V pozadí

Odpovědět
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

V pozadí

Příspěvek od DenGrasse »

V tomto topicu budou uváděny jednotlivé zvyklosti panující v Ornilii.

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: V pozadí

Příspěvek od DenGrasse »

Na ulicích měst Argovie a Élidy

Nošení zbraní ve městě
Je třeba si uvědomit, že města v Élidě (v Císařství, Argovijském království, Republice Vindana Portus, markrabství Iverness a Západní marce (Reimsu)) jsou koncipována dle vzoru středověkých měst Evropy. Jejich rozměry jsou zpravidla větší a mají více rozvinutý civilizační stupeň (týká se především větších měst), což je zde zdůvodněno návazností na dědictví starších a vyspělejších ras, v Élidě zejména trpasličích Khordaim, v Argovii pak temné říše Xar. Nicméně poměry panující v těchto městech jsou velmi podobné těm v evropském středověku.
Ve městech žijí různé společenské třídy – žebráci, chudina, nádeníci, sloužící a tovaryši, řemeslníci, kupci a zpravidla i nějaká šlechta. Krom toho také potulní muzikanti, kejklíři, zločinci (a strážní) a další pochybné existence.
Ve městě vždy existuje jakási zákonná moc, představovaná Městskou radou, Purkmistrem, či vrchnostenským Rychtářem (Rychtmistrem). Ta určuje zákony a pravidla chování platná pro dané město, takže tyto se mohou v jednotlivých městech značně lišit. Hodně záleží na místních zvyklostech.
V nezávislých městech (říšských, císařských a královských) bývá šlechta nezřídka i nevítaným hostem. Časté jsou sousedské spory o hraniční pozemky či privilegia města, které šlechta porušuje. Proto i ona bývá občas terčem restriktivních opatření, směřujících k omezení volného nošení zbraní.
Zvykové právo nicméně říká, že šlechtici jsou oprávněni nosit svou zbraň, kterou je uznávaně meč (nikoli kyj nebo halapartna). Šlechtic však bývá zřetelný již podle svého chování a vystupování a ve městě je buď známý, nebo nosí viditelným způsobem své barvy, např. vyšitý erb. Postava bez erbovního znaku či rodových barev, ozbrojená dlouhým mečem, bude na ulici města vždy podezřelá.
Šlechtice nezřídka provázejí osobní strážci. Ti zpravidla také nosí jeho barvy, nebo, jedná-li se o najaté profesionály, znak své gildy (např. Bratrstvo meče). Nezávislí žoldnéři či ochránci karavan pracující na vlastní pěst buď jsou již známí v místech kam cestují, nebo, jsou-li noví, přidávají se k někomu zkušenému. I oni se pak ve městech zdržují jen v určitých prostorách, zpravidla v kupeckých karavanserájích a sousedících hostincích. Potulování po ulicích v plné zbroji je považováno za neslušné. (V nejlepším případě. Nikdo neodsoudí stráž, jestliže takového člověka bez výstrahy zabije a pak se teprve bude zajímat o to, kdo byl a co chtěl. Vždycky se pak dá říci „byl to nějaký zločinec, podívejte se, že je ozbrojený.“ Tečka. Tečka za životem příliš nápadné postavy.)
Kupci, kteří tvoří většinu vládnoucí vrstvy, vycházejí na ulice zpravidla neozbrojeni, či pouze s dýkou u opasku. Pakliže cestují či mají důvod se ozbrojit, užívají povětšinou krátké meče (na Jihu se poslední dobou objevují snahy obchodníků vyrovnat se šlechtě, které se projevují v módním trendu lequertu). Kupci jsou však téměř vždy známí, nejsou-li dokonce členy Městské Rady (může je doprovázet i Městská stráž). Také mohou mít ozbrojený doprovod. V cizích městech však kupci takto fungovat nemohou; zdržují se většinou v kupeckých enklávách a vyhrazených prostorách. Chtějí-li vyjít do ulic, téměř vždy si najímají strážce místní, znalé zdejších zvyklostí.
