Církve v Argovii a Élidě

Odpovědět
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Církve v Argovii a Élidě

Příspěvek od DenGrasse »

Řád Rytířů Šedého vlka z Tempelhofenu a Šedá kurie

Struktura řádu (Grauwolfherrenorden von Tempelhofen, Ordo Commitiones Canus Lupus Tempelhofeni) je spletitá a komplikovaná a rovněž existují jisté odchylky dle místa působení. Élejské císařství je nesmírně rozlehlé a jelikož se templáři rekrutují z místní šlechty, přejímají samozřejmě i krajové zvyklosti.

Moc řádu v jižních krajích Élidy je velmi omezená a spíše formální. Ačkoli na počátku élejské historie řád náležel k oporám královské moci a sehrál nezanedbatelnou roli v podrobení jižních vévodství (za což obdržel rozsáhlé donace), jeho význam v následujících staletích po nástupu slunečního kultu pozvolna upadal. Snaha slunečních kněží monopolizovat si provádění praktické magie oba kulty dále odcizila, což prohloubilo již panující napětí trvající od doby, kdy představení řádu nenásledovali přesun císařského sídla dále na jih. Vzbouření Vlčích kohort, dříve elitních jednotek císařské gardy, které měly na řád úzké vazby, položilo mezi trůn a řád těžko překlenutelnou propast. Ačkoli se řád od kohort distancoval a dokonce proti nim zahájil represivní akce, důvěru císaře si již nikdy nezískal zpět, zejména pro skrytý odpor slunečních kněží.
Odmítnutí řádu přispět k vojenskému dobrodružství císaře Sorana v Bernicii bylo pak logickým vyústěním ochladnutí vztahů. Soranus, rázný a nekompromisní panovník, se sice neodhodlal vystoupit proti řádu otevřeně za pomoci síly (stejně jako žádný z jeho předchůdců), ale vyvinul tlak právě na jižní državy řádu, které chtěl zkonfiskovat ve prospěch Jestřábích rytířů (kteří jej hojně podpořili). Celá věc byla spojena s dlouhodobým sporem o jmenování tzv. Šedého kardinála, jakéhosi ekumenického představitele Farchgrindova kultu. Teoreticky měl tento titul náležet velmistru Rytířů Šedého vlka, ale jeho trvalá nepřítomnost v Ardahanu a přílišná moc (po vojenské stránce nesrovnatelně větší než u slunečních kultů) vedla císaře k požadavku na jinou osobu, která bude více nakloněna popřát mu sluchu. Dohodou z Triborgu bylo stanoveno, že majetky řádu na území Torunie, Naristie, Aqueducu, Siradie, Ermlandu, Gellie a Assenu nebudou zabaveny, ale převedeny pod kardinálskou Šedou kurii a budou poskytovat výnos pro stolec Šedého kardinála, trvale přítomného v hlavním městě. Tímto prazvláštním ustanovením byla moc řádu v jižních krajích oklestěna, neboť Šedý kardinál je od počátku pouze loutkou císařovy libovůle. Samotné državy existují nadále v původních tendencích prakticky bez závažnějších změn, dodržují řádové stanovy i náboženský ritus, pouze výnosy jsou odváděny jinam a v organizačních strukturách došlo k jistým změnám.

Šedá kurie (Grau Curia, Curia Canus) spadá kulturně do sféry blízké jižanským zvyklostem, kde se hovoří v südreik (lorki). Tato oblast je více civilizovaná a bohatší než severní teritoria. Rytířský chanson je více rozvinut, jsou zde časté turnaje, opěvování krásných dam, rytířští minnesängeři (trouver, trobadour) a jiné nezbytné součásti südkultur. Typickým znakem těchto krajů je, že v nich již bylo potlačeno otroctví (a Šedá kurie jej na rozdíl od řádu neprovozuje a dokonce pronásleduje), zato se rozmáhá nevolnictví, které sice neznamená vlastnictví člověka, ale jeho nesvobodu a závislost.
Kuriální rytíři jsou velkými pány, rozhodně většími než jejich severní bratři. Jižní državy jsou nepočetné, zato bohaté a šlechta dává ve velké míře přednost Jestřábím rytířům, pokud se už rozhodne poslat některého ze synů do rytířského řádu. Kuriální rytíř (milites curialis) je obvykle správcem dvorce nebo držitelem jiného úřadu. Sergeanti kurie se rekrutují převážně z venkovského obyvatelstva nepočetné střední vrstvy a ačkoli jim není dovoleno dosáhnout rytířských ostruh (vyjma výjimečných zásluh, kteréžto ovšem musí ocenit císař nebo jím jmenovaný vojevůdce), je jejich postavení považováno za velmi prestižní.
Teoreticky existují dva stupně hodnosti, rytíř a kuriální rytíř (zhruba jako starší na severu), který má volební hlas, ovšem rytířů je tak málo, že jsou všichni řazeni mezi kuriální. Ostatně, jejich účast na volbě kardinála je jen symbolická, neboť hlavní slovo má císař, který vybírá nového představitele tak, aby dokázal komunikovat jak s vrcholnými představiteli Templářů Šedého vlka, tak se slunečními kulty. Kuriální voliči pouze stvrzují volbu navrženého kandidáta.
Na stejné úrovni jako rytíři jsou i kaplani (kaplan, vicaire, sacellor), kteří vedou náboženský život a rovněž se svými akolyty (acolyte) řídí administrativu.
Ještě níže se nacházejí novici (novice), osoby čerstvě přijaté do řádu, lhostejno zda budoucí válečníci či duchovní.
Pod rytíři a sergeanty stojí poddané a závislé osoby, osobní služebníci a držitelé místních funkcí, různí správci, zbrojnoši atd. Na stejné úrovni jsou námezdníci, osoby najímané za plat, lhostejno zda vojáci či řemeslníci.
Na samém dně se nacházejí nevolníci, připoutaní zákonem ke svým pánům.
Nad jednotlivými dvorci stojí administrátor kurie v hodnosti vizitátora (visitateur) kraje, který má k ruce malý správní aparát. Na dalším stupni je již centrální sídlo v Ardahanu, tzv. kuriální kapitula (chapitre curialis). Zde se nachází nejvyšší úřady v čele se samotným Šedým kardinálem (Grau cardinal, Canus cardinalis), který uvnitř společenstva zastává pozici kuriálního mistra (curia maître, magister curialis). Jeho pravou rukou a řídícím činitelem běžných záležitostí je senešal (sénechal), o vojenské záležitosti (zejména o vedení vojska na podporu císaře) se stará komandant (majeur-commandant, capitaneus militum). Povyšování do rytířské hodnosti (nesouvisí s pasováním na rytíře, zde se jedná o osoby urozené), dodržování morálních zásad a organizaci volebních záležitostí má na starosti drapír (draper, drapier), stejně jako přijímání do řádu a úkony s tím spojené. O finanční záležitosti a pokladnu řádu se stará intendant (intendant, praeses). Těchto pět nejvyšších činovníků tvoří elitu Šedé kurie.

