Falgeon - Bachšár

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Falgeon - Bachšár

Příspěvek od DenGrasse »

Zde bude zveřejňováno dění a známé skutečnosti z Bachšáru.
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

město Bachšár

Příspěvek od DenGrasse »

Bachšár
23 rok po Záplavách

Bachšár se skládá ze tří hlavních částí:
Vnitřní (Horní) město – paláce bohatých za druhou hradbou (soud, Illův chrám, tržiště)
Vnější (Dolní) město – hlavní část města uvnitř hradeb (karavanseráj, Alibekova kavárna, ohrady pro otroky, řemeslnické dílny, tržiště)
Vodní (Sampanové) město – mnoho loděk, nelegální obchod, hazard atd.

hlavní obchodní artikly Bachšáru:
sůl
opály (těží se v poušti)
krokodýlí kůže (v řece)

měna:
kel (Ag) – 1/10 debenu (viz. parvus v Ornilii), nejnižší mince
deben (Ag) – (viz. tolar Ornilia) 10 šekelů (100 Y Shadowrun III)
denár (Au) – 4,5gr Au, celkem 5 nebo 5,5gr (příměs Ag) 10 debenů
prut (Au) – 100 denárů (1 libra, 0,45 kg)
cihla (Au) – 300 denárů (3 libry, 1,2kg)

Míry a váhy:

Hmotnost:
karat - 0,25 gramu
gran - 5 gramů = 20 karatů
libra - 0,45 kg = 9 granů
pud - 22,5 kg - 50 liber

Plocha:
arúra - jitro (0,25 ha)

Objem:
silo - 1 l (0,8l)
pinta - 2 l = 2 silo
artaba - 1 pud suchého obilí, 40 litrů = 20 pint

Délka:
palec - 2,5 cm
stopa - 12 palců, 30 cm
loket - 2 stopy, 60 cm
legua – cca 2 km (hodinový pochod) = 3335 loktů

Další termíny:
nagar – tesař
simug – kovář
zadim – klenotník
gipar – palác, dříve snad obydlí velekněze
medinata – provincie, označení pro území, kam dosáhne moc Bachšáru
pecho – správce (bohaté domácnosti, solného dolu atd.)
nitah-kur – horal, označení pro velkou část přistěhovalců z východu
gafír – sluha, dělník
dragoman – pohaněč oslů
reis – kapitán lodi
nachala – kmenové území
chacham – mudrc
ilm – vědění, vědecká literatura
darrá´a – zvláštní plášť písaře
muftí – znalec náboženského práva
wakíf – náboženské nadace, zdroj příjmu chrámů
šurta – policejní jednotky
sijása – zákonodárná a výkonná moc
taríkat – bratrstvo, sekta
askar – vojsko, askari – voják
berat – ochranný glejt
šúra – rada starších
šajch, sajjid – pán, stařešina
šaríf – vyšší předák, správce
madžlis – kmenová rada
džamá´a –shromáždění
wufúd – delegace
baščavuš – vojenský dohlížitel
kurultaj – mezikmenová porada
mešveret – konzultace, mimořádné zasedání
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Bachšár - vládnoucí elita

Příspěvek od DenGrasse »

Bachšár po pádu sultanátu (od vyhnání sultána z Khoresanu do Nimzarova převratu).

Tři rodiny:
Bachčirovci, místní rod, odnož dříve vládnoucích místních sultánů. Povedlo se jim udržet u moci i přes nesčetné intriky a odpor centrální moci v Khoresanu.
Sáhendovci, původně beduínský rod, v minulosti splynulý s obyvatelstvem města. Proslulý spartánským způsobem života. Pravidelně obsazuje vojenské funkce.
Orduniovci, rod s kořeny v centrálním Khoresanu, dosazený kdysi do města khoresanským sultánem, aby ohlídal příjmy z provincie. Integroval se do místních struktur a tradičně obsazuje správní funkce spojené s financemi. Také provozuje jedinou bachšárskou banku.

Struktura moci:

Triumvirát:
místodržitel (khediv, chedív) – Bachčirovci (též místokrál – wakíl-málik)
vojenský velitel (atabeg) – Sáhendovci
správce pokladny (defterdár) – Orduniovci


Bachšár v současnosti (po Nimzarově převratu a příjezdu sultána).

- sultán Khoresanu (sultan, málik al-mulúk)

divan – velká rada (vláda):
- wazir al-akbar (nebo el ouzir el kébir) – velký vezír (Nimzar Efendi)
- nawab radja, nawab – příslušník vládnoucího rodu ve funkci vezíra (roven velkovezírovi, momentálně žádný není)
- wazir-i-azam – vezír první ministr
- pradhan, bodu wazir – vyšší vezír
- wazir al-´amala (nebo el ouzir el amala) – vezír pro vnitřní záležitosti
- wazir al-bahr (nebo el ouzir el bahr) – vezír pro námořnictvo
- wazir al-harb (nebo el ouzir el harb) – vezír pro armádu (v míru, výstroj atd.)
- wazir i-lashkar – vezír pro válku
- wazir al-qalam – vezír pro administrativu (vrchní písař)
- wazir-i-daftar – vezír pro finance (asimiloval defterdára)
- wazir nas-shura (nebo el ouzir ech choura) – vezír pro právní záležitosti (asimiloval qádího)
- wazir al-hakura´a – vezír pro veřejné práce
- wazir al-vela´ana´a – vezír pro zahraniční styky
- wazir al-istishara (nebo el ouzir el istichara) – vezír poradce sultána (libovolný počet)
- wazir ud-daula (nebo el ouzir el dawla) - vezír guvernér, ministr pro určitou oblast
- wazir al-durbar – vezír správce sultánova dvora
- divan wazir – vezír předsedající divanu, okamžitá funkce (obvykle velkovezír), ale může být i zvlášť jmenován

další tituly:
- šahbandar – velitel námořnictva
- atabeg i-azam – velitel armády
- sardar i-azam – zástupce velitele armády
- hagi-bej – velitel gardy
- atabeg i-Bachšar – vojenský velitel města Bachšár (Anwar Ašant)
- sardar i-Bachšar – zástupce vojenského velitele Bachšáru

- amir al-mu´minin – věrný velitel, čestný titul regionálních vůdců věrných sultánovi v době pádu Khoresanu
- adjmer – guvernér, správce oblasti, regionální vůdce jmenovaný vyšší mocí
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Bachšár - struktura společnosti

Příspěvek od DenGrasse »

Obyvatelstvo:

