (asi 14 mil) leží na úpatí Lyshangských hor Chrám modré hvězdy, sídlo Ziarithského sesterstva odvržených. Je to velmi nepopulární místo a cestou k němu téměř nikdo nejezdí. Řád není mezi lidmi oblíben, neboť se zabývá pomstou, smrtí a dalšími chmurnými záležitostmi. Nicméně ženy, které ztratily smysl života jej často vyhledávají. Místní chrám je jediný v oblasti Monheim – Namur – Hargvatten. Členky tohoto řádu, pokud se neskrývaně objevují na veřejnosti, jsou snadno poznat podle znamení modré hvězdy.
Krom Rezavé přilbice (vysoká) jsou ve městě ještě další špeluňky zpravidla nevalné úrovně. Tři se najdou v Podhradí (nízká) a dvě v Kupecké svobodě (střední).
Foltheida
bývala hraniční tvrzí v odlehlém cípu panství baronů von Randen. Do roku 1174 a.l. zde sídlil místní zemanský rod Errestferů zu Foltheida, avšak v důsledku jeho vymření spadlo léno jako odúmrť na barony z Randenu. Když roku 1117 a.l. zemřela baronka Hermenegilda von Randen, vládnoucí po skonu barona Abelarda, přešlo panství na dvouletého Reginalda. Aby zabránila rozchvácení majetku chtivými poručníky, ustavila baronka, tušíc blížící se smrt, opatrovnicí následníka panství samu kněžnu Richenzu, jež právě před krátkou dobou nastoupila vládu po své matce. Ta učinila z malého barona, obklopeného početnými vychovateli a opatrovníky, stálého člena svého dvora. Dozor nad panstvím pak svěřila baronu Jürgenovi van Hohenzell, jednomu ze svých nejpřednějších vazalů. Obtloustlý Hohenzell si libuje v přepychu a blahobytu, jaký mu může poskytnout jen Calenberg a tak se na vyjížďky po Randenovském majetku nepouští příliš často – v podstatě jen při vybírání daní. Jakkoli zpohodlnělý, je baron Jürgen velmi zodpovědný a poctivý muž.
Když se kněžna rozhodla udělat z hraniční tvrze kupeckou stanici, kudy bude proudit zboží do Myrlonu a zpět, nařídila vystřídat místní posádku svými hraničáři. Ti zajišťují bezpečnost pevnosti. Po delším uvažování se kněžna rozhodla využít svých pravomocí říšského suverénního vládce a povýšila knížecím výnosem Foltheidu na město. Zároveň jmenovala dosavadního velitele tvrze rytíře Colgrona Mestersky rychtmistrem.
Dosud bylo v tvrzi jen okolo stovky lidí; po otevření myrlonské stezky jejich počet stoupl na třista. Kolem pevnosti a srubů se objevily provizorní přístřešky. Bezprostředně po oznámení výnosu se ve Foltheidě zvýšil počet lidí na pětset, na nichž se ustálil, neboť kapacity nestačily všem. V současné době se kolem jádra tvrze hodně staví.
Windsheim
je hlavním městem knížectví Dassel. To je prastarým rodovým územím pánů von Randeck, vedlejší větve Artalovských knížat, pozdějších vévodů Cornovie. Randeckové se také jako jedni z mála udrželi ve svých sídlech, když Flavius Marcianus Artalovce v Seusburgu vyhladil. Dnešní rod Randecků z Dasselu je tak jediným mocenským konkurentem Marcianovců, pokud se jedná o urozenost; řada jich pobývá v Ardahanu, neboť rod je díky těžbě vzácných kovů nesmírně bohatý.
Na území Dasselu se těží snad všechny známé suroviny. Díky tomu je zde spousta trpaslíků, kteří pracují v dolech. Ve Windsheimu dokonce sídlí trpasličí patriarcha Mordegal Weyrlock, uznávaná hlava všech Khordaim v Élidě. Podíl trpasličího obyvatelstva v knížectví je takřka padesátiprocentní, v samotném Windsheimu však sotva dvacetiprocentní.
Windsheim je rodištěm proslulého mága Nolrama Ansgira, který se proslavil nálezem Helmovy Železné hole v jeskyni Syrcheberg a později též neslavně zničením vesnice Elchirn. Nakonec byl ve Windsheimu také zavražděn.
Vzhledem ke skladbě obyvatelstva mívá místní vládce jen zřídka problémy s poddanými, neboť trpaslíci jsou nejukázněnější plátci daní v říši a své problémy si v komunitě řeší sami. Autorita patriarchy Mordegala zastiňuje celé společenství Khordaim v Dasselu.
Současný kníže Albrecht Randeck von Dassel sídlí v Ardahanu. Ve správě panství jej zastupuje bratranec Sigbert von Bellin, obdařený titulem vicehraběte. Ten dohlíží na výchovu nejstaršího knížecího syna Reginalda, který se učí rozumět chodu panství.
Windsheim má kolem dvaceti tisíc obyvatel (cca 19200). Ve městě je zastoupení většiny obchodních cechů a společenstev, která se zabývají kovy a zbraněmi. Sídlí zde řada trpasličích kovářů, proslavených svým umem. Nejslavnějším současným mistrem Windsheimu je Arkleb Marradas, majitel dílny Goldberg. Je znám jako výrobce kouzelného meče „Longueval“, který otec současného vládce kníže Christian věnoval svému osobnímu strážci Adamovi von Marchan. Ten jej uchovával v rodové tvrzi, odkud po jakémsi boji se sousedním zemanem Kethelringem záhadně zmizel za požáru, který postihl tvrz. Od té doby (1207 a.l.) se meč pohřešuje.