V zemích severněji se zachovala původní struktura a organizace řádu. Na nižších úrovních se liší zejména nepřítomností nevolníků, které nahrazují zejména závislé osoby a v některých případech i otroci. Řád vlastní výjimku ze zákazu otroctví v Élidě (a hojně si přivydělává jejím poskytováním jiným z mocných), zejména ohledně barbarských zajatců, kteří odmítnou přestoupit na sluneční víru (což Templáři pochopitelně nikomu nevnucují).
Řád má větší procentuální zastoupení rytířů a servientů než Kurie, což je dáno zejména ochotou šlechty posílat do jeho řad své potomky. Rytíři Šedého vlka nikdy nebyli přísně asketickým řádem, vždy měli pochopení pro záležitosti světské a zejména mocenské, jeho příslušníci se smějí oženit a mít děti a dokonce přerušit členství v řádu, aby mohli spravovat své majetky (současně jim řád nabízí možnost postoupit správu přímo zkušeným administrátorům řádu). Masivním zastoupením šlechty v jeho řadách a úzkým propojením s aristokracií se řád posunul do pozice nekorunovaného vládce Nordhereie (severní Élidy). Jen málo vážných rozhodnutí je učiněno mimo dosah jejich vlivu. Díky své pověsti obránců hranic a vykonavatelů zákona (řád neúnavně bojuje s barbary, lupiči, bandity, kacíři a mutanty) je mu přiznávána ohromná autorita. Tato mocenská prestiž je hlavním důvodem, proč se zatím žádný marcianovský císař neodhodlal proti kultu Šedého vlka a Templářům samotným nějak razantněji vystoupit.
Nad otroky a nájemníky stojí žoldnéři, dále osobní družiníci, pak novici, servienti a rytíři. Rytíři jsou prvními plnoprávnými členy řádu a mohou být pověřeni libovolným posláním. Servienti se zde rekrutují, na rozdíl od jihu, převážně z městských majetnějších vrstev.
Pokud se rytíř dožije nějakého ‚služebního věku‘, tj. stráví v řadách rytířstva určitý počet let a odslouží si předepsaná válečná tažení, je jmenován starším (senior). Starší nemají vyšší postavení než rytíři (jako skupina), ale je jim dávána přednost, pokud má být ustaven vůdce skupiny příslušníků řádu.
Všichni rytíři mají volební právo, které při místních volbách uplatňují přímo, při vyšších zprostředkovaně, pomocí volitelů.
Základní organizační jednotkou řádu je komturství (komturei), což je organizačně – správní jednotka, v jejímž čele stojí komtur (commandeur, capitaneus). Komtur není volená, nýbrž jmenovaná funkce, která podléhá schválení magisteria příslušné oblasti. Komturský glejt je dokladem o vysokém postavení, na severu velmi respektovaném a požívajícího vážnosti. Často jsou komtuři rovněž jmenováni do čela vojenských kontingentů a tvoří blízky kruh všech nadřízených funkcionářů.
Za mírových dob, ve správním uspořádání, komtur nevelí dalším rytířům. Tito jsou soustředěni v klášterech, jejichž představeným je převor (prior) či preceptořích, jejichž představeným je preceptor (praeceptor). Ten je již velkým pánem (v přirovnání ke šlechtě by stanul zhruba na úrovni hraběte). Kláštery v okolí obvykle podléhají jedné centrální preceptoři a převorové stejným způsobem preceptorovi.
Převor není přímo volen, nýbrž jmenován, a to preceptorem na základě souhlasu magisteria; nicméně kandidáta pro úřad vybírají rytíři příslušného kláštera. Preceptor je první volená funkce, volební právo mají všichni plnoprávní rytíři, vlastní volební akt provádí kapitula. Zvoleného kandidáta musí schválit magisterium.
Skupina preceptoří se sdružuje do provincie (baleje nebo ballivy), v jejímž čele stojí provinciální nebo též zemský mistr (landmeister). V některých oblastech též používá titul velkopřevora (grossprior, magister). Mistr má rozsáhlé pravomoce výkonné i správní, může mimo jiné udělit prakticky jakoukoli výjimku, kterou řádové stanovy připouští. K ruce má celý aparát provincie, zvaný magisterium, tvořený řádovými úředníky. Mezi nimi je nejvyšší jeho zástupce, zemský komtur (landkomtur, vicemagister). Velkopřevoři jsou velmoži rovnými knížatům a vévodům a je s nimi i tak zacházeno.

Na špici organizace se nachází centrální pevnost řádu v Tempelhofenu, kde sídlí sedmičlenný konvent a další složky ústřední administrativy.
Na samém vrcholu hierarchie řádu stojí velmistr (hochmeister, magister supremus), pán společenstva, omezený jen řádovými předpisy. Má pravomoc nad všemi ostatními bratry. Jemu k ruce je šest vysokých řádových hodnostářů: nejvyšší maršál (orden marschall), hlavní pokladník (gross tressler), vrchní špitálník (gross hospittler), velký komtur (gross komtur), drapír (oberst trappier) a arcikaplan (erzkaplan, archisacellor). Každý z nich má přesně vymezené úkoly. Maršál dbá o vojenskou zdatnost a připravenost řádu, v době válečných tažení je druhým nejvyšším hodnostářem. Jeho povelům jsou podřízeni všichni. V boji nese maršálův pobočník korouhev řádu.
Drapír má obdobné úkoly jako v Kurii, stará se o rytíře a záležitosti spojené s povyšováním a stavovskou příslušností, dodržováním kodexu pravidel atd. Rovněž má pravomoc soudit provinilé bratry.
Velký komtur má pravomoci kontrolní a řídí celou finanční a hospodářskou agendu řádu. Je přímým nadřízeným velkopřevorů a provádí kontroly až na úrovni jednotlivých komturei.
Pokladník dbá o finance řádu a dělí se o právo s nimi nakládat s velmistrem, pročež se vždy zdržuje v jeho blízkosti.
Špitálník má v péči chudobince, špitály a poutní přístřešky, stejně tak i nemocniční polní službu a lazarety.
Arcikaplan je nejvyšším představeným řádových kleriků a strážcem magických dovedností řádu. Jeho podřízeným je strážce šedého meče (grauschwertwächter, canusgladius custos), který má na starosti výcvik zasvěcenců šedého meče a záležitosti s tím spojené.
Velmistr je volen na tzv. velkém konkláve, kde se sejdou volitelé za jednotlivé oblasti a provincie. Úřad je doživotní. Velmistr pak jmenuje jednotlivé vysoké úředníky, nicméně vždy po poradě s konventem, bez nějž smí učinit závažné rozhodnutí jen v případě krajní nouze.

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Církve v Argovii a Élidě

Příspěvek od DenGrasse »

Řád Sarre-morth

Bohyně Diartona, Vládkyně smrti, zvaná též Paní šípů a Velká milosrdná, podle theologického výkladu rozhoduje o okamžiku, kdy skončí život smrtelného člověka. Znalci by řekli, že představuje jeden z aspektů velkého starého boha Threlwena Hvězdovládce, Pána boje a smrti, ale skutečností je, že zatímco uctívání Threlwena se v Argovii nikdy neprosadilo, Diartona je bezkonkurenčně nejpopulárnějším božstvem Jihu. Smrt je prostě všudypřítomná, nedá se jí uniknout, což je možná příčinou velké popularity této víry.