Obyvatelé Bachšáru se rozdělují na několik skupin. Zřetelná dělící čára je narýsována mezi občany a neobčany města. Ten, kdo vlastní ve městě (či na jeho državách) majetky – pozemky nebo dům včetně půdy, na níž stojí – mohou zažádat o udělení občanství. Po uplynutí tříleté lhůty úředníci registru posoudí, zda žadatel vyhověl požadavkům a případně jej mezi občany zařadí.
Občané jsou privilegovanou skupinou obyvatel. Všechny významné funkce v samosprávě jsou vyhrazeny pro ně – posty úředníků, soudců, důstojníků. Nejvýše postaveni bývali příslušníci tzv. Tří rodin (Bachčirovci, Orduniovci, Sáhendovci), které třímaly vládu nad Bachšárem prostřednictvím tří nejvyšších úřadů. Tyto rodiny, jakkoli na sebe navzájem nevražily, si po pádu ústřední moci rozdělily všechnu státní půdu mezi sebe tichou dohodou. Od té doby neměly ve městě sobě rovna až do příjezdu sultána, kdy ztratily moc a v roli privilegované vrstvy je nahradili příslušníci sultánova dvora a armády.
Další mocnou skupinou, nyní v úpadku, byli přívrženci a klienti vládců, tzv. assidaioi, věrní (assidaioi Orduni jsou tedy stoupenci Orduniovců). Ti profitují ze svých blízkých vztahů s mocnými; většina obchodnických a nájemních koncesí, poskytovaných městem, je určena právě jim (nyní jsou v kursu assidaioi sultana).
Zvláštní kastou mezi občany jsou sipahi, povinní službou v jízdním oddíle města. Většinou se jedná o ty z občanů, kteří vlastní majetky mimo hradby a je tedy v jejich zájmu vyrazit na jejich obranu při nájezdech lupičů. Mezi sipahi bylo mnoho – dobře polovina – příslušníků Tří rodin či jejich assidaioi. Náklady na chov koní nese město, neboť málokterý občan by takové břemeno zvládl – koně jsou drazí. Sipahi tvoří ucelenou jednotku (orta), které velí důstojník v hodnosti agy.
Všichni občané jsou povinni vojenskou službou a jsou také nazýváni redif, tedy záložníci. Mají povinnost opatřit si na vlastní náklad zbraň. Občané jsou několikrát za rok svoláváni na velké shromáždění, am harec, pozůstatek dřívějších tradicí, kde byly přijímány zákony; nyní jsou zde významné změny ohlašovány. Lidé se v něm shromažďují podle kmenů, čímž se ukazuje, že Bachšár i přes stovky let své existence není ničím jiným než centrem kočovníků. Každý kmen má skupinu starších (derebejů), kteří jsou jeho mluvčími. Lidé bez kmenové příslušnosti se mohou přiřadit ke kmeni svého patrona, pokud jim to povolí. Kmeny zastupují nejen obyvatele města, ale i provinciály.
Krom občanů existuje i další skupina bohatých neobčanů, dočasně usazených kupců (aján) či čekatelů na občanství. Souhrnně jsou tito (včetně občanů) nazýváni awilum, bohatí. Jejich protějškem jsou muškéni, svobodné obyvatelstvo, žijící většinou v nějaké formě klientského vztahu k občanům (nájemci půdy, sloužící atd.). Muškéni mají právo na útočiště ve vnějším městě (většina jich beztak je v nějakém vztahu k občanům) a centrální registr vede jejich seznamy, přestože nemají práva občanů. Mohou však nabývat práv uživatelských (nájem půdy) a vykonávat určitá oprávnění postoupená jim jejich patronem (občanem). Následují guruš, nemajetní, kteří nemají žádná práva a zbytek obyvatelstva je považuje spíše za přítěž. Většinou se živí jako nádeníci či vykonávají jiné podřadné práce.
Níže než muškéni stojí gerim, cizinci, kteří nemají žádná práva krom těch, která získají koupí od mocných Bachšáru. Patří mezi ně jak bohatí kupci, tak chudí přivandrovalci. Ti tvoří většinu obyvatelstva tzv. vodního města nebo vodní čtvrti.
Zcela na dně žebříčku se nacházejí otroci, iginudu, vlastnění svými pány. Mnohdy jsou ovšem na tom lépe než někteří chudí svobodní lidé, neboť obvykle dostanou alespoň základní zaopatření a někteří si vedou dokonce velmi dobře.
Ve vzdálenějším okolí v poušti žijí menší skupiny nomádů, obecně nazývané apiru (kočovníci), stále častěji však dželálí – bandité, což jasně definuje jejich způsob obživy. Občas se odvažují i do blízkosti Bachšáru a tehdy proti nim vyráží městští sipahiové.

Dalším příznakem společenského rozvrstvení jsou tituly. Předáci kmenů jsou nazýváni šajch nebo sajjid. Kdysi v minulosti si rod Bachčirovců vynutil nad ostatními jistou míru nadvlády a byl mu svěřen titul šaríf. Předáci vážených rodů města (nejen Tří rodin, ale i další) mají odvěké právo na titul beg. Bývalý místokrál je tedy obecně znám jako Bachčir beg. Sultán může udělit vysokým úředníkům čestný titul paša.
Významní jednotlivci, kteří požívají úcty nebo městu nějakým způsobem prospěli, mohou obdržet čestný titul efendi.

Významnou složkou obyvatelstva jsou vojáci, kterých je ve městě více než 1000. Část tvoří posádky věží, které v nich i bydlí, část stráže u bran a pořádkové hlídky. Každé velí nižší důstojník v hodnosti subajlar. Velitelé bran a obranných věží mají hodnost binbaši. Město má tři vyšší důstojníky nazývané aga – velitele vnitřního města, vnějšího města a jízdy (pod něj spadá okolí města). Všichni podléhají držiteli úřadu vojenského velitele (atabeg).
Vojáci jsou bez rozdílu najímaní za žold a skládají přísahu věrnosti. Jsou označováni jako askari, jednotlivé oddíly nebo části vojska jako kittim a dělí se podle původu na Bachšár kittim, chapiru kittim a Ašant kittim – z řad obyvatel Bachšáru, z kočovných kmenů v poušti a z Šantu. Poslední složka je převažující.
Část vojáků také zastává službu u soudů nebo hlídá koňské ohrady za městem. V poslední době přibyli ještě tzv. sultana kittim, vojáci sultánovy armády.

Nejdůležitějším úřadem města je centrální registr (díwán). Vede archiv a ukládá všechny smlouvy týkající se občanů a také soudní rozhodnutí. V čele díwánu stojí dawádár, správce inkoustu, který byl odpovědný místokráli, nyní velkovezírovi. Podléhají mu úředníci, nazývaní imachu (nebo díwán imachu), vždy školení písaři. Díwán vede registr občanů, žadatelů o občanství i seznamy muškénů, stejně jako ukládá všechny veřejné výnosy sultána či místokrále. Také oficiálně vydává koncese a všechny ostatní veřejné listiny. K registru patří i tzv. ešget, zeměměřiči, kteří vyměřují pozemky a spravují pozemkové knihy.
Dalšími důležitými osobami správního aparátu jsou správci tržišť a karavanseráje nazývaní mudír, kteří dohlížejí na obchodníky a dbají na správnost měr a vah. Také uchovávají vzory (etalony) jednotlivých mír a hojně je používají při odhalování nepravostí. Mají právo ukládat pokuty a prosadit pořádek za pomoci síly; mají k dispozici několik pomocníků zvaných muhtasíb a mohou přivolat vojáky.
K místodržitelským úředníkům náleží ještě osazenstvo městské věznice a popravčí se svými pomocníky.

Poslední velkou skupinou úřednictva jsou úředníci pokladny, nazývaní kaimakan. Dohlížejí na vybírání cel a všech ostatních poplatků, ať už na tržištích či u soudu. Také za asistence vojska vybírají občas daně ve Vodním městě.

Zvláštní kapitolou je soud, nepodléhající žádné ze tří hlavních institucí. V jeho čele stál Velký soudce, qádí, jmenovaný ještě sultánem Khoresanu. Od příjezdu sultána se qádí Hasim pohřešuje a jeho pravomoc přešla na vezíra pro právní záležitosti, který přijel se sultánem.
Vrchní soudce má na starosti hlavně hrdelní pře týkající se občanů, nebo složitější případy, které mu postoupí jeho podřízení. Sám jmenuje (se sultánovým souhlasem) nižší soudce s titulem dikud, kteří vykonávají soudnictví nejnižší instance. Složité případy mohou být postoupeny qádímu/vezírovi, nestává se to však často. Občané mají právo na řízení před qádím/vezírem , ale nemusí je uplatnit. Dikudové, doprovázeni vojáky, rozhodují pře na dvou místech ve vnějším městě (mají přenosné stany), nebo přímo v budově soudu ve vnitřním městě. Všichni bývalí dikudové z doby vlády Tří rodin byli krom jediného, jmenovaného těsně před pádem bývalého režimu, zbaveni úřadu a jejich práci přebrali úředníci ze svity vezíra pro právní záležitosti.

Významnou autoritou je ensi, představený Illova chrámu. Mniši tradičně drží patronát nad vzděláváním a prakticky všichni úředníci (i další vzdělaní lidé) prošli chrámovou školou (bejt-midraš). To propůjčuje veleknězi jistou dávku morální autority, opřenou o úctu ze strany obyvatelstva. Mniši jsou, stejně jako vojáci a držitelé úřadů, zproštěni jakýchkoli daní.
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

životní úrovně

Příspěvek od DenGrasse »

Bachšár je velkoměsto Falgeonu a zdejší ceny tomu odpovídají.