Na okraji Windsheimu také stojí proslulá Věž Severního ohně, Nordfeuerturm, sídlo dnes již poněkud upadávajícího Kruhu Severního ohně, v minulosti mocné magické organizace. Dodnes však věž funguje jako vzdělávací centrum pro mladé, magicky nadané jedince. Představený Kruhu, honosící se titulem Dormága (Správce), je prvním rádcem knížat Dasselských, nebo – jako v současnosti – jejich zástupců, konkrétně vicehraběte von Bellin.
Sterndahl
je dalším knížecím městem Randecků. Je to hornické město na úpatí Forchstattu, s padesátiprocentním podílem trpasličí populace. Doly, stojící na okraji města, už pohltily celou jednu čtvrť. Město má takřka 14 000 obyvatel (cca 13 600). Jakkoli města, zvláště pak ta větší, bývají vyhledávaným útočištěm šlechty z okolí, Sterndahl nemá mezi majetnými vrstvami dobrou pověst. Městský patriciát je nečetný a tvoří jej zejména lidé, kteří zbohatli v knížecích službách. Místo rychtmistra ve Sterndahlu je prý jedním z nejvýnosnějších ve službách dasselského vládce. Současným správcem města je Bregholt von Keyserlingk, zeť vicehraběte von Bellin, knížecího regenta. Na druhou stranu je město jako Sterndahl pochopitelným útočištěm všemožných podivných existencí, zločinců a vyvrhelů. Navíc stojí přímo pod horami, takže se v něm objevuje spousta dobrodruhů chtivých bájných pokladů Ledových hor. Ve městě je spousta hornických kolonií, prošpikovaných podřadnými nálevnami vesměs ve vlastnictví mamonářských trpaslíků. K úrazu se zde přijde snadno, neboť místní nechodí pro ránu daleko. Město nemá prakticky žádný průmysl na zpracování kovů, jen hutě a slévárny, a řemeslníky zajišťující potřeby pro horníky. Díky četné trpasličí populaci zde sídlí množství khordaimských řemeslníků, ať už zbrojířů či kameníků. Nejvyhlášenějším zbrojířem Sterndahlu je Gyendron Morthwinte, majitel stejnojmenné dílny. Jeho životním dílem byla kouzelná sekera „Mistridion“, darovaná synu patriarchy Weyrlocka Handgarovi. Ve městě také kvete rozsáhlý černý trh s drahokamy nalézanými na úpatí Ledových hor.
Co do rozlohy je Sterndahl podivným protikladem přelidněných hornických kolonií a výstavných šlechtických a obchodnických sídel, jejichž pozemky se rozléhají do širokého prostoru. Ty okraje města, které nezabírají doly, tedy jižní a západní, jsou posety domy lovců a hraničářů. Sterndahl nemá hradby, jen palisádu a městská stráž zde funguje úplně jinak než je tomu v jiných městech; tj. nefunguje takřka vůbec. Trpaslíci si své problémy řeší sami a rychtmistrovou hlavní starostí je dostat od horníků vše, co náleží knížecímu regálu. S ostatním si příliš pak neláme hlavu.
Schrade
Je třetím největším dasselským městem. Čítá na 11 000 obyvatel (cca 10 800, dnes se ovšem ve Schrade vyskytuje více než 20 000 lidí). Jakkoli je pověst Sterndahlu pošramocená, u Schrade je to hotová katastrofa. Zdejší doly jsou vytěžené a hornické kolonie okupují squatteři. Ve městě se schází nejhorší sebranka Severu, zpravidla ta která nemá na pobyt ve Sterndahlu. Kolem města jsou navíc pozemky slaboduchého barona von Rutzdorf, který se před několika měsíci nechal přesvědčit jakýmsi šarlatánem, že na jeho panství se nachází zlato. Ve vidině rychlého zbohatnutí vystavil a prodal celou řadu těžebních licencí, načež onen podvodník i s utrženými penězi pláchl. Když se ukázalo, že žádné zlato tam není, obrátil se hněv prospektorů proti baronovi. Knížecí regent jej nechal na holičkách a baron uprchl z města. Zaplatil by patrně životem, když tu se stalo něco, co nikdo nečekal – zlato se přece jen našlo, nicméně v jiných lokalitách, takže licence byly k ničemu. Záhy se ustálil současný stav – baron dlí v „exilu“ ve Windsheimu a na jeho pozemcích řádí divocí prospektoři, respektující pouze právo silnějšího. Nečekané zjevení tohoto prospektorského ráje, kde může štěstí přát každému (i přes minimální množství dosud vytěžené rudy) přilákalo do Schrade tisícovky zájemců z celé Nordhereie. K dovršení všeho stojí Schrade na hranicích Dasselu a hrabství Tilegane, kde panuje rovněž zmatek, neboť před několika měsíci mág Tillion zaklel panujícího hraběte Richepanse. Zatímco nikdo se ho nesnaží osvobodit, bojují Richard von Nastrode a Kildana van Vreddenhove o uprázdněný hraběcí stolec, podporováni pochybnými právy a mnohem významnějšími skupinami žoldáků. Po celém území se pohybují tlupy banditů, které v kraji bez pána nalézají poklidný
úkryt. Do toho ještě čarodějové Kruhu Severního ohně (zejména pak Brian Congery, řečený Šedoplášť) pátrají po mágu Tillionovi, neboť limburgského vévodu Montega nenapadlo nic lepšího než na mágovu hlavu vypsat odměnu.