Popularita kultu roste již od dob, kdy Sněžní elfové přivezli jeho znalost do měst příbřežní Ivernie, odkud velmi rychle expandoval do vnitrozemí. Na 'trhu' náboženství zde totiž zela velká mezera, neboť o záležitosti mrtvých se zatím staral pochmurný, chtnónický bůh Vediovis, poslední pozůstatek xarské civilizace, jediná odnož Wolpekova kultu, která kdy byla široce vyznávána v zemích Élejců. Obecná nechuť k aspektům Wolpekovy víry a i pochmurný ráz kultu způsobovaly, že lidé se Vediovisových kněží spíše obávali než cokoli jiného. Nelibost budily rovněž jejich nekromantické schopnosti.
Popularita Diartony jako Paní smrti (nikoli Vládce mrtvých jako Vediovis) nalezla v Élidě úrodnou půdu a brzy převládla jak na Jihu, tak na Severu.

Masové uctívání a potřeba širokého pokrytí venkova způsobily, že organizace kultu dlouho postrádala jakékoli pevnější struktury, což do značné míry přetrvalo dodnes. Časem se nicméně jakés takés formy začaly objevovat, nejprve ve velkých městech. Blahoslavený Eidron z Tyrré, který působil v leiwenském Lignitiu, sepsal roku 536 a.l. stanovy kultu, který poprvé pojmenoval jako Sarre-morth a vtiskl mu organizaci mnišského řádu s mnoha uvolňujícími prvky. Jeho čin měl ohromný ohlas zejména díky jeho učitelské a i prorocké proslulosti. Do Lignitia za ním přicházelo mnoho žáků, kteří posléze vytvořili první synod řádu. Ten přijal na zasedání roku 550 a.l. za hojné účasti bratří z celé Argovie princip organizace nejvyšších představitelů, kteří měli být pokračovateli samotného Eidrona. Zároveň stanovil, že Lignitium bude sídlem řádu Sarre-morth, pod nějž nyní spadá veškerá organizace Diartonina kultu.

V následujících letech postupně krystalizovala struktura jednotlivých nižších společenství, známá již od xarských dob, až se dospělo do dnešní podoby.
Na nejnižší úrovni stojí novici, kteří jsou čekateli na přijetí. V tomto období, které trvá jeden rok, plní zadané úkoly a osvědčují svou připravenost přijmout službu Diartoně. Pokud uspějí, stanou se z nich mniši (monachus), buď studenti (scholastic) a později tzv. světící bratří (též patres, otcové), tj. plnoprávní členové znalí rituálů a obřadů, kteří mohou poskytovat služby kultu (pohřební obřady, zaopatření mrtvých, svěcení půdy), nebo tzv. laičtí bratří (též prostě fratres - bratři), kteří tyto činnosti nevykonávají, ale vykonávají pro společenství jiné, vesměs hospodářské práce. Studenti, kteří projeví nadání pro magii, se stanou tzv. adepty (acolites) a jsou školeni kněžími (sacerdotes) znalými kouzel.
Mniši mohou dle svého uvážení žít buď v klášterech (či stacionářích, jak se nazývají menší sídla), kde podléhají dozoru a moci představeného, nebo se vydat na vlastní pouť světem. V tomto není jejich rozhodnutí nijak omezováno a většina mnichů často tyto dva stavy střídá, putuje po vsích a poskytuje služby kněžského zaměření, než dojde do města, kde zase na čas spočine v klášteře. Pobývají-li zde, podřizují se beze slova autoritě představeného bez ohledu na hodnost a vykonávají potřebné záležitosti. Život v klášteře je pro většinu bratří snadnější, neboť zde je vždy dostatek obživy; tato schopnost zajistit dostatek pro všechny však má své meze a představený je oprávněn požádat bratry, pokud jich je přítomno příliš, aby dům opustili.
Pokud se ale chce mnich vydat na cesty, nikdo jej nesmí omezovat zákazy. Po celé zemi, Argovii i Élidě, putují stovky a tisíce černých mnichů, kteří navštěvují posvátná místa a poskytují své služby obyvatelstvu.
Důležitými články v řetězu sarremorthiánské struktury jsou představení jednotlivých domů. Existují jich tři druhy - opati (abbas), kteří spravují jednotlivá opatství a jsou velkými pány nad mnoha majetky a jimž jsou podřízeni převorové (prior) v pobočkách a nestoři jednotlivých stacionářů.
Ustanovení představeného je jednoduchá záležitost, děje se tak volbou přítomných mnichů. Představeným smí být pouze klerik (clerius), tj. příslušník skupiny světících bratří. Převor je oprávněn řešit spory v jemu podléhajících stacionářích a stejně tak opat v jemu podléhajících převorstvích.
Opati jsou členy Velké synody, což je jakýsi nejvyšší kolektivní orgán řádu.
Nejvyšší hierarchie je dána dekretem první synody Summus Auctoritas, který koncipoval sám Eidron. V čele řádu stojí generální superior (superior generalis, praepositus generalis), volený doživotně Velkou synodou. Tomu v řízení pomáhají socius (socius generalis) a konsultoři (consultores generalis).
Po dlouhou dobu bylo toto uspořádání jediné, nicméně nesmírná rozloha územní organizace a nadstátnost působení kultu si vymohla zřízení řádových provincií a někteří nejmocnější opati začali být uznáváni jako primasové určitých oblastí, zpravidla jednotlivých zemí (primus provincialis). Velká synoda jim na zasedání roku 889 a.l. přiznala titul arciopata (archiabbas), později získali hodnost provinciálního představeného (superior provincialis, praeposites provincialis) a právo na pomocné hodnostáře stejného druhu jako generál řádu - socius provincialis, consultores provincialae. Pro jednotlivé dílčí úkoly jsou jmenováni příslušní správci, prefekti (praefectus ecclesiae, bibliothecae atp.).

V posledních staletích sílilo v řádu volání po přemístění centrálního sídla blíže středu Élidy, aby bylo lépe dostupné pro mnichy z císařství. Po dlouhých debatách byla Velkou synodou odsouhlasena stavba Sofiiny katedrály v Sarthe, hlavním městě Bernicie, která byla určena jako nové sídlo představeného. Roku 1048 a.l. byla stavba dokončena a část řádového vedení se přemístila, zatímco část zůstala v Lignitiu. Došlo zde k názorovému rozkolu mezi dvěma skupinami o titul Černého kardinála (Cardinalis niger), který nabízel představenému élejský císař, pokud zaujme místo v Ekumenické radě kardinálů v Ardahanu. Protože bylo zjevné, že si touto cestou císař chce získat nad kultem moc, většina opatů tento záměr odmítla. Tento stav trval až do války o dědictví bernicijské, po níž Sarthe a celé vévodství přešlo pod císařskou svrchovanost. Bylo zjevné, že élejský vladař bude mít mnohem větší možnost uplatnit svůj vliv. Názorový rozkol se opakoval a vyvrcholil jednostranným prohlášením generálního superiora řádu Alberta Minacciho, který se rozhodl úřad Černého kardinála přijmout navzdory odporu většiny svých spolupracovníků i Velké synody. Oponenti tvrdili, že Minacci byl císařským trůnem prostě zkorumpován, aby na nabídku přistoupil. Část kapituly uprchla krátce poté z města a odešla do Vindana Portu, kde uprchlíci svolali sněm a zvolili nového představeného. Došlo tedy k rozkolu a řád má v současné době dva představené, Černého kardinála v Sarthe (jehož vliv se uplatňuje hlavně na severu), který je do své funkce volen tzv. kardinálskou synodou a tradičního generála, který je volen Velkou synodou. Paradoxní je, že v obou mnohdy zasedají titíž představení (v jejichž rukou stejně leží těžiště moci řádu). Jako nové sídlo byla vystavěna ve Vindana Portu Flaviina katedrála, ještě monumentálnější než ta v Sarthe.