životní úrovně:
- Squat v Bachšáru 60 debenů/měsíc - 1 jídlo denně a místo k přespání na slámě, pod přístřeškem na člunu apod.
- Nízká úroveň 150 debenů/měsíc – 3 jídla denně, nájemní místnost k přespání na rohoži
- Střední úroveň 300 debenů/měsíc – 3 jídla denně, pivo, víno, káva, dýmka nájemní místnost s lázní.
- Vysoká úroveň 800 debenů/měsíc – jídlo a nápoje dle libosti, rovněž dýmky včetně drog dostupných na běžném trhu. Ubytování v několikapokojovém domě nebo paláci včetně vlastních konkubín a služebnictva (nutno připlatit 10% za kus), možnost využívat služeb nájemních gild – dopravní prostředky (tharové, koně, nosítka nutno připlatit 10% za kus), učitelé běžných dovedností apod.
- Luxus 3000 debenů + příplatky - ani se neptejte, co všechno ti pracháči mohou.
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Bachšár - daně

Příspěvek od DenGrasse »

Finance:

Městská pokladna vybírá pravidelnou daň z nemovitosti (charádž). Hlavní složkou příjmu jsou však tzv. mukúš (cla, poplatky, příjmy z prodeje licencí). Existuje i mimořádná daň z hlavy, džizja, dříve vybíraná jen v případě ohrožení, nyní stále častěji vybíraná od obyvatel Vodního města. Zde má spíše formu násilné kontribuce, kdy vojáci doprovázející úředníky zabavují, nač jim padne ruka. Již několikrát se ozvaly hlasy požadující vybrat stejnou daň i od muškénů v Dolním městě.
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Illův chrám

Příspěvek od DenGrasse »

Illův chrám v Bachšáru

chrám sídlí v Horním městě

představený – ensi

pokladník
vikář – správce chrámu
knihovník
strážce času – kalendář, setba, slavnosti
arcikaplan
mistr bojového výcviku

fortnýř
správce kuchyně
vrchní zahradník

pomocníci knihovníka – 20
pomocníci fortnýře (i laici) – 10
pomocníci vikáře (i laici) – 30
kuchaři, pomocníci v kuchyni (laici) – 15
pomocníci pokladníka – 3
kaplani – provádějí bohoslužby – 6
ministranti – pomáhají při bohoslužbách (i laici) – 18
písaři – 15
zahradníci – 30
bojoví mniši – 30

univerzita (bejt-midraš) sídlí v Dolním městě – univerzitní čtvrť

kvestor – správce školy

vrchní felčar
nejvyšší právoznalec
hlavní dějepravec
hlavní architekt
vrchní písař – základní vzdělání

pomocníci správce – 10
pomocníci felčarů (i laici) – 60
právoznalci – vyučují právo – 5
dějepravci – vyučují filosofii a historii – 5
felčaři – vyučují lékařství – 30
architekti – vyučují stavitelství – 5
písaři – základní vzdělání – 5

Příjmy:
soukromé donace
poplatky za svatby a pohřby (a gašamy...)
školní poplatky

Výdaje:
strava + údržba budov
nákup surovin


V Bachšáru jsou tři druhy Illových kněží. Největší úctě a bázni se těší ašipu – kouzelníci. Hlavní kněžská vrstva je nazývána išippútú – jsou to mniši, felčaři atd. Baré je označení pro kněze, nadané věšteckými schopnostmi, proroky a kazatele.
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

al-Tandwikovy memoáry

Příspěvek od DenGrasse »