Řemeslníci tvořící střední vrstvu to s ozbrojováním také příliš nepřehánějí. Často nosí dýku či hůl (přece jen nemají na osobní strážce), ale s dalšími zbraněmi to není nijak slavné (mohou samozřejmě existovat výjimky, např. mečíři, kteří umí zacházet s mečem).
Z příslušníků nižších vrstev pak jen málokdo vlastní peníze na opravdovou zbraň, počítaje v to i dýku (rigorza, džamada). Pochodovat po ulici města s palicí či sekerou se příliš nedoporučuje. Stráže bývají v takovém případě dosti nevrlé.
Zvláštní kapitolou jsou žoldnéři, resp. příslušníci žoldnéřských bratrstev. Ti jsou často ozbrojeni až po zuby (jejich práce to vyžaduje). Stráže je zpravidla tolerují, ale tito se zdržují většinou jen ve vymezených lokalitách; představa „já jsem žoldnéř a proto se budu po zuby ozbrojen a obrněn procházet před radnicí“ je pochopitelně nesmyslná. Chtějí-li žoldnéři do města, nezbývá jim nežli většinu své výstroje odložit (nebo ji mít např. naloženou na koni v sedlových brašnách).
Je samozřejmé, že na neznámé lidi, kteří ještě k tomu vypadají jako pobudové (šlechtic se prostě pozná) a nesou zjevné zbraně, pohlíží Městská stráž automaticky jako na podezřelé, nebo rovnou na zločince (záleží na kontextu). Každopádně zjevně nošené zbraně téměř vždy vzbudí pozornost obyvatel, což výrazně znesnadňuje jakékoli skrývání a nenápadné obchůzky.
Totéž pochopitelně platí o zjevném nošení zbrojí. Ve městech pouze Městská stráž standardně nosí ve službě zbroje (zpravidla kožené či vybíjené). Také žoldnéři a další válečníci „ve službě“ mívají zbroje, pakliže právě přijíždějí do města či naopak odjíždějí. Zbroj se zkrátka nasazuje téměř výhradně „do bitvy“ a její užívání bez důvodu je velice podezřelé.
Výjimku z těchto pravidel mají trpaslíci, žijící v élejských městech. Ví se o nich, že nade vše milují své zbraně, zbroje a okované boty. Ne že by si mohli chodit kamkoli jakkoli, ale většinou na ně stráže pohlížejí s jistou shovívavostí. Nezapomínejte však, že se většinou jedná o trpaslíky, kteří jsou místní!
Zvláštní kapitolu tvoří nošení střelných zbraní. Nejrozšířenější zbraní Élidy je v tomto směru kuše. Vzhledem k její nebezpečnosti a snadné obsluze je vysoce rizikové ukázat se s kuší na ulici. To mohou pouze Městské stráže; nikdo jiný si to nesmí dovolit. Z tohoto ustanovení neexistují žádné výjimky a to téměř nikde v zemích Élejců.
Co se týče luků, pokládá se za automatické, že jsou nošeny s nenapjatou tětivou. Luk připravený ke střelbě vzbudí zpravidla ihned nežádoucí pozornost strážných. Do částí města vyhrazených bohatším vrstvám se luky pochopitelně také nosit nesmějí.
Pro lepší ilustraci lze uvést asi následující příklad:
Je-li na ulici (např. na tržišti) 100 lidí všech společenských vrstev v příslušném poměru, bude maximálně 1-5 z nich ozbrojeno mečem, dalších 5-20 dýkou a dalších 5-20 klackem či holí (jistě jste si všimli, že zde není přítomna Městská stráž, která používá většinou halapartny). Žádný z nich nebude mít oblečenu zbroj, natož pak přilbu nebo štít. Žádný z nich nebude mít střelnou zbraň.
Tak toto je průměrný vzorek městské populace a jejího ozbrojování. Inu, chodit se zbraní u nás v civilizaci není nic snadného (vítej v Tiessenu, kámo).