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: Církve v Argovii a Élidě

Příspěvek od DenGrasse »

Kult uctívání Slunce (Anarája)


Počátky této víry jsou celkem snadno dohledatelné, jedná se o dominantní (a prakticky jediné) náboženství Světlých elfů (Gáil Aelfwine), alespoň těch tradičních, obývajících tzv. Střední říše podél velké řeky Lork. Existují tři místa, která jsou pro rasu Světlých elfů posvátná. První je tajemná a zrakům lidí skrytá Bílá věž na břehu jezera Ierné, kde je údajně vězněn Sardwin Zářivý, Pán nebes, slunce a magie, Soudce spravedlivých, třetí mezi starými bohy Ryovory, stvořitel Světlých elfů. Druhým pak Craone, Země shromáždění a zvláště Svatyně světla v Iarnthirin a třetím posvátná hora Ariendol, na jejímž vrcholku se tyčí Tinwëtil, velechrám slunečního kultu. Zde sídlí velekněz a sbor nejvyšších zasvěcenců, kteří jsou považováni za nejvyšší hodnostáře slunečního kultu v Ornilii.

Elfové a Élejci navázali poměrně brzy vzájemné kontakty a záhy se objevily první pravidelné obchodní trasy a ekonomická spolupráce. Élida byla uchvácena zejména dokonalostí elfích výrobků, které se pro mnohé staly nepřekonatelným vzorem a rovněž stády ušlechtilých koní, kteří se stali hlavním dovozním artiklem a natolik ovlivnili obchod v Marazionu, že kvůli jejich přepravě vznikla nová kategorie lodí (nef, nava či nao), uzpůsobená jejich lepší nakládce a vykládce.
Těžko říci, v čí hlavě se zrodil nápad šířit sluneční víru do Élidy, je však jisté, že první pokusy probíhaly poměrně záhy od navázání obchodních styků. Élejci, kteří se setkávali s úchvatnou elfí architekturou, pohlíželi s úžasem a bázní na vznosné chrámy, jejichž lesk oslepoval oči smrtelníků. Élida se rychle vyvíjela, lid osidloval pozůstatky prastarých měst a budoval nová a prosté lesní svatyně, v nichž se odehrávalo gró náboženského života vlčího kultu, již nemohly jeho sakrální potřeby uspokojit.

Roku 626 a.l. vyráží do Élidy první oficiální mise, vedená alcaldem Ailinem d´Éperey (Aillien deá Phaereae), která je pozvána přímo na dvůr císaře Iuva Magnentia v Ardeně, městě legendárního Torquata. Má přimět ke konverzi samotného vládce Élejského císařství, mocné říše, která se svou velikostí rychle přibližuje rozsahu elfích zemí. Pro imperátora sídlícího v Sargansu i elitu Tinwëtilu vyvstává důležitá otázka: bude tato mocná země přátelská či nepřátelská? Kult vlka nebudí příliš důvěry, vysocí zasvěcenci vědí, že Farchgrind patřil k nepřátelům Bílého pána ve Věku bohů. Navíc jeho vliv překračuje moře a začíná se uchytávat v Revelu a pahorcích Sieradz. Elfí říše jsou v ideologickém obklíčení; prosazení kultu mezi nejmladší rasou Ornilie by tuto smyčku mohlo uvolnit.
Jednání na dvoře jsou zdlouhavá. Elfové oslňují zjevem, vystupováním, vládnou velkou kouzelnou mocí. Přesto se císař zdráhá vzdát se víry svých předků. Elitní císařské stráže, Vlčí kohorty, které ovlivňují významně dění u dvora, mají dlouhodobé vazby na kult Vlka a nelibě nesou snahu odstrčit je od mocenského vlivu. Jejich intriky donutí vyslance a jeho doprovod k odchodu od dvora.
Ailin d´Éperey se však nevzdává. Císař je starý, slabý a nerozhodný a pod vlivem konzervativců. Ale císař tady nebude navždy. Elfové žijí mnohem déle než lidé a je třeba této výhody dostatečně využít. Ailin si vyhlédne Ardahan, malé osídlení severně od Ardeny a získá povolení založit zde chrám slunce. Rozhodne se zaměřit úsilí na následníka trůnu, prince Cornelia, který posléze kouzlu nové víry zcela podlehne. Jako císař si dá nové jméno Heliodorus a vyhlásí veřejně podporu uctívání slunce. Je spuštěna přestavba chrámu na katedrálu, dnešní Dóm Velikého slunce. Císař je častým hostem v Ardahanu a starý dvůr stále více zanedbává. Roku 652 a.l. vyhlásí nové sídelní město a přestěhuje se do Ardahanu i s dvorem a téměř všemi obyvateli Ardeny. Ailin d´Éperey triumfuje. Roku 654 a.l. je založen úřad Bílého kardinála, který nemůže být svěřen nikomu jinému než právě jemu. Nová víra se šíří jako lavina a podporována císařem, stává se dominantním náboženstvím všude, kam dosáhne vliv trůnu. Brzy však naráží na hranice své expanze; na severu se mu staví do cesty tradice, dodržované zde podstatně silněji než ve středních zemích. Jižně od řeky Lork je jiná překážka: vliv si zde získaly temnější kulty Wolpekovy víry. Jižané, kteří mají vesměs v žilách xarskou krev, se staví vůči kultu slunce rezervovaně, ba odmítavě. Zákaz uctívání slunce se brzy stává součástí všech existujících státních útvarů na území dnešní Argovie.


Ekumenická organizace

Sluneční kult není (a ani v počátcích nikdy nebyl) jednolitým homogenním náboženstvím. Skládá se z celé řady věrouk, obracejících se k jednotlivým božstvům, která jsou průvodci Bílého pána, tj. velkého starého boha Sardwina Bílého, nebo jeho vlastními aspekty (někdy je tyto složky těžké odlišit).
Výhodou ekumenické organizace je, že tyto složky si navzájem nekonkurují, naopak se doplňují a podporují jedna druhou tak, aby pokryly všechny oblasti, které věřící vyžaduje. Tím se vysvětluje široká obliba kultu a jeho masivní rozšíření mezi lidovými vrstvami.