Memoáry díl I. - Putování

Tyto řádky jsou psány počátkem období Velké žízně dvacátého prvého roku od velikých záplav, které změnily vyprahlou poušť v bahniska a slatiny, rukou al-Tandwika řečeného Poutník; na posvátné půdě Chrámu létajícího draka pod shovívavým dohledem Illova velikého Spícího oka. Rozhodl jsem se svěřit své myšlenky a zážitky papyru a pergamenu; proč, to sám vpravdě nevím. Snad mne při putování světem po sedla marnivost a pýcha a třpyt moci a slávy mnohých mi zatemnil oči - je-li tomu tak, pak nechť veliký Ill dá mým očím prozřít a shlédnout na svět tak, jak jsem byl svými laskavými vychovateli naučen: jako na něco, co pomíjí a netrvá věčně a co si nezaslouží vážné pozornosti. Přesto však učiním, jak jsem se rozhodl a sepíši svou vlastní rukou své zážitky a příběhy z cest, jež jsem absolvoval. Nechci totiž, aby mnohá ponaučení, jichž se lze v mých vyprávěních dobrat, byla opět ztracena a upadla v zapomenuti a doufám, že dobře poslouží mým bratřím, kteří tak jako já zatouží spatřit velká města a vzdálené kraje. Již jako malý hoch jsem byl v Chrámu létajícího draka určen k dráze kouzelníka a uzavřen v místnosti s talismanem, abych nabyl odolnosti a posléze dokázal ovládnout tento mocný nástroj. Po necelých patnácte let jsem z oné místnosti vycházel jen zřídkakdy - buď za naléhavou potřebou či za meditaci hluboko v podzemí chrámu. Snad proto se má krev vzbouřila, když se šestnáctého roku po velkých záplavách definitivně otevřely dveře mé celly a já zatoužil zhlédnout na život mimo chrám. Mí učitelé mne vzdělali ve všem, co uznali za nutné k životu: ba i v několika věcech navíc, laskavě se se mnou rozloučili a umožnili mi opustit chrám. Odešel jsem do Bakšáru, nejbližšího města od chrámu a ohromen zde strávil mnoho dni. Naštěstí jsem se z úžasu vzpamatoval dříve, než jsem stačil utratit všechny peníze a rozhodnut spatřit na vlastní oči všechny divy velikého světa, o nichž jsem zde slyšel vyprávět, jsem odcestoval do Šantu.
Za krátkou dobu strávenou v Bakšáru - musím říct, že jsem si ho velice oblíbil, více než všechna ostatní města, která jsem poznal později - jsem se seznámil s celou řadou zajímavých lidi; za všechny budu jmenovat slovutného Alibeka, majitele proslulé Alibekovy kavárny, nejvyhlášenější v celém vnitřním městě (půjdete-li někdy kolem, rozhodně nepohrdněte jeho pohostinstvím).
Jak jsem už naznačil, v Bakšáru jsem se připojil ke karavaně tharů, již ctěný kupec Haslif vedl daleko na jih, napříč pláněmi Šantu, až do samého Nového Maabdu, prazvláštního města, které je centrem všech Ašantů. Je postaveno nedaleko Starého Maabdu, města hrobek a monumentálních oblouků, které však při velkých záplavách zatopila voda. Všechno živé odsud odešlo a Starý Maabd se stal synonymem pro největší známou nekropoli v obou říších. Viděl jsem zatopené ulice Starého Maabdu z chátrajícího mramorového schodiště chrámu šantské bohyně Ištary, jenž se tyči jako pochmurný symbol ztraceného města na svazích blízkého pahorku a jeho zarostlé dláždění mlčky vzpomíná na dobu, kdy zde lidé uctívali drobnými dary ženu ze slonové kosti.
Dozvěděl jsem se zde mnoho drobných zajímavostí, avšak většina vyprávění byla neurčitá a zmatená a s přibývajícími doušky kořalky a kuličkami haše stoupal i počet mořských oblud a ohromných plazů, jakož i vzdálenost cizích zemí a divokost jejich obyvatel. Jediné, co jsem byl ochoten uznat za jakýs takýs fakt bylo vyprávěni o tetovaných jejichž země se rozkládá za Velkou Jižní řekou, která je tak široká, že z břehu není vidět na ten druhý, neboť to brali všichni jako nezvratnou skutečnost a tetovaní podle mnohých místních často přicházeli k pobřeží Šantu, aby zde loupili.
Další zajímavostí byla skutečnost, že po celém Šantu existuje celá řada měst zvaných Nový Maabd, zejména při pobřežích: ten, který jsem navštívil já, byl však nejvýznamnější, neboť se zde scházel Velký tukul, nejvyšší rada šantských kmenů - jediná vláda, jakou Ašanté měli a akceptovali. Existenci oněch ostatních Nových Maabdů si vykládám skutečností, že Šant ctí kmenové a rodové zřízeni. Jednotliví obyvatelé onoho Starého Maabdu se po jeho zkáze rozešli do všech stran a založili nová sídliště a každý kmen, rod či skupina rodin měla pocit - ašantská hrdost je bezpříkladná - že právě oni mají právo na pojmenování Maabd. Dosti však. Velká oblast Šantu zůstala mi neznámou, neboť jsem nebažil po nebezpečích, jež neznalému skýtá šantská džungle, vlnící korunami stromů na ploše mnoha set mil. Po několika gašamách strávených neustále se opakujícím způsobem neúnavného pití a kouření v místních tavernách jsem s povděkem přijal nabídku skupiny khorezanských obchodníků a připojivše se k jejich karavaně, navrátil jsem se do Bakšáru, kde jsem po dlouhé době opět ocenil ticho a klid, jaké může znavené duši poskytnout jen úkryt Illova chrámu. Leč nepobyl jsem zde dlouho: naskytla se mi příležitost využít cesty vysokého hodnostáře z Bakšáru k trůnu sultána v Khoresánu, a odjet jako člen jeho průvodu: cestoval s velikou slávou a silnou stráží. Hlavní město říše mne uchvátilo svou mohutnosti a živosti, jíž se nemohl rovnat Bakšár ani Nový Maabd: postrádal jsem však zde onu pohodu, již jsem ve svém oblíbeném Bakšáru tolik miloval. Než nezbývalo mi mnoho času k údivu: trávil jsem veškeré volné chvíle v knihovně: dodnes se domnívám, že právě ona je tou největší v celé zemi. Zde jsem se dozvěděl, že na východě země, za velikými lesy, žije tajemstvím obklopený národ, nazývaný lid od středního moře. Nikdo však nevěděl, jak je velká jeho země, ani odkud přišel: staré svitky mi odhalily toliko to, že žije v horách nebo snad za horami a že jeho jazyk není podobný žádnému známému jazyku Khorezánu, Šantu či severních barbarů. Dlouhý čas jsem hloubal ponořen do zaprášených papyrů, pročítaje morytáty a jiná díla moudrých, kteří žili před námi a nepočítal jsem ubíhající dny. Jednoho dne mi však opat Ilova chrámu, dobrý muž jménem al-Hassam, pověděl o zprávě, jež se šířila městem: Aslan, severní město říše, je opět ohrožen vpádem severních barbarů a vládce vyzývá všechny kouzelníky Khoresanu, aby pomohli při jeho obraně. Chopil jsem se tedy této výzvy a maje zásobu jídla na dlouhou cestu a al-Hassamovo požehnání, jsem se vydal na pout do vzdáleného Aslanu.
Osm set mil dlouhou cestu jsem urazil bez zvláštních příhod za čtyřicet tři dní, během období Sklízení plodů a počátkem Malé žízně jsem vešel do bran Aslanu, města, jež se velikosti a významem mohlo směle měřit se samým Khoresanem. Své věci jsem nechal v Illově svatostánku a šel se ohlásit u vezíra. V paláci, kde jsem byl ubytován, se ve stejnou dobu sešli další čtyři kouzelníci: dva z Aslanu samého a dva cizí, které nikdo neznal; ani později jsem neodhalil jejich identitu. V této pětici, kde jsem byl nejmladší, jsme učinili kroky k obraně Aslanu: musím však přiznat, že jsem zdaleka nerozuměl všemu, co ostatní podnikali a zmocňoval se mne pocit, že jsem zde spíše do počtu, neboť kouzelnici mají rádi uzavřené počty a kruh pěti je vyhovující. Nevím, zda existuje rozumné zdůvodněni takového počínání, nebo zda se mistři magie řídili podvědomým instinktem; neodvážil jsem se však jich na nic otázat, neboť z jejich tváři byla patrná zřetelná důvěra ve vlastni činy. Jest pravdou, že posléze společnými silami rozpoutali na vlnách moře bouři, když se rozkřikla zpráva, že se barbarské loďstvo blíži. Nevím, zda se lodě barbarů potopily či se stihly vrátit tam, odkud vypluly jisté je, že u aslanských břehů se neobjevila jediná plachta ze severu. Poté se mágové opět rozešli a já se vrátil do Illova chrámu, vyprovázen vezírovými projevy vděčnosti a malým finančnim obnosem, jejž jsem věnoval chrámové pokladně. Zabydlel jsem se tedy v Aslanu a ponořil se do studia. Znovu jsem narazil na zprávy o lidech od středního moře: zdroj informaci byl však jiný a údaje se lišily od těch, jež jsem získal v Khoresanu. Taktéž jsem se poprvé zde doslechlo tajemné zemi stínu: nikdo však nevěděl kde ji hledat ani kdo v ní žije: setkal jsem se dokonce i s názory, že je to země mrtvých, kam odcházejí duše bezvěrců a kvílíc bloudí ztraceny ve stínech; nechť je jim Ill ve svém spánku milostiv. V Aslanu se tvrdilo, že ta zem leží daleko na jihu: stejné tvrzeni jsem později zaslechl i v Khoresanu. Zvláštni přitom je, že v jižních krajích – Bakšáru a ani Novém Maabdu – jsem nikdy předtím ani potom o té zemi nic neslyšel, ať jsem se vyptával jak jsem chtěl. Žil jsem v Aslanu již nějakou dobu, když se poplašné zprávy opět rozšířily.
