Player characters

Odpovědět
Uživatelský avatar
DenGrasse
Princeps Penna
Příspěvky: 831
Registrován: 1. 12. 2008 16.40
Bydliště: Ryovora

Player characters

Příspěvek od DenGrasse »

Ortaias Acaila
(Angios z domu Texitre)


Informace před hrou:

Angios se narodil jako dítě z urozené rodiny (nobiores) domu Texitre. Jako člen vedlejší větve domu se zapojil spolu se svými 3 bratry do spiknutí proti Gramitisovi Silhawre. Spiknutí s cílem využít porážky u Demoxary a ustanovit rodinu do pozice vůdce Xarské aliance bylo však prozrazeno a Angios byl spolu se svými bratry prohlášen za psance. Naštěstí byl kvůli svému mládí mimo hlavní události a mohl být včas varován svým vychovatelem a uprchnout do exilu. Dva z jeho bratrů přišli o život a on sám jen díky svému učiteli a štěstí uprchl do Rizwanu (pevnosti Reteliantů). Zde byl držen v domácím vězení, aby mohl být ve vhodný čas politicky využit a působit jako špeh na Xarských územích. Vzhledem k pevnému postavení představitelů domu Silhawre však tato situace nenastala. Angios doufal, že bude postupně omilostněn, aby se navrátil k pozůstatkům svého domu, ale jeho situace se zhoršila, když Retelianti rozhodli, že jej vrátí domu Silhawre. Angios byl varován a uprchl, aby se připojil ke skupině vyděděnců, která se ukrývala v podzemí. Zde žil po nějaký čas nepozorován svými nepřáteli a společně s gangem vyděděnců přepadával poutníky. Po nenadálém útoku nemrtvých byl gang rozprášen a Angios se přidal ke skupině poutníků na cestě ke svatyni Aigikoeida.

Z historie postavy:

Dveře se s hlasitým zaskřípěním rozlétly a odhalili temnou síň zdobenou purpurovými praporci a kamennými reliéfy slavných dob domu Texitre. Přízračné světlo jen matně osvětlovalo výjevy dávných staletí a jakoby démonickým tvářím na stěnách propůjčovalo zapovězený život. Řinčení zbroje a prudké oddechování odhalilo skupinku werhaveranů, kteří vpadli na vznešené dláždění. Nastala krátká odmlka a do ticha přerušovaného jen vzdálenými výkřiky a takřka neslyšitelným praskáním energie jeden z bojovníků náhle zvolal: „Můj pane! Tví bratři jsou mrtví a dóm starších byl zasypán. Veď nás v boji proti křivopřísežníkům domu Silhawre.“ Jeden z reliéfů náhle ožil a neslyšným pohybem přenesl své těžiště na přední nohu. Ze stínů sálu se vynořila drobná postava štíhlého mladíka oděného do černé vlny a hedvábí. Propadlé tváře ostře kontrastující s vystouplým orlím nosem prozrazovaly dlouhé strádání, které u tak mladého člena urozeného rodu působilo poněkud zvláštním dojmem. Angios promluvil svým tichým hlasem a téměř šeptem odpověděl: „Povedu vás tedy na smrt. Probijeme se k dómu starších a probudíme je z jejich bezesného spánku. Taková je má vůle a povinnost. Nastává poslední bitva domu Texitre!“ Během toho, co promlouval se skupinka bojovníků pomalu pohnula. Nevyrazili však ven vstříc svému osudu. Místo toho postupně obklopili mladíka a pozvedli své meče. „Odpusť pane.“ Hlesl první z bojovníků, ještě než pozvedl svou čepel. Aigios na poslední chvíli vycítil blížící se nebezpečí. Vysmekl se ze stahující se smyčky obklíčení. Vymrštil se k nejbližší stěně, odrazil se od napřažené paže jednoho z dávných hrdinů vytesaných do kamene a zachytil se závěsu upevněného na bronzových závěsech na stropě. Meč prvního werhaverana minul. Odhalil zradu svého pána. Angios byl dosud živ a přece odsouzen k smrti. Půltucet bojovníků se po něm sápal. Hroty mečů se natahovaly ke stropu. Angios cítil, že zdobné hlavy démonů na stěnách lačně zavětřili v očekávání pachu jeho urozené krve. Těžká purpurová látka závěsů se počala trhat pod tlakem okovaných rukou zrádců.