V elfích zemích je nejuctívanější Sluneční paní Ayewine, která je prostou personifikací slunečního kotouče a tvrdí se, že slunce je i místem, kde ona sama přebývá. Tato bohyně je patronkou světla, dne a tvrdí se, že drží stráž proti všem nepřátelům, skrývajícím se v temnotách. Její moc je vzývána všemi, kdož jsou nepřáteli nemrtvých, nekromantů, případně válečnými kněžími, neboť poskytuje svým uctívačům velké ničivé síly a moc zahnat tmu a stín a odhalit pravý stav věcí.
Mezi elfy koluje legenda o Ranwinovi, válečníku cesty světla, který se setkal se samotnou bohyní a ta se do něj zamilovala; avšak protože žádný smrtelník nemohl snést její žhavou přítomnost, sama zahasila své plameny, aby se mohla s Ranwinem milovat; avšak nepřátelé toho využili a vypustili proti zemím elfů mnoho stvůr temnoty. Tehdy sám Ranwine přesvědčil svou milou, aby se vrátila na nebesa a dál střežila svět; za tento počin byl povýšen do stavu héroa a stal se sám uctívanou postavou. Ranwinův řád Rytířů Slunce je mocnou a respektovanou součástí elfího společenství a jeho velkou silou proti všem nepřátelům. Není divu, že jednou z prvních složek slunečních kultů, které se přenesly do Élidy, byli právě sluneční rytíři, ozbrojená paže kultu.

Ranwine však překvapivě v Élidě příliš velké popularity nedosáhl. Místní lidé měli dostatek vlastních hrdinů, které mohli dosadit na jeho místo; Ranwine byl hrdinou Světlých elfů, v Élidě to znamenalo jen jedno jméno navíc. Zatímco Aelfwine ctí mnohem více činy a jejich motivy než samu podstatu, v Élidě je tomu naopak. Lidé odmítají uctívat někoho, kdo podle jejich mínění není bůh.
Ranwinovo místo tak rychle zaujal někdo jiný, jestřábí bůh Kjes, Rudý jestřáb, Nebeský posel, v císařství posazen do role patrona bojovníků. Jeho uctívání přinesla na východ od Marazionu skupina novopečených slunečních rytířů, kteří odjeli daleko na západ podpořit elfy v bojích na západním pohraničí, v Derrienu a v jedné z bitev proti beznadějné přesile byli zachráněni třemi mocnými Jestřábími rytíři (známé trio Krutihlav, Krvestřeb a Smrtiboj). Kjesův kult se díky sepjetí Élejců s přírodou rychle šířil a nově ustanovený Řád Jestřábích rytířů (Chevaliers d´Autour Ordre, Ordo Commitiones Accipiteri) brzy zastínil původní sluneční rytíře a posléze je zcela pohltil; ponechal si však jejich úzké vazby na Ranwinův řád v elfích zemích.

Posledním aspektem je méně známý, leč velmi uznávaný Soudce spravedlivých, kterého ve výčtu bohů zastupuje Clertus Nebeský soudce. Ten reprezentuje spravedlnost Bílého pána a jeho zasvěcenci dokáží nahlížet do lidských duší, jestli neskrývají temná tajemství. Rovněž dokáží účinně bojovat proti tvorům temnoty, posedlým a kacířům. Organizace jej zastřešující se nazývá Řád Nebeské spravedlnosti (Ordre Justice Céleste, Ordo Iustitia Dius).

Ekumenická organizace zajišťuje organickou spolupráci mezi všemi aspekty slunečního kultu na všech úrovních. V dnešní době existují v císařství dva druhy chrámů: specializované a ekumenické, v nichž sídlí všechny podkulty slunce pospolu.
Na vrcholu rozsáhlé organizace stojí ekumenický velekněz samotného Bílého pána Sardwina, Vládce Nebes a Soudce Spravedlivých – Bílý kardinál (Cardinalis Albus). Na rozdíl od jiných činitelů stejného titulu (reprezentujících jiné kulty známé v Élidě), kteří jsou produktem posledních let, je úřad Bílého kardinála takto zván již od počátku své existence a je nezaměnitelně spojen s nejvyšším představitelem kultu slunce.
V těsné blízkosti kardinála se nacházejí dvě skupiny nejvyšších hodnostářů, jedna mystická a jedna administrativní.
Mystická skupina je, navzdory tajemstvím obklopujícím zasvěcovací obřady, poměrně známá. Jejím příslušníkům se říká kultiéristé (coultiere), ze slov culte-tierce, tj. doslova trojkultový, což vyjadřuje, že každý adept musí mít tři různé druhy zasvěcení, v mystériích Zlatého paprsku (Ayewine), Nebeské váhy (Clertus) a Rudého jestřába (Kjes), než mohou požádat o přijetí a zasvěcení mystériím Zářícího světla (Sardwin). Tito kněží jsou vysoce vzdělaní v magii celého spektra slunečního kultu a jsou zasvěceni do všech mystických tajemství. V teologické a mystické rovině může prakticky kdokoli z nich zastoupit samotného kardinála.
Skupina administrativní je tvořena držiteli nejvyšších úřadů. Důležitým činitelem je kardinálský sekretář (sécretaire, secretarius), který zastává de facto roli strážce pečeti a spolusignuje většinu listin. V případě, že listinu nevydává sám kardinál, je pak jeho spolusignace dokonce povinná.
Vrchním administrátorem je pak generální vikář (vicaire général, vicarius generalis), který zodpovídá především za hospodaření s majetkem a další aktiva. Především kontroluje nižší stupně hierarchie.
Za správu kultovních míst hlavního města odpovídá arcikněz Laytranu (archisacerdotus Laytrani), což jej činí druhým v hierarchii činitelů sloužících bohoslužby.
Zástupcem v duchovních věcech je arciděkan či arcidiákon (achidiaconus), představený kardinálské kapituly Dómu Velikého slunce a sboru jáhnů (diaconus), elity kněžského stavu v Ardahanu.
Na první pohled nic neříkajícím názvem je činitel zvaný správce kapituly (chapitre intendant, praeses collegiae), který je však postavou dosti zlověstnou, uvědomíme-li si, že se jedná nikoli o kapitulu jáhenskou, nýbrž inkviziční, Svaté Officium (Sanctum Officium). Inkvizice je organickou součástí slunečního kultu a tvoří samostatnou organizační složku, nepodléhající žádnému kultu, nýbrž pouze kardinálskému stolci. Správce je rovněž nazýván vrchní inkvizitor (inquisiteur supérieur, inquisitor supremus; termín svatý inkvizitor (sacré inquisiteur, inquisitor sanctus) je vyhrazen pro velekněze kultu a je součástí kardinálské titulatury) či strážce svatého ohně (sacré incendie gardien, tutor ignis sancti). V hovoru je běžně nazývám lord inkvizitor.
Dalšími členy Bílé rady, jak je orgán nejbližších spolupracovníků kardinála nazýván, jsou velmistr (grand maître, magister supremus) Řádu Jestřábích rytířů, superior (supérieur général, superior generalis) Clertusových soudců a představená či arciabatyše (directrice général, magistra suprema, archiabbesse, archiabbatissa) Winesiánského sesterstva Sluneční paní.

Sluneční stolec, jak je nazýván úřad Bílého kardinála, je v poměrech Élejského císařství ohromnou silou. Přesto i on je omezován ve svém rozletu a to především ze dvou míst, jejichž záměry a zájmy se ne vždy právě shodují.
Prvním místem je pochopitelně císařský trůn. Vládci země se snaží podřídit církev svým zájmům, což nezřídka znamená obětovat náboženskou horlivost a zanícení ve prospěch kompromisu, ať už se jedná o severní země, kde se stále drží vliv Šedého vlka, nebo Argovii, která je z části ateistická, z části nábožensky neutrální a z části nakloněná temnějším kultům. Naproti tomu je zde druhé centrum moci, rezidentura Tinwëtilu, velechrámu slunce v Ornilii. Elfí vyslanci jsou známi svým radikalismem a nekompromisními postoji a nezřídka podporují (těžko říct zda podle tajných direktiv z Artesie či na základě vlastní iniciativy) všemožné tajné spolky, zaměřené na šíření víry a potírání nepřátel, často i za zády kardinála. Rezidentura představuje radikální stranu kultu a tlačí kardinály k ráznějším krokům a ostřejším stanoviskům. Balancovat mezi těmito dvěma póly může být často obtížné a kardinál si zachovává svou moc a samostatnost pouze díky ohromné prestiži svého úřadu.