Severní barbaři prý sebrali ohromné loďstvo a spojili se s rytíři mocného Wotana, nového a strašlivého boha Severní země, jehož uctívání posléze zcela zastínilo starý kult Ymira. Sultán, který dlel v ty dny právě v Aslanu, dal naložit všechen svůj majetek a spěšně odplul do Khoresanu. Situace se zdála být zoufalá, neboť kouzelníků nebylo a obyvatelé houfně následovali vládcova příkladu a opouštěli město. Vezír mne opět povolal k sobě a dlouho se mnou rozprávěl. Posléze jsem ho opustil, vědom si skutečnosti, že nyní už Aslan může zachránit jen Gilinakův roh. Znal jsem samozřejmě jméno Gilinaka, nejmocnějšiho z pradávných čarodějů, z písní a legend o činech a zkáze krále Eldara Šedého. V pozdější době
jsem měl možnost být konfrontován s jeho odkazem a dodnes nevím, čemu děkuji za fakt, že jsem to přežil. Tehdy v Aslanu jsem se rozhodl po onom bájném rohu pátrat. Náhoda však tomu chtěla, že jsem zastihl jednoho ze dvou aslanských kouzelníků, kterak odchází z města. Byl to nemluvný, mlčenlivý muž, stále vážný. Ač mi nikdy nesvěřil své jméno, byl znám jako Lo-Pan. Tichý a i já jej tak chovám ve svých vzpomínkách. Poznal mne a dovolil mi, abych kráčel část cesty s ním. Byl jsem tehdy překvapen, že mne oslovil, neboť Lo-Pan takřka vůbec nemluvil. Ptal jsem se ho, kam jde a on mi s výrazem neodvratnosti v tváři oznámil, že odchází do "hradu Bran", kam nyní odchází "všichni". Nevěděl, kde je, ale pravil, že Proroctví ho tam zavede, neboť Proroctví praví, že čas zkázy Khorezánu se nyní nachýlil.
Bylo mi úzko z jeho slova on se se mnou rozlouči1 a v očích měl zář. Poté odešel z Aslanu na východ a zmizel v lesích. Zkoumal jsem stará pohřebiště a milníky v okolí Aslanu, jejichž význam mi nebyl a dosud není jasný a vlastní neopatrnosti jsem málem zemřel, když jsem spadl do mraveniště a taktak zachránil holý život. Zde jsem se tak potkal se svým přítelem a společníkem Gedredem Bardem, který mne pak doprovázel na mnoha nebezpečných výpravách. Než jsem se však stačil vrátit k vezírovi, promeškal jsem setkání se skupinou dobrodruhů, které vezír najal, aby se hledání účastnili také. Krátce nato prý odpluli neznámo kam a už je nikdy nikdo nespatřil.
Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatoval z následků nerozvážného výletu a když jsem se s pomocí bratra léčitele dal jakž takž do formy, zjistil jsem, že i chrám zeje prázdnotou, tak jako celé město. Zbývalo však ještě něco času a tak jsem se spolu s Gedredem vydal do aslanského podzemí. Musím se zmínit, že jsem si sebou vzal pořádný sochor – a nikdy toho nelitoval. Věřte všichni, kdož kdy budete číst tyto řádky, že čáry a kouzla jsou skvělá věc; ale pořádnému sochoru se nic nevyrovná. Nikdy nechoďte do ruin, rozvalin či podzemních chodeb bez pořádného pajcru. Chodby pod Aslanem byly však příliš rozsáhlé a nebezpečí v nich číhající mne i barda mnohokrát málem připravilo o život, neboť všude se nacházely skryté pasti a prastará kouzla. Nakonec však, po mnohém úsilí, umírajíc únavou, poháněn však nezlomnou vírou obyvatel v Aslanu v jejich kouzelníky (nutno podotknout, že jsem z kouzelníků jediný já byl takový blázen, abych dosud z města neodešel) objevil a aktivoval mocné kouzlo, zanechané mými pradávnými předchůdci pro případ nepřátelského útoku na Aslan. Zcela na pokraji sil jsem se, podpírán Gedredem, stačil vyplížit z podzemí a nechal další běh věcí v rukou velikého Illa, jehož moudrost je v jeho spánku zcela nekonečná. Spolu s Gedredem jsem odešel z Aslanu a hrdlo se mi stáhlo při vzpomínce na Lo-Panova slova o zkáze. Když pak barbarské loďstvo přirazilo k Aslanu, povstaly proti němu ony mocné pradávné síly; leč kněží Wotanovi s nimi zápolili velkou a vprostřed toho zápasu byl Aslan zničen. Sám na vlastní oči jsem viděl jeho zánik a obrovitý sloup ohně a kouře, který se tyčil až k nebi a který smetl navždy slavné město a s ním i útočící armádu a na mou duši padl stín smutku. Nemiloval jsem toho města a neměl jsem rád hučící moře, jež stále naráželo do jeho břehů, ale cítil jsem lítost nad nadcházejícím zánikem celé říše, ba možná celé civilizace. Konečně, právě zde jsem se seznámil s barbarskou hrou četranž, oblíbenou zábavou seveřanů – tak, jako jsem kdysi v Novém Maabdu poprvé zaslechl lidovou píseň "trdlujte se ježibaby"(pokud na ni někde narazíte, nezpívejte ji. Já to udělal jen jednou a po celé tři dny mne provázela smůla. Snad to má nějakou souvislost s vzýváním Damona).
Několik dní jsem se poté v pahorcích jižně od místa, kde dříve stával proslavený Aslan, léčil ze zranění a únavy, jež mne stihla v lesích a podzemí Aslanu a poté jsem se vydal, stále doprovázen Gedredem, na cestu zpět do Khoresánu. Cesta proběhla bez zvláštních příhod, jen jsem neustále pozoroval sta a sta uprchlíků, jejichž kolony proudily dále na jih a musel jsem jim znovu a znovu vyprávět o zkáze města, jež bývalo jejich domovem. Ni v hlavním městě jsem se příliš nezdržel: spěchal jsem co nejdále od severu, do útulných zdí mého milovaného Bakšáru a Gedred Bard mne stále provázel. Na své cestě setkal jsem se s umírajícím, pomateným starcem: ošetřil jsem ho a nabídl mu jídlo, ale on jen s pěnou u úst blábolil cosi o poslední bitvě krále Eldara Šedého, která se udála před více než sedmi sty lety. Křičel nesrozumitelná slova: jednu chvíli popisoval to místo, jako by si ho prohlížel, jindy zas mluvil, jak by se té bitvy sám účastnil. Chudák - snad navštívil prokleté město a shlédl výjevy z oné dávné bitvy a hrůza mu zatemnila rozum. Doufám, že to tak je. Musí to tak být. Nechci se domýšlet stavu věcí, který by nastal, kdyby snad mluvil pravdu. Vzbudil však ve mně zájem o ono místo - Město krále, který náhle zemřel a já se pevně rozhodl, že ho navštívím. Gedred mne v ten čas opustil - dohodli jsme si schůzku v Bakšáru a já se poté odebral do Illova chrámu v Bakšáru, kde jsem se pustil do zkoumání záznamů a svitků. Taktéž jsem se na čas zabydlel u Alibeka a povyprávěl mu o svých cestách. Zde jsem se seznámil se skupinou potulných dobrodruhů a přesvědčil je, aby mne doprovodili do rozvalin. Ta výprava však neměla žádný přínos, neboť netrvala dlouho. Podruhé se už mí noví společníci z kombinace určitých důvodů dolů neodvážili a zakrátko se rozešli všemi směry. Byl jsem tedy rád, že jsem opět potkal Gedreda – ale další díl mých memoárů už souvisí s příchodem bratra Siwatamiho a vyprávěním o Zorenovi Starém, jakož i o jeho odkazu a já ho popíšu v další části.