V samotném městě jsou tři významné mocenské skupiny. Tou první jsou Strážci listin, posměšně přezdívaní Koncesovaní vetešníci. Sdružují majitele prvních baronských licencí a nárokují si těžbu jen pro sebe. To se jim samozřejmě nedaří, ale moc sdružení je velká, neboť pokud někdo ve Schrade disponuje penězi, jsou to oni. Do jejich řad vstoupilo několik mágů a spousta trpaslíků, těch co ctí staré tradice. Jejich příchod gildu finančně oživil. Na druhé straně stojí volné společenstvo „divokých“ těžařů, kteří se listinám Strážců posmívají. Nicméně na obranu proti nim vznikl Spolek tichého krumpáče, později přejmenovaný na honosněji znějící Volný dílec. Nepřátelé jim říkají Šumaři.
Třetí stranou je knížecí posádka, kterou sem regent vložil po úprku barona do Windsheimu. Oficiálně ve městě vládne baronův rychtář, ale toho nikdo neposlouchá a nejvyšší soudcovskou moc vykonává knížecí hejtman, rytíř von Vorenfels. Vojáci mají za úkol strážit hranice knížectví a udržovat řádění prospektorů a dalších živlů na únosné míře. Obojí je chimérou. Ve skutečnosti si i posádka, jejíž členové sem pochopitelně chodí za trest, čímž maximálně zapadají do koloritu města, chce přijít na své a tak vojáci kradou, vybírají výpalné a těží zlato – tu soukromě, tu polooficielně. Horší než teď už to snad být ani nemůže.
je sídelním městem Hargvattenského knížectví. Je to město s 12 000 obyvateli, ležící na trase Weida – Tiessen. Stojí v něm palác vládnoucí kněžny Richenzy a na tisíc domů.
Calenberg je starobylé město severní Élidy. Odtud pocházel Helmstrod Falmgard, řečený Hromový Helm, jeden z velikánů élejského dávnověku. Byl největším kovářským mistrem v historii Nordhereie (severní Élidy) a z jeho rukou vzešlo Hromové kladivo, Calenbergský orloj a Železný strážce Vidhanoru. Když roku 587 a.l. odešel Železnou branou Vidhanoru a již se nikdy nevrátil, usoudilo veřejné mínění, že byl přijat mezi bohy a začalo ho uctívat. Helmův kult přetrval věky a jako kuriozita mezi vírami žije v Calenbergu dodnes. Zasvěcenci jeho řádu jsou zejména kováři – alchymisté, kteří bádají v oblastech mineralogie a také zruční mechanici, kteří navazují na mechanickou dovednost svého idolu. Helmův Chrám hromu je veliká a dobře udržovaná budova, jejíž osazenstvo se těší hřejivé přízni samotné kněžny Richenzy, která výzkumy cechu štědře dotuje.
Uctívání Helma Hromového je úzce spjato s Vidhanorskou svatyní, údajnou branou tajemné říše podzemního bohatství. Zdá se, že se jedná o jakýsi průnik trpasličího kultu Fegrima Hněvivého, Vládce živlů, Božského kováře, do Élidy. Svatyně snad byla zřízena trpasličími zasvěcenci na samém úsvitu élejských dějin; její historie je pradávná. I dnes je mezi členy Helmova řádu celá řada trpaslíků. Svatyně leží v Lyshangských horách, uvnitř hory Vidhanor. Údajně je uvnitř ní uchovávána řada mocných artefaktů, ale toto tvrzení nebylo prokázáno.
Každopádně je Helmův Cech Hromového kladiva (nazvaný tak aby nepopuzoval kněží oficiálních církví) jedním z nejlepších kovovýrobců Severu.
K uctění památky dávného hrdiny se v Calenbergu pořádají jednou ročně slavnosti, které trvají asi tři dny. Slaví se na jaře, když se knížecí dvůr stěhuje z hradu Longwy do Calenbergu.
V současné době je Calenberg centrem fungující administrativy mladého knížectví. Dvůr kněžny Richenzy je rozsáhlý a jeho příslušníci zaplňují město. Díky tomu a díky výhodné poloze na kupecké trase Tiessen – Weida se ve městě velmi razantně rozmáhá obchod a řemesla, zejména krejčovství.
Aby dala obchodování nějaký ráz, vytvořila kněžna Calenbergský obchodní cech, v jehož rukou je nyní moc nad veškerým kupeckým lidem ve městě. Cech určuje pravidla obchodu, stanovuje a vybírá poplatky. Za to platí jednou ročně tzv. patent (licenci) do knížecí pokladnice. Tento systém se pozoruhodně osvědčuje.
Calenberg je poddanským městem, což znamená, že jeho správu určuje suverén. Hlavní osobou je knížecí rychtář (zde rychtmistr), rytíř Wynclor z Gurwaly. Městská hotovost čítá na sto mužů, jimž velí hejtman Gord von Nolgent, zeman z okolí. Pro členy chudších šlechtických rodů je knížecí služba jedním z mála výnosnějších způsobů obživy.
Co se týče chrámů, skýtá Calenberg běžný obraz. Sarremorthiánský stacionář, preceptoř rytířů Šedého vlka, ekumenický Sluneční chrám, Orthelenská svatyně. Krom toho je zde klášter Clarisiánek, ženské odnože řádu Sarre-morth a nově vzniklý klášter Winesiánek; kněžna zřetelně podporuje ženské kulty.
Jako velké město má Calenberg pochopitelně i velké a organizované podsvětí. Po nuceném odchodu Rontrama a následném úmrtí jeho zrádného nástupce Gorliana rukou Lionela Krvavé sekery se zloději a kapsáři v Calenbergu rozpadli do malých skupin. Nyní se jakási větší skupina organizuje kolem Talbota Assengera, odpadlíka Siccy, který se snaží získáním mocenské pozice předejít pomstě organizace.