Náhle místností zavířil oblak stříbřitého prachu. Ze stínů se vynořila další postava. Rychlá jako myšlenka, temná jako stín, jistá jako smrt. Černý šat a dlouhé stříbrné vlasy zapletené do copů po způsobu Reteliantů by vojákům prozradili jeho původ, pokud by měli ještě nějaký čas o něm přemýšlet. Werhaverani začali dávivě kašlat. Ostré částečky prachu neúprosně sevřely jejich hrdla. Nemilosrdně se zakously do slzících očí. Temný půlelf máchl mečem a odťal paži nejbližšího z Texitranských odpadlíků. V jeho ruce se objevil další meč. Anxi-aira… dva meče se míhaly vzduchem. Anxi dle zvyku půlelfích šermířů přinášel smrt, zatímco aira odrážel rány soupeřů a jejich rezonujícím břinkotem posměšně krmil vzduch. Reteliant se nevrhl mezi bojovníky, ale útočil na ně z různých stran tak, aby si vždy nechal krytá záda. Angios si uvědomil, že až do teď nikdy doopravdy nechápal, jak by mohl jeden bojovník obklíčil půltuctu ostatních. Jeho mistr nebojoval proti přesile. Svou rychlost využíval k tomu aby zmátl a rozptýlil své protivníky. Vždy tvrdě udeřil proti jednomu a znovu uprchl. Využíval sochy a skromné prvky nábytku tak, aby rozdělil své otřesené soky. Takové bylo umění Tirhatsu. Angios si vzpomněl na slova svého učitele: „Udeř nečekaně. Zaútoč rychle. Zmiz ještě rychleji!“ Pokusil se pustit jednou rukou a vytáhnout meč připevněný na zádech. Prsty mu však vypověděly poslušnost a on se zřítil mezi poslední bojovníky svého domu. Jeho útok se změnil ve zběsilou obranu. Tvrdý náraz mu vyrazil dech. Angios byl však zvyklý padat a celou svou pozornost soustředil na odrážení útoků svého bojovníka. Z půltuctu werhaveranů zůstali jen tři. Dva z nich se stáhli k sobě rameno na rameno, štít na štít. Reteliant polevil ve svém útoku. Bleskovým pohybem zasunul jeden z mečů a v ruce se mu objevila ostrá hvězdice. Oba bližší bojovníci se instinktivně přikrčili za své štíty. Reteliant vyskočil a mrštil ostrým kotoučem. Trefit některého z vojáků, kteří se kryli za své parxy obdélníkové štíty s tvářemi démonů by bylo nesmírně obtížné i pro skutečného mistra. Oba muži si však svou obranou poněkud zakryli výhled a tak čepel našla cíl v zátylku třetího. Angios si povšiml, že muž jenž na něj dorážel, náhle upustil meč a volnou rukou zatápal po svém hrdle. Využil situace a ještě ze země podsekl nohu jednomu z vojáků kteří k němu byly otočeni zády. Při dalším úderu srdce udeřil znovu Reteliant. Na oko vyrazil proti poslednímu muži se štítem, který tak kvapně uskočil směrem ke dveřím a zbytečně pozvedl štít. Meč temného půlefa však nemířil jeho směrem. Místo toho prosekl pravé zápěstí muže s poraněnou nohou, který ležel na zemi. Angios byl už na nohou a tasil druhý meč, aby se mohl lépe bránit. Zraněný Werhaveran bez meče se jej pokusil zasáhnout hranou štítu. Krýt v omezeném prostoru meči takový úder není snadné. Přesto se Angiovi podařilo zachránit všechny zuby a byl jen bolestivě nevalen na zeď za svými zády. Nohy se mu zamotaly do závěsu a on opět upadl. V zoufalé snaze přežít prostrčil jeden z krátkých mečů za okraj parxu a vší silou jej vrazil tam, kde tušil obličej nepřítele. Werhaveran zaúpěl bolestí. O okamžik později jím projela smrtelná agonie a znehybněl. Angios nakoukl přes okraj štítu a pochopil, že jeho útok zasáhl, ale byl příliš slabý. Smrtelnou ránu zasadil opět Reteliant. Ten však ani na okamžik nezůstal