Traktát o plynutí času
Z úvah al-Tandwika řečeného Poutník

Čas je nepominutelným ukazatelem našich pozemských životů. Všichni jsme vězni v jeho říší a žádný smrtelník nemá moc vzdorovat jeho nemilosrdnému běhu. Proto už od nepaměti lidstva, kdy veliký Ill vtiskl světu jeho tvář, snaží se bytosti obdařené rozumem běhu času porozumět a dát jeho plynuti nějaký řád jim srozumitelný. Jsem zcestovalý muž a viděl jsem mnohé vzdálené kraje a místa. Tak znám i mnohé krajové a místní zvyky počítáni času a měl jsem možnost porovnat je mezi sebou. Nejprostší počítání času praktikují Ledoví barbaři v zmrzlých pláních Severu. Ve starém Ymirově kultu se hovoří o tom, že celý svět podpírá veliký strom Yggdrassil a kdykoli upadne z jeho koruny list, je pryč jeden den; když se ulomí větev, uplynul rok atd. Jak vidno, staří kněží Ymirovi byli fanatiky exaktního kalendáře. Vzhledem k tomu, že sledovat Yggdrasil se však jeví jako technicky těžko uskutečnitelné (ostatně všem vzdělaným lidem je jasné, že veliký Ill ve svém věčném spánku by existenci takového obskurního jevu jistě nepřipustil), došli severní barbaři k podstatně jednoduššímu a účelnějšímu systému počítání času: děli jej na chvíle, kdy zuří sněhové bouře a na ty ostatní, kdy je jen tak zima. Je to velmi praktické rozděleni a nedomnívám se, že by nástup Wotanova kultu k moci znamenal v tomto jakýkoliv posun. Další zajímavý systém měření času vyvinuli v Šantu. Je velmi osobitý, jak už věci v Šantu bývaji a dává znát, že se vyspělí Ašanti odpoutali od schémat daných jim přírodou. Místní jednotkou času v Šantu je takzvaná gašama. Jedná se o nepravidelný časový útvar, vztahující se k určitému postaveni tři měsíců na noční obloze. Oficiální údaje tvrdí, že postavení měsíců, při němž se gašama vyhlašuje, je předmětem dlouhodobých studii a výhradní doménou zvláštně studovaných mužů, vesměs úctyhodných starců. Mnohý horkokrevný Ašant je o tom skálopevně přesvědčen a je ochoten se za tuto svou pravdu i bít. Zkušenému oku pozorovatele jeví se však celá záležitost v jiném světle. Hlavní roli v této věci hraje skutečnost, že gašama je doprovázena velkou, ba nadměrnou konzumací lihovin a haše a významně přispívá k ziskům místních taveren. Tak je celý – původně náboženský – problém spojen s oběhem peněz, což znovu dokazuje vyspělost ašantské civilizace. Základním kamenem úrazu tohoto systému je, že existují desítky bratrstev a řádů, které se vyhlašováním gašam zabývají a každá komunita zcela pochopitelně hájí své učení jako jediné pravé, což mnohdy přináší krvavé srážky mezi příslušníky jednotlivých skupin. Taktéž se prorokováním gašam zabývá mnoho potulných dervíšů a jiných, vesměs falešných proroků, obvykle štědře placených hostinskými a majiteli taveren. Jednoduše a krátce shrnuto stačí, aby tři měsíce zaujaly na obloze jakékoli méně obvyklé postavení a gašama je na světě – dochází k tomu zhruba jednou za tři, čtyři dny. Podstatné je vymyslet řádný název, neboť na ten jsou obyvatelé dost citliví a neúspěšní proroci bývají na místě kamenováni. Tak jsem za svůj pobyt v Maabdu zažil například gašamu Malých dlouhých vidlí, gašamu Bezhlavé holubice či gašamu Vyceněného panteřího zubu. Původně jsem se domníval, že jedinou podmínkou pro vyhlášení gašamy je přítomnost všech tří měsíců na obloze, nicméně jsem se dozvěděl, že před několika lety při zatmění malého zeleného měsíce Lorimaš Prorok vyhlásil Velkou gašamu Zmizelého orlího oka. Za tento převratný čin byl polovinou obyvatel vyhlášen Jediným prorokem gašamy a druhou polovinou ubit klacky. Nicméně gašama se od té doby poctivě slaví. Jak vidno, nejen fantazie a představivost jsou nutnou součástí výzbroje proroka gašamy, nýbrž i dobrá fyzická kondice a zejména umění velmi rychlého běhu.
Celý systém gašam je prokládán dobře zavedenými Velkými gašamami a ještě Zvláště velkými gašamami. Nemusím zdůrazňovat, že k počítání času je zhola bez užitku (byť původní záměr byl snad dobrý), zato se těší velké přízni domácího ašantského obyvatelstva, Ill jim ve svém spánku žehnej.
Otázka smysluplného počítání času mne tížila už od mé první cesty mimo oblast mého rodiště. Tak jako všichni jsem se domníval, že všude jinde se operuje se stejnými faktory a událostmi. Mýlil jsem se. Poslední velká Pohroma byla před sedmi sty lety a to je i pro obecnou paměť národa trochu moc. V tomto ohledu se však velmi osvědčily velké záplavy způsobené činy Ravenala Kacíře před jednadvaceti lety, neboť ty se v povědomí národa drží velmi dobře. Není to sice přesně ono, co bych si jako počátek letopočtu představoval já, nicméně to zatím musí stačit. Uspokojivé však bylo zjištění že alespoň v hlavních centrech Khorezánu se více méně drží rozdělení na období podle Starého vzoru. Při svém bádání v knihovně Chrámu létajícího draka jsem nalezl učený spis moudrého Ala-Dína, který býval představeným chrámu v letech před mým narozením. Ala-dín velmi podrobně a obšírně popisuje šest hlavních ročních období a já se pokusím navázat na jeho práci. V záhlaví onoho spisu se Ala-Dín odvolává na „Morytát“ Hádžího Malifa al-Dávúd, který čerpal z „Kroniky Rudého měsíce“ Saláha ibn Sabba, jenž své údaje převzal z „Aslanských spisků“ Saly Kádirího: ten prý opsal uvedené údaje z „Traktátu o věcech kolem nás“ Illova kněze a filozofa Chabbáního a ten zas pročítal poslední exemplář dnes už ztracené „Historie Minšáru“ o činech velkovezíra Nadžrada al-Sarásila sepsané mudrcem Khali-ghanem al-Mustadífem; já si nicméně myslím, že Ala-dín, dle jiných jeho děl velmi praktický muž, si to celé prostě vymyslel. Pro tuto mou teorii hovoří i fakt, že Ala-dín se ujal funkce představeného ve velmi mladém věku, neboť byl nadán pronikavým úsudkem a inteligencí a až do své smrti úřad svědomitě vykonával, tj. nikdy nikam necestoval. Z uvedených děl je v knihovně chrámu pouze malý zlomek Chabbáního „Traktátu o věcech“ v němž se ovšem o ničem takovém nehovoří. Přesto odkazy na uvedená díla uvádím, neboť jest povinností každého uvést ve vší úctě jména starých a moudrých, kteří se touž cestou ubírali před námi a já nejsem povolán, abych soudil. Neboť všichni jsme ničím před Zřítelnicí Illova velikého Spícího oka. Takže nyní tímto končím své komentáře k mým předchůdcům a začnu se věnovat svému vlastnímu dílu a poslání.
Dle Ala-dína se každý Nový rok rodí počátkem období Rozvitých Květů, jež trvá od padesáti čtyř do šedesáti dvou dnů: je o den kratší než předchozí období končícího roku. Od chvíle, kdy rozkvete první květ, začíná další rok. Období Malého Zrání začíná ve chvíli, kdy je možno pozřít první plody. Trvá šedesát či šedesát jedna dni a po něm následuje období Velké Žízně, dlouhé padesát devět až šedesát dva dní, kdy slunce stoji nejvýše nad obzorem a vše živé se skrývá ve stínu. Když žár trochu poklesne, přinese úlevu nejoblíbenější část roku, období Sklizení Plodů, tradičně spojené s mnoha slavnostmi. To trvá od šedesáti do šedesáti čtyř dni. Následuje období Malé Žízně, kdy je úroda sklizena a voda se stahuje do země: trvá padesát osm až šedesát jedna dni. Po něm následuje už jen období Chladného Větru, kdy se po písečných pláních prohání skučivý severní vítr. Celý rok má někdy 364, někdy 365 a někdy 366 dni, podle toho, jak dlouhá jsou tzv. Velká období : Sklízení Plodů a Velká Žízeň.
Pro snazší počítání se větší časová období kupí do Trojroků, kdy po sobě vždy následuje rok Dlouhých stínů, rok Hladového Slunce a rok Vzdálených hvězd. Osm Trojroků pak tvoři velký cyklus, ašon. Od poslední velké Pohromy tak uplynulo necelých třicet ašonů. Pevně věřím tomu, že tento jednoduchý kalendář, který jsem sestavil na základě Ala-Dínových pozorování a úvah, se osvědčí v užiti mezi širými vrstvami lidu k obecnému prospěchu Khorezanu. Například budeme vědět, že zkáza Aslanu přišla Osmého dne období Malého zrání dvacátého prvního roku od Velkých záplav (byl to rok Vzdálených hvězd, jímž se uzavírá sedmý cyklus trojroků tohoto ašonu). Lo-Pan Tichý mi řekl, že se blíží konec naší civilizace. Myslím si, že by naší kultury bylo důstojné alespoň vědět, kdy ten konec vlastně přišel a ne se o tom později nedůstojně dohadovat.