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: V pozadí

Příspěvek od DenGrasse »

Popis životních úrovní

- ulice – tato úroveň nestojí nic. Postava žije na ulici, což sebou přináší jisté obtíže. Samozřejmě je třeba přihlédnout k roční době a dalším místním zvyklostem. Ulice měst v Ornilii příliš nevoní a ani tato postava ne. Ale je to zadarmo. Typickými představiteli osob v této úrovni jsou žebráci a mrzáci, váleční vysloužilci a jiní ztroskotanci.
- squat – postava s touto životní úrovní přespává zpravidla na dvoře pod přístřeškem, takže je chráněna proti dění na ulici, což je asi to hlavní. Pokud má štěstí, může sehnat trochu slámy. Úroveň zahrnuje jedno jídlo denně, spíše však zbytky z kuchyně, o které bojuje s dalšími zoufalci, nebo misku ovesné kaše. Cena této životní úrovně je v základu 5 stříbrných, ve městech pak 10/15/20 stříbrných za měsíc. V této úrovni žije drtivá většina nemajetných obyvatel, čeledíni, tovaryši a další pomocné síly, stejně jako lepší žebráci a menší zloději.
- nízká úroveň – tato úroveň charakterizuje zejména drobné řemeslníky, ale také vojáky, námořníky, úspěšnější zloděje a další, stejně jako služebnictvo bohatších kupců. Zahrnuje nocleh na slámě ve stáji nebo na podlaze v hostinci a dvě jídla denně, zpravidla ovesnou kaši nebo chléb. Cena této úrovně je v základu 20 stříbrných, ve městech pak 40/60/80 stříbrných měsíčně. Zahrnuje i místní poplatky jako mýtné atd.
- střední úroveň – zde již postupujeme k životní úrovni kupců, cechovních mistrů a nižší šlechty, jakož i bohatších řemeslníků a důstojníků. Zahrnuje ubytování ve vlastním pokoji či malém domě a tři jídla denně, jakož i místní poplatky, jako třeba platby převozníkům a nosičům.
Cena úrovně je v základu 50 stříbrných, ve městech pak 100/150/200 stříbrných měsíčně.
- vysoká úroveň – sféra bohatých kupců a vysoké šlechty; nikdo jiný už nemá dostatek peněz na takové živobytí. Zahrnuje apartmá v hostinci nebo soukromém domě či vlastní dům střední velikosti, plus pět jídel denně, z toho jednu specialitu, stejně jako všechny možné okolní platby včetně nájmu kočáru. Cena této úrovně je v základu 100 stříbrných, ve městech pak 200/300/400 stříbrných měsíčně.
- luxus – nejvyšší životní úroveň, dostupná pouze společenským špičkám, příslušníkům vysoké šlechty – vévodům, císaři atd. nebo předákům kupeckých gild. Zahrnuje velký dům nebo palác, neomezené množství jídla včetně specialit a vše ostatní. Cena je v základu 500 stříbrných a ve městech pak 1000/1500/2000 stříbrných měsíčně. Může však stát i mnohem více – třeba císař spotřebuje jen pro svou osobu více než 10x tolik.

Postavy mohou hostit jiné osoby dle běžných pravidel v ceně 10% příslušné úrovně.

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: V pozadí

Příspěvek od DenGrasse »