Calenberg nemá příliš rozsáhlou kanalizační síť. Většina stok je má charakter otevřených toků, tzv. Cloaks. Uvnitř koryt těchto Cloaks vzniká zvláštní etnikum těch nejubožejších obyvatel města. Typickým příkladem je Žabí kloaka, známá jako místo, kam vyhazují občas nepohodlné hosty z proslulého hostince U Tlusté žáby, největšího doupěte hazardu a všech možných pochybných aktivit ve městě.
Calenberg má na dvacet hostinců, nabízejících ubytování a bezpočet dalších náleven, vesměs v průjezdech měšťanských domů.
V současné době vyvolává velký rozruch stavba Stříbrné věže, sídla nového světského řádu Épi Argente. Založila ho kněžna Richenza před dvěma lety, na počest vítězství jejího vojska nad oddíly hraběte z Aldenhove ve sporu o vlastnictví stříbrných dolů v údolí Goslar, když chtěla zřídit jakousi prestižní organizaci mezi svými poddanými. Épi Argente je přístupný pouze příslušníkům knížecích ozbrojených sil bez rozdílu hodnosti; mezi dvanácti prvně jmenovanými bylo pět prostých vojáků. Dnes má řád již více členů a dobyl značné prestiže u dvora, k níž přispívá hlavně kněžna neustálými tirádami na jeho výjimečnost. Po otevření dalších dvou dolů v nečekaně bohatém Goslarském nalezišti se kněžna rozhodla vystavět řádu důstojné sídlo, jehož korunou bude věž se stříbrnou střechou. Stavbu nadějný mladý architekt Octavio Verduge umně zakomponoval do zadního traktu knížecího paláce, který rozšířil a zvětšil prostor pro výcvik vojska. Épi Argente má totiž hlavní úkol zvyšovat kvalitu hargvattenských ozbrojených sil. Členům tohoto řádu se mezi lidmi říká Stříbrní rytíři, podle postříbřených zbrojí, v nichž se ukazují na veřejnosti. Senešalem řádu je baron Stefan von Freyhofen, oficiální velitel kněžniny armády.
Dolkent
Městys Dolkent je rušným obchodním městečkem na trase Tiessen – Weida. Býval hraniční pevností, než mu říšský hrabě Dagobert von Hargvatten věnoval roku 1003 a.l. městská práva. Od té doby je poddanským městem hrabat, respektive knížat z Hargvattenu.
Dnes žije v Dolkentu na 3000 stálých obyvatel a stojí v něm na dvěstěpadesát domů. Členění města je nerovnoměrné – zatímco původní obrys tvrze zabírá jen asi pětinu rozlohy, zbytek města leží mimo hradby. Existuje ještě jedna ohrazená čtvrť, tzv. Kupecká svoboda, která je centrem obchodního ruchu. Zde, v bezpečí karavanseráje, zastavují kupci se svými vozy. O čtvrť pečuje Calenbergský obchodní cech, který určuje zdejší obchodní pravidla.
Bývalé podhradí je nejlidnatější částí města, jakýsi slum. Táhne se do šířky a obsahuje mnoho nestálých obydlí jako stany či přístřešky. Na okrajích volně přechází v les, kde stojí lovecké sruby.
Další částí je vojenská čtvrť zvaná Strážnice, kde stojí hraniční závora mezi Monheimem a Hargvattenem. Zatímco na Monheimské straně nikdo nehlídá, vojáci kněžny Richenzy jsou velmi svědomití. Opodál závory je malá budova posádky a stáje pro koně. Opuštěná a chátrající zařízení obdobného druhu obývají na druhé straně závory různé podivné existence, žebráci a vagabundi. Zkrátka, když se s někým v Dolkentu nechtějí párat, vyšoupnou ho „přes hranici“ do Monheimu.
Opodál závory stojí místní chrám řádu Sarre-morth, kde je poutnický přístřešek a stacionář pro nemocné. Za kostelem založili mniši hřbitov, který je mnohem větší něž bývalé pohřebiště v tvrzi a blíž než chudinské hroby podél tiessenské cesty.
Strážnici a Podhradí rozděluje masivní budova zájezdního hostince U Rezavé přilbice, která je s výjimkou samotné tvrze největší budovou ve městě. Je to vlastně celý blok domů, který současný majitel, bývalý známý dobrodruh Bengt Travare skoupil od různých vlastníků, zejména od svobodného pána Nolrama von Quasdanovich poté, co opustil post osobního strážce posledního hraběte Gospera von Hargvatten, který na něj štědře pamatoval v závěti.
Travare má také z dřívějších dob nashromážděno celou řadu zajímavých předmětů a má rozsáhlé kontakty na nejrůznější skupiny lidí – žoldnéřské skupiny, alchymisty a překupníky, felčary, kněze a další.
Prostor z přední strany hostince je vyhrazen bazaru, kde se dá koupit všechno, co je člověku třeba. Díky poloze na obchodní cestě je v Dolkentu dostatek většiny sortimentů.
Poslední městská část, nazývaná též Koželužská, se v nedávné minulosti vydělila z Podhradí. Přiléhá nejtěsněji k pevnosti a soustřeďuje většinu řemeslníků a dílen ve městě. Ti nejlepší se mohou časem zakoupit přímo v tvrzi, což je snem většiny z nich. Mezi řemesly převažují dílny na zpracování kůže, která je hlavním artiklem místních obchodníků. Ve čtvrti je však i početná komunita trpasličích řemeslníků, zejména kovářů a kameníků.
V pevnosti sídlí pán Dolkentu, knížecí rychtmistr Mengor Ullerbrede, správce a velitel města. Podléhá mu posádka asi padesáti mužů, jíž velí městský hejtman Fabricius Wurmser.