stát na místě. Jen se mihnul kolem a jal se pronásledovat prchajícího nepřítele. Angios nevěděl, jak v té rychlosti zemřel muž s proseknutým zápěstím. Nemusel však vidět všechno. Jeho praktické Xarské duši ke štěstí stačilo, že je po něm. Zapřel se o lokty a z hrůzou zjistil, že sám nedokáže odvalit dospělého válečníka ve zbroji. Byl trapně uvězněn pod jedním z vazalů svého domu. Opět ponechán napospas krutému osudu. Na okamžik jej pohltila panika. Jeho citlivé uši cvičené odhalit nebezpečí i v temných tunelech, kde šumí podzemní řeka, ho varovaly na poslední chvíli. Dovnitř vpadli obrnění muži v barvách domu Silhawre. Jeden z nich namířil obrněný ukazovák směrem k bezmocnému Aigiovi: „To je ten smrad. Poslední z domu Texitre. Vyřídili to s ním jeho vlastní lidi. Asi chtěli přijmout Gramitisovu nabídku, že vstoupí do jeho služeb.“ Další muž se otázal: „Co se jim stalo?“ Velitel si odplivl a stručně vysvětlil: „Zapomněli na toho zkurvenýho Retelianta. Párkrát jsem ho viděl. Pracoval pro Texitre.“ Muži se otočili a radostně vyrazili ke dveřím do soukromých komnat nobiores domu Texitre. Nechtěli promarnit čas, který se dal využít k zabrání kořisti. Angios si tichounce oddechl. Náhle zaslechl z chodby slova velitele: Hej Korfo. Radši vem hlavu toho usmrkance. Ať jí pak nezapomeneme!“ Angiem znovu zacloumala beznaděj. Ze všech sil se pokusil odvalit mrtvého strážce, ale jen ho mírně postrčil, načež mu přes obličej přepadla jeho bezvládná paže. V zápětí znehybněl. Slyšel jak se s tichým cinkáním zbroje blíží smrt. Zbrojnoš se nahnul nad ležícího Angia, aby mu mohl odetnout hlavu a nevrle zaklel, když shledal, že mu překáží mrtvý werhavran. Neobratně chytil padlého plnýma rukama svíraje zároveň meč a štít, aby ho převalil na stranu. V tu chvíli se Angios vymrštil. Šokovanému vojáku zabořil meč hluboko do otvoru v hledí přilby. S uspokojením pocítil jak hrot projíždí kostí a tkání, aby se zarazil o tepaný plech. Angios rychle zvažoval své šance. Slyšel jak se na chodbách hemží nepřátelští vojáci. Všechny cesty ze srdce pevnosti byly uzavřené. Mohl by se přestrojit za padlého a nepozorovaně projít, ale zároveň věděl, že přišli pávě pro něj. Byl by příliš nápadný. Rychle se vydal za odcházejícími bojovníky. Odbočil však do prvního výklenku, kde byl kamenný prevet. Zaslechl, že se vrací někdo z Korfovi skupiny. Rychle odklopil sedátko a zkontroloval, zda nebylo porušeno tenounké elfí lano, které měl omotané na levém chrániči předloktí po způsobu Reteliantů. Uvolnil z pouzdra na koženém chrániči ostrý háček a obhlédl prostor toalety. Nakonec se naklonil k otvoru a zasadil jej do spáry mezi kameny vnitřní konstrukce. Z otvoru se linul těžký pach výkalů. Pár sáhů od vchodu zaslechl kroky. Za okamžik někdo objeví mrtvého vojáka. Angios zatajil dech a procpal se po hlavě do díry. Sedací otvor byl sice úzký, ale chlapec byl ještě užší. Děkoval v duchu svému vychovateli, který ho přinutil nastudovat stavební plány pevnosti. Věděl, že všechny podobné otvory vedou do odpadní jímky, kterou čas od času čistí otroci domu. Zatímco se dusil jedovatými výpary, byl ve skrytu duše přesvědčen, že dnes ještě nezemře. Věřil, že by na něj jeho učitel byl pyšný. Škoda, že ho opustil v tak nebezpečné chvíli. Ale co. Byl to přeci Reteliant a ti si po každém probuzení opakují slova: „Pamatuj! Dnes na tebe čeká smrt!“.