Finanční vztahy v Ornilii

Základem oběživa je stříbrná mince o váze 9 gramů s obsahem 8 gramů čistého stříbra. Tato je dána již dvě stě padesát let tzv. „Mincovní konfesí Argovie a Élidy“, datovanou do roku 961 a.l., kdy ji podepsal císař Septimius Vindex s argovijským králem a všemi říšskými knížaty, jakož i s ivernským markrabětem.
Od této doby se razí všude po celé říši pod různými názvy, přičemž middenlandský výraz „tolar“ – thaler – se prosazuje nejvíce. Právo razit stříbrnou minci mají všechni signatáři dohody. V říši jen císař smí razit zlaté mince (výjimku z tohoto ustanovení má Západní marka), přičemž hodnota zlata v minci musí být v poměru k hodnotě stříbra v tolaru 1:10. Dalšími oprávněnými jsou argovijský král a ivernský markrabě (v jeho případě záleží ještě na interních vztazích k argovijskému trůnu, kdy někteří panovníci dosáhli suspenze této ražby). Stanovení poměrů vzhledem ke skutečnému obsahu drahých kovů je také obsahem Mincovní konfese. Zlaté císařské mince jsou raženy pod názvem denáry (aureus denarius). Vzhledem k tomu, že cena zlata si udržuje hodnotu zhruba šestnáctinásobku ceny stříbra, je obsah zlata v denáru stanoven na 5 gramů, přičemž mince váží 5,5 gramu. Zlaté mince ražené v Reimsu se jsou téměř totožné, ale nesou nápis aureus caesarii (císařský zlatý), pročež se jim také říká cézariony.
Obdobným způsobem jsou raženy i argovijské mince, zlaté livry (aureus livre). Jejich obsah zlata je nepatrně menší, asi 4,98 gramu, ale celkově jsou mince těžší – cca 6 gramů; mají tedy nižší ryzost. Jejich uvažovaná hodnota v obchodě je však stejná.
Další zlatou měnou je ivernský dukát (ducatus aureus, ducatus ivernia). Dříve Ivernie razila vlastní zlaté i stříbrné mince odlišných rozměrů, ale po podepsání Konfese začaly být stahovány z oběhu, takže dnes se prakticky nevyskytují. To byly proslulé ivernské zlaté nobly, mince vážící 9 gramů při obsahu 7,94 gramu zlata. Tyto vysoce ryzostní mince se dodnes občas objeví při odtezaurování starších zásob. Jejich směnný kurs se pohybuje v poměru 5:8 k denáru či livru a 25:8 k dukátu. Dukát je nová zlatá mince ražená v markrabské mincovně v Cremnici. Vzhledem k značným zásobám zlata na území Ivernessu bylo rozhodnuto o ražbách dvou typů zlatých mincí, přičemž dukát si jednoznačně získal převahu pro ohromný rozmach. Standart dukátu obsahuje totiž cca 24,75 gramu zlata při celkové hmotnosti 26,5 gramu. Vysoká ryzost této mince, její stabilní kvalita a hlavně vysoká nominální hodnota (5 zlatých denárů či livrů) předurčila její oblibu zejména mezi cestujícím kupectvem.
Druhou ivernskou zlatou měnou byl drobný florén. K jeho ražbě se přistoupilo zejména pro nedostatek stříbra v markrabství; zajímavé je, že z tohoto důvodu nejsou ivernské zlaté mince nastavovány stříbrem a mědí, jak je obvyklé jinde, ale pouze mědí. Florény měly plnit úlohu drobných mincí. Obsahovaly cca 1 gram zlata, přičemž zbytek tvořila měď. Celková hmotnost mince je 4 gramy. Přepočet florénu je zhruba 1:2 v poměru k tolaru, 25:1 k dukátu a 5:1 k livru a denáru. Protože se však florény prakticky nerozšířily mimo území Ivernie, není třeba se s tím příliš zatěžovat. Stříbrnou měnu Iverness nikdy nerazil, přestože se jeho vládce stal garantem Mincovní konfese.
Po ztrátě ivernské samostatnosti roku 1175 a.l. byla ražba zlatých mincí zastavena, nicméně v souvislosti s vyhlášením odtržení od Argovie po pádu salfiorských králů se uvažuje o znovuzahájení ražby.
Jelikož říšská knížata v říši nemají oprávnění razit zlatou minci, pokoušeli se mnozí vévodové toto nařízení obejít. V Dasselu roku 1041 a.l. zahájil kníže Sigismund ražbu nového typu stříbrné mince, tzv. stříbrné koruny. Tato mince se měla stát do jisté míry ekvivalentem zlaťáku, když obsáhla 39,8 gramu stříbra při celkové hmotnosti 45 gramů. Směnný kurs koruny tak ihned dosáhl poměru 2:1 ve vztahu k denariu. Ostatní vládci následovali jeho příkladu a posléze přistoupil k ražbě těchto mincí i císař, využívaje tak dostatečných zdrojů stříbra v době, kdy se dumnonské a toruňské zlaté doly začaly vyčerpávat. Nová mince dostala při stejných parametrech jméno imperiál, které se záhy ujalo i pro staré koruny. Imperiál je však pouze císařskou zvláštností, byť jej bez problémů přijímají kdekoli.