Ve tvrzi stojí domy nejbohatších občanů města, z nichž někteří zasedají v kurii. Je tu také vězení a popraviště, aby patriciové mohli vše sledovat z oken.
Místní kuriozitou je mladý šlechtic David, svobodný pán von Quasdanovich, syn místního bohatého starousedlíka, od něhož koupil Travare svůj hostinec. Je velice zámožný (na místní poměry), pohrdá zemanem Ullerbredem a neustále se dopouští různých výtržností. Krom toho si rád najímá nejrůznější přivandrovalce, dobrodruhy a rabijáty, zpravidla aby něco někomu vyvedli. Jeho humor má většinou podobu kanadských žertíků, jichž se dopouští na nebohém plebejstvu. Je však vzdělaný a v mezích možností i informovaný o dění v okolí.
Nedaleko Dolkentu (asi 14 mil) leží na úpatí Lyshangských hor Chrám modré hvězdy, sídlo Ziarithského sesterstva odvržených. Je to velmi nepopulární místo a cestou k němu téměř nikdo nejezdí. Řád není mezi lidmi oblíben, neboť se zabývá pomstou, smrtí a dalšími chmurnými záležitostmi. Nicméně ženy, které ztratily smysl života jej často vyhledávají. Místní chrám je jediný v oblasti Monheim – Namur – Hargvatten. Členky tohoto řádu, pokud se neskrývaně objevují na veřejnosti, jsou snadno poznat podle znamení modré hvězdy.
Krom Rezavé přilbice (vysoká) jsou ve městě ještě další špeluňky zpravidla nevalné úrovně. Tři se najdou v Podhradí (nízká) a dvě v Kupecké svobodě (střední).
Foltheida
bývala hraniční tvrzí v odlehlém cípu panství baronů von Randen. Do roku 1174 a.l. zde sídlil místní zemanský rod Errestferů zu Foltheida, avšak v důsledku jeho vymření spadlo léno jako odúmrť na barony z Randenu. Když roku 1117 a.l. zemřela baronka Hermenegilda von Randen, vládnoucí po skonu barona Abelarda, přešlo panství na dvouletého Reginalda. Aby zabránila rozchvácení majetku chtivými poručníky, ustavila baronka, tušíc blížící se smrt, opatrovnicí následníka panství samu kněžnu Richenzu, jež právě před krátkou dobou nastoupila vládu po své matce. Ta učinila z malého barona, obklopeného početnými vychovateli a opatrovníky, stálého člena svého dvora. Dozor nad panstvím pak svěřila baronu Jürgenovi van Hohenzell, jednomu ze svých nejpřednějších vazalů. Obtloustlý Hohenzell si libuje v přepychu a blahobytu, jaký mu může poskytnout jen Calenberg a tak se na vyjížďky po Randenovském majetku nepouští příliš často – v podstatě jen při vybírání daní. Jakkoli zpohodlnělý, je baron Jürgen velmi zodpovědný a poctivý muž.
Když se kněžna rozhodla udělat z hraniční tvrze kupeckou stanici, kudy bude proudit zboží do Myrlonu a zpět, nařídila vystřídat místní posádku svými hraničáři. Ti zajišťují bezpečnost pevnosti. Po delším uvažování se kněžna rozhodla využít svých pravomocí říšského suverénního vládce a povýšila knížecím výnosem Foltheidu na město. Zároveň jmenovala dosavadního velitele tvrze rytíře Colgrona Mestersky rychtmistrem.
Dosud bylo v tvrzi jen okolo stovky lidí; po otevření myrlonské stezky jejich počet stoupl na třista. Kolem pevnosti a srubů se objevily provizorní přístřešky. Bezprostředně po oznámení výnosu se ve Foltheidě zvýšil počet lidí na pětset, na nichž se ustálil, neboť kapacity nestačily všem. V současné době se kolem jádra tvrze hodně staví.
Windsheim
je hlavním městem knížectví Dassel. To je prastarým rodovým územím pánů von Randeck, vedlejší větve Artalovských knížat, pozdějších vévodů Cornovie. Randeckové se také jako jedni z mála udrželi ve svých sídlech, když Flavius Marcianus Artalovce v Seusburgu vyhladil. Dnešní rod Randecků z Dasselu je tak jediným mocenským konkurentem Marcianovců, pokud se jedná o urozenost; řada jich pobývá v Ardahanu, neboť rod je díky těžbě vzácných kovů nesmírně bohatý.
Na území Dasselu se těží snad všechny známé suroviny. Díky tomu je zde spousta trpaslíků, kteří pracují v dolech. Ve Windsheimu dokonce sídlí trpasličí patriarcha Mordegal Weyrlock, uznávaná hlava všech Khordaim v Élidě. Podíl trpasličího obyvatelstva v knížectví je takřka padesátiprocentní, v samotném Windsheimu však sotva dvacetiprocentní.
Windsheim je rodištěm proslulého mága Nolrama Ansgira, který se proslavil nálezem Helmovy Železné hole v jeskyni Syrcheberg a později též neslavně zničením vesnice Elchirn. Nakonec byl ve Windsheimu také zavražděn.
Vzhledem ke skladbě obyvatelstva mívá místní vládce jen zřídka problémy s poddanými, neboť trpaslíci jsou nejukázněnější plátci daní v říši a své problémy si v komunitě řeší sami. Autorita patriarchy Mordegala zastiňuje celé společenství Khordaim v Dasselu.
Současný kníže Albrecht Randeck von Dassel sídlí v Ardahanu. Ve správě panství jej zastupuje bratranec Sigbert von Bellin, obdařený titulem vicehraběte. Ten dohlíží na výchovu nejstaršího knížecího syna Reginalda, který se učí rozumět chodu panství.