al-Tandwik Poutník
psáno čtyřicátého třetího dne období…


Memoáry díl II. – Zorenův odkaz

Zoren Starý byl impozantní muž urostlého těla a přísných, leč působivých rysů tváře. Silný dojem zanechal na každém, kdo se s nim setkal a ten byl ještě umocněn páskou, zakrývající mu levé oko. Byl nesmírně mocný – sám se stydím za tento laický výraz, leč Dar jemu propůjčený snad nelze charakterizovat jinak. Udivoval nejen hloubkou Síly, již vládl, nýbrž i škálou jejího rozsahu, naprosto unikátní a ojedinělou v dějinách Khorezánu. Byl pozoruhodnou a výjimečnou osobností a proto jsem se rozhodl oslavit jeho památku krátkým zamýšlením se nad jeho životem i smrtí.
Poprvé jsem se setkal se Zorenem v raném dětství. Ač jsem právě dovršil svůj první Trojrok, dodnes si přesně vybavuji jeho tvář – lem krátkých černých vousů, pásku přes oko a druhé oko nezakryté, planoucí. Dnes, když jsem hodnotil jeho činy, vím, že oheň jeho oka byl ohněm věčné touhy, jež hnala a řídila Zorenovy činy. Mé první a poslední setkání se odehrálo krátce před Velkými záplavami, které mi vzaly otce i matku, u mého starého strýce Zandwika. Zoren přišel neznámo odkud, pohlédl na mne svým jediným okem – dodnes si pamatuji, jak jsem se toho přísného muže bál – promluvil s mým strýcem několik vět a zase odešel. Rok poté přišly záplavy a má rodina jim padla za obět – jen já jsem přežil, neboť Zandwik mne včas odvedl na bezpečné místo a když vody opadly, dovedl mne, ještě plačícího, do Illova chrámu Létajiciho draka, kde jsem až podnes domovem. Tak Zoren poprvé zasáhl do mého života – časem ve mně vzklíčilo podezření, že jeho velký Dar mu umožňoval i nahlížení do budoucnosti – když rozpoznal můj talent a zasadil se o to, abych přežil. Strýc Zandwik, který byl pokorným sluhou Illova velikého Spícího oka, krátce na to zemřel a já zůstal zcela sám. Vraťme se však k Zorenovi. Nikdo v Chrámu nikdy nezvěděl, odkud a proč vlastně Zoren přišel. Z jeho bohatého života jsou zachyceny – v ústním podání – historky na pomezí bájí a legend.
Ze zachovaných informací vyplývá několik základních faktů. Zorenova síla byla použitelná v mnoha směrech – a to i zcela protichůdných. Dokázal léčit – a stejně tak ničit. Jedna ze zpráv hovoří o tom, jak Zoren holýma rukama, bez použití amuletu, rozerval na dva kusy loď na širém moři, vzdálenou míli od pobřeží. Bratr Siwatami byl očitým svědkem, kterak na poušti ochočil mgwu. Jsou citovány i některé další jeho výkony, ovšem důvěryhodnost pramenů je pochybená. Vše však nasvědčuje tomu, že Zoren v síle a rozsahu svého Daru neměl sobě rovného. Počátek Zorenova života se ztrácí v tmách. Jak byl starý? Na tuto otázku dnes již nikdo nezná odpověď. Z jeho působení se zachovaly pouhé střípky. O to více radosti mi působí fakt, že poslední chvíle Zorenovy se podařilo zaznamenat podrobně.
Poté, co jsem absolvoval poslední výpravu do Města krále, který náhle zemřel, jsem se v Bakšáru seznámil s podivuhodným mužem. Bratr Siwatami přišel až odkudsi z daleké země, jež sluje Amthor. Jeho lid byl odtud vyhnán a hledal novou vlast. Dlouho se protloukal jako žoldnéř, než poznal Zorena. Jednooký na něj zapůsobil hlubokým dojmem – požádal, zda by se nemohl stát jeho žákem. Nechci snižovat význam tohoto vztahu, na nějž je Siwatami velice pyšný – ale až sám pronikne více do tajů kouzelnictví, pochopí sám, že Zoren spíše potřeboval někoho, kdo mu bude nosit věci. Nicméně nemohu nic namítat proti tomu, že se stal Zorenovým dědicem – byť sám Zoren by o tom asi nikdy tak nepřemýšlel. Když se Siwatami přiznal, že byl přítomen Zorenovu skonu a ví, kde ono místo leží, nedalo mi to spát. Rozhodl jsem se - najdu ho a přenesu ostatky nejproslulejšího bratra chrámu zpět pod posvátnou střechu Illovy nekonečné shovívavosti. Přesvědčil jsem Siwatamiho, aby mne a Gedreda doprovázel zpět do ruin. Po krátkém zdržení způsobeném Siwatamiho neznalostí a intermezzu s bandity jsme se ocitli v podzemních chodbách. Siwatami zde prokázal, že má skvělou paměť – od doby, kdy vkročil na toto místo, uplynulo více než dvacet jedna let. Zoren ležel tam, kde padl a já ho poznal – i po celém jednom ašonu jsem ho poznal. Strašlivá síla mu rozervala hruď – ale i to, s čím bojoval, bylo pryč, nebo mrtvé. Vlasy se mi ježily hrůzou – a mému v talismanu zakletému společníku ještě víc – má-li ovšem nějaké.
Největší hrůza čeká v hlavním sále – kostlivec na trůnu, šíp vetknutý ve lbi, velký meč na kolenou. Na zemi zhroucené tělo jakéhosi barbara – v ruce svírá blyštivý zlatý amulet; strhl ho z krku kostlivce. Musel být nesmírně silný – ušel takřka pět sáhů, než zemřel. Z talismanu sálá strašlivé zlo, až z něj cítím pachuť v ústech. Siwatami a Gedred to snášejí podstatně hůře. Kdo zde sedí na dávném trůně? Mnohokrát jsem si kladl tu otázku. Dodnes neznám onu i správnou odpověď. Bratr Siwatami si myslí, že to je Černý král, bratr krále Eldara Šedého, který zapříčinil zkázu obou. Já si nicméně trvám na svém – byl to další čaroděj, jehož odkaz dodnes podivně kříží můj život – legendární Gilinak. Což není psáno v Knize Pohrom, že Gilinak vyjel do poslední bitvy ozbrojen toliko svým velikým mečem a amuletem, avšak bez svého rohu? Veliký ten meč byl, na to můžete vzít jed. Viděl jsem ho z větší blízkosti, než mi bylo milo. Leč podati důkaz o tom nemohu. Vracíme se k Zorenovi. Debatujeme, diskutujeme – máme koneckonců spoustu času (součástí onoho zmíněného intermezza bylo, že nás lupiči v podzemí zasypali) Siwatami se vyptává na věci spojené s amuletem a já odpovídám dle svých nejlepších znalostí. Přemýšlíme o možnosti se amuletu zmocnit. Siwatami se nakonec rozhoduje riskovat. Koneckonců, strávil noc v blízkosti jiného, stejně mocného amuletu a přežil. Normálního člověka by to zabilo. On je elf. Pokus je úspěšný. Siwatami třímá amulet v pěsti. Záblesk – a Zorenovo tělo se mění v prach. Přece jen dopravím Zorenův popel k poslednímu odpočinku do Chrámu! Co dál? Zkoumám chodbu, již Zoren svým posledním zápasem otevřel. Černý oltář, v něm zrezivělé pasti. A symbol Illova oka. Záhada. Zkoušíme to s Gedredem pomocí pajcru, ale osvědčený sochor neúčinkuje. Rozhoduji se jednat. Můj démon má strach. Nevadí, já taky. Ale něco se udělat musí. Prásk a už je tu: Kdo? Průšvih – a to v osobě nejpovolanější. Moji společníci se dávají na úprk; nutno podotknout, že velice kvalifikovaně. Následuji je – ale nejsem dost rychlý. Zdržela mne má zvědavost. Ó Zorene - doplatils na ni i ty, sám z největších? Kostlivý mág kráčí chodbou, meč v pěsti, amulet vysoko zdvižený. Okolo nás ožívají mocné pradávné síly. Můj talisman se rozpálil námahou, až mi prohořelo roucho. Nevím, co nás dostalo ven, ale jsme tam a vracíme se do Chrámu i se Zorenovými ostatky. Nese je Siwatami – žák i dědic zemřelého. Důstojný-li? Ukáže čas.
Mnoho bezesných nocí jsem v meditacích přemýšlel. Proč? Proč vešel Zoren do Prokletého města a co tam hledal? Už nikdy se to nedozvíme a správná odpověď zůstane v říši dohad. Nicméně já si myslím, že ji znám. Jsem kouzelník. I Zoren byl kouzelník – mnohokrát mocnější a znalejší. Základ je však stejný. Všichni kouzelníci totiž myslí podobně a jejich cíle jsou stejné. Víc moci, víc poznání, víc moudrosti. Víc možnosti, víc znalostí, víc porozumění. A někdy i víc peněz. Co lákalo Zorena v pod zemi? Těžko říct. Jeho informace byly jistě obsáhlejší než mé. Nicméně nejpodstatnější věci byl a zůstal – onen amulet. Dnes jsem skálopevně přesvědčen, že Zoren si do Prokletého města přišel pro Gilinakův talisman. Pýcha? Ne. Zoren byl nejmocnějším kouzelníkem minulého ašonu – dost možná, že byl i nejmocnějším kouzelníkem od samotného Gilinaka. Domnívám se, že za celý svůj život nikdy nedosáhl na nejzazší hranice své moci, již my ostatní zakoušíme tak často. Neznal omezení, která nás, jeho méně úspěšné kolegy, drží při zemi. Ne, nebyl hloupý. Byl opravdovým mistrem. Měl všechny důvody si myslet, že dokáže Gilinakův amulet ovládnout. Kdo jiný, když ne on? Když však ucítil náboj zla, když seznal skutečnou moc dávné síly, nechal talisman na pokoji. Proč? Ani on nebyl tak silný, aby tento nesmírně mocný zdroj ovládl. Byl tedy Gilinak mocnější než on? Bezesporu. Avšak zde se vtírá hrozivá otázka: když ani Zoren nemohl vládnout tomuto amuletu, pak kdo tedy? Viděl a cítil jsem jej zblízka. Domnívám se, že nikdo. Koneckonců, my dnes už nevíme, zda vládl Gilinak amuletem, či amulet Gilinakem. Kde leží hranice moci, která uchová svobodu vůle a zdravý rozum? Nevím. Vsadím svého, že ani Zoren nevěděl. Gilinak ano – ten jediný. Poznal to a zakusil. Uvědomoval si celou hloubku té skutečnosti? Nevím – ale z toho pomyšleni mi obchází mráz. Proč tedy Zoren neodešel, když jeho pokus selhal? Mohu se jen domýšlet. Siwatami tvrdí, že jsem se na tom místě choval stejně jako Zoren. Něco mne hnalo vpřed, nejasné tušení. Zoren možná i věděl. Věděl, co podstupuje?
Anebo útok přišel znenadání? Uvažoval jsem, hledal ve starých spisech. Sám jsem v podzemí Aslanu zlomil prastaré kouzlo. „Tajemství živlů“ učeného Zarda il-Sulihan a zlomky esejí „Hlubiny Ticha“ pradávného čaroděje a mudrce Aškíra mi byly neocenitelnou pomocí v úvahách. Po dlouhém přemýšlení jsem dospěl k závěru, že Zoren zemřel důsledkem pokusu zlomit sílu mnohem větší – vypudit ardú-aššuru, démona strážce. Strašlivou námahou mu puklo srdce, hrozivá síla mu rozervala hruď. Ale i ve svém posledním boji byl úspěšný – já jsem již zachytil jen slabé ozvy aššurovy přítomnosti. Zoren tedy zemřel při pokusu projít dále do chodeb Prokletého města a odhalit další z jeho tajemství. Proč? Hledal snad něco jiného, když selhal prvotní plán získat talisman, ležící na dosah ruky a přece nedosažitelný? K čemu potřeboval sázet svůj život v nejistém a riskantním vzývání sil Temnoty? Rozřešení motivů posledních činů Zorena Starého je zahaleno tmou. Můžeme se jen domýšlet. Nicméně si dovolím alespoň jednu malou teorii. Zoren se do Prokletého města vypravil doslova v předvečer Velkých záplav. Jak jsem uvedl na příkladu sebe sama – Zoren měl omezené tušení budoucnosti. Předvídal záplavy, které přišly a změnily tvář světa? Veliký Ill se ve svém nekonečném spánku obrátil na jiný bok. Dodnes se bratři neshodli v tom, na který. (Pravdou ovšem je, že se za předchozí stovky let neshodli ani na tom, kolik boků vlastně veliký Ill má). Zoren byl Illův kněz. Chtěl snad zabránit tomu, co nás později postihlo? Hledal v podzemí zbraň, která mu pomůže čelit nebezpečí? Pokud ano, dávalo by to smysl. Přišel odnikud krátce před dobou Záplav. Zemřel, když se chtěl postavit do cesty Osudu, jímž veliký Ill řídí chod světa (chci říci, že by řídil, kdyby zrovna nespal. Bratři mne jistě pochopí). Je možné, že Zoren považoval činy Prokletých za troufalé rouhání a hotovil se jim zabránit? Ať je pravda jakákoliv, Zoren Starý si zaslouží naší nehynoucí úctu. Je nám vzpomínko toho, že i největší síla se v prach obrací a světská sláva pomíjí. Moudrá slova pronesl představený chrámu, když Siwatami donesl Zorenovy pozůstatky zpět: "tak velký muž to byl a tak málo z něj zbylo." Moudrá slova. Snad si ti, kdož budou číst mé zápisky z putování, vezmou z nich patřičné ponaučení.