Stříbrné mince ražené v Argovii nesou název piastr a jsou shodné s tolary co do obsahu stříbra i co do hmotnosti.
Drobné mince v Élidě razí opět všechna říšská knížata. Z toho důvodu existuje povícero typů starších mincí, avšak od počátku ražby císařských parvů se všechny ostatní měny vyrovnaly tomuto vzoru, nebo zanikly. Parvus obsahuje 0,8 gramu stříbra při celkové hmotnosti 3 gramy, má tedy hodnotu 10:1 ve vztahu k tolaru. Této normě se přizpůsobily i ostatní, ať už se jedná o albus ražený v Nordherei a Reimsu nebo miliému raženou v Sothlandii.
Císařství produkuje ještě drobnější minci nežli parvus či albus. Nazývá se pfundner (pětník), ale lidé na venkově, kde se hlavně používá, jí říkají grešle. Tato mince je měděná, ražená jen jednostranně (brakteát). Její hodnota je stanovena na pětinu parvu. Ve městech, kde se ceny drží výše, se tyto mince prakticky nepoužívají, ale říšská knížata občas příležitostně sahají k jejich ražbě, zejména při donacích směřovaných na venkov. Kupectvo ovšem minci neuznává, neboť se vymyká Konfesi.
V Argovii se razí drobné mince dle vzoru parvu; nazývají se sou či centim. Centimy se razily v omezeném počtu i v Ivernii. Drobnější minci Argovie nerazí, využívá hojnosti starých xarských bronzových mincí, o nichž pojednáme dále.
Vindana Portus od nabytí samostatnosti přikročil po dlouhých tahanicích k ražbě drobné stříbrné mince rovné hodnotou parvu nebo centimu. Nazývají se testony. Mince vyšších hodnot zatím město nerazí, byť se chystá k ražbě stříbrné mince tolarového typu. Senát již vydal prohlášení, že se přidrží Mincovní konfese.
Co se týče měn mimo Élidu, paradoxně největšího rozvoje dosáhl finanční systém ve Flegře, kde byl peněžní obchod zaveden úplně jako poslední ze všech civilizovaných zemí. Protože zde byl silný vliv élejské měny, i Flegřané přijali, byť neoficiálně, Konfesi za základ systému. Stříbrná mince se zde nazývá rang nebo rand a drobná mince zalmod. Zlatou minci razí Yozayanská mincovna jen příležitostně. Je odvozena z denáru a nazývá se solid.
Dnes se obecně používají peníze i v elfích zemích. Thévengond běžně používá argovijskou měnu, Artesie a Lingond argovijskou i élejskou. Město Mirapolis a další dokonce razí vlastní peníze, stříbrné rialy o hodnotě tolaru a zvláštní mince, exotické ecienty. Ty jsou raženy z elektronu, slitiny zlata a stříbra a zmíníme se o nich později. Drobných mincí je díky importu z Élidy a Argovie dost. Rialy jsou, stejně jako ostatní elfí mince, vesměs osmihranné a krásně zpracované.
V Tileágdu platí elfí i élejské mince zrovna tak jako torozonské. V Torozonu nechává Orlí král razit zlaté mince o obsahu cca 9,79 gramu zlata při celkové váze 11 gramů. Zvláštností těchto mincí je, že jsou zpravidla vyrobeny z rudého zlata, které se v dávných dobách používalo k ražbám xarských mincí za dob impéria. Přepočet je jednoduchý, torozonský zlatý baht se rovná dvěma denárům.
Dalšími mincemi v Torozonu jsou drobné zlaté, achary, o obsahu zlata cca 0,48 gramu a hmotnosti 3,5 gramu. Do bahtu se jich počítá dvacet, do denáru deset. Dále v Torozonu obíhají bronzové mince, penthe, ražené po vzoru starých Xarů. Při hmotnosti 5 gramů si udržují kurs 20:1 k acharu. Vzhledem k jejich rozšíření poslední dobou do Reignabadu a Coeur du Fer je museli začít přijímat i elfí a élejští obchodníci, kteří jim odvodili kurs z acharu a to 20:1 ve vztahu k tolaru a rialu.
V Geoframii kolují torozonské, ale i elfské a élejské mince. Kalif sám razí omezené série zlatých mincí, dirhamů, jejichž hodnota je však nestálá a nejsou přijímány obchodníky s důvěrou. Mají obsah zlata v rozmezí 2,95 až 5,45 gramu při hmotnosti okolo 6 gramů. Kalif je však pojímá spíše jako reprezentativní odměny svým věrným.
Levanta vlastní minci nemá a používá měn okolních zemí. Revel je napojen přímo na elfí měnový systém.
Země temných elfů nejsou běžně navštěvovány obchodníky. V jejich pohraničních oblastech uznávají flegerskou, elfí i élejskou měnu, sami používají zvláštní prostředky, o nichž se zmíníme dále.