Windsheim má kolem dvaceti tisíc obyvatel (cca 19200). Ve městě je zastoupení většiny obchodních cechů a společenstev, která se zabývají kovy a zbraněmi. Sídlí zde řada trpasličích kovářů, proslavených svým umem. Nejslavnějším současným mistrem Windsheimu je Arkleb Marradas, majitel dílny Goldberg. Je znám jako výrobce kouzelného meče „Longueval“, který otec současného vládce kníže Christian věnoval svému osobnímu strážci Adamovi von Marchan. Ten jej uchovával v rodové tvrzi, odkud po jakémsi boji se sousedním zemanem Kethelringem záhadně zmizel za požáru, který postihl tvrz. Od té doby (1207 a.l.) se meč pohřešuje.
Na okraji Windsheimu také stojí proslulá Věž Severního ohně, Nordfeuerturm, sídlo dnes již poněkud upadávajícího Kruhu Severního ohně, v minulosti mocné magické organizace. Dodnes však věž funguje jako vzdělávací centrum pro mladé, magicky nadané jedince. Představený Kruhu, honosící se titulem Dormága (Správce), je prvním rádcem knížat Dasselských, nebo – jako v současnosti – jejich zástupců, konkrétně vicehraběte von Bellin.
Sterndahl
je dalším knížecím městem Randecků. Je to hornické město na úpatí Forchstattu, s padesátiprocentním podílem trpasličí populace. Doly, stojící na okraji města, už pohltily celou jednu čtvrť. Město má takřka 14 000 obyvatel (cca 13 600). Jakkoli města, zvláště pak ta větší, bývají vyhledávaným útočištěm šlechty z okolí, Sterndahl nemá mezi majetnými vrstvami dobrou pověst. Městský patriciát je nečetný a tvoří jej zejména lidé, kteří zbohatli v knížecích službách. Místo rychtmistra ve Sterndahlu je prý jedním z nejvýnosnějších ve službách dasselského vládce. Současným správcem města je Bregholt von Keyserlingk, zeť vicehraběte von Bellin, knížecího regenta. Na druhou stranu je město jako Sterndahl pochopitelným útočištěm všemožných podivných existencí, zločinců a vyvrhelů. Navíc stojí přímo pod horami, takže se v něm objevuje spousta dobrodruhů chtivých bájných pokladů Ledových hor. Ve městě je spousta hornických kolonií, prošpikovaných podřadnými nálevnami vesměs ve vlastnictví mamonářských trpaslíků. K úrazu se zde přijde snadno, neboť místní nechodí pro ránu daleko. Město nemá prakticky žádný průmysl na zpracování kovů, jen hutě a slévárny, a řemeslníky zajišťující potřeby pro horníky. Díky četné trpasličí populaci zde sídlí množství khordaimských řemeslníků, ať už zbrojířů či kameníků. Nejvyhlášenějším zbrojířem Sterndahlu je Gyendron Morthwinte, majitel stejnojmenné dílny. Jeho životním dílem byla kouzelná sekera „Mistridion“, darovaná synu patriarchy Weyrlocka Handgarovi. Ve městě také kvete rozsáhlý černý trh s drahokamy nalézanými na úpatí Ledových hor.
Co do rozlohy je Sterndahl podivným protikladem přelidněných hornických kolonií a výstavných šlechtických a obchodnických sídel, jejichž pozemky se rozléhají do širokého prostoru. Ty okraje města, které nezabírají doly, tedy jižní a západní, jsou posety domy lovců a hraničářů. Sterndahl nemá hradby, jen palisádu a městská stráž zde funguje úplně jinak než je tomu v jiných městech; tj. nefunguje takřka vůbec. Trpaslíci si své problémy řeší sami a rychtmistrovou hlavní starostí je dostat od horníků vše, co náleží knížecímu regálu. S ostatním si příliš pak neláme hlavu.
Schrade
Je třetím největším dasselským městem. Čítá na 11 000 obyvatel (cca 10 800, dnes se ovšem ve Schrade vyskytuje více než 20 000 lidí). Jakkoli je pověst Sterndahlu pošramocená, u Schrade je to hotová katastrofa. Zdejší doly jsou vytěžené a hornické kolonie okupují squatteři. Ve městě se schází nejhorší sebranka Severu, zpravidla ta která nemá na pobyt ve Sterndahlu. Kolem města jsou navíc pozemky slaboduchého barona von Rutzdorf, který se před několika měsíci nechal přesvědčit jakýmsi šarlatánem, že na jeho panství se nachází zlato. Ve vidině rychlého zbohatnutí vystavil a prodal celou řadu těžebních licencí, načež onen podvodník i s utrženými penězi pláchl. Když se ukázalo, že žádné zlato tam není, obrátil se hněv prospektorů proti baronovi. Knížecí regent jej nechal na holičkách a baron uprchl z města. Zaplatil by patrně životem, když tu se stalo něco, co nikdo nečekal – zlato se přece jen našlo, nicméně v jiných lokalitách, takže licence byly k ničemu. Záhy se ustálil současný stav – baron dlí v „exilu“ ve Windsheimu a na jeho pozemcích řádí divocí prospektoři, respektující pouze právo silnějšího. Nečekané zjevení tohoto prospektorského ráje, kde může štěstí přát každému (i přes minimální množství dosud vytěžené rudy) přilákalo do Schrade tisícovky zájemců z celé Nordhereie. K dovršení všeho stojí Schrade na hranicích Dasselu a hrabství Tilegane, kde panuje rovněž zmatek, neboť před několika měsíci mág Tillion zaklel panujícího hraběte Richepanse. Zatímco nikdo se ho nesnaží osvobodit, bojují Richard von Nastrode a Kildana van Vreddenhove o uprázdněný hraběcí stolec, podporováni pochybnými právy a mnohem významnějšími skupinami žoldáků. Po celém území se pohybují tlupy banditů, které v kraji bez pána nalézají poklidný
úkryt. Do toho ještě čarodějové Kruhu Severního ohně (zejména pak Brian Congery, řečený Šedoplášť) pátrají po mágu Tillionovi, neboť limburgského vévodu Montega nenapadlo nic lepšího než na mágovu hlavu vypsat odměnu.