Win-raj An Saa zasvěcenec druhého stupně a renegát Stříbřitého kruhu se škodolibým úsměvem pozoroval svého žáka, jak nerozhodně pobíhá po místnosti a nakonec mizí na záchodku ve výklenku boční chodby. Z přivřených dvířek tajného vchodu, za reliéfem Xarských božstev ještě krátce sledoval, zda si bojovníci domu Silhawre povšimnou únikové cesty jeho svěřence. S klidem přijal jeho rozhodnutí. Neslyšně dovřel dvířka tajného vchodu a nerušeně se vydal volným krokem pryč z pevnosti.

Angios byl cvičen rozpoznat nebezpečí, která nečekaně vstoupí do cesty jeho osudu. Tisíckrát do něj jeho mistr bodnul šicí jehlou, aby jej naučil opatrnosti. Vždy říkal: „Každá nepozornost tě vydává do rukou smrti“. Někdy se k němu připlížil chodbou a bodl ho ze stínů, jiny zaútočil během hovoru nebo když Angios šplhal po zdi. Používal také hůlku s vyřezaným symbolem smrti. Mnohokrát s ní Angios byl byt a měl z ní strach. Přesto sebou trhl v hrůze, když vedle něj promluvil stín: „Čekáme tu věčnost! Kde se tak flákáš? Smrdíš jak koboldí sračka. Je to k zblití.“ Angios ta slova vítal. Věděl, že patři jeho mistru. Po vymření většiny domu Texitre byl kromě Angiovy matky jediným, kdo mu byl blízký. A svou matku neviděl už dlouhých šest let. Uklonil se a pravil: „Dlužím Vám svůj život mistře. Můj dům je Vám opět zavázán.“ Stín se sotva pohnul a znovu ho zahrnu potěšujícím přívalem šeptaných ponaučení: „Ses posral, jestli si myslíš, že mi na tobě záleží. Tvůj dům nám posloužil, abychom se na pár let ztratili. Kdyby nás nebavilo prznit tvoje sestry v síních šesti zámků už dávno bychom tě nechali spadnout ze skály, nachcali ti do huby, vzali zlato a zmizeli. Přesně v tomhle pořadí. Teď už drž hubu! Neradi bychom si o tebe ušpinili kostěnou flétnu. Vyrazíme na dlouhou cestu. Doufáme, že máš jídlo. Neunavuj se sněním, že bychom tě nechali žrát z našich zásob.“ Odlepil se od stěny a naznačil směr v téměř naprosté tmě jen mírně prosvětlované fosforeskujícími plísněni. Dodal: „Kdyby tě napadalo se svejma prackama dotknout jídla, nezapomeň nám nejdřív proříznout krk. Neradi bychom plýtvali čas tím, že bychom tě museli z výchovnejch důvodů umučit k smrti.“

Angios vyrazil první dle naznačeného směru a děkoval bohům, že odložili čas jeho smrti. Třináctého měsíce posledního roku dovršil čtrnáct let a byl skoro dospělý a tak věděl, že smyslem života každého vznešeného Xara je zemřít. Podle Reteliantů bylo lpění na životě dokonce velmi nedůstojné. Byl však dosud mlád a pociťoval dětinskou radost z toho, že může žít.

Odpovědět