kuriosní platidla

Začneme již zmiňovanými ecienty. V elfích zemích je rozšířen kult Slunce a zlato, které ho reprezentuje, je posvátným kovem. Není možné jej užívat pro ražbu mincí, avšak ekonomické skutečnosti se nedaly dlouhodobě ignorovat a tlak na silnější nominál zde stále vzrůstal, takže bylo rozhodnuto vyrobit nové mince z elektronia. Po počátečních pokusech se stav sjednotil právě na elektronovém ecientu, minci s obsahem 3,73 gramu zlata a 4,27 gramu stříbra – mince vážící 8 gramů nemá žádné další přísady. Po dlouhých dohadech byla její hodnota sjednocena na 8 tolarech. Ecienty se záhy staly zaběhlým platidlem v elfích zemích, byť élejští kupci je přijímají neradi a snaží se je nedovážet do Élidy, ale obchodovat s nimi v místě.
Inspirován touto myšlenkou, zahájil ražbu obdobné mince na říšské půdě vévoda Monheimský. Chtěl tak získat minci konkurující denáru, aniž by porušil zlatý císařský regál. Monheimské elektronové mince, lupony (lupus aureus, vlčí zlatý – podle vyobrazení vlčí hlavy), měly obsah 4,25 gramu stříbra a 4,75 gramu zlata, takže mírně převyšovaly hodnotu denáru.
Císařská komora proti ražbě „monheimských zlatých“ důrazně protestovala, ale dlouho marně a poslat trestnou expedici na daleký sever si císař netroufal. Nikdo netušil, co by se mohlo stát po zhroucení monheimské hranice. Nakonec se však řešení našlo. Hlavním argumentem vévodů byla nutnost bránit hranici, finančně dosti nákladná. Trůn proto přislíbil vysílat na sever pravidelné kontingenty vojska a také finanční výpomoc. Poté vévoda ražbu luponů zastavil, avšak v Nordherei jich dosud obíhá značné množství.
Ještě daleko zvláštnější platidla používali v minulosti thévengondští elfové. Platili jednak, po vzoru Rieekanců, určitými druhy mušlí, ale hlavně vytvořili tzv. granátové mince. Jednalo se o polodrahokamy granáty, hojně nalezitelné v horách Meersen. Elfí klenotníci je zbrušovali do jednotné podoby a hmotnosti a označovali značkami. Zároveň jim dodávali kouzly jakési vnitřní světlo, podle něhož jsou peníze dobře rozpoznatelné. Tato praxe trvá v Thévengondu, ale i dalších zemích elfů dodnes. Granátová měna, iskrin, je hodnocena jako ekvivalent osmi zlatých denárů nebo deseti ecientů.
V Argovii se dodnes často nacházejí drobné penthe, staré xarské mince. Je jich tolik, že místy suplují drobné oběživo. Jsou bronzové, stejně jako torozonské mince stejného jména a mají stejné rozměry. Jsou převáděny v kursu 2:1 na sou a centimy. Xarské zlaté mince, drochony, jsou mohutné, váží kolem 22 gramů. Jejich obsah zlata je cca 19,31 gramu, přičemž zbytek je bronzový. Jsou často nacházeny v jižní Argovii, Leiwenu, Dissignacu a Xyhtropacu. I ony částečně obíhají, gilda Hierofantů Steighkelu jimi dokonce zaplatila dlužné částky králi v době nedostatku oběživa v důsledku občanské války. Jejich hodnota je zhruba rovna čtyřem livrům. Tyto mince jsou ovšem z rudého zlata stejně jako drobné zlaté, mirhy. Ty obsahují 0,87 gramu zlata při váze tří gramů a dnes se směňují za dva piastry.
Xarové také vydávali zcela zvláštní platidla, tenké plátky z černého kovu o váze cca 25 gramů. Tyto podivné peníze jsou tak tenké, že jsou ohebné, ale přesto se nezlomí. Xarové je nazývali xanthy. Jsou vyrobeny z vzácného kovu iglevornu a zlatě j v nich vyražena hodnota, které představují. Známe destičky o nominální hodnotě 100 xarských zlatých. Vzhledem k ceně iglevornu na současném trhu a historické hodnotě těchto „bankocetlí“ je jejich současná cena zhruba na úrovni 100 livrů za kus. Tak je uznávají vindanaportské bankovní domy a obchodní společnosti. Je známo, že Hierofanti Steighkelu na základě bankovních smluv, jimiž je stanovena cena xanthů, získali jejich uložením v bankovním domě Colperti k dispozici značnou sumu ve zlatě.
Poslední kapitolou jsou pak mince trpasličí. Je jich vídáno jen málo, protože lid Khordaim jen nerad pouští do oběhu své poklady. Trpasličí mince ražená již ve starých říších se nazývala zlatý zekchin. To je vysoce hodnotná mince z ryzího zlata, která váží kolem 15 gramů. Jak známo, mince z ryzího zlata nejsou vhodné k časté směně, neboť se ošoupávají a obrušují. Trpaslíci však toho nedbali, neboť zlaté mince hlavně schraňovali. Tezaurování drahých kovů bylo a dodnes je hlavní životní náplní této staré rasy. Stejným způsobem razili trpaslíci i stříbrnou minci, nazývanou dolchin. Ta váží cca 25 gramů (zachovalé exempláře jsou ve velmi odlišném stavu) a je také z ryzího stříbra.
Trpasličí mince byly raženy i v dnešním Reimsu po zániku trpasličích knížectví v Buckenvorde a Stirlandu, zejména v době Ayrshirského království Dyrwinovské dynastie, kdy byly jediným oficiálním platidlem. Od kolonizace Západní marky Élejci ražba dolchinů a zekchinů ustala. Khordaim v Élidě patrně schraňují značné množství těchto mincí, které částečně obíhají v Reimsu a Flegře. Jejich kurs je tři denáry či solidy za zekchin a tři tolary či randy za dolchin.
Temní elfové mají podobné způsoby jako jejich světlí příbuzní. I oni užívali (a na rozdíl od nich dodnes užívají) k obchodu neražené zlato a stříbro. Ze zemí Ledové koruny pochází hned několik exotických platidel.
Prvním jsou cringiry, malé trojhranné kousky yrdenilu, zvaného dorienské stříbro. Jsou velmi dobře umělecky zpracované a temní elfové je používají při cestách, kdy potřebují větší hotovost, rozuměj mimo jejich země. Cena yrdenilu asi stokrát převyšuje cenu stříbra a poptávka po něm je taková, že ihned po opuštění měšce končí jejich pouť jako mincí a putují do dílen zlatníků jako kov. Klasické cringiry váží asi pět gramů a jsou obecně směňovány v kursu 1: 15 za zlaté denáry či solidy.
Dalším výrobkem z yrdenilu, jehož jediná známá naleziště se nachází právě v zemích temných elfů, jsou thexiry. Jedná se o podobné výrobky jako xarské xanthy, jen s tím rozdílem, že thexiry nemají stanovenou nominální hodnotu. Jsou také tenké a pružné, o něco menší než xanthy. Jejich směnný kurs (váží cca 25 gramů) se rovná 75 denárům či solidům.
I temní elfové používají drahokamové mince. Na rozdíl od Thévengonďanů však nepoužívají k jejich výrobě granáty, ale horský mléčný křišťál. Jsou trvanlivější než výše uvedené druhy a hojně obíhají i ve Flegře. Nazývají se monteliony a jsou ekvivalentem deseti denárů či solidů.

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Re: V pozadí

Příspěvek od DenGrasse »

Drobná magie

Tím hlavním, co odlišuje světy fantasy od skutečných světů středověkých, je přítomnost magie. I středověk byl plný věštců, kejklířů, potulných astrologů a rádoby alchymistů, leč skutečná magie světlo světa nikdy prokazatelně a nezpochybnitelně nespatřila. V Ornilii je tomu jinak. Kouzla existují a fungují, každý už jako dítě slýchával zkazky o velkých hrdinech a mocných čarodějích, o zlotřilých nekromantech, kteří kradou mrtvoly z hrobů a nutí je jako bezduché automatony sloužit svým zvráceným záměrům.
Nemylme se; potulní věštci, astrologové, kejklíři a rozliční podvodníci se ve světě Ornilie vyskytují také, stejně hojně (a možná i hojněji) než tomu bylo ve světě středověkém. Ten byl totiž mnohdy skeptický, byť zatížen mnoha pověrami a předsudky; zatímco ve světě fantasy mají šarlatáni pole působnosti mnohem širší. Neb i nejprostší venkovan či pouliční žebrák ví, že magie existuje, leč neměl mnoho příležitostí ji spatřit a je proto pro mnohého šejdíře zběhlého v umění věšet ostatním bulíky na nos snadnou kořistí. Jak také poznat, že ta či ona předpověď je pravdivá či falešná, když její potvrzení leží v daleké budoucnosti? A jak nezaplatit čaroději v hábitu s nesrozumitelnými znaky jím požadovanou, mnohdy značnou sumu, když tento zamračeně hrozí, že na hlavu ubohého zákazníka přivolá kletbu či jej začaruje v cosi ohavného? Prostý lid nemá tušení, kolik práce a námahy dá ovládnout i to nejjednodušší metamorfické zaklínadlo a jak jím mág bude šetřit, aby na sebe neupozornil takovou znalostí. A tak jsou masy vděčným terčem šarlatánů a podvodníků, ačkoli se tito na ně neomezují a nezřídka se poohlížejí po lepší klientele; mnoho šlechticů a měštěnínů se již stalo obětí nezřízené touhy po bohatství a podvodných kejklů či pseudoalchymistů, slibujících proměnu olova ve zlato či jiné tajnosti; elixír života a kámen mudrců jsou těmi nejčastějšími lákadly. Jest zhusta obtížné odhaliti těchto lotrů, zvláště když skutečně nějakou znalostí magie vládnou a jsou schopni ji náležitě předvést; těžko pak laiku stanoviti, kam až sahá jejich skutečná moc.
Nežli toto pojednání nesměřuje k šarlatánům, nýbrž ke skutečným znalcům magie. Zejména ve městech, řidčeji pak na vsích či v odlehlých koutech, sídlí mužové (či ženy) znalí kouzelných dovedností. Tito mohou člověku laickému, takto zákazníku, mnohdy znamenitě prospět. Jest známo, že násilník, vybavený byť jen špetkou magie, lupič či zloděj, každý dosáhne převelikého užitku, když magickou pomoc sobě sjedná. Tu zastře zrak, tu jinak šálí smysly své oběti, tu kouzlem otevře dveře či uspí strážce. A v neposlední řadě, pomocí kouzel lze i efektivně usmrtit svou oběť.
Proto lidé, zejména bohatší vrstvy z měst, chtějí sobě ochranu poříditi, by před rejdy nekalými ze strany zločinců je chránila. Proto amulety všeliké, přívěšky, prsteny, škapulíře, vykuřovadla a další předměty, kouzlem opatřené, jsou výtečným obchodním artiklem. Bohatší a zkušenější pak nechávají celé domy, nebo alespoň vchody, zajistit magickou pečetí proti násilnému vniknutí, opatřit ochranou proti kouzlům nebo dokonce i zámkem magickým, který poklady dotyčného zabezpečí téměř dokonale.
Jest mnoho mágů, kteří nikdy nepřekročí práh velké magie, nevstoupí do tajemného světa Vysokých arkán, neodhalí spletitosti magických říší. Budou spokojeni s magií drobnou, pro obchod a laické uživatele produkovanou, zaobírati se výrobou pečetí a ochranných symbolů. V Élidě se takovým kouzelníkům říká, trochu posměšně, Krämermagier (čaroděj kramář). Ačkoli mnozí z vysokých okultistů shlížejí na tyto poněkud pohrdavě, jest pravdou, že právě tito mágové přibližují magii lidem, zprostředkovávají ji masám (samozřejmě jen těm, kteří si mohou dovolit zaplatit). Někteří z velkých mágů jsou nepřátelsky nakloněni takovému počínání, tvrdíc, že lid nemá užívati výdobytků magie, avšak tento názor neobstojí před realitou života a mnohdy i někteří ze zasvěcenců vypomáhají svému měšci tímto způsobem. V místech, jako je např. Vindana Portus, se to již stalo neodmyslitelnou tradicí.

Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Kalendář

Příspěvek od DenGrasse »

V Ornilii (alespoň v Argovii a Élidě) je používán lunární kalendář, kdy jednotlivé měsíce jsou vztaženy k úplňkům. Rok má tedy 13 měsíců:

1 - Kilgar
2 - Thylos
3 - Folnex
4 - Yuluk
5 - Goalan
6 - Dalin
7 - Znalak
8 - Rulga
9 - Sillmar
10 - Nolua
11 - Awlong
12 - Pelod
13 - Quelar

Odpovědět