V samotném městě jsou tři významné mocenské skupiny. Tou první jsou Strážci listin, posměšně přezdívaní Koncesovaní vetešníci. Sdružují majitele prvních baronských licencí a nárokují si těžbu jen pro sebe. To se jim samozřejmě nedaří, ale moc sdružení je velká, neboť pokud někdo ve Schrade disponuje penězi, jsou to oni. Do jejich řad vstoupilo několik mágů a spousta trpaslíků, těch co ctí staré tradice. Jejich příchod gildu finančně oživil. Na druhé straně stojí volné společenstvo „divokých“ těžařů, kteří se listinám Strážců posmívají. Nicméně na obranu proti nim vznikl Spolek tichého krumpáče, později přejmenovaný na honosněji znějící Volný dílec. Nepřátelé jim říkají Šumaři.
Třetí stranou je knížecí posádka, kterou sem regent vložil po úprku barona do Windsheimu. Oficiálně ve městě vládne baronův rychtář, ale toho nikdo neposlouchá a nejvyšší soudcovskou moc vykonává knížecí hejtman, rytíř von Vorenfels. Vojáci mají za úkol strážit hranice knížectví a udržovat řádění prospektorů a dalších živlů na únosné míře. Obojí je chimérou. Ve skutečnosti si i posádka, jejíž členové sem pochopitelně chodí za trest, čímž maximálně zapadají do koloritu města, chce přijít na své a tak vojáci kradou, vybírají výpalné a těží zlato – tu soukromě, tu polooficielně. Horší než teď už to snad být ani nemůže.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
kapitola 1: příjezd
Na konci kampaně Tiessen sdělil zachráněný a čerstvě nastolený purkmistr Wilhelm Cahn dobrodruhům, že jim sice děkuje a patřičně se jim odmění, ale že by rád, aby se město vrátilo do provinčního klidu, který v něm panoval před jejich příjezdem 
Za tím účelem jim opatří dopravu daleko na jih na jedné ze svých lodí, ale jelikož se to dá udělat až na jaře a nechtěl by, aby se celou zimu poflakovaly po jeho městě, dohodí jim zajímavou prácičku.
Prácička není pro nikoho jiného než pro Rytíře Šedého vlka (první překvápko). Drapír Arnulf, který právě pobývá v Tiessenu, jim dává pokyny, že mají navštívit tajemný Myrlon, ukrytou lokaci v knížectví Hargvatten, jihovýchodně od města.
Dobrodruzi úkol přijmou a bez učence, který se rozhodne setrvat, se vydají na cesty.
První zastávkou je jim hraniční městečko Dolkent. Není zde mnoho zajímavého, jen hostinec U rezavé přilbice a místní potížista baron Quasdanovich, který najme jednoho z dobrodruhů na "malou prácičku", která je poměrně prostá, dát Pertenovi přes hubu. Perten je rychtmisterský úředník, který upadl v nemilost barona svým chováním (mezi baronem a rychtmistrem je dosti velká nevraživost).
Najatý gladiátor se zhostí úkolu bezchybně, jedinou fackou přizabije Pertena a vrátí se inkasovat odměnu.
("Ty seš Perten?"
"Jo, to jsem... co mi chceš, pobudo?"
"Tak tumáš!" Plesk, au...
"Ty už prej víš, za co to je..." Odchází, zatímco úředník leží v bezvědomí na místě. )
Rychmistr sice uhodl co se stalo, ale vyslaná hlídka s Quasdanovichem nic nepořídila a s ostudou a mokrá se vrátila zpět.
Dobrodruzi poté pokračují až do Calenbergu, hlavního města knížectví.
Za tím účelem jim opatří dopravu daleko na jih na jedné ze svých lodí, ale jelikož se to dá udělat až na jaře a nechtěl by, aby se celou zimu poflakovaly po jeho městě, dohodí jim zajímavou prácičku. Prácička není pro nikoho jiného než pro Rytíře Šedého vlka (první překvápko). Drapír Arnulf, který právě pobývá v Tiessenu, jim dává pokyny, že mají navštívit tajemný Myrlon, ukrytou lokaci v knížectví Hargvatten, jihovýchodně od města.
Dobrodruzi úkol přijmou a bez učence, který se rozhodne setrvat, se vydají na cesty.
První zastávkou je jim hraniční městečko Dolkent. Není zde mnoho zajímavého, jen hostinec U rezavé přilbice a místní potížista baron Quasdanovich, který najme jednoho z dobrodruhů na "malou prácičku", která je poměrně prostá, dát Pertenovi přes hubu. Perten je rychtmisterský úředník, který upadl v nemilost barona svým chováním (mezi baronem a rychtmistrem je dosti velká nevraživost).
Najatý gladiátor se zhostí úkolu bezchybně, jedinou fackou přizabije Pertena a vrátí se inkasovat odměnu.
("Ty seš Perten?"
"Jo, to jsem... co mi chceš, pobudo?"
"Tak tumáš!" Plesk, au...