Zlatý scarbon
Z díla al-Tandwika zvaného Poutník

Kdo dnes sežehne lva ohněm, když
věže Minšáru zhroutily se v prach?

Khar-ad-Dín (Ztracené časy)


Jsem člověk hloubavý a rád pronikám závojem starých tajemství. Činnost tohoto druhu mi přináší potěšení a naplňuje můj život vzrušením a radostí. Jsem přesvědčen, že pradávná minulost nám neodkryla než malý, pranepatrný zlomek toho, co skrývá. Zde však chci hloubat o problému jiném, jež trápil jistě naše předky a předchůdce stejně jako nás. Kouzelné talismany, zakletí démoni – téma mnohokrát diskutované, avšak i nadále zastřené neproniknutelným nimbem tajemství. Kdo byl tak mocný, že věznil sidrú-áššury, bhandú-áššury a další v zlatých kotoučcích se znakem Scarbona, posvátného brouka zemních a ohnivých živlů? Nevíme. Můžeme se jen domýšlet. Bohové? Prastaří? Kdo ví? Poprvé jsem spatřil svůj talisman, když mi táhlo na šestý rok. Hned nato jsem omdlel. Patnáct let trvalo, než jsem se odvážil se jej dotknout. Dnes již vím o něm mnohem více. Za svého putování světem jsem spatřil další tři talismany na vlastní oči, poznal jsem sedmero kouzelníků. Mezi talismany i mezi kouzelníky jsem se setkal s těmi z nejmocnějších, byť na to nerad dnes vzpomínám. Jaké síly talismany skrývají? Nevím o nikom, kdo by dnes dokázal popsat všechny druhy talismanů a jejich rozličné moci. Typů a stupňů jest nepřeberně, ač se mnohdy liší jen v maličkostech. Když jsem navázal kontakt se svým bhak-tanem, ochráncem amuletu, začal jsem se dozvídat mnohé. Odhalil mi svou moc a já jí užívám k svému prospěchu. Jak
málo se však shoduje zájem lidský a zájem syna Odvrácených! Říkám, že mi svou moc dává - ve skutečnosti mi ji půjčuje. Důvod? Je prostší než by se snad mohlo zdát. Nechci posuzovat, zda jsou démoni stvoření Chaosu – ale jsem pevně přesvědčen, že nejvíce ze všeho jim vadí (pomineme-li věci, jichž se doopravdy bojí) nečinnost. Není to zdaleka pravidlo univerzální – život bych na něj rozhodně nevsadil – ale celkem se hodí při zacházeni s talismany; aspoň těmi nižšími, sidrú bhak-tany a bhandú bhak-tany. Možná bych sem ještě zařadil vidjá bhak-tany, nejsem si u nich však jist. Rozhodně to však už neplatí u všech druhů nágů, vůbec nemluvě o daršú-máhánágu, jímž má být patrně bhak-tanu Gilinakova amuletu. Tito extrémně mocní potomci Odvrácených mají své zájmy i pohnutky, jež nelze shrnout pod jakékoli pravidlo. Při jednáni s démony amuletů je nutná nejvyšší opatrnost a štěstí – v případě nágů to však nemusí být nic platné. Vrátím se však zpět, k věcem, s nimiž jsem více obeznámen – totiž ke svému vlastnímu bhak-tanu. Je jím sidrú-aššura, laicky démon prvního stupně. Má určité schopnosti a dovoluje mi jich užívat. Čím silnější je bhak-tanu amuletu, tím více schopností a energie má. Toto pravidlo je myslím jasné každému, kdo užívá talismanu. Věci kolem nás však plynou a nestojí, pravil mudřec Chabbání, nejproslulejší ze starých filozofů. Je logické, že majitelé těch nejsilnějších a nejmocnějších amuletů se sluní v hřejivém pocitu moci – a tím nekladou na své démony další nároky. Aššurové, takjak lidé, mají věci libé a nelibé – a svým vlastníkům azda odhaluji které? Ty, jejichž konání přináší jim uspokojení či alespoň nevadí. Avšak ve vyhrocených okamžicích, kdy jim samým hrozí elementární záhuba, konají mnohdy věci zcela mimo rámec známých schopnosti, odhalených domnělému pánu - nositeli talismanu. Neboť je třeba pochopiti, že v talismanu na našem krku sídlí živá bytost a to, co nám poskytuje, není služba, ale soužití. Můj démon se mi jeví sláb – leč já pevně věřím, že v jeho moci je mnohem více, než mi odhalil. Nemyslím tím v jeho síle, ale rozsahu činnosti. Nevěřím, že chatrné dva tucty úkonů jsou celou jeho moci – dokáže ve svém živlu či živlech mnohem více. Nelze mu však poručit, neb jeho služba jest dobrovolnou. Jsem přesvědčen, že pouhou domluvou bylo by lze dosáhnouti věci překvapivých a neuvěřitelných. Síla démona jest totiž veličina druhotná. Má význam jen ve dvou věcech – ve vzájemné hierarchii démonů a v množství démonovy moci. Na jeden ráz je však dle mého soudu schopen i nejslabší démon strašlivých věcí, byť by je na rozdíl od mocnějších nedokázal opakovat. Vše ve vztahu s bhak-tanem je odvislé od vzájemné důvěry a ta vzniká už v dobách navykání si na vzájemnou přítomnost. Službu jednoho je třeba vyměnit za službu vzájemnou. Je to zapeklitý problém. Kdo ví, co může být motivem pro bhak-tanua? To je úkolem těch, kteří přijdou po nás, aby už během doby navykání odhalili další, ukryté stránky povahy bhak-tanů. Jak jsem se zmínil výše, jediným dalším případem, kdy démon překročí známá pravidla a rozsahy své moci, jsou mezní situace, kdy i jemu opravdu o něco jde. Jediný problém je v tom, že jde-li o krk vašemu bhak-tanu, jde obvykle ještě mnohem aktuálněji o krk váš. Proto není tato metoda příliš přínosná pro odhalování dalších schopnosti démonů. Budeme se tedy muset smířit s tím, co nám jsou démoni ochotni sdělit a poskytnout, stejně jako naši předchůdci. Ostatně, není to nijak málo.

al-Tandwik řečený Poutník
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Chabdar - životní úrovně

Příspěvek od DenGrasse »

Chabdar je město 1. stupně a zdejší ceny tomu odpovídají.

životní úrovně:
- Squat v Chabdaru 30 debenů/měsíc - 1 jídlo denně a místo k přespání na slámě, pod přístřeškem apod.
- Nízká úroveň 75 debenů/měsíc – 3 jídla denně, nájemní místnost k přespání na rohoži v karavanseráji.
- Střední úroveň 150 debenů/měsíc – 3 jídla denně, pivo, víno, káva, dýmka nájemní místnost s lázní.
- Vysoká úroveň 400 debenů/měsíc – jídlo a nápoje dle libosti, rovněž dýmky včetně drog dostupných na běžném trhu. Ubytování v několikapokojovém domě nebo paláci včetně vlastních konkubín a služebnictva (nutno připlatit 10% za kus), možnost využívat služeb nájemních gild – dopravní prostředky (tharové, koně, nosítka nutno připlatit 10% za kus), učitelé běžných dovedností apod.
- Luxus 1500 debenů + příplatky - ani se neptejte, co všechno ti pracháči mohou.
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 874
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Změny v Bachšáru

Příspěvek od DenGrasse »

Nově byl jmenován nový quádí, kterému však byly svěřeny rozsáhlé pravomoce včetně bývalých pravomocí dawádára (který jmenován není). Rozhodování nad agendou povolenek a licencí se soustředilo zcela v jeho rukou.

Rovněž byl jmenován vezír pro náboženství (wazir-i-faqih). Není zatím známo kdo jím je, ale není to ensi (velekněz Ilova chrámu).

Bylo vyhlášeno, že veliký Ill se probudil a získal více tváří. Všichni ostatní bohové jsou nyní všejediným Illem Mnoha tváří.
Sultán byl prohlášen za Illova potomka, vtěleného boha a božího syna na zemi.
Odpovědět