Kardinálovu moc reprezentují na mnoha místech jeho pověření zástupci. Nejnižším stupněm je kardinálský delegát (député, delegatus), který je vysílán tlumočit názory slunečního stolce, případně vyslechnout návrhy protistrany. Jeho pověření je vždy jednorázové a nemá žádné rozhodovací pravomoce. Nad ním stojí legát (ablégat, legatus), který zpravidla vykonává déledobější misi (nicméně většinou s jedním převažujícím účelem) a může vyjednávat v intencích pověření, které dostal. Existují různé druhy legátů, např. apokrisiář (responsalis), který je pověřencem s trvalým výkonem v sídle jiných kultů nebo v sídle jiných stupňů církevní hierarchie. Dále legatus natus, kterému je dáno právo konat jako zmocněnec slunečního stolce, i když jím nebyl pověřen osobně; bývá spojeno s některými úřady, vzdálenými od centra (např. v Reimsu). Legatus missus je klasický vyslanec popsaný výše, legatus a latere je zvláštním druhem legáta, vybavený pravomocí nejvyššího stupně. Je vysílán tehdy, když není možné poslat nuncia nebo se jedná o osobu z nejbližšího kruhu kardinála, např. kultieristu. Nejvyšším stupněm je nuncius (nonce, nuntius), který zastává svou funkci dlouhodobě (do odvolání) a reprezentuje sluneční stolec ve všech otázkách náboženských i politických. Nunciatura je trvalý úřad a má dva nižší stupně. Pronuncius je osoba vykonávající úřad nuncia bez příslušné hodnosti, zpravidla dočasně a internuncius je vyslanec nižšího řádu (nicméně opět s trvalým pověřením).

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: Církve v Argovii a Élidě

Příspěvek od DenGrasse »

Řád Jestřábích rytířů

je ozbrojenou paží a pevným štítem slunečního kultu. Jeho bojovníci náleží k tomu nejlepšímu, co může Élida nabídnout a věrně pomáhají císařskému trůnu (např. jejich pomoci vděčil císař Soranus za vítězství ve válce o dědictví bernicijské).
Na územích ovládaných kultem slunce je značnou módou mezi šlechtici posílat své mladší ratolesti do služby v řadách rytířstva se znakem rudého jestřábího křídla na štítě. Mladí novicové jsou nejprve zasvěcováni do kultovní nauky a posléze procházejí bojovým výcvikem, spojeným s řeholí a odříkáním. Poté jsou přijati do řádu, složí sliby a zpravidla odcestují na daleký západ, do zemí Derrienu a Tileágdu, kde po boku bratrských Rytířů slunce bojují proti nomádům a skřetům, podnikajícím nájezdy na elfí země a vrací se odtud jako zkušení veteráni pohraničních válek. Nakonec jsou pověřeni službou, lhostejno zda v řádové komendě, ekumenickém chrámu či na vlnách Marazionu. Řád vlastní početné loďstvo, jak obchodní, tak válečné, neboť jedním z jeho úkolů je zajistit spojení a bezpečnou plavbu do elfích zemí. Námořní přeprava je hlavní složkou příjmu řádové pokladny.

Od druhého rytířského řádu, Templářů Šedého vlka, se Jestřábí rytíři liší v mnoha věcech. Jako příslušníci slunečního kultu kladou velký důraz na zbožnost, oddanost víře a skromnost vlastních potřeb. Rytíři nesmějí vlastnit nic krom zbraní, brnění a koní a existují přísné předpisy, jak zdobené brnění a odění smí dotyčný dle hodnosti mít (existují i výjimky, které lze při vstupu do řádu zakoupit). Na rozdíl od seveřanů, lpících na starých tradicích, také prohlašují, že i osoba neurozená může odměnou za věrné služby řádu obdržet rytířský patent a skutečně je v pravomoci velmistra řádu, aby zasloužilé jedince pasoval. Tím řád přitahuje pozornost měšťanů a dalších neurozených bohatců, ale činí jej to méně lukrativním pro příslušníky šlechtických kruhů, pročež je počet takovýchto jmenování omezen na tři ročně.

Uchazeč o členství je tradičně zván novicem (novice). Po skončení přijímacích obřadů se zařadí do řádu dle určení, stáří a urozenosti (starší nebo více urození jednotlivci mohou některé fáze zkrátit nebo dokonce přeskočit). Adepti s budoucností bojovníka jako páže (page, famulus milites), které je svěřeno do péče některému rytíři, kterému slouží stejně jako je tomu zvykem v šlechtických kruzích a na oplátku od něj získává cenné zkušenosti. Po určitém čase a dosažení jistého stupně schopností získá stupeň řádového služebníka (sergeant, ordo servient). Pro většinu nešlechtických bojovníků je toto rovněž poslední stupeň, nejsou-li mimořádně povýšeni, nebo neobdrží v řádu hodnost, kterou nadále zastávají. Pokud setrvají v osobní službě nějakému hodnostáři, mohou být postaveni do role štítonoše (fronton portant, scutifer), která je velmi prestižní a poskytuje nejlepší šance pro mimořádné povýšení do rytířského stavu.
Urození služebníci jsou po jisté době automaticky zařazeni mezi řádové rytíře (chevalier, milites), kteří tvoří hlavní vojenskou složku Jestřábů. Každému rytíři je dána jeho zbroj (kterou si většinou přinesl sebou, pokud ne, je mu darována z řádových prostředků), která je prostá, pokud rytíř nezíská bojové zásluhy, úřad nebo si nezaplatil výjimku při vstupu patřičnou donací řádové pokladně (během členství již tak učinit nemůže, neboť nevlastní žádný majetek).
Ozbrojený stav tvoří, spolu s hospodářským a špitálním personálem, laickou větev řádu a jeho členové jsou oslovováni jako bratři (fratres) a to včetně velmistra řádu.
Duchovní větev tvoří kněží. Od rytířstva a bojovníků obecně je odlišuje zejména slib čistoty a hlubší znalost theologických dogmat. Jinak není neobvyklé, že bojoví kněží cválají v jednom šiku s laickými bratry a žehnají jejich zbraním. Nicméně tak činit nemusí a starají se o svatyně a duchovní život, někdy i o administrativu, kde jim pomáhají staří nebo boje neschopní příslušníci laické větve.
Kněžský adept je rovněž uveden do hodnosti služebníka, nebo v tomto případě spíše pomocníka (acolyte, ministrator), v které setrvá, dokud se mu nepodaří dosáhnout stavu kaplana (chaplain, sacellor). Členové duchovní větve jsou nazýváni otcové (patres).
Příslušníci hospodářských pracovníků získají po noviciátu status sloužícího (servant, servitor), špitální personál ošetřovatele (soignant, medicus).

Dále existuje skupina tzv. rytířských poct, kterou je možné získat jako odměnu za statečnost, neochvějnou víru či jiné zásluhy. Jsou známy tituly rytíř víry (croyant chevalier, milites fides), rytíř cti (chevalier de honneur, milites honoris) a rytíř spravedlnosti (chevalier de justice, milites iustitia). Krom nich však existuje celá řada dalších, známých buď jen místně, jako rytíř strážce moře (chevalier gardien de mer, milites tutor mare), nebo souvisejících s některými druhy ocenění a poct, např. rytíř nositel velkokříže (chevalier de grand-croix, milites megas crux) pro ty z válečníků, kteří byli vyznamenáni elfím slunečním křížem za statečnost v bojích na západě. Seznam titulů není uzavřený a další mohou vznikat v podstatě ad hoc, pokud se najde vhodná záminka. Tvoří jakousi nadstavbu a mezihierarchii pro jinak nerozlišitelnou skupinu rytířů.

Nejnižším velitelským stupněm v řádu je hodnost komandanta (commandant, capitaneus). V souladu s touto hodností jsou nejnižší organizační jednotky řádu nazývány komendy nebo komandatury. Jedná se o malé kláštery, které mají udržovat přítomnost řádu v okolí. Komandanti jsou dvojího druhu, jednak samostatní, s vlastní pravomocí (senior commandant) a subsidiární (junior commandant), kteří velí oddílům rytířů v ekumenických chrámech, kde mají na starosti jejich ochranu. Tito pak nejsou samostatnými veliteli, ale členy kolegia starších (collegium seniores) s hodností titulárního děkana či jáhna (diacre, diaconus) chrámové kapituly a podléhají veleknězi (grand prêtre, pontifex major), zvanému též arciděkanem či arcijáhnem (archdoyen, archidiaconus).
Každý komandant má k ruce pobočníka (adjudante, adiutor), štítonoše z řad sergeantů, písaře (clerc, scriptor), dva rytíře doprovodu a dvě pážata. V nižší velitelské hierarchii se rytíři řídí přirozenými kritérii jako je věk, délka služby v řádu, získané zásluhy atd. Přednost ve velení mají pochopitelně titulární rytíři.

Dalším stupněm jsou provinciální nebo balejní mistři (bailli, magister provincialis), kteří mají na starosti jednotlivé oblasti. Jejich postavení není jednotné, naopak, trpí mnoha nejasnostmi a nevyjasněnými kompetencemi, zejména komplikovanými vztahy baillifů vůči představeným ekumenických chrámů, v nichž slouží jejich podřízení. Např. mistr námořní baleje de facto pokrývá svou pravomocí tutéž oblast jako řádový admirál; ve výsledku se oba činitelé o pravomoci dělí a baillif v podstatě sídlí trvale za mořem, neboť řád potřebuje mít na místě vysokého činitele, který bude zajišťovat organizaci námořní přepravy na západním břehu Marazionu. Mistři severních provincií zase nemají žádnou reálnou formální ani ekonomickou moc a tak jsou jejich úřady víceméně čestné. Provincie dislokované do zemí ovládaných kultem slunce nicméně fungují a provinciálové mají k dispozici rozsáhlý správní aparát.
Na samém vrcholu hierarchie řádu stojí sedmičlenný konvent . Ten se skládá z velmistra (grand maître, magister supremus), který je zároveň členem kardinálské Bílé rady, velekněze Rudého jestřába (suprême prêtre Kjesi, flamen Kjesialis), konnetabla (connetable, stabularius), generálního vizitátora (visitateur général, censor generalis), admirála (amiral, praefectus maritimus), strážce pokladu (gardien de trésor, dispensator) a špitálníka (grand hospitallier, hospitaller generalis).
Velmistr je pánem společenstva, většinu závažných otázek řeší spolu s konventem. Je však poměrně přísně vázán nařízeními Bílého kardinála, kterému z titulu své funkce podléhá. Někteří velmistři jsou zkušenými bojovníky, jiní zase spíše administrátory a drží si v rukou řídící agendu a aktivně se účastní zasedání Bílé rady. Velmistr řádu je jmenován Bílým kardinálem.
Velekněz je nejvyšší duchovní Kjesova kultu, který řeší theologické a mystické záležitosti včetně magie a rituálů zasvěcení. I tento úřad je obsazen z rozhodnutí Bílého kardinála, neboť spadá mezi nejvyšší hodnostáře ekumenické struktury slunečních kultů.
Konnetabl je vojenským velitelem řádu a je vždy jmenován z nejzasloužilejších rytířů. Pokud není schopen sloužit v poli (již trvale), musí svůj úřad složit. Konnetabl je volená funkce, jmenuje jej velmistr na základě volby provedené volební kapitulou. Ta je tvořena voliteli, kteří zastupují titulární rytíře.
Vizitátor bdí nad hospodařením řádu, má rozsáhlé kontrolní pravomoce nad provinciály. Odpovídá za příjmy a výdaje řádu. Do funkce jej volí konvent, nutný pro jmenování je souhlas velmistra a strážce pokladu. Pokud jej není možné získat, je i tento hodnostář jmenován kardinálem.
Admirál zodpovídá za loďstvo, zejména za válečné lodi. Často cestuje mezi pobřežními městy, nebo se plaví po vlnách Marazionu. Koráby Jestřábích rytířů jsou hrozbou všem pirátům a nájezdníkům a jsou mezi nimi velmi obávané. Je jmenován velmistrem z řad příslušníků řádové flotily.
Strážce pokladu je zodpovědný za uskladnění a ostrahu řádových peněz a cenností. Pohybuje se vždy v blízkosti velmistra, který jej také jmenuje do funkce.
Velký špitálník zodpovídá za lékařskou péči v řádu. Do funkce jej jmenuje velmistr z řad špitálních bratří.

Pokud řád vede válečné tažení (průběžně na dalekém západě, ale i např. v bernicijské válce), jsou do čela vojsk jmenováni váleční vůdci z řad provinciálních mistrů, jejich suity, nebo starších komandantů. Těmto je udělena dočasná hodnost polního maršálka (maréchal du camp, marescalcus), případně polního podmaršálka (sous-maréchal du camp, sub-marescalcus).

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: Církve v Argovii a Élidě

Příspěvek od DenGrasse »

Řád Nebeské spravedlnosti

je považován za jakousi nepsanou elitu slunečního kultu. Zejména mezi prostými lidmi požívá nesmírné vážnosti, neboť s jeho představiteli jsou spojovány pojmy cti, neposkvrněné víry a vysoké morální způsobilosti.
Clertusovi soudci, jak se jim hovorově říká, tvoří malé, uzavřené společenství, dosti odlišné od ostatních struktur kultu. Žijí v ústraní, uzavřeni s seminářích, kde se vzdělávají v theologii, filosofii a právu a často jsou žádáni o radu v náboženských či právních záležitostech. Všude kam přijdou, požívají vysoké vážnosti, dokonce i na územích mimo vliv slunečního stolce, neboť je předchází pověst o jejich vysokých lidských kvalitách. Semináře kultu pak slouží jako úložiště pro mnoho právních listin, závětí a dalších, které za svědectví soudců sepisuje prostý lid. V Middenlandu a Sothlandii platí, že záznam potvrzený Clertusovým soudcem je nezpochybnitelný a dokonce i v Nordhereii je brán s velkou vážností.

Clertus Nebeský soudce ztělesňuje nejvyšší aspekt Sardwina, přináší spravedlnost a hájí oběti bezpráví. Jako takový je respektován všemi ostatními složkami slunečního kultu a soudci jsou nepsanými, leč uznávanými vůdci kultovních společenstev. Vyšší postavení než oni mají jen kultieristé (a ti všichni musí mít i zasvěcení v mystériích Nebeské váhy a jsou tedy de facto členy řádu).
Činnost soudců zahrnuje všechny oblasti práva, jak sakrální (které smějí vykládat jen oni jako nejvyšší autorita), tak světské, jehož nabývají studiem císařských zákonů. Jejich postavení je upraveno ediktem císaře Heliodora Unam Sanctam, zákonem císaře Michaela Vigovia Lex Vigovia Contra Haereticae a bullou kardinála Adalberta I. Per Curiam Religiosum. První z těchto spisů přiznává Bílé kurii právo soudit své vlastní hodnostáře a rovněž přečiny proti církvi a svěřuje tuto pravomoc do rukou kardinála a zvláštního sboru ‚soudních kněží‘, který byl zárodkem dnešního Clertusova řádu. Zákon vítěze nad orthemiánskou herezí, arcivévody a regenta Michaelise, pozdějšího císaře, je základem pravomoci slunečního kultu nad projevy kacířství a mnoha dalšími aspekty nejen náboženského, ale i běžného života. Explicitně je v nich vyzvednuta role inkvizice, jakožto orgánu prevence, výkonu i represe kacířských snah a postavení nebeských soudců, jimž dává pravomoce nejvyšší soudní autority a hrozí přísnými tresty všem, kdož by se odvážili bránit jim ve výkonu jejich úřadu. Kardinálská bula stanovuje technické upřesnění (časově předchází zákonu) ‚soudních kněží‘, které vymezuje právě jako příslušníky Clertusova řádu, kteří dosáhli stanovené úrovně zasvěcení a znalostí.

Činnost jmenovaného Clertusova soudce se od činnosti inkvizitora odlišuje zásadním způsobem. Zatímco inkvizice je de facto orgán výkonný, který provádí vyšetřování, činí tak aktivně sám od sebe a nemá přímou exekuční pravomoc (musí si ji vyžádat od světské moci, nebo konat v součinnosti s ní), soudci až na výjimky konají pouze v případech, kdy jsou k tomu vyzváni. Toto vyzvání může přijít od inkvizice, světského soudu, který si není jist správností svého rozhodnutí, nebo se lze k Clertusovu soudci odvolat v některých zákonem stanovených případech. Výkon jeho činnosti je hrazen vždy tím, kdo si jeho služby vyžádá. V místech, kde soudci působí dlouhodobě, si již světské soudy přivykly jejich přítomnosti a rozmohlo se mezi nimi postupování případů ‚nahoru‘ s výrokem auditio defensia soli, tj. nelze zatratit bez slyšení, rozuměj bez řízení před Clertusovým soudcem.
Součástí právního postavení soudců je legitimitizace výkonu práva, tj. soudci mají přímou exekuční pravomoc a jsou oprávněni zmocnit kteroukoli příslušnou osobu k provedení rozsudku, ačkoli zásadně neprovádějí exekuce sami. Většinou je svěřují do rukou inkvizice nebo světské moci, ale v případech nouze mají pravomoc pověřit kohokoliv včetně osob nevolnického stavu.
Rozhodnutí v případech, kdy se obě strany dohodnou na uznání autority soudce (tj. v oblasti soukromého práva) samozřejmě nemají exekuční povahu a jsou stranám toliko sdělena a zapsána.

Někteří soudci mají patent inkvizitora, který je opravňuje k výkonu vyšetřování. Tito jedinci musí mít schválení představeného řádu, aby mohli sloučit obě tyto činnosti, řád se nicméně nebrání náboženské horlivosti svých členů.
Proti rozsudku soudců není odvolání; v případech nepodléhajících jejich přímé jurisdikci (sakrální právo, herese) však mají pouze váhu poradního hlasu a příslušný orgán (pokud se předem nevzdal pravomoci vynést rozsudek) nemusí k jejich názoru přihlédnout (často se to děje v Nordhereii).

Noviciát soudců je velmi dlouhý, trvá tři roky. Během nich je různými způsoby testována mravní způsobilost, zbožnost, oddanost a zásadovost budoucích soudců. Když novic (novice) projde úspěšně tímto stádiem, stane se soudcovským adeptem (adepte, praestolor). Ten již pomáhá vyřizovat agendu plnoprávným soudcům, učí se v praxi a má pravomoc rozhodovat spory soukromého práva, je-li o to požádán, tj. vydávat smírčí rozsudky.
Nejdříve po pěti letech praxe adepta a složení zkoušek z práva světského i církevního může adept získat status plnoprávného nebeského soudce (arbitre céleste, iudex dius). Žádný vyšší stupeň již řád nemá.

Semináře nebeských soudců stojí zejména ve velkých městech na území ovládaném slunečním kultem. Většinou jsou součástí ekumenického chrámu a dokonce i centrální sídlo řádu, Věž Nebeské spravedlnosti, je součástí ardahanské katedrály.
Semináře řídí kolegium (collegium) všech plnoprávných soudců. Soudci se navzájem mají za sobě rovné a jakékoli úřady považují za břemeno, které někteří z nich musí nést. Z tohoto důvodu se držitelé nečetných úřadů v řádu dosti často střídají, většinou po jednom roce výkonu.
Představeným semináře je probošt (prévôt, praepositus), o běžné hospodářské věci se stará kvestor (quaesteur, quaestor) jako jeho zástupce. Členové kolegia jsou též zváni radové (conseillers, conciliarii). Mluvčí v ekumenické radě nebo jinde, který vyjadřuje názor soudců, je nazýván syndikus (syndicus).
Soudci, kteří se věnují výuce noviců, se nazývají magistři (magistri scholastici), jejich představeným je pedel (appariteur).
Soudci nemají potřebu nějaké vyšší či územní organizace. Při svém počtu a rovnosti vzájemného postavení mohou žít prakticky kdekoliv a stále zaujímají tytéž role. Jsou samozřejmě vázáni autoritou slunečního stolce a představeného řádu, ale jejich statuta jim už tak ukládají tolik omezení, požadavků a příkazů, že prakticky nepřipouštějí žádné excesy.
Na vrcholu hierarchie stojí představený (supérieur général, superior generalis), který zároveň zastává funkci velekněze Clertusova kultu (suprême prêtre Clertusi, flamen Clertialis). Nejvyšším představeným zvaným velký soudce (grand arbitre céleste, iudex supremus) je sám Bílý kardinál.
Představený má kolem sebe další vysoké hodnostáře, nejvyššího syndika (syndicus supremus), kvéstora ardahanské koleje, nejvyššího notáře (supreme notaire, notarius supremus), správce archivu (principal archivist, tabularius) či nejvyššího magistra (magister scholasticus supremus).

Odpovědět