"Ty už prej víš, za co to je..." Odchází, zatímco úředník leží v bezvědomí na místě. )
Rychmistr sice uhodl co se stalo, ale vyslaná hlídka s Quasdanovichem nic nepořídila a s ostudou a mokrá se vrátila zpět.
Dobrodruzi poté pokračují až do Calenbergu, hlavního města knížectví.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
Re: kampaň Myrlon
Příjezd dobrodruhů do Calenbergu nezůstane utajen bystrým očím Zoraiminy sítě. Do lovu postav je interesován jednak sám Guldo Eppslevich, vyhlášený lovec lidí, jednak trpasličí sicco Násir. Násir to pojme razantně a zorganizuje přepadení v hostinci, kde Tranés a spol. útočníky pobijí. Mezitím Pírko a Friedrich po městě pátrají a doptají se na dům kde se děje cosi podivného. Během snoření domu dorazí Násirova parta, ale Friedrich, stojíc nad schody, je jednoho po druhém pobije. Násir spěšně posílá do domu najatého trpaslíka, ale už tam nikdo není. Friedrich se později rozhodne tam vrátit, což má pro něj osudové následky.
Násir potkává pohřební káru plnou mrtvol.
"Co.. kdo.. to sou mý chlapi! Kdo ho zabil?"
"Friedrich."
"A tohodle?"
"Friedrich."
"A toho?"
"Friedrich."
"Toho pod nim?"
"Friedrich."
"A tamtoho?"
"Friedrich."
"A kdo je ten chlap dole, kterýho neznam?"
"Friedrich."
Násir potkává pohřební káru plnou mrtvol.
"Co.. kdo.. to sou mý chlapi! Kdo ho zabil?"
"Friedrich."
"A tohodle?"
"Friedrich."
"A toho?"
"Friedrich."
"Toho pod nim?"
"Friedrich."
"A tamtoho?"
"Friedrich."
"A kdo je ten chlap dole, kterýho neznam?"
"Friedrich."
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
Re: kampaň Myrlon
Postavy objeví hostinec u Tlusté žáby s hostinským Žabákem a dozvídají se, že tiessenský Źabák je příslušníkem klanu Žabáků, který okradl a teď v Tiessenu projídá jejich peníze. Slíbí s tím něco udělat.
Postavy se též ptají, kdo by jim pomohl zbavit se Gulda (nevědí ovšem jakého). Vyptává se astrolog.
"Hej hostinský, kde bych našel nějakýho schopnýho vrahouna?"
Žabák se rozmáchne po hospodě.
"Vyber si, každej na slovo vzatej. Já bych vsadil na Korose. Za tři měďáky by sejmul vlastní bábu."
"Dokázal bys zabít Gulda?"
"Jde voto, vo jakýho Gulda de. Tady vedle bydlí nějakej Guldo Kýbl. Jestli je to von, polož na stůl tři měďáky a je mrtvej dřív, než přestanou zvonit."
"Myslim Gulda lovce lidí."
"Jo TOHODLE Gulda... chachachacha..."
S hospodským se nicméně domluví, že jim dohodí kontakt na mnicha Arbocha, který má kontakty ve Foltheidě, místu, z něhož se putuje do Myrlonu. Arboch jim dohazuje Pirtena, převaděče, na nějž se mají doptat ve Foltheidě.
Postavy se též ptají, kdo by jim pomohl zbavit se Gulda (nevědí ovšem jakého). Vyptává se astrolog.
"Hej hostinský, kde bych našel nějakýho schopnýho vrahouna?"
Žabák se rozmáchne po hospodě.
"Vyber si, každej na slovo vzatej. Já bych vsadil na Korose. Za tři měďáky by sejmul vlastní bábu."
"Dokázal bys zabít Gulda?"
"Jde voto, vo jakýho Gulda de. Tady vedle bydlí nějakej Guldo Kýbl. Jestli je to von, polož na stůl tři měďáky a je mrtvej dřív, než přestanou zvonit."
"Myslim Gulda lovce lidí."
"Jo TOHODLE Gulda... chachachacha..."
S hospodským se nicméně domluví, že jim dohodí kontakt na mnicha Arbocha, který má kontakty ve Foltheidě, místu, z něhož se putuje do Myrlonu. Arboch jim dohazuje Pirtena, převaděče, na nějž se mají doptat ve Foltheidě.
-
DenGrasse
- Princeps Penna
- Příspěvky: 878
- Registrován: 1. 12. 2008 16.40
- Bydliště: Ryovora
Re: kampaň Myrlon
Postavy se dostanou do Foltheidy a kontaktují se s Pirtenem. Ten je za provizi provede do Myrlonu, podivného místa v lesích na břehu jezera Nachtaren. Mágové Šedých plášťů je přivítají a sdělí jim, že z Myrlonské věže zmizel velmi starý a mocný artefakt. Stalo se tak za zvláštních okolností, kdy během rituálu jeden z mágů porušil kruh a přivolal démona, který jej nicméně vzápětí pozřel. Ostatní mágové jej zahnali, ale během toho zmatku někdo vnikl do věže a zcizil artefakt.
Artefakt mají najít a vrátit a za to obdrží odměnu.
Dále se postavy rozhlédnou po Myrlonu a potkají ledového obra, který jim nabízí "super kšeft", když mu přinesou mláďata ohnivých psů nebo co to je. Postavy to krátce rekognoskují a pak se rozhodnou to nedělat.
Artefakt mají najít a vrátit a za to obdrží odměnu.
Dále se postavy rozhlédnou po Myrlonu a potkají ledového obra, který jim nabízí "super kšeft", když mu přinesou mláďata ohnivých psů nebo co to je. Postavy to krátce rekognoskují a pak se rozhodnou to